8 Co 249/2023

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem advokát sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne datum bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o 18.389,82 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 7. 2023, č. j. 21 C 178/2023-53,

I. Odvolání žalobkyně se ohledně částky 8.780 Kč odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku, ohledně splatnosti částky 8.780 Kč mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.780 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. V odstavci II. výroku se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.780 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po , právnická osoba, Kč počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nebude-li zaplacena byť i jedna splátka řádně a včas, nastane splatnost celého dluhu; a pro případ prodlení se zaplacením byť i jediné splátky podle předchozího odstavce pak se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů, a to ode dne následujícího po splatnosti splátky podle předchozího odstavce z celé dlužné částky podle předchozího odstavce. Dále byla žaloba zamítnuta v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 9.609,82 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 362,05 Kč, úrokem ve výši 7,90 % ročně z částky 18.389,82 Kč od 16. 1. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 18.389,82 Kč od 26. 1. 2023 do zaplacení. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 11. 9. 2015 rámcovou smlouvu, podle které se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému bankovní a platební služby. Žalovaný požádal dne 24. 8. 2018 o převedení půjček, tedy o poskytnutí úvěru. Žalobkyně informovala žalovaného, že na základě jeho žádosti přidala ke svým službám také službu novou, a to úvěr účelový č. , číslo, , určený ke splacení původního úvěru. Tímto dodatkem sjednali účastníci, že účelově určenou část úvěru použije žalobkyně k zaplacení úvěru žalovaného, resp. půjčky ve výši 70.000 Kč, tedy k úhradě aktuálního zůstatku tohoto jiného úvěru ve výši 57.430 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami po 1.939 Kč, přičemž účastníci uzavřeli smlouvu prostřednictvím internetového bankovnictví dne 27. 8. 2018 s ověřovacím podpisovým kódem přes SMS č. kódu , číslo, . Úvěr ve výši 57.430 Kč žalovaný čerpal dne 27. 8. 2018. V dodatku č. 8 ze dne 13. 5. 2020 se žalobkyně s žalovaným dohodli na změně výše splátky úvěru, kdy splátka nově činila 329 Kč měsíčně. Žalovaný úvěr splácel od 16. 9. 2018 měsíčně po 1.939 Kč a od 16. 5. 2020 splácel částku ve výši 329 Kč. Celkem zaplatil 20 splátek po 1.939 Kč, tj. 38.780 Kč a 30 splátek po 329 Kč, tj. 9.870 Kč. Celkem žalovaný zaplatil na tento úvěr 48.650 Kč. Pokud se týká úvěruschopnosti žalovaného, v žádosti uvedl, že bydlí v nájemním bytě od 1. 11. 2016, je zaměstnaný, s pracovním poměrem na dobu určitou do 1. 11. 2018 a jeho příjem činí 30.000 Kč měsíčně.

3. Skutková zjištění podřadil okresní soud pod ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., a dospěl k závěru o neplatnosti dané smlouvy, neboť žalobkyně jako poskytovatel úvěru posuzovala úvěruschopnost žalovaného pouze na základě tvrzení žalovaného o svých příjmech a příjmech domácnosti. Příjmy, ani výdaje žalovaného si poskytovatel úvěru nijak neověřil. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 okresní soud zavázal žalovaného k zaplacení dosud nevrácené jistiny, tj. částky 8.780 Kč jako rozdílu mezi poskytnutým úvěrem ve výši 57.430 Kč mínus zaplacenou částku 48.650 Kč a tuto povinnost uložil žalovanému zaplatit ve splátkách. V případě prodlení se zaplacením splátek pak uložil povinnost žalovanému platit nesplacené částky spolu s úroky z prodlení (v souladu se stanoviskem občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2006 sp. zn. Cpjn 202/2005).

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, a to do všech jeho výroků. Domáhala se jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 800 Kč. V odvolání uvedla, že má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru provedla dostatečně a v plném rozsahu. Dodatek č. 7 k rámcové smlouvě – smlouva o úvěru č. , číslo, byl uzavřen jako účelový, určený ke splacení původního úvěru č. , číslo, , který byl žalovanému poskytnut na základě dodatku č. 5 k rámcové smlouvě – smlouva o úvěru č. , číslo, dne 11. 11. 2017. Uzavřením smlouvy o úvěru , číslo, tak došlo ke změně způsobu splácení původního úvěru, kdy žalovanému byly sníženy měsíční splátky z původních 1.977 Kč na 1.939 Kč. Žalovanému tak žalobkyně poskytla úvěr za stejně výhodných podmínek jako při uzavření původní smlouvy o úvěru. Dle ust. § 5 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se ust. § 86 o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nevztahuje na dohody, kterými se mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou pro spotřebitele stejně výhodná jako v původní smlouvě. Smlouvou o úvěru , číslo, ze dne 27. 8. 2018 došlo ke změně smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 11. 11. 2017, spočívající v restrukturalizaci původního dluhu žalovaného vůči žalobkyni. Žalobkyně má tedy za to, že ust. § 86 ZoSÚ se nevztahuje na smlouvu o úvěru č. , číslo, a žalobkyně neměla povinnost v daném případě posuzovat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, pokud zamítl žalobkyni nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Neplatností smlouvy vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění dle ust. § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Žalobkyně si je vědoma obecného kolizního pravidla, podle kterého zvláštní právní úprava bezezbytku vylučuje obecnou. Má však zato, že pravidlo času plnění zakotvené v ZoSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Možnostem spotřebitele může odpovídat i plnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, avšak také jeho možnostem odpovídat nemusí. Obecná a zvláštní úprava pak má společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Žalobkyně je toho názoru, že pravidlo o času plnění povinnost spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení, vzniklé z neplatné smlouvy o úvěru, se uplatní jen tam, kde věřitel spotřebitele vyzval k plnění a současně není v možnostech spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Žalobkyně má za to, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procení povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti doplatit uvedený dluh a k tomu i navrhnout důkazy. Pochybení soudu I. stupně žalobkyně spatřuje v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalovaného splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Nesprávný postup soudu I. stupně žalobkyně spatřuje ve stanovené lhůtě k plnění, kdy žalovanému bylo uloženo plnit ve splátkách ve výši 2.000 Kč, aniž by soud I. stupně tento postup řádně odůvodnil a postavil na jasných důkazech.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně, pokud podala odvolání proti odstavci I. výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 8.780 Kč. V této části bylo žalobě žalobkyně vyhověno a v tomto směru není subjektivně legitimována k podání odvolání. Odvolání mohou podat jen osoby, které jsou nositeli tzv. subjektivní legitimace, když těmito osobami se rozumí osoby, jimž nebylo, objektivně nahlíženo, rozhodnutím soudu I. stupně plně vyhověno nebo jímž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá, byť i nepříliš významná újma na právech, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Při posuzování subjektivní legitimace je tak třeba vycházet z výroku napadeného rozhodnutí a případnou újmu posuzovat pouze z procesního hlediska. Z toho důvodu v souladu s ust. § 201 a § 2018 písm. b) bylo odvolání žalobkyně do odstavce I. výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 8.780 Kč odmítnuto.

7. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Odvolací soud se plně ztotožňuje se skutkovými zjištěními okresního soudu, když ta odpovídají obsahu provedených důkazů. V podrobnostech krajský soud na skutková zjištění učiněná okresním soudem zcela odkazuje. Rozhodující pak je, že žalobkyně po poučení soudu, aby doplnila skutková tvrzení stran toho, jakým způsobem zjišťovala úvěruschopnost žalovaného (č. l. 38), uvedla skutečnosti, jak je cituje okresní soud v bodu 3. odůvodnění rozsudku, přičemž žalobkyně nijak nedoložila, jakým způsobem ověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Odvolací soud se neztotožňuje s názorem odvolatele, že zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se nevztahuje na dohody, kterými se mění způsob splácení, zvlášť za situace, kdy se jedná o restrukturalizaci původního dluhu, který žalovaný řádně nesplácel.

9. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěry učiněnými okresním soudem s odkazem na ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění ke dni poskytnutí úvěru, pokud tedy okresní soud dovodil, že daná úvěrová smlouva je absolutně neplatná.

10. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ), ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplyne, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situace spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Okresní soud správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Ze závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že důvodová zpráva k ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran.

13. Ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankce poskytovatelů úvěru spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má toliko nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 citovaného zákona. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

14. S ohledem na shora uvedené tak okresní soud nepochybil, pokud uložil žalovanému povinnost zaplatit rozdíl mezi poskytnutou částkou ve výši 57.430 Kč a částkou, kterou žalovaný uhradil ve výši 48.650 Kč. Žalobkyně má tedy nárok, s ohledem na shora uvedené, pouze na zaplacení částky 8.780 Kč, a to bez úroku z prodlení, neboť spotřebitel – žalovaný se doposud do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny nedostal, neboť zde nebyla dohoda o splatnosti dané částky, tuto pak stanoví soud. Jestliže okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 8.780 Kč ve splátkách a tato část výroku rozsudku, tedy co do splatnosti dané částky, byla napadena odvoláním žalobkyně, nemohl se doposud žalovaný se zaplacením částky 8.780 Kč dostat do prodlení.

15. Lze souhlasit s odvolatelkou, že okresní soud neměl skutkové podklady pro to, aby uložil žalovanému povinnost platit přiznanou částku 8.780 Kč v pravidelných splátkách po 2.000 Kč, když žalovaný se k jednání před okresním soudem nedostavil a okresnímu soudu tak nejsou známy majetkové poměry žalovaného. Žalovaný se nebránil, že by nebyl schopen danou částku uhradit, proto odvolací soud má za to, že tuto částku je schopen uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku.

16. V tomto směru změnil odvolací soud rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že uložil žalovanému zaplatit danou částku ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V daném případě se nejedná o lhůtu k plnění ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., ale jedná se o rozhodování o splatnosti přiznané částky 8.780 Kč, a to v souladu s ust. § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, neboť spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Jak vyplývá dále z rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z., dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny. Žalovaný se do prodlení doposud nedostal, proto okresní soud nemohl uložit žalovanému povinnost splácet přiznanou částku 8.780 Kč spolu s úroky z prodlení, a to pro případ, že se dostane v budoucnu žalovaný do prodlení. V tomto směru nelze aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2006, sp. z n. Cpjn 202/2005, jak na toto odkazuje okresní soud. O úrocích z prodlení a o splatnosti dané částky se rozhoduje dle speciálního zákona, a to konkrétně § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Pokud okresní soud žalobu zamítl v odstavci II. výroku, rozhodl zcela správně v souladu s ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a rovněž v souladu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

19. S ohledem na shora uvedené pak byl rozsudek okresního soudu ohledně splatnosti přiznané částky v odstavci I. výroku změněn v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. a v odstavci II. výroku byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrzen v souladu s ust. § 219 o. s. ř.

20. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

21. Žalobkyně byla v převážné míře neúspěšná jak před soudem I. stupně, tak před soudem II. stupně, náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů by tak v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. náležela žalovanému. Žalovanému však náklady řízení před soudy obou stupňů nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrocích tohoto rozsudku.