10 CO 148/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; Ing. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; země - stát. instituce , IČO sídlem adresa o 249 924,40 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 4. 2022, č. j. 34 C 237/2020-535

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku I., potvrzuje co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 215 924,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 2. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve zbývající části se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba žalobce zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 70 896,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 941,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 222 216,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 222 216,50 Kč od 14. 2. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do části 27 707,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 249 924,40 Kč od 7. 9. 2018 do 13. 2. 2019 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 27 707,90 Kč od 14. 2. 2019 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 76 649,08 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku se do jeho výroku I. a III. včas odvolala žalovaná s následujícími námitkami. Soud prvního stupně nesprávně zjistil počet úkonů právní služby poskytnutých žalobci dle ust. § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu (dále již jen„ AT“). Nad rámec žalobcem uplatněného nároku započítal za účast při výslechu obviněné [příjmení] tři úkony právní služby, přičemž ze spisu je zřejmé, že v protokolu o výslechu uvedené obviněné je chybný údaj o trvání výslechu (8.55 h – 13.10 h). Vyplývá to jednak ze záznamu výpovědi, která byla velmi stručná a zcela jistě netrvala více než čtyři hodiny, především se však čas výslechu dle protokolu částečně překrývá s časem výslechu obviněného [příjmení] (9.00 h – 9.15 h), který proběhl téhož dne se stejnou účastí. Toho si byl zjevně vědom i žalobce, který požadoval v souvislosti s výslechem obviněné [příjmení] odměnu za jeden úkon právní služby. Pokud výpočet úkonu za tento výslech byl určen správně, pak by soud neměl přiznat právo na odměnu za účast obhájce na výslechu obviněného [příjmení], který proběhl duplicitně ve stejném čase. Žalovaná dále zpochybnila správnost způsobu, jakým soud prvního stupně sčítal úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. f) AT s odkazem na odst. 31. odůvodnění napadeného rozsudku a poukazem na rozdíl, pokud je hlavní líčení přerušeno a nikoliv odročeno a otázku zápočtu„ přestávek“ v jednání mezi jednotlivými dny. Žalovaná dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně ohledně povinnosti úhrady úroku z prodlení ode dne následujícího po sdělení konečného stanoviska žalované k žádosti žalobce o náhradu škody, který je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, dle kterého se stát ocitá v prodlení teprve marným uplynutím lhůty dle ust. § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, ze dne 23. 5. 2012, k otázce počátku promlčecí doby k podání žaloby). Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že žalobce má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku, v dané věci pak od 8. 3. 2019. Žalovaná rovněž nesouhlasila s nákladovým výrokem napadeného rozsudku, neboť má za to, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci. Tento postoj odůvodnila tím, že v praxi běžně poskytuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu žadatele v trestním řízení, pokud je v žádosti o předběžné projednání nároku škoda vymezena. V řešené věci se však žalobce omezil na výpočet částky, kterou v souhrnu vyplatil všem svým obhájcům v průběhu trestního řízení, aniž by specifikoval úkony právní služby, jež mu byly poskytnuty. Taková žádost nepředstavuje žádný podklad pro rozhodnutí žalované, na niž nelze přitom spoléhat v tom, že výši skutečné škody zjistí za žadatele sama. Jakkoli žalovaná uznává, že v daném případě bylo nahlédnutí do trestního spisu obtížné, je nutno konstatovat, že bylo obtížné pro obě strany sporu, neboť trestní spis byl a stále je postupně připojován ke spisům v kompenzačních řízeních jednotlivých obžalovaných. Na rozdíl od žalované není žalobce závislý pouze na obsahu trestního spisu, neboť byl účastníkem trestního řízení a může disponovat vlastní evidencí úkonů právní služby, popř. by mu je měl identifikovat jeho obhájce, který si za ně účtoval odměnu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě jej změnil v rozsahu námitek žalované, aniž by však tyto co do částky (ohledně námitek v pořadí prvních dvou) specifikoval.

3. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce tak, že soud prvního stupně rozsudek velmi pečlivě a přiléhavě odůvodnil a žalobce se s ním, jakož i s jeho odůvodněním, plně ztotožňuje. Připomněl, že žalovaná navrhovala původně ve svém závěrečném návrhu kompletní zamítnutí žaloby pro neprokázání důvodnosti jednotlivých úkonů, nyní však brojí převážně proti tomu, že soud prvního stupně vynaložil poctivou práci ohledně sčítání délky trvání úkonů a pojmovému rozdělení odročení a přerušení jednání. Žalovaná by měla spíše jako státní instituce mít radost z toho, že soud přistoupil takovým poctivým způsobem k výpočtu, který je opatřen i odkazem na ustálenou judikaturu, jelikož alespoň nehrozí, že by žalobce mohl být za nedůvodné trestní stíhání trvající od 29. 4. 2008 do 9. 3. 2018 přeplacen. V konečném důsledku není naopak žalobci zřejmé, proč proti takovému postupu soudu prvního stupně vůbec žalovaná brojí, když i díky jemu nebyl žalobce ve věci zcela úspěšný a je tak ve své podstatě ku prospěchu žalované, která ostatně ani neuvádí, jaká konkrétní částka by dle jejího názoru odpovídala důkaznímu řízení a není tedy zřejmé, jaká částka ve výroku I. je skutečně žalovanou nyní napadána jako nesprávná. Žalobce žádal zaplatit pouze částku, kterou skutečně vynaložil za služby tří zainteresovaných advokátů, tyto služby nebyly nijak neprůhledné ani předražené. Výzva, kterou žalované žalobce adresoval v rámci předběžného uplatnění nároku dle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., splňovala veškeré formální náležitosti (popis nezákonného rozhodnutí, specifikaci způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti včetně vyčíslení výše náhrady s dalším odkazem na to, že úkony jednotlivých advokátů jsou seznatelné z trestního spisu). Je skutečností, že až cílená snaha soudu prvního stupně v jiné civilní věci o náhradu škody vedla konečně k tomu, že se trestní spis podařilo objevit na Městském soudu v Praze, kde byl připojen ve věci vedené pod sp. zn. 53 Co 354/2020 a následně tento po určitém čase připojit v rámci vedeného řízení také soudem prvního stupně pod sp. zn. 20 C 238/2020. Žalobce prostřednictvím svého zástupce teprve tehdy mohl doplnit žalobu o specifikaci jednotlivých úkonů, což také učinil po jedenácti hodinách studia tohoto rozsáhlého trestního spisu, tedy nejspíše po podobné době, kterou nebyla ochotna investovat žalovaná do posouzení nároku sama. Zástupce žalobce se domnívá, že inkriminovaný trestní spis měla žalovaná od roku 2018 sama k dispozici, ale jelikož čítal mnoho desítek tisíc stran, žalovaná se z pohodlnosti tímto odmítla věcně zabývat. Žalované bylo zcela jasné od uplatnění žádosti, jakou povinnost má plnit, nárok žalobce byl naprosto stejný v žalobě jako v rámci výzvy, přičemž žalovaná v řízení rozhodně nehodlala zaplatit vůbec nic, jak potvrzuje její závěrečný návrh před soudem prvního stupně. Žalobce nesouhlasil s námitkou žalované týkající se existence důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které by úspěšnému žalobci neměly být přiznány náklady řízení. V této souvislosti zopakoval, že neměl přístup do trestního spisu s tím, že pokud by žalovaná skutečně sama trestním spisem nedisponovala, jak opakovaně tvrdí, stejně by žalobci žádnou škodu nepřiznala, protože ověření jednotlivých úkonů advokátů z trestního spisu je nutnou a základní podmínkou toho, aby měla žalovaná veškeré úkony jednotlivých advokátů za zjištěné a spolehlivě prokázané. Z tohoto důvodu rozhodně nelze považovat argument, že žalobce mohl specifikovat úkony přímo dotazem na ve věci dříve zainteresované advokáty za korektní. Nejdůležitější však v této souvislosti je fakt, že ani potom, co žalobce po lustraci předmětného trestního spisu doplnil žalobu s odkazem na podrobné specifikace číslem strany, aby si žalovaná snadno mohla úkony ověřit, ani tehdy nehodlala dostát své povinnosti a nárok žalobce byl z její strany opětovně takřka paušálně odmítán. Žalovaná si z uvedeného důvodu rozhodně nezaslouží výjimečné dobrodiní nepřiznáním nákladů soudního řízení pro důvody zvláštního zřetele hodné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení jemu předcházející dle ust. § 212 a násl. ust. o. s. ř. a poté, co ve věci konal jednání, při kterém ověřil aktuální procesní stanoviska ve věci, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze zčásti.

5. Při odvolacím jednání žalovaná na odvolací námitce, týkající se nesprávného způsobu sčítání úkonů právní služby s odkazem na bod 31. odůvodnění napadeného rozsudku, již netrvala, neboť přiznala, že soud prvního stupně uvedeným výpočtem rozhodl ve výsledku ve prospěch žalované, která ji ani k výzvě odvolacího soudu nespecifikovala.

6. Odvolací soud ohledně námitky týkající se nesprávného počtu úkonů právní služby v souvislosti s výslechem obviněné [příjmení] dne 23. 7. 2008 a obviněného [příjmení] ve stejný den dospěl k závěru, že žalobci v souladu s vyúčtováním provedeného jeho zástupcem náleží odměna jen za dva úkony právní služby a nikoliv za čtyři, jak dospěl soud prvního stupně a odůvodnil pod body 26. a 27. odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud odměna za jeden úkon právní služby za tyto úkony činí 2 300 Kč, za dva úkony tj. celkem 4 600 Kč, k této částce je třeba připočíst dva režijní paušály po 300 Kč, tj. 600 Kč a odpovídající 21 % DPH ve výši 1 092 Kč, v součtu pak jde o rozdíl ve výši 6 292 Kč. Žalobce potvrdil, že účtoval, jak i vyplývá z písemného vyúčtování založeného ve spise na č. listu 90, úkony právní služby v počtu dvou. Odvolací námitku tedy shledal důvodnou, což promítl do výroku I. tohoto rozsudku, jímž rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku I. co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 215 924,50 Kč (odpovídající rozdílu částky 222 216,50 Kč a částky 6 292 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 14. 2. 2019 do zaplacení v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil a ve zbývající části napadený rozsudek dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu žalobce zamítl.

7. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 249 924,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 249 924,40 Kč od 8. 9. 2018 do zaplacení s odůvodněním, že usnesením [stát. instituce], [anonymizováno 9 slov] [obec], byl obviněn z pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku Trestní stíhání žalobce započalo dne [datum] a skončilo pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který byl obhájci doručen dne 9. 3. 2018 a dle něhož byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu. Postup orgánů činných v trestním řízení, které zahájily trestní stíhání pro skutek, o němž bylo rozhodnuto, že není trestním činem, je nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., jímž byla žalobci kromě jiného způsobena škoda spočívající v nákladech na obhajobu v trestním řízení, které žalobce uhradil z vlastních prostředků. V trestním řízení žalobce postupně obhajovali advokáti JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., jemuž žalobce uhradil celkem částku 27 720 Kč, Mgr. [jméno] [příjmení], jemuž uhradil celkem 155 896,40 Kč a Mgr. [jméno] [příjmení], jemuž žalobce zaplatil 66 308 Kč, celkem 249 924,40 Kč. Žalobce dále specifikoval jednotlivé úkony právní služby ve fázi přípravného řízení, po nařízení hlavního líčení do vyhlášení prvostupňového rozsudku a v odvolacím řízení s tím, že odměna za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu částku 2 300 Kč, k níž je třeba připočítat režijní paušál ve výši 300 Kč a náhradu za DPH. Zákonný úrok z prodlení žalobce požadoval ode dne následujícího po uplatnění nároku na náhradu škody u žalované. Žalovaná potvrdila, že žalobce byl trestně stíhán pro uvedený trestný čin, že byl zproštěn obžaloby, že žalobcovy obhájci mu poskytli právní služby rozepsané žalobcem v podání ze dne 10. 11. 2021, a že žalobce dne 7. 9. 2018 uplatnil u žalované nárok na náhradu škody v podobě nákladů jeho obhajoby v dané výši, jež žalovaná odmítla. Žalovaná namítla, že postup orgánů činných v trestním řízení není nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 zákona č. 825/1998 Sb., a tedy k přiznání požadovaného nároku chybí odpovědnostní titul. Soud prvního stupně skutkový stav shrnul pod bodem 3. až 10. odůvodnění napadeného rozsudku, pod bodem 11. konstatoval, že podmínky řízení byly splněny mimo jiné i z hledisek § 14 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu, neboť žalobce podle § 14 odst. 1 citovaného zákona svůj nárok uplatnil u úřadu uvedeného v § 6 odst. 1 písm. a) zákona s tím, že po právní stránce věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. a), § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 věty první, § 31 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (bod 12.).

8. Odvolací soud se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně s dílčí výhradou promítnutou do částečného zamítnutí žaloby souhlasí, a proto na podrobné odůvodnění shora zmíněné zcela odkazuje.

9. Soud prvního stupně se velmi precizně zabýval i právní stránkou věci, jak se podává z bodů 13. až 18. odůvodnění napadaného rozsudku, a proto i na tuto část jeho odůvodnění odvolací soud bez potřeby jakéhokoliv doplnění odkazuje. Soud prvního stupně pečlivě postupoval i při zjišťování jednotlivých úkonů právní služby, které žalobce v tomto řízení účtoval, jak vyplývá z bodů 20. a následujících odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud ve shodě s vyjádřením žalobce konstatuje, že soud prvního stupně k předmětné věci přistupoval velmi odpovědně a apeluje na žalovanou, aby případné odvolací námitky s ohledem na výsledek nalézacího řízení do budoucna pečlivě zvážila, zejména pak z hlediska hospodárnosti řízení.

10. Pokud žalovaná nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně v otázce počátku prodlení a přiznaného úroku z prodlení žalobci z důvodu výše popsaného, pak odvolací soud v tomto směru s logickým a srozumitelným odůvodněním podaným pod body 48. až 50. odůvodnění napadeného rozsudku zcela souhlasí, zcela se s ním ztotožňuje, považuje je za přesvědčivé a mj. v souladu s výkladem ust. § 35 zákona č. 82/1998 Sb., podaného JUDr. Pavlem Simonem, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje (ASPI, právní stav komentáře ke dni 1. 7. 2020). V uvedeném komentáři se jeho autor věnuje otázce stavení promlčecí lhůty po dobu předběžného projednání s tím, že její běh pokračuje ode dne následujícího poté, co předběžné projednání skončilo, popř. ode dne, kdy uplynula šestiměsíční lhůta od doručení žádosti o předběžném projednání nároku. Dle názoru odvolacího soudu lze tudíž uzavřít, že k prodlení žalované došlo již dnem následujícím po sdělení konečného stanoviska žalovanou, a není důvod trvat a čekat až na uplynutí šestiměsíční lhůty. Žalovanou předložené rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu ze dne 24. 5. 2022, č. j. 64 Co 81/2022-133, s nímž se odvolací soud v této věci seznámil, posuzovalo, byť v základu shodnou věc, v otázce nároku na přiznání úroku z prodlení však odlišnou. Žalobkyně ve věci, sp. zn. 64 Co 81/2022, sice požadovala úrok z prodlení také ode dne následujícího od uplatnění nároku žalobkyně u žalované, avšak soud prvního stupně jí v odkazované věci vyhověl. V předmětné věci soud prvního stupně napadeným rozsudkem částečně žalobu co do uplatněného úroku z prodlení zamítl, jak promítl do výroku II. rozsudku a úrok z prodlení přiznal až ode dne následujícího po sdělení konečného stanoviska žalované k žádosti žalobce o náhradu škody, jak pod bodem 49. odůvodnění náležitě vysvětlil. Odvolací soud ve věci sp. zn. 64 Co 81/2022 tudíž neposuzoval shodnou situaci.

11. Odvolací soud neshledal důvodnou ani odvolací námitku spočívající v existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které by úspěšnému žalobci neměly být přiznány náklady právního zastoupení, a to pro okolnosti podrobně popsané výše ve vyjádření žalobce k odvolání. Odvolací soud proto souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že je namístě postupovat podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy dle úspěchu ve věci, neboť podrobně popsaná chronologie žalobcem uplatněného nároku a tvrdošíjně odmítavé stanovisko žalované jiný postup nezakládá, tudíž důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. ani odvolací soud neshledal.

12. S ohledem na částečné zamítnutí žaloby co do částky 6 292 Kč spolu s odpovídajícím zákonným úrokem z prodlení odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci (po odhadu i uvažovaného příslušenství) náleží vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 70 %. Pak s odkazem na správné odůvodnění nákladového výroku pod bodem 53. až 56. rozsudku odpovídá sedmdesáti procentům částka 70 896,35 Kč, kterou je povinna žalovaná zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění (výrok II.).

13. Výrok III. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 o. s. ř., když byť byl žalobce v odvolacím řízení částečně neúspěšný, a to v rozsahu částky 6 292 Kč s odpovídajícím zákonným úrokem z prodlení, odvolací soud tento neúspěch posoudil při úvaze celkem nárokované částky jako nepatrný, a vycházeje z tarifní hodnoty 215 924,50 Kč pak žalobci náleží v souvislosti s jeho právním zastoupením odměna za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 9 180 Kč, tj. 18 360 Kč, dále dva režijní paušály po 300 Kč, tj. 600 Kč a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 981,60 Kč, celkem pak 22 941,60 Kč. I tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobci v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.