8 CO 89/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Martina Putíka, Ph.D., a JUDr. Daniely Kabátové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 578.789,98 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 10. 2021, č. j. 26 C 109/2020-93,

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavci I. výroku ohledně částky 408.313 Kč potvrzuje s tím, že ohledně splatnosti se rozsudek mění tak, že tuto částku je žalovaný povinen zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 7.000 Kč, když prvou splátku je povinen zaplatit do 31. 12. 2022 a další splátky vždy do konce každého následujícího měsíce, až do úplného zaplacení, ohledně částky 170.476,98 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 556.439,98 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku v částce 41.305,40 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5.855,40 Kč a úroku ve výši 6,9 % ročně z částky 556.439,98 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, se rozsudek mění tak, že žaloba se v této části zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 578.789,98 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 556.439,98 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem v částce 41.305,40 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5.855,40 Kč, s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 556.439,98 Kč od 24. 1. 2020 do zaplacení (odstavec I. výroku) a dále zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 76.004,80 Kč (odstavec II. výroku).

2. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému účelový úvěr ke konsolidaci jiných dluhů ve výši 700.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr po dobu pravidelných 120 měsíčních splátek po 8.139 Kč, se splatností do [datum], zaplatit. Žalovaný se zavázal na úvěr ve stanovené době zaplatit celkem částku 973.500 Kč a součástí jeho povinností byla i další měsíční úhrada částky 700 Kč představující pojištění. Úvěr byl vyčerpán dne [datum]. Dále vzal okresní soud za prokázáno, že žalobkyně před poskytnutím úvěru zkoumala do budoucna schopnost žalovaného úvěr splácet, a to jak na základě jím poskytnutých osobních údajů, tak na základě zjištění z interních evidencí, ve kterých zjistila celkovou dluhovou zatíženost žalovaného u této banky. Zároveň pak žalovaný uhradil žalobkyni celkem 33 po sobě jdoucích splátek z jejich sjednaného počtu 120, tzn., že do ¼ předpokládané doby trvání úvěrového vztahu řádně plnil své smluvené povinnosti úvěrovaného. Žalovaný se následně v době od 30. 5. 2018 dostal do prodlení s placením splátek úvěru a byl vyzýván k jejich doplacení. Vzhledem k tomu že tak neučinil, žalobkyně zesplatnila nesplacenou část úvěru ke dni 17. 12. 2019, kdy tuto skutečnost žalovanému oznámila dopisem ze dne 18. 12. 2019, která se dle poštovní doručenky dostala do dispozice žalovaného dne 27. 12. 2019 a vyzvala jej k okamžitému uhrazení celého dluhu. K datu 17. 12. 2019 činila dlužná částka 616.375,36 Kč. Naposledy byl žalovaný vyzván k zaplacení předmětného dluhu v předžalobní výzvě ze dne 3. 2. 2020.

3. Po právní stránce posoudil okresní soud věc podle § 1723 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a podle § 2395 a násl. o. z., a to tak, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru, který žalovaný vyčerpal. Současně spor posoudil i podle ust. § 2053 o. z., podle kterého uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trval. Podle § 2054 odst. 1 o. z. se placení úroků považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž úroky platí, a podle odst. 2 téhož ustanovení, plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. Okresní soud tak konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by měl žalovaný již před sjednáním projednávaného závazku v úmyslu dluh nezaplatit. Pokud by byl jeho úmysl dluh nezaplatit, nehradil by sjednaných 33 splátek a byl by v prodlení se zaplacením daleko vyšší částky. Jestliže tedy žalovaný po uvedenou dobu platil úvěrové splátky, jimiž byla umořována nejen jistina, ale i úroky a poplatky, má se za to, že tím uznal i celý zbylý dluh. Pokud se týká závěru o splnění povinnosti žalobkyně podle § 9 tehdy platného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), okresní soud uzavřel, že žalobkyně, s ohledem na prokázaný skutkový stav, této povinnosti řádně dostála, a to s přihlédnutím k tomu, že žalovaný dluh platil po dobu cca 33 měsíců a teprve poté jej zcela přestal hradit. Žalobkyně nemohla předem v žádném případě predikovat nečekaný deficit v příjmech žalovaného, který nastal po cca třech letech. Rovněž jej nemohla zjistit ani dalšími zjištěními poměrů žalovaného před poskytnutím úvěru. Nebylo proto na místě přisvědčit názoru žalovaného, že by smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 13. 4. 2016 měla být považována za smlouvu absolutně neplatnou (§ 580 o. z.). Výše úroku z dlužné částky, k jehož zaplacení byl žalovaný zavázán, odpovídá úrokové výši sjednané ve smlouvě a nárok na zákonný úrok z prodlení svědčí žalobkyni podle § 1968 a § 1970 o. z., jeho výše je stanovena vládním nařízením č. 351/2013 Sb. Poplatky, které byly součástí žalobního požadavku, jsou tvořeny jednak dluhem žalovaného na sjednaném pojištění ve výši 700 Kč měsíčně dle úvěrové smlouvy a jednak poplatky, jejichž výše vyplývá ze Sazebníku poplatků jako nedílné přílohy smlouvy.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání, když se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že okresní soud dospěl k nesprávnému závěru ve vztahu ke splnění povinnosti žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost před poskytnutím úvěru. Názor soudu prvního stupně o tom, že žalovaný zaplatil 33 splátek, což znamená, že alespoň zpočátku peníze měl, když plnil své smluvené závazky, tzn., že dle této skutečnosti tedy žalobkyně úvěruschopnost dlužníka zkoumala řádně, není správný. To, že žalovaný 33 měsíců na dluh splácel, ještě neznamená, že žalobkyně splnila podmínku zkoumat úvěruschopnost. Stejně tak tato skutečnost nemůže znamenat to, že žalovaný svůj dluh uznal. Žalobkyně neprověřovala doklady o příjmech žalovaného, chtěla vidět pouze daňové přiznání. Z daňového přiznání však nevyplývají platby zdravotního a sociálního pojištění, což mohou být tisícové částky. Žalobkyně pak žádným způsobem neprověřovala náklady na živobytí žalovaného. Ve smyslu ustálené judikatury je potřeba ze strany úvěrujícího aktivně zkoumat nejen konkrétní příjmy, ale i konkrétní výdaje žadatele o úvěr. Prověřit žadatele v nebankovních registrech k řádnému zkoumání úvěruschopnosti nestačí. Soud musí aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru, podle něhož je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnost spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.

5. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Namítala, že odvolací tvrzení žalovaného, že soud prvního stupně se při posuzování, zda žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného, spokojil pouze se skutečností, že žalovaný uhradil 33 splátek úvěru, je zavádějící. Žalobkyně sama aktivně zjišťovala informace potřebné k prověření situace žalovaného. Sám soud prvního stupně se v bodech 3. a 5. odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjadřuje ke skutečnostem, ze kterých při posouzení řádného postupu při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyní vycházel. Závěr o počtu uhrazených splátek je pouze podpůrným argumentem, který přímo v praxi potvrdil, že žalovaný byl schopen úvěr splácet, ergo vyhodnocení úvěruschopnosti provedené žalovanou muselo být správné. Úvěr pak byl čerpán jako účelový s cílem konsolidace jiných závazků žalovaného. Z povahy věci je tak zřejmé, že peněžní prostředky byly vyplaceny na jednotlivé konsolidované úvěry a žalovaný tedy uvedených 33 splátek neuhradil z prostředků čerpaného úvěru. Pokud se jedná o zkoumání příjmů úvěrovaného, pak v případě, že tento byl podnikatelem, je právě daňové přiznání nejvhodnější způsob prokázání příjmů žadatele, když toto obsahuje skutečné a prokazatelné příjmy žadatele za rozhodný rok. Z daňového přiznání žalovaného za rok 2015 je zjevné, že jeho roční příjmy byly ve výši 1.024.314 Kč a výdaje související s příjmy činily 409.726 Kč, přičemž tyto byly stanoveny paušální sazbou 40 %. Rozdíl mezi nimi pak odpovídá částce 614.588 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl čisté roční příjmy z podnikání ve výši 426.179 Kč. Z této částky pak žalovaná vycházela. Žalobkyně pak rovněž vycházela ze skutečnosti, že předmětným úvěrem byly konsolidovány předchozí závazky žalovaného u žalobkyně. Ke konsolidaci došlo nikoliv proto, že by žalovaný řádně nesplácel přechozí úvěry, nýbrž proto, že žalobkyně poskytla žalovanému výhodnější podmínky pro splácení konsolidovaného úvěru. Poskytnutím úvěru nedošlo k navýšení úvěrové angažovanosti žalovaného, přičemž zároveň došlo ke snížení jeho měsíčních splátek. Pokud se jedná o výdaje žalovaného, pak žalobkyně se nespolehla pouze na prohlášení žalovaného, jak žalovaný namítá, nýbrž sama žalovaného prověřila v interních registrech a rovněž na základě ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje, což v některých případech judikatura Evropského soudního dvora vztahující se k implementaci čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES označuje za dostatečné. Je přitom nutno zdůraznit, že kusá úprava zákona o spotřebitelském úvěru se v interní metodické soustavě promítá do desítek vnitřních předpisů, v nichž je proces posuzování popsán do detailu, přičemž tato metodika podléhá dohledu ČNB. Žalobkyně tak provedla zkoumání výdajové stránky dostatečně, když právní úprava ani judikatura nestanovuje striktní pravidla, co se týče způsobu, jakým by mělo dojít k ověření výdajů žadatele o úvěr vztahující se k implementaci čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)) v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

7. Pokud se jedná o skutkový stav věci, okresní soud učinil správná skutková zjištění a krajský soud na ně odkazuje jako na správná, když rozhodující je, že s žalovaným žalobkyně uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný obdržel částku 700.000 Kč a tato částka byla vyplacena žalovanému [datum]. K zesplatnění došlo dne 17. 12. 2019 pro neplacení splátek. Pokud se jedná o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně před soudem prvního stupně, jakož i v řízení před odvolacím soudem po doplnění tvrzení a důkazů prokázala, že ve vztahu k příjmům žalovaného měla k dispozici daňové přiznání žalovaného za rok 2015 a prohlášení žalovaného v žádosti o úvěr, z nichž vyplýval průměrný čistý příjem žalovaného 35.515 Kč. Pokud se jedná o výdaje žalovaného, pak žalobkyně tvrdila, že vycházela ze skutečností uvedených žalovaným, kdy tento v žádosti o úvěr uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 2.500 Kč, dále má ostatní výdaje včetně pojištění ve výši 5.200 Kč, k čemuž přičetla částku představující životní minimum ve výši 3.410 Kč a náklady na splátky závazků u jiných poskytovatelů úvěru ve výši 10.060 Kč. Celkové náklady žalovaného pak po sečtení měly činit 21.170 Kč.

8. Vzhledem k době uzavření smluv ([datum]) správně soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 2395 o. z. (podle přechodného ustanovení zakotveného v § 3028 odst. 1 o. z.).

9. Odvolací soud se však s právním posouzením věci učiněným okresním soudem dále neztotožňuje.

10. V prvé řadě je třeba uvést, že v posuzované věci nelze vycházet z domněnky uznání dluhu ze strany žalovaného s ohledem na to, že žalovaný splácel svůj závazek v dohodnutých splátkách.

11. Plní-li totiž dlužník dluh v dohodnutých splátkách, nejde o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., neboť jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plněním, nikoliv částečným plněním závazku. O dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách).

12. Pokud tedy žalovaný platil žalobkyni dohodnuté splátky, jedná se o postupné plnění závazku, splátky jsou samostatným závazkem, a skutečnost, že žalovaný splátky platil, neznamená, že tím uznal dluh. Nejedná se o částečné plnění ve smyslu, z něhož by bylo možno usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. (k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 987/2019 ze dne 11. 6. 2020, jež jsou plně aplikovatelné i pro právní úpravu platnou a účinnou od 1. 1. 2014)

13. Podle ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ platného a účinného ke dni sjednání úvěru dále platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost věřitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 odst. 1 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění je třeba, na rozdíl od soudu prvního stupně, na daném místě učinit závěr, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když se spokojila pouze s jeho prokázaným čistým příjmem na úrovní cca 35.000 Kč měsíčně, přičemž však žádným způsobem neměla podložené jeho výdaje, když sama uvedla ve svém podání ze dne 14. 7. 2022, jakož i v doplnění svých tvrzení před odvolacím soudem, že vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného proběhlo na základě statistiky vycházející z životního minima žalovaného, regionálních dat ČSÚ o výdajích na bydlení a energie a údajů, které sám uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Je to tedy model, který je založený na datech z žádosti a na statistické pravděpodobnosti. Žalobkyně tak netvrdila a ani neměla důkazně doloženo, jaké konkrétní má výdaje žalovaný zejména stran bydlení apod. Navíc lze úspěšně pochybovat o nákladech žalovaného na bydlení pouze ve výši 2.500 Kč měsíčně.

17. Zvláště v situaci, kdy je poskytován úvěr ke konsolidaci předchozích závazků spotřebitele, kdy tento sám dále tvrdí, že má další závazky u jiných bankovních a nebankovních institucí, je poskytovatel úvěru povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. V této souvislosti je třeba odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nemůže ani nic změnit, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Jako dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Je tak nutno údaje, které dlužník věřiteli poskytl, ověřit, resp. objektivně podložit.

18. S ohledem na shora uvedené tak je zřejmé, že žalobkyně řádně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ. Splnění této povinnosti pak nelze vyvozovat ani z toho, že žalovaný poskytnutý úvěr splácel po dobu 33 měsíců, když tato skutečnost nemůže nahradit aktivní činnost žalobkyně ve vztahu k prověřování poměrů žadatele o úvěr. Jestliže byl žalovanému úvěr poskytnut v rozporu s tímto ustanovením, pak je smlouva neplatná. V daném případě je nutno dovodit absolutní neplatnost této smlouvy, jak k tomu rovněž dospěl Soudní dvůr ve své judikatuře, kdy opakovaně zdůrazňoval povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamyšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech viz rozsudky Marleasing SA C 106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C240/244/98, EU: C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04 EU:C: 2006). Tento závěr akceptoval rovněž Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku např. sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení ve vztahu ke Směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009 Pannon GSM C -243/08, EU: C: 2009, bod 32., ke Směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009 Martín Martín C -227/08, EU:C: 2009, bod 29., ke Směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013 Duarte Hueros C 32/12 EU:C: 2013, bod 39. Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 bod 41.

19. K neplatnosti smlouvy je tedy nutno z důvodu porušení § 9 odst. 1 ZoSÚ přihlížet bez návrhu z úřední povinnosti viz články 8 a 23 Směrnice 2008/48.

20. Pokud tedy plnila žalobkyně žalovanému na základě neplatné smlouvy, kdy mu vyplatila částku 700.000 Kč, z této částky žalovaný i s přihlédnutím k nesporným tvrzením účastníků a k výpisu z účtu žalovaného, vedeného žalobkyní, jak byl proveden u jednání odvolacího soudu, zaplatil 291.687 Kč (tj. 33 splátek po 8.139 Kč + 33 x 700 Kč představující neplatně sjednané pojistné), pak vznikla povinnost žalovanému vrátit částku 408.313 Kč jakožto bezdůvodné obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. a § 2993 o. z.

21. Kromě této částky však nebyl žalovaný povinen plnit nic dalšího, tedy ani kapitalizovaný úrok, ani kapitalizovaný úrok z prodlení a navíc ani úroky z prodlení, pokud se tedy žalovaný v odvolání bránil tím, že by měla být žaloba celá zamítnuta a neměl by být zavázán k zaplacení žádné částky.

22. Pokud je smlouva neplatná, pak v souladu s větou druhou a třetí § 2993 o. z. je povinen spotřebitel vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, kdy v daném případě tak má odvolací soud za to, že by se tak mělo stát ve splátkách po 7.000 Kč i s ohledem na jeho schopnosti a možnosti a na výdaje, které sám potvrdil. Tyto splátky pak odvolací soud stanovil až od následujícího měsíce, kdy rozhodoval. První splátku je tak povinen zaplatit do 31. 12. 2022. Protože je smlouva neplatná, žalovaný se bránil, že by měla být celá žaloba zamítnuta, pak dle názoru odvolacího soudu je s ohledem na spotřebitelský charakter vztahu mezi účastníky také namístě nepřiznat žalobkyni úroky z prodlení. Vzhledem k tomu, že odvolací soud určil splatnost jistiny do budoucna, nemohl se dostat žalovaný do prodlení s plněním dluhu a nelze v tomto případě aplikovat ust. § 1970 o. z. o prodlení žalovaného s plněním daného dluhu.

23. S ohledem na shora uvedené tak byl rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 220 odst. 1 částečně změněn, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, částečně potvrzen jako věcně správný v souladu s ust. § 219 o. s. ř., a to právě ohledně zbývající jistiny ve výši 408.313 Kč.

24. Pokud se týká náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, v daném případě byla úspěšná žalobkyně pouze v nepatrné části, a to v rozsahu 51,95 % a neúspěšná v rozsahu 48,05 %. Proto jí nebyla ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznána.