10 Co 118/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, k odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Chebu, ze dne 10. 10. 2024, č. j. 13 C 320/2023–85

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na účet její zástupkyně , Jméno advokátky, plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 535,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru mezi účastníky, k němuž došlo jednáním žalovaného ze dne 10. 11. 2023. Pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 6. 2022 a měl trvat do 31. 5. 2026, ale žalovaný dne 10. 11. 2023 rozhodl o jeho okamžitém zrušení pro neomluvené absence v práci v době od 23. 9. 2023 až do 10. 11. 2023. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně pracovala u žalovaného jako pomocná pečovatelka a ve sporném období se účastnila vzdělávacího kursu „masér ve zdravotnictví“. Žalovaný s její účastí souhlasil, sám o její zařazení do kursu požádal, předem musel vědět o rozsahu kursu, když ji na něj sám přihlásil, navíc si mohl potřebné údaje zjistit na internetu. Účast na kursu nebyla neomluvenou absencí v zaměstnání, jednalo se o prohlubování pracovní kvalifikace podle ust. § 230 zákoníku práce, žalobkyně tedy nemohla porušit svoje pracovně právní povinnosti, a okamžité zrušení pracovního poměru bylo neplatné ve smyslu ust. § 55 odst. 1 zákoníku práce.

2. Žalovaný ve včasném odvolání namítl, že žalobkyni v přihlášení na kurs pouze podpořil, aby vyhověl jejímu přání. Jeho žádost o povolení účasti na kursu ze dne 24. 7. 2023 měla otevřít cestu k uzavření dohody o rekvalifikaci mezi žalobkyní a úřadem práce, aby žalobkyně nemusela hradit náklady na kurs. Pokud by se jednalo o prohloubení kvalifikace podle ust. § 230 odst. 4 zákoníku práce, pak by bylo s podivem, že by žalovaný náklady na kurs nehradil. Žalovaný chtěl prokázat tvrzení, že žalobkyně měla zájem o uzavření dohody s úřadem práce, ale soud prvního stupně na jeho návrhy nereagoval. Nebylo prokázáno a ani z okolností nevyplývá, že by žalovaný uložil žalobkyni prohlubování kvalifikace, to je patrné i ze skutečnosti, že nehradil náklady vynaložené na kurs. Žalovaný chtěl prokazovat, že si žalobkyně byla vědoma rizika, ale nehodlala se účasti na kursu vzdát, nicméně ani tomuto důkazu se soud nevěnoval. Soud prvního stupně dovodil uložení účasti na kursu toliko ze žádosti žalovaného z 24. 7. 2023, ale v listině nebyly obsaženy znaky takového právního jednání. Je možné, že rozsah kursu byl patrný z údajů uvedených na internetu, ale žalovaný neměl důvod si tento údaj zjišťovat, když ho žalobkyně ujišťovala, že účastí na kursu nebude ohrožen výkon její práce. Žalovaný několikrát vyzýval žalobkyni k návratu do práce, ale žalobkyně mu nakonec sdělila, že v zájmu případného lepšího pracovního místa bude raději riskovat sankce spojené s nepřítomností na pracovišti, i když věděla, že žalovaný dlouhodobě trpí nedostatkem zaměstnanců.

3. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za věcně správný. Ve věci bylo prokázáno, že žalovaný uložil žalobkyni prohloubit si kvalifikaci a zaslal úřadu práce žádost o povolení k absolvování kursu. Již z obsahu této žádosti je patrné, že žalovaný znal časový rozsah konání kursu, a musel si být vědom jeho časové náročnosti. Žalobkyně nikdy netvrdila, že by žalovaný měl hradit náklady kursu, naopak cílem bylo uzavřít dohodu s úřadem práce, aby náklady nesl stát. Žalovaný si byl vědom všech okolností účasti na kursu, ale v rozporu s tím nakonec ukončil pracovní poměr se žalobkyní, ačkoli sám potřeboval kvalifikovaný zdravotnický personál, aby byl schopen zajistit péči o klienty, a absolvování kursu bylo výhodné i pro něj.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně.

5. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně měla mít podle pracovní smlouvy rovnoměrně rozvrženou pracovní dobu na pracovní dny v týdnu, s možností odlišné dohody. Pracovní smlouva, podle které byla žalobkyně u žalovaného zaměstnána jako pomocná pečovatelka, byla uzavřena nejprve na rok, později byla prodloužena o další tři roky.

6. Kurs „masér ve zdravotnictví“ se konal v termínu od 18. 9. 2023 do 14. 12. 2023. Žalovaný požádal úřad práce dne 24. 7. 2023, aby se jej žalobkyně mohla zúčastnit, ale v žádosti neuváděl, že by žalobkyni účast na kursu uložil.

7. Z výpovědí svědkyň , jméno FO, , právnická osoba, , jméno FO, bylo zjištěno, že rozpis služeb prováděla vedoucí pečovatelek paní , jméno FO, , zasahovala do něj i vedoucí provozu paní , jméno FO, . Podle těchto svědkyň nabídla žalobkyně žalovanému, že se zúčastní rekvalifikačního kursu „masér ve zdravotnictví“. Tato pracovní kvalifikace měla být přínosem i pro žalovaného, kterému se nedařilo zaměstnat fyzioterapeuta, ačkoli by taková služba byla v péči o klienty potřebná. Fyzioterapeuta měla nahradit právě žalobkyně, která by práci zdravotní masérky vykonávala navíc k práci pečovatelky. Po zahájení kursu skončila u žalovaného další pracovnice a mezi žalobkyní a svědkyněmi začaly neshody, paní , jméno FO, požadovala po žalobkyni ukončení její účasti na kursu, ale to žalobkyně odmítala, protože by musela nést náklady na kurs. Nakonec se dohodly o práci o víkendech a v noci, a podle toho připravila paní , jméno FO, rozpis služeb na září 2023. Pak paní , jméno FO, informovala paní , jméno FO, o tom, že žalobkyně podala výpověď, ačkoli se tak ve skutečnosti nestalo, a paní , jméno FO, od října pro žalobkyni žádné směny nevypisovala.

8. Žalobkyně během kursu nesporně nastoupila jen na jednu směnu, a to dne 23. 9. 2023. Podle elektronické komunikace mezi ní a paní , jméno FO, , právnická osoba, podle svědka , jméno FO, zamýšlela podat výpověď, ale fakticky tak neučinila.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nebyl povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům účastníků podle ust. § 120 odst. 1 o. s. ř. a nepochybil, když nevyslechl žalobkyni jako účastnici řízení, když byly dokazované skutečnosti zjištěny z ostatních provedených důkazů ve smyslu ust. § 131 o. s. ř. Procesní chybou se nestalo ani to, že neprovedl navrhovaný důkaz dohodou o rekvalifikaci mezi žalovaným a úřadem práce. Ve věci bylo totiž nesporné a vyplynulo i z provedených důkazů, že snahou účastníků bylo dosáhnout úhrady nákladů na kurs ze strany úřadu práce a že úhrada zamýšleným způsobem skutečně proběhla, což potvrdila i pracovnice úřadu práce svědkyně Fabiánová. Další důkaz k této skutečnosti tedy nebyl potřebný.

10. Rekvalifikace zaměstnanců je prováděna podle z ust. § 110 zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti na základě dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. O rekvalifikaci zaměstnanců, spočívající v získání, zvýšení nebo rozšíření kvalifikace, může být uzavřena dohoda mezi úřadem práce a zaměstnavatelem, případně i rekvalifikačním zařízením, a pak mohou být náklady plně nebo zčásti hrazeny ze strany úřadu práce.

11. Způsob péče zaměstnavatele o odborný rozvoj zaměstnanců je upraven ve druhé hlavě části desáté zákoníku práce, druhy péče jsou demonstrativně uvedeny v ust. § 227 tohoto předpisu a náleží mezi ně nejen prohlubování kvalifikace podle ust. 230 zákoníku práce, o které opřel svoje právní posouzení věci soud prvního stupně, ale i zvýšení kvalifikace podle ust. § 231 zákoníku práce. Prohlubováním kvalifikace se rozumí její průběžné doplňování beze změny její podstaty při zachování výkonu sjednané práce, zatímco zvýšení kvalifikace vede ke změně hodnoty kvalifikace v souladu s potřebou zaměstnavatele a je obvykle spojeno i s následnou změnou pracovního zařazení.

12. Podle zjištěného skutkového stavu došlo mezi účastníky k uzavření dohody o rekvalifikaci ve smyslu ust. § 110 odst. 1 věta druhá zákona o zaměstnanosti, kterou iniciovala žalobkyně. Žalovaný na základě uvedené dohody požádal úřad práce o povolení absolvování kursu, což pak v souladu s úmysly účastníků vedlo k úhradě nákladů na kurs ze strany úřadu práce.

13. Předpoklady ust. § 230 odst. 1 zákoníku práce nebyly ve věci naplněny, když žalobkyně v rekvalifikačním kursu získala novou kvalifikaci zdravotní masérky, kterou došlo ke změně hodnoty její dosavadní kvalifikace pomocné pečovatelky, a tato změna byla v souladu s potřebou žalovaného. Šlo tedy o zvýšení kvalifikace podle ust. § 231 zákoníku práce, a účast na kurzu se pro žalobkyni stala překážkou v práci na straně zaměstnance ve smyslu ust. 205 zákoníku práce. Žalobkyně měla po dobu účasti na kurzu podle ust. § 232 zákoníku práce právo na pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku.

14. Žalobkyni tedy v pracovních dnech, kdy se účastnila kursu, bránila ve výkonu práce překážka na její straně, nicméně ve sporu o absence v pracovní dny nešlo, žalobkyně měla neomluveně zameškat směny mimo pracovní dny. Účastníci se totiž dohodli, že žalobkyně bude po dobu konání kursu vykonávat práci o víkendech či v noci, kdy jí nebránila překážka v práci, aby žalovaný dokázal personálně zabezpečit provoz. Uzavření této dohody potvrdila žalobkyně i svědkyně , jméno FO, , svědkyně , jméno FO, a svědek , jméno FO, . Vzhledem k obsahu pracovní smlouvy, podle které měla mít žalobkyně pravidelně rozvrženou pracovní dobu na pracovní dny v týdnu, byla popsaná dohoda dohodou o práci přesčas ve smyslu ust. § 93 odst. 3 zákoníku práce.

15. Žalovaný přiděloval žalobkyni práci podle této dohody v září 2023, ale žalobkyně se do práce ve dnech 28. – 30. 9. 2023 bez omluvy nedostavila. Tomu předcházela chaotická komunikace mezi žalobkyní, paní , jméno FO, , právnická osoba, paní , jméno FO, , která měla vést k řešení komplikované personální situace, ale místo toho ji spíše zatemňovala, podstatné informace v ní nebyly předávány, a místo toho byly sdělovány informace nesprávné. Žalobkyně zvažovala řešení problému skončením pracovního poměru výpovědí, ale výpověď nepodala, a v září 2023 už do práce nepřišla.

16. Žalobkyně jednoznačně porušila svoje pracovně právní povinnosti, když ve dnech 28. – 30. 9. 2023 nenastoupila na stanovené směny práce přesčas, ale v říjnu a v listopadu 2023 již svoje povinnosti nemohla porušit, když jí žalovaný v tomto období práci přesčas nenařídil a po sjednanou pracovní dobu jí ve výkonu bránila práce překážka na její straně podle ust. § 205 a § 232 zákoníku práce. Podle svědkyně , jméno FO, jí v tomto období nebyly přidělovány směny kvůli tomu, že podala výpověď z pracovního poměru, ale to se nestalo, a navíc i kdyby výpověď podala, nebyl by tu důvod, aby jí žalovaný nepřiděloval práci až do skončení výpovědní lhůty. Jestliže jí tedy žalovaný v říjnu a listopadu bez důvodu nepřiděloval přesčasové směny, tak žalobkyně nemohla porušit svoje povinnosti z pracovního poměru tím, že se do práce nedostavovala.

17. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru. Má-li být porušení pracovně právní povinnosti právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí jít o porušení zaměstnancem zaviněné alespoň z nedbalosti a musí dosahovat určitého stupně intenzity.

18. Zákoník práce v ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) rozlišuje mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru. Ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce opatřením výjimečným, k němuž může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže po něm nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Soudní praxe dovodila, že porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které odůvodňuje skončení pracovního poměru jeho okamžitým zrušením, představuje neomluvené zameškání práce zpravidla v trvání pěti dnů. Jednání zaměstnance však nelze posuzovat bez přihlédnutí k okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu.

19. Žalobkyně sice neomluvenou absencí na třech směnách po sobě jdoucích porušila pracovní kázeň, ale do té doby zřejmě plnila svoje pracovní povinnosti řádně, alespoň v řízení nebyl tvrzen ani prokazován opak. Žalovaný s ní počítal v delší perspektivě, když jí prodloužil pracovní smlouvu a umožnil jí účast na kursu, který byl v souladu se zaměřením jeho činnosti. Žalobkyniny absence v září 2023 byly tedy excesem, jemuž navíc předcházely komplikace v komunikaci s vedoucími pracovnicemi. Žalobkyně nemohla ovlivnit, jestli ve stejnou dobu u žalovaného skončí další pracovnice, a nebylo na ní, aby řešila celkovou personální situaci žalovaného, který jí dříve účast na kursu schválil. Její neomluvená absence nepřesáhla judikatorně stanovený rámec pěti zameškaných pracovních dnů, a ani se zřetelem ke všem okolnostem nebyly dány důvody pro hodnocení jejího jednání jako porušení povinností vyplývajících z pracovně-právních předpisů zvlášť hrubým způsobem. Okolnosti případu tedy neodůvodňovaly závěr, že po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

20. Žalobkynino jednání se nemohlo stát způsobilým důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a soud prvního stupně posoudil okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 10. 11. 2023 správně jako neplatné pro rozpor s ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, byť přitom zčásti akcentoval jiné důvody, než ze kterých vyšel při právním hodnocení odvolací soud. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno úspěšné žalobkyni. Její náklady zahrnovaly dva úkony právní služby po 3 700 Kč, dva režijní paušály po 450 Kč, cestovní výdaje ve výši 1 160 Kč, náhradu za ztrátu času 900 Kč a DPH.