8 Co 71/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 51.037,39 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 12. 2024, č. j. 16 C 39/2024-32,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci II. výroku ohledně 12% úroku z prodlení ročně z částky 40.334 Kč za dobu od 14. 1. 2025 do zaplacení, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12% úroku z prodlení ročně z částky 40.334 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ohledně 14,75% úroku z prodlení ročně z částky 40.334 Kč za dobu od 4. 5. 2024 do 13. 1. 2025 a ohledně 2,75%úroku z prodlení ročně z částky 40.334 Kč za dobu od 14. 1. 2025 do zaplacení se rozsudek potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 771,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40.334 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 10.703,39 Kč spolu s úrokem ve výši 19,99 % ročně z částky 49.388,17 Kč od 24. 4. 2024 do 18. 5. 2024, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 49.388,17 Kč od 4. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 49.388,17 Kč od 19. 5. 2024 do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.618,70 Kč. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 1.532 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že se žalobkyně dne 12. 4. 2023 dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky ve výši 50.000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit do 18. 4. 2033. Ve smlouvě byla uvedena roční úroková sazba 19,99 % s tím, že celková částka, kterou má žalovaný vrátit, činí 118.390,83 Kč. Dne 12. 4. 2023 žalobkyně žalovanému převedla na jeho účet částku 50.000 Kč a žalovaný na tuto částku uhradil celkem 9.666 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu, bezvýsledně.

3. Okresní soud dospěl k závěru s odkazem na ust. § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, že daná smlouva je absolutně neplatná z důvodu, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když při zkoumání příjmové složky žalovaný uváděl čistý měsíční příjem ze zaměstnání, který ověřila prostřednictvím bankovního výpisu žalovaného, pokud jde o výdaje, žalovaný uvedl měsíční výdaje 4.500 Kč včetně splátek a tyto žalobkyně porovnala s normativními náklady na bydlení a životním minimem, když příjmy ani výdaje žalovaného žalobkyně nezkoumala. Žalobkyně navíc uvedla, že má žalovaný 6 závazků, přičemž z úřední činnosti soud zjistil, že u většiny z nich je věřitelem žalobkyně. Na účtu žalovaného je uveden mínusový zůstatek, navíc z nich vyplývá, že žalovaný měl za měsíc leden 2023 výdaj ve výši 84.959 Kč, za měsíc únor 49.919 Kč a za březen 2023 výdaje ve výši 57.201 Kč. Nárok žalobkyně tak okresní soud posuzoval jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud se žalobkyně domáhala úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když z § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem a lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnuta nebo soudem určená. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, a to proti odstavci II. výroku a domáhala se jeho změny tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 40.335 Kč za dobu od 4. 5. 2024 do zaplacení a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedla, že nesprávné právní posouzení spatřuje v nepřesné aplikaci ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), dle kterého platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění dle § 1958 odst. 2 o. z. Žalobkyně si je vědoma obecného kolizního pravidle lex specialis derogat legi generali, podle kterého zvláštní právní úprava má přednost před úpravou obecnou. Žalobkyně má za to, že pravidlo času plnění zakotvené v ZSÚ vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případ, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecná a zvláštní úprava má společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, má žalobkyně za to, že potud zvláštní právní úprava nevylučuje obecnou a lze ji aplikovat se stejným výsledkem. Žalobkyně má za to, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti doplatit uvedený dluh a k tomuto i navrhnout důkazy. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele plnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování. V tomto směru okresní soud neprovedl žádné důkazy, navíc se žalovaný k návrhu žalobkyně nijak nevyjádřil. Žalobkyně dále odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 72 Co 199/2024, ze kterého vyplývá, že: „Spotřebitel musí prokázat, že není v jeho možnostech, aby dluh na jistinu uhradil ve lhůtě uvedené ve výzvě k plnění.“ Obdobný názor vyslovil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 15 Co 184/2024.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 212 věta prvá a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

7. Odvolací soud plně odkazuje na skutková zjištění, jak je učinil okresní soud a stejně tak se shoduje s jeho právními závěry stran absolutní neplatnosti smlouvy a posouzení nároku z titulu bezdůvodného obohacení, což žalobkyně v odvolání ani nesporovala. Spornou otázkou byla otázka přiznání úroku z prodlení a doby, od kdy tyto úroky z prodlení mají být přiznány, když odvolací soud má za to, že rovněž v tomto směru okresní soud nepochybil.

8. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel úvěru spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 87 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmům spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, text v době přiměřené možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele, a tedy soukromoprávní sankcí, je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankce poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má toliko nárok na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka, jak tento závěr rovněž vyplývá ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, v době podle § 87 odst. 1 citovaného zákona. Okresní soud tedy nepochybil, pokud žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení z přiznané částky bezdůvodného obohacení s ohledem na absenci dohody stran o splatnosti částky, když dospěl k závěru, že splatnost zbývající části jistiny nenastala a nemohl tak žalobkyni vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se zaplacením dluhu.

9. Pokud žalovaný neuhradil přiznanou částku do tří dnů od právní moci rozsudku, až uplynutím této doby se dostal do prodlení. Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek okresního soudu byl žalovanému uložen dne 12. 12. 2024. Desátým dnem od tohoto data nastala fikce doručení, tj. 22. 12. 2024, když tento den připadl na neděli, fikcí tak byl doručen dne 23. 12. 2024. Den následující od tohoto data začala běžet žalovanému 15denní lhůta pro podání odvolání, která skončila dne 7. 1. 2025 a 8. 1. 2025 rozsudek nabyl právní moci. Žalovaný měl plnit do tří dnů, tedy do 11. 1. 2025. Tento den však připadl na sobotu a žalovaný tak měl plnit 13. 1. 2025 a pokud dlužnou částku neuhradil, je od 14. 1. 2025 v prodlení. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části v souladu s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal úrok z prodlení ve výši 12 % z částky 40.334 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení a ve zbytku rozsudek okresního soudu v napadené části v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku.

10. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

11. Okresní soud pochybil při stanovení úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci. V daném případě je nutno při stanovení úspěchu vycházet nejen z jistiny, ale rovněž z příslušenství pohledávky. Žalobkyně celkem požadovala včetně příslušenství pohledávky zaplacení částky 62.431,72 Kč, přiznána jí byla částka 40.334 Kč. Úspěšná tak byla v 64,60 %, neúspěšná ve 35,40 % a rozdíl činí 29,20 %. V tomto rozsahu má žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně. Žalobkyni náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 2.042 Kč a dále 2 paušální náhrady po 300 Kč dle § 2 odst. 3 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., tedy celkem částka 2.642 Kč. Z této částky 29,20 % činí 771,50 Kč. Tyto náklady řízení tak byly přiznány žalobkyni vůči žalovanému a žalovaný je povinen tyto náklady řízení zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku.

12. V odvolacím řízení byl převážně úspěšný žalovaný, kterému žádné náklady nevznikly, proto o nich bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.