8 CO 321/2020

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa, PSČ obec a číslo zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení, Ph.D. sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 153.198,28 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku název soudu ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavcích II. a III. výroku, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 122.336,83 Kč s kapitalizovaným úrokem ke dni 23. 1. 2017 v částce 8.652,14 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ke dni 23. 1. 2017 v částce 242,33 Kč a s úrokem z prodlení ve výši ve výši 8,05 % ročně z částky 122.336,83 Kč od 24. 1. 2017 do zaplacení (odstavec I. výroku), jinak žalobu co do částky 30.861,45 Kč představující smluvní pokutu, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 122.336,83 Kč od 24. 1. 2017 do zaplacení a co do úroku z úvěru ve výši 19,9 % ročně z částky 122.336,83 Kč od 24. 1. 2017 do zaplacení, zamítl (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7.261,20 Kč (odstavec III. výroku).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla dne 21. 3. 2012 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, kdy právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 190.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v 96 měsíčních splátkách po 3.969,27 Kč při úrokové sazbě ve výši 19,9 % ročně. Právní předchůdkyně žalobkyně poukázala žalovanému sjednanou částku převodem na účet, a to dne 21. 3. 2012. V čl. III. odst. 5 a 7 úvěrové smlouvy si pak účastníci sjednali smluvní pokutu pro případ prodlení se splátkami s odkazem na platný sazebník právní předchůdkyně žalobkyně. V bodě 44d všeobecných obchodních podmínek, které byly nedílnou součástí smlouvy, bylo dále mimo jiné sjednáno, že právní předchůdkyně žalobkyně je v případě porušení povinností ze smlouvy na straně žalovaného oprávněna mimo jiné prohlásit svým rozhodnutím úvěr za ihned splatný a požádat žalovaného o jeho předčasné splacení. Smluvní pokuta za prodlení se splácením úvěru pak činila 20 % z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Žalovaný za období od 20. 4. 2012 do 20. 1. 2017 uhradil celkem částku 217.463,78 Kč. V důsledku neplnění sjednaných smluvních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 23. 1. 2017 a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky v celkové výši 162.092,02 Kč. Tato částka sestávala z jistiny ve výši 122.336,83 Kč, dlužných poplatků ve výši 695 Kč a smluvní pokuty ve výši 30.166,45 Kč, která byla vypočtena jako 20 % ze sumy všech splátek splatných po prohlášení splatnosti úvěru (což představovalo částku 150.832,26 Kč).

3. Shora prokázaný skutkový stav okresní soud hodnotil ve smyslu ust. § 497 zák. č. 513/1991 Sb., kdy dospěl k závěru o platnosti sjednané úvěrové smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným a s ohledem na skutečnost, že žalovaný zcela nevrátil poskytnutý úvěr spolu se sjednaným příslušenstvím a poplatky a kdy právní předchůdkyně žalobkyně oprávněně dluh z úvěru předčasně zesplatnila, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (jakožto právnímu nástupci dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 3. 2018) částku 122.336,83 Kč spolu s příslušenstvím, jak uvedeno shora. Pokud se jednalo o běžící úrok z úvěru ve výši 19,9 % ročně z částky 122.336,83 Kč od 24. 1. 2017 do zaplacení, pak okresní soud uzavřel, že právo na smluvní úrok za dobu po zesplatnění úvěru nebyl mezi účastníky sjednán a proto nárok na něj žalobkyni nenáleží. Pokud se jedná o nárokovanou smluvní pokutu, okresní soud dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě v čl. III. bod 7 smlouvy o úvěru je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009, když v projednávané věci byl obsah práv a povinností účastníků - tj. smluvní pokuty částečně určen odkazem na Sazebník poplatků právní předchůdkyně žalobkyně, nicméně v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu mohou být součástí toliko spotřebitelské smlouvy samotné, tedy listiny, na kterou spotřebitel připojuje svůj podpis. V daném případě je však ujednání o smluvní pokutě sice součástí úvěrové smlouvy, nicméně je neurčité a od počátku tedy není spotřebiteli známa výše případné smluvní pokuty za porušení povinností z úvěrové smlouvy.

4. Proti tomuto rozsudku, a to proti odstavcům II. a III. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude zcela vyhověno a jí přiznána plná náhrada nákladů řízení. Namítala, že v daném případě žalovaný nehradil čerpaný úvěr řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně dne 23. 1. 2017 od smlouvy odstoupila, úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Ode dne následujícího po zesplatnění úvěru je proto jistina úvěru ve výši 122.336,83 Kč nadále úročena sjednaným úrokem z úvěru ve výši 19,9 % ročně. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2782/99 ze dne 20. 10. 2000, usnesení sp. zn. 32 Cdo 5086/2016 či rozsudek sp. zn. 29 Icdo 46/2016) se věřitel odstoupením od smlouvy o úvěru nemůže dostat do nevýhodnějšího postavení, než byl před odstoupením, jeho práva věřitele nadále trvají a může i po odstoupení od smlouvy, resp. po zesplatnění úvěru požadovat nadále vedle sebe obchodní úrok a úrok z prodlení. Nárok na smluvní pokutu pak vyplývá přímo z ujednání ve smlouvě o úvěru s odkazem na sazebník poplatků. Poplatky přitom byly sjednány přímo v čl. III. bod 4 smlouvy a v čl. I. smlouvy žalovaný potvrdil, že mu banka s dostatečným předstihem před podpisem smlouvy poskytla mimo jiné sazebník poplatků a že se s ním seznámil a s jeho obsahem souhlasí. Skutečnost, že žalovaný svůj závazek řádně a včas nesplatil, je nesporná. Proto musí žalobkyni náležet i právo na zaplacení smluvní pokuty.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 21. 3. 2012 na částku 190.000 Kč s úrokem ve výši 19,9 % p. a., kterou žalovaný vyčerpal a na splátkách, které činily 3.969,27 Kč měsíčně, uhradil žalobkyni částku 217.463,78 Kč.

8. Vzhledem k době uzavření smlouvy (21. 3. 2012) bylo tedy třeba poměřovat vztah účastníků ustanovením § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014) a s ohledem na charakter smlouvy, kdy žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, nejednal při uzavření úvěrové smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, i podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ), účinného do 24. 2. 2013, zejména ustanovení § 9 ZosÚ.

9. Podle ust. § 9 odst. 1 ZosÚ, účinného do 24. 2. 2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

10. Okresní soud se nicméně posouzením splnění uvedené povinnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nezabýval. Tento nedostatek proto odstranil odvolací soud a žalobkyni náležitě ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. poučil o nutnosti doplnění rozhodných tvrzení a označení a navržení důkazů k tomu, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru.

11. Žalobkyně na základě takto uvedeného poučení uvedla, že má za to, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to s odkazem na znění obchodních podmínek, které tvořily nedílnou součást úvěrové smlouvy a které obsahují prohlášení žalovaného o pravdivosti všech údajů, které ve smlouvě a před smlouvou právní předchůdkyni žalobkyně sdělil. Rovněž pak odkázala na článek 1 úvěrové smlouvy, v němž žalovaný prohlásil, že souhlasí se všemi podmínkami a ustanoveními tak, jak jsou uvedeny v obchodních podmínkách, které mají tvořit součást smlouvy.

12. Pokud se tedy jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně u jednání odvolacího soudu ohledně příjmů a výdajů žalovaného nenabídla žádné relevantní tvrzení ani důkazy.

13. Na daném místě lze proto konstatovat, že žalobkyně měla možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, nicméně tyto nevyužila, a proto překvapivost rozhodnutí v daném případě nepřipadá v úvahu, když zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (nález ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10, nález ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, bod 15). Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, bod 42).

14. Ohledně nutnosti dodržení principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26.), v němž Nejvyšší správní soud formuloval a odůvodnil závěr, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky, majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutí ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže ani nic změnit, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit.

15. Krajský soud se závěry uvedenými ve shora citovaných rozhodnutích souhlasí, nemá co podstatného k nim dodat a v plném rozsahu na ně odkazuje, když má za to, že tyto se prosadí i v projednávané věci.

16. Žalobkyni v daném případě nelze přisvědčit, že by její právní předchůdkyně dostála odborné péči při zkoumání aktivní (příjmové) a pasivní (výdajové) stránky majetkových poměrů žalovaného. V tomto konkrétním případě nebylo ke zkoumání úvěruschopnosti na straně žalovaného doloženo ničeho. Pokud se pak žalobkyně odvolávala na obecná prohlášení žalovaného o pravdivosti jím uváděných údajů, které tvořily nedílnou součást smlouvy, pak je nutno konstatovat, že absentují rozhodné doklady, zda a jaký má žalovaný příjem sloužící mu k jeho obživě, v jaké výši platí žalovaný výdaje, tj. nájem, energie, odpady, telefon, případně spoření apod. Pokud snad banka vycházela ze statistických údajů, pak bylo počítáno s částkami, které zcela pomíjí individuální (skutečné) výdaje žalovaného.

17. Je tedy nutno přijmout závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala schopnost žalovaného splácet úvěr a řádně neposoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, když za dané situace se nelze spoléhat pouze na prohlášení žalovaného, nýbrž je nutno zároveň vyžadovat jejich doložení příslušnými listinami. Smlouvu o úvěru je tedy nutno vyhodnotit jako absolutně neplatnou ve smyslu ust. § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, pro rozpor se zákonem, když při uzavírání smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně nedodržela svou povinnost vyplývající jí z ust. § 9 ZosÚ. Jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora EU, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 ZosÚ, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, totiž výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, zejména její články 8 a 23, musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Rovněž pak lze odkázat na obdobné závěry vyjádřené jako obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020, z nichž jednoznačně vyplývá, že obecné soudy jsou povinny, v rámci posuzování platnosti smluvního ujednání dle ust. § 39 občanského zákoníku, zohlednit, zda věřitel dostatečně prověřil a posoudil schopnost dlužníka splnit v budoucnu jeho závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměl, zvláště když věřitel prověření úvěruschopnosti dlužníka provedl nedostatečně a v důsledku toho uzavřel úvěrovou smlouvu i s dlužníkem, který pro svoje majetkové poměry zjevně nebyl schopen závazek splnit. Takto uzavřená smlouva je pak neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

18. V daném případě tedy bylo na místě žalobní nárok žalobkyně posoudit dle ust. § 451 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy žalobkyně má právo pouze na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částce, nikoliv však již na příslušenství v podobě sjednaného úroku z úvěru, a to z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Je-li pak hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěný. Nevznikl-li totiž hlavní závazek platně, nemůže dojít k porušení povinnosti z jeho obsahu vyplývající. Žaloba proto nemůže být důvodná ani v části požadované smluvní pokuty.

19. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odst. II. výroku v souladu s ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, byť z jiných právních důvodů, a to včetně nákladového výroku.

20. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je opřen o ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 a ust. § 151 odst. 2 in fine o. s. ř., když úspěšnému žalovanému v této fázi řízení prokazatelně nevznikly náklady účelně vynaložené. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím název soudu.