8 CO 92/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Šárky Neuwirthové a soudců JUDr. Daniely Kabátové a JUDr. Martina Putíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 265.798,96 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 1. 2. 2022, č. j. 19 C 69/2021-146,

I. Rozsudek okresního soudu se v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, potvrzuje.

II. V další napadené části, tj. v odstavci III. výroku, se rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 49.842 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 25.293 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa].

1. Napadeným rozsudkem okresního soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 217.871 Kč spolu s úrokem z prodlení z částek ve výši a za dobu, jak je uvedeno v odstavci I. výroku rozsudku, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 47.927,96 Kč s úrokem z prodlení z částky 1.993,59 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 45.934,37 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení, byla zamítnuta. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 47.610,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavců I. a III. výroku, podala žalovaná včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek v této části tak, aby žaloba byla zamítnuta. V odvolání žalovaná uvedla, že z provedených důkazů vyplývá, že [právnická osoba] s. r. o., jakožto dodavatel ocelových dveří vystavila daňový doklad za předmětnou dodávku dvakrát, jednou na žalobkyni a jednou na žalovanou. Žalovaná od počátku tvrdí, že předmětné zboží bylo dodáno žalované a toto bylo z její strany také zaplaceno a následně bylo stejné zboží obratem dodáno žalobkyni a této žalovanou vyúčtována cena takového plnění. Žalovaná má za to, že tvrzená původní faktura vystavená na žalobkyni, byla [právnická osoba] s. r. o. vystavena nedopatřením a tato byla touto společností následně zrušena. Žalovaná je přesvědčena, že [právnická osoba] s. r. o. eviduje žalovanou jako smluvního partnera, kterému předmětné zboží dodala, a který zboží také zaplatil. K tomuto navrhovala důkaz výzvou [právnická osoba], komu tato společnost na základě uzavřené smlouvy dodala předmětné zboží a kdo za toto uhradil cenu a aby se společnost vyjádřila k tvrzení žalobkyně, že za dané plnění uhradila [právnická osoba] s. r. o. kupní cenu rovněž žalobkyni na základě faktury vystavené pro žalobkyni na totožné plnění. Soud prvého stupně tyto zásadní důkazy neprovedl, když je zřejmé, že totožné plnění bylo fakturováno jak žalobkyni, tak i žalované a oběma bylo předmětné plnění také uhrazeno. Okresní soud však žalovanou navrhovaný důkaz neprovedl a v odůvodnění rozsudku neodůvodnil, z jakého důvodu. Žalovaná také vznesla kompenzační námitku z opatrnosti, a to jako nárok z titulu úhrady přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč pro případ, že by dospěl soud k závěru, že pohledávky žalobkyně jsou v jakémkoliv rozsahu oprávněné i s ohledem oproti nim již dříve započítaným nárokům žalované. Pokud okresní soud uvedl, že není věcně příslušným soudem k posouzení tohoto nároku, pak s těmito argumenty se žalovaná neztotožňuje, když žalované nemůže být odepřeno právo uplatnění její splatné pohledávky v rámci procesní obrany ve formě započtení. Žalovaná pak v řízení zcela nepochybně osvědčila své právo přednosti k obchodnímu jménu a rovněž vlastnictví ochranné známky a loga a rovněž osvědčila, že daný obchodní název, ochranná známka a logo byly po cca roční období užívány také žalobkyní. Žalovaná k tomuto předložila také příslušnou výzvu, kterou žalobkyni vyzvala k zanechání protiprávního jednání, kdy žalobkyně následně od zneužívání obchodního jména ustoupila. Je to naopak žalobkyně, která nikterak neprokázala, že obchodní jméno, ochrannou známku a logo užívala oprávněně a je to žalobkyně, kterou v tomto směru tíží důkazní břemeno. Ze samotné skutečnosti, že jednatel žalobkyně působil v daném období také jako jeden z jednatelů žalované ještě neznamená, že ke zneužití došlo, nanejvýš zde vyvstává otázka, zda došlo ke zneužití ze strany žalobkyně nebo porušení péče řádného hospodáře ze strany jejího jednatele.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného. K žalovanou uváděnému dvojímu vystavení daňového dokladu [právnická osoba] s. r. o. je podstatné, že žalovaná využila chyby v hlavičce faktury, která jí byla chybně zaslána dodavatelem. Žalobkyně již v čl. III. žaloby uvedla, že objednatel (pod původním žalované podobným názvem [právnická osoba]) u svého vlastního dodavatele [právnická osoba] čistě na svoji akci [příjmení] 2 objednala ocelové dveře, [právnická osoba] s. r. o. tyto ocelové dveře žalobkyni dodala, vystavila žalobkyni fakturu na částku 101.752 Kč a tato faktura byla žalobkyní také zaplacena. Fakturace byla omylem zaslána také žalované, která na tuto skutečnost [právnická osoba] s. r. o. sama upozornila, a to v e-mailové komunikaci z 8. 1. 2021. I jednatel žalované u jednání u okresního soudu dne 8. 9. 2021 uvedl, že zakázku neprováděli, že se jednalo o akci žalobkyně a že se rozhodli částku uhradit. Okresní soud tedy dospěl ke správnému skutkovému zjištění o tom, že žalovaná si byla vědoma toho, že se jedná o úhradu pohledávky, kterou [právnická osoba] s. r. o. měla vůči žalobkyni, nikoli vůči žalované. Není pravdou tvrzení žalované v odvolání, že žalovaná od počátku tvrdila, že předmětné zboží bylo dodáno žalované. Je to nové nepřípustné tvrzení v rozporu s ust. § 205a o. s. ř., poněvadž žalovaná nikdy v řízení netvrdila, že by ji bylo předmětné zboží dodáno. Naopak dle e-mailové komunikace z 8. 1. 2021 žalovaná na chybné zaslání faktury dokonce sama upozornila a totéž potvrdil i jednatel žalované v řízení před soudem prvého stupně. Této chyby v hlavičce faktury tedy žalovaná v rozporu s ust. § 1888 odst. 1 o. z. využila tak, že bez jakékoli dohody s žalobkyní v e-mailové komunikaci dodavateli žalobkyně navrhla převzetí dluhu žalobkyně a následně uvedené zboží výrazně předražila a se zpětným datem faktury toto zboží přefakturovala žalobkyni zasláním neoprávněné faktury e-mailem z 11. 1. 2021, kterou žalobkyně odmítla. Takovou neoprávněnou fakturu vystavila žalovaná s touto konkrétní částkou právě z důvodu, aby přesně odpovídala faktuře [číslo] z 18. 8. 2020, kterou vystavila žalobkyně žalované. Správné je i právní hodnocení o nemožnosti převzetí dluhu podle úpravy § 1888 a § 1889 o. z. K žalované tvrzené nemajetkové újmě ve výši 250.000 Kč žalobkyně uvedla, že okresní soud započtení nezamítnul toliko s odkazem na příslušnost soudu, ale naopak dokazování k tvrzením žalované prováděl, a to především listinnými důkazy. Okresní soud se zabýval dobou zápisu u Úřadu průmyslového vlastnictví, s ohledem na souhlas jednatele a zabýval se též dobou, po kterou měly společnosti stejného jednatele a správně dospěl k nezpůsobilosti k započtení. Žalovaná však v řízení netvrdila skutečnosti k případnému splnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu, ve výzvě dne 2. 9. 2020 toliko poukazovala na objektivní formu zavinění. Ani vlastnictví ochranné známky jednoznačně žalovanou tvrzeno nebylo, když ve výzvě z 2. 9. 2020 uváděla, že právo k ochranné známce slovní a kombinované svědčí subjektu odlišnému od žalované, a to [právnická osoba] s. r. o. U jednání dne 8. 9. 2021 vztah žalované odůvodňovala toliko tím, že [právnická osoba] s. r. o. je součástí majetkového portfolia jedné skupiny ve vlastnictví jediné osoby pana [příjmení], až následně doložila smlouvu o prodeji části závodu, která však měla nabýt účinnosti před jejím podpisem, tuto smlouvu považuje žalobkyně navíc za neplatnou, a tudíž žalovaná nemá aktivní legitimaci k uplatnění takového nároku. Okresní soud tedy s ohledem na stejné jednatele účastníků řízení správně dospěl k závěru, že žalovaná vůbec neprokázala absenci souhlasu vlastníka.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavcích I. a III. výroku i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalované nebylo podáno důvodně.

5. Okresní soud učinil správná skutková zjištění, která krajský soud přejímá, a na která odkazuje. Platí to především o zjištění, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo, žalobkyně dílo provedla, konkrétně různé zakázky, vyúčtovala žalované sjednanou cenu fakturami. Faktura [číslo] nebyla ke dni rozhodnutí uhrazena v rozsahu částky 45.934,37 Kč, dále žalovaná dosud neuhradila fakturu [číslo] na částku 1.993,59 Kč a konečně fakturu [číslo] na částku 217.871 Kč. Pokud jde o tuto konkrétní poslední fakturu, jedná se o dodání kování od třetí osoby na základě poptávky žalované prostřednictvím žalobkyně, což bylo rovněž mezi stranami nesporné. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná měla vůči žalobkyni řadu dílčích pohledávek, celkem ve výši 47.927,90 Kč. Ze strany žalované došlo k zápočtu na základě podání z 12. 3. 2021, kdy žalobkyně tyto nerozporovala, rozporovala toliko částku 217.871 Kč dle faktury [číslo].

6. Podle ust. § 2586 odst. 1 o. z. smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu.

7. Podle ust. § 1888 odst. 1 o. z., kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu.

8. Podle ust. § 1889 o. z. nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo; přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli.

9. Podle ust. § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

10. Podle odst. 2 téhož právního ustanovení započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají v okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

11. Podle ust. § 1987 odst. 1 o. z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

12. Podle odst. 2 téhož právního ustanovení pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

13. Pokud se týká právního posouzení věci, pak okresní soud dospěl ke správnému závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o dílo, v níž byl dohodnut předmět díla i cena díla, ze strany žalobkyně bylo dílo řádně splněno a cena za provedení díla byla vyfakturována.

14. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany žalované došlo dne 12. 3. 2021 k zápočtu vzájemných pohledávek, a na základě nesporných tvrzení účastníků pak správně okresní soud dospěl k závěru, že pohledávky žalobkyně vůči žalované ve výši 47.927,96 Kč, tedy pohledávky z faktury [číslo] ve výši 1.993,59 Kč a zbývající dosud neuhrazená částka z faktury [číslo] v částce 45.937,37 Kč byly uhrazeny jednostranným zápočtem ke dni 12. 3. 2021 ve smyslu ust. § 1982 o. z. V tomto rozsahu byl tedy nárok žalobkyně v důsledku započtení nedůvodný.

15. Pokud se týká částky 217.871 Kč, pak řízení bylo nesporné, že [právnická osoba] s. r. o. vystavila fakturu dvakrát, jednu na žalobkyni a jednu na žalovanou. V řízení bylo prokázáno, že na základě objednávky žalobkyně [právnická osoba] s. r. o. dodala žalobkyni ocelové dveře, které žalobkyně použila na vlastní akci v jiné společnosti, kdy tyto dveře žalobkyně převzala a také uhradila vyfakturovanou cenu. Pokud žalovaná tvrdila, že plnila za žalobkyni, pak z e-mailové komunikace z 8. 1. 2021 vyplývá, že fakturu žalovaná uznala a že částku zaplatila, avšak bez souhlasu žalobkyně nedošlo k platnému převzetí dluhu ve smyslu ust. § 1888 a § 1889 o. z., jak správně dovodil soud prvého stupně. Jednatel žalované sám u ústního jednání před okresním soudem dne 8. 9. 2021 uvedl, že se jednalo o zakázku žalobkyně, ačkoliv faktura byla na žalovanou, přesto se ji rozhodli uhradit a pak ji přefakturovali na žalobkyni. Pokud v odvolacím řízení žalovaná tvrdí, že zboží bylo dodáno žalované, pak je to nové, nepřípustné tvrzení v rozporu s ust. § 205a o. s. ř. Okresní soud tedy postupoval správně, když ohledně této skutečnosti další dokazování neprováděl. Pokud jde o tvrzení žalované stran marže vztahující se k dodávce kování, pak v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dodala žalované kování, které sama objednala od [právnická osoba], žalované vyúčtovala částku 198.450 Kč fakturou [číslo] kterou žalovaná uznala, jak je uvedeno v zápočtu z 12. 3. 2021. Tvrzení žalované je tedy nutno považovat za účelové. Na základě shora uvedeného lze tedy uzavřít, že pohledávka žalované za žalobkyni v částce 217.871 Kč neexistuje, a tudíž není způsobilou k započtení ve smyslu ust. § 1987 o. z. Pokud se týká dalšího nároku žalované k započtení v částce 250.000 Kč na nemajetkovou újmu s tvrzeným, neoprávněným užíváním obchodního jména a loga žalované, pak odvolací soud, na rozdíl od okresního soudu, má za to, že tento nárok žalovaná může uplatnit, ačkoliv tyto spory jsou projednávány ve smyslu ust. § 9 odst. 1 o. s. ř. u krajských soudů.

16. Pokud se týká tohoto nároku dle ust. § 2976 o. z. a § 2988 o. z., tak podle názoru odvolacího soudu nelze takovou pohledávku započíst, poněvadž neexistuje. Nárok podle shora uvedených ustanovení vznikne totiž až rozhodnutím soudu, když výše nároku pak záleží na úvaze soudu.

17. Na okraj odvolací soud poznamenává, že v případě nemajetkové újmy dle ust. § 2988 o. z. se způsob odčinění nemajetkové újmy posuzuje podle § 2951 odst. 2 o. z., kdy zadostiučinění v peněžní formě je spíše výjimečné, kdy se upřednostňuje nemajetkové zadostiučinění, například omluva. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí NS ČR 23 Cdo 4263/2019. Lze tedy uzavřít, že neexistentní pohledávku nelze započíst.

18. Ze shora uvedených důvodů postupoval okresní soud správně, když v rozsahu částky 217.871 Kč z titulu ústně uzavřené smlouvy o dílo dospěl k závěru, že je žaloba žalobkyně důvodná, a proto správně žalovanou zavázal k úhradě této částky spolu s úrokem z prodlení ode dne následujícího po splatnosti předmětné faktury v souladu s ust. § 1970 o. z. a také správně přiznal úroky z prodlení z částek, které zanikly započtením žalované, a to od doby vzniku prodlení do zaplacení.

19. Odvolací soud tak rozsudek okresního soudu v odstavci I. výroku jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Pokud se týká výroku o náhradě nákladů řízení, pak odvolací soud v odstavci III. výroku rozsudek okresního soudu v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 49.842 Kč. Okresní soud sice správně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle poměru úspěchu a neúspěchu dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., správně také vypočetl náhradu nákladů v řízení u žalobkyně, kdy tyto představují částku 74.391,49 Kč, ale odvolací soud má za to, že úspěch a neúspěch se musí počítat nikoli jen z jistiny, ale také z příslušenství. Z toho vyplývá, že žalobkyně chtěla celkem částku 294.790 Kč včetně příslušenství a přiznána jí byla částka 246.242 Kč, takže její úspěch v řízení představuje 67 %, a to je 49.842 Kč.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn úspěchem žalobkyně v odvolacím řízení, které v souladu s ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží náhrada nákladů odvolacího řízení, kdy tyto sestávají z nákladů za právní zastoupení, a to z odměny za 2 úkony právní služby á 9.180 Kč, tj. 18.360 Kč dle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále má zástupce žalobkyně nárok na 2 režijní paušály á 300 Kč, tj. 600 Kč v souladu s ust. § 13 odst. 4 téže vyhlášky a dále za náhradu za ztrátu času za 6 půlhodin á 100 Kč, tj. 600 Kč, na cestovné z [obec] do [obec] a zpět při ujetí 193 km vozidlem [typ vozidla] [anonymizováno], při průměrné spotřebě 4,5 l benzinu [číslo] km, ceně benzinu 44,50 Kč l a náhradě 4,70 Kč za 1 km, tj. 1.293,60 Kč, dále za parkovné v částce 50 Kč (dle parkovacího lístku), tj. celkem 1.343 Kč, náklady odvolacího řízení činí 20.903 Kč a dále zástupci žalobkyně náleží 21% DPH z těchto částek, tj. 4.389,63 Kč, tj. celkem činí náklady odvolacího řízení 25.293 Kč.