10 CO 173/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; jméno příjmení , datum narození bytem adresa proti; žalované: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , titul . sídlem adresa o 11 290 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-208, a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-214,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2022, č. j. [číslo jednací], ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 33 552 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 348,20 Kč, a to do tří od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-208, zamítl žalobu, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 11 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 290 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 38 102 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Usnesením ze dne 13. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-214, Okresní soud v Karlových Varech shora uvedený rozsudek doplnil o další výrok pod označením III. ve znění:„ Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na nákladech řízení částku 4 049,58 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“ 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti jeho usnesení ze dne 13. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-214, podal si žalobce včasné odvolání z důvodu, že soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl všechny důkazy, které žalobce navrhoval k prokázání rozhodných skutečností pro správné rozhodnutí ve věci, a důkazy, které provedl, nevyhodnotil správně. Dospěl tak dle názoru žalobce k nesprávnému závěru, že žalobce v řízení neprokázal své tvrzení o tom, že mu žalovaná neumožnila čerpání přestávek na jídlo a oddech v trvání 2 x 30 minut za jednu směnu. Žalobce tedy setrval na svém tvrzení, že žádnou přestávku na jídlo a oddech v žalovaném období od [datum] do [datum] nečerpal a ani čerpat nemohl s ohledem na to, v jaké pozici u žalované pracoval. Konkrétně namítl, že soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku popisuje důkaz předložený žalobcem v podobě sdělení nadřízeného pracovníka, ovšem zde neuvádí jeho část, ve které nadřízený pracovník sděluje pracovníkům střediska ostrahy, že pracovní doba je vždy od [číslo] hodin a od [číslo] hodin, z čehož žalobce dovozuje, že jeho pracovní doba byla vždy dvanáctihodinová a nikoliv, jak je žalovanou vykazováno, jen jedenáctihodinová. Soud prvního stupně dále dle žalobce nesprávně posoudil rovněž provedené důkazy v podobě výkazů odpracovaných směn, pokud v nich žalovaná vykazovala žalobci za každou odpracovanou směnu 11 odpracovaných hodin, ale současně vykazovala žalobci za každou směnu odpracovanou o sobotách a nedělích příplatek za 12 hodin, což je nelogické, pokud podle žalované odpracoval za směnu jen 11 hodin. Stejně tak postupovala žalovaná i u příplatku za noční práci a práci ve svátek, který byl vykazován a proplácen tak, jako by přestávka na jídlo a oddech čerpána nebyla, avšak u celkové odpracované doby za směnu byla přestávka na jídlo a oddech v rozsahu 1 hodiny odčítána. Stejně postupovala žalovaná dle žalobce i v roce [rok], přičemž v případě roku [rok] věc projednával Okresní soud v Karlových Varech ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 162/2019, ve které rozhodl, že práce, které žalobce pro žalovanou vykonával, nemohly být přerušeny, a že žalobce přestávku na jídlo a oddech podle § 88 odst. 1 věta první zákoníku práce nečerpal. V této věci také žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nemá ohledně čerpání přestávek na jídlo a oddech zpracovaný žádný vnitřní předpis a čerpání přestávek se řídí obvyklou praxí, zatímco nyní předložila směrnici č. 8/04 ohledně stravování, což považuje žalobce za nevěrohodné a jde podle něj jen o uměle vytvořený důkaz, kdy s touto směrnicí nebyl ani seznámen. Žalobce dále popsal, jaká praxe u pracovníků střediska ostrahy dle něj byla, přičemž nesouhlasil s tím, že by pracovník na denní směně byl střídán hotelovým detektivem, neboť na denní směně byl pracovník střediska ostrahy sám, na noční směně měl pak každý z pracovníků svoji pracovní náplň. Dle žalobce není pravdou ani to, že by žalobce či jeho kolegy střídali portýři, neboť tomu tak nebylo a portýři ani s ohledem na svoji kvalifikaci vykonávat práci ve středisku ostrahy nemohli, a nebylo to ani jejich pracovní náplní. Žalobce dále žádal, aby nebylo přihlíženo ke svědectví svědka [příjmení], jelikož ten nastoupil k žalované až od [datum], tudíž o poměrech na pracovišti v roce [rok] neměl žádné povědomí. Požadoval rovněž, aby nebylo přihlíženo ke svědectví svědků [příjmení] a [příjmení], neboť tito neměli příslušný certifikát strážného, a tudíž práci ostrahy nemohli vykonávat, a v době jejich svědectví byli také zaměstnanci žalované. Svědectví svědka [příjmení] označil žalobce za tendenční a nesprávné, jelikož to, co vypověděl, neodpovídá tomu, co sdělil ve svém sdělení nadřízeného pracovníka. Dle žalobce rovněž z výpisu knihy služeb vyplývá, že jak žalobce, tak ostatní zaměstnanci střediska ostrahy, přestávku na jídlo a oddech nečerpali a čerpat nemohli, ostrahu nikdo nestřídal a práce nemohly být přerušeny. K tomu dále poznamenal, že pracovník ostrahy musel, kromě jiných povinností sledovat a vyhodnocovat informace z hlásičů EPS a EZS, zajišťovat vyhodnocování informací požárních hlásičů a činit neodkladná opatření, a tudíž tuto činnost musel vykonávat nepřetržitě po celých 12 hodin na každé jednotlivé směně s tím, že v pracovní náplni nebylo uvedeno nic o tom, že by během čerpání přestávek na jídlo a oddech tuto činnost nemusel vykonávat. Dále ještě žalobce uvedl, že byl také členem požární hlídky a při výkonu práce měl i služební mobilní telefon, na který byly posílány požární poplachy a poplachy s narušením objektu a žalobce musel, kromě jiných popsaných činností, náležitě na tyto poplachy reagovat a činit neodkladná opatření podle pracovní náplně i podle školení požárních hlídek. Žalobce závěrem shrnul, že s ohledem na výše uvedené přestávku na jídlo a oddech podle § 88 odst. 1 věty první zákoníku práce čerpat nemohl a nečerpal, pokud se mohl během každé jednotlivé směny v rychlosti najíst a napít, jednalo se jen o přiměřenou dobu na oddech a jídlo podle § 88 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, která se započítává do pracovní doby. S ohledem na své pracovní povinnosti podle pracovní náplně neměl žádný volný čas pro odpočinek, nemohl s tímto časem volně disponovat, tudíž pracoval po celých 12 hodin v každé jednotlivé směně a musel být také celých 12 hodin v pohotovosti a zaměstnavateli k dispozici, a tudíž dle něj žalovaná neoprávněně žalobci krátila fakticky odpracovanou dobu v každé směně z 12 hodin na 11 hodin. Dle žalobce je rozsudek soudu prvního stupně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1854/20. Žalobce je tedy přesvědčen, že měl být se svojí žalobou úspěšný, a tudíž žalované nepřísluší ani žádná náhrada nákladů řízení a žalobce rovněž není povinen nahradit náklady řízení placené státem. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

4. Žalovaná se v rámci odvolacího jednání vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

5. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně a jeho usnesení ze dne 13. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-214, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a stanoviska žalované k němu, a poté, co dokazování při jednání dne [datum] doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze.

6. V posuzované věci se žalobce domáhal zaplacení částky 11 290 Kč s příslušenstvím jako nezaplacené mzdy a příplatku za práci přesčas u žalované za období měsíců března až prosince [rok] v rozsahu celkem 59 hodin práce přesčas s tvrzením, že mu byla žalovanou nesprávně v každé odpracované směně odpočítána 1 hodina přestávky v práci na jídlo a oddech, ačkoliv mu ve skutečnosti poskytnuta nebyla. V takovém případě i po odpočtu 125 hodin (10/12 ze 150 hodin) přesčasové práce zahrnuté ve mzdě mu nebylo proplaceno právě 59 přesčasových hodin. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila a namítala, že žalobci přestávky v práci na jídlo a oddech poskytovány byly, resp. žalobce mohl tyto přestávky čerpat.

7. Soud prvního stupně ve věci konal jednání ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], přičemž při prvním jednání se neúspěšně pokusil o smírné vyřešení věci mezi účastníky, vymezil mezi účastníky nesporné skutečnosti tak, jak jsou uvedeny ve 3. odstavci odůvodnění napadeného rozsudku a ke sporné skutečnosti čerpání přestávky na jídlo a oddech v rozsahu 1 hodiny v každé odpracované směně následně provedl účastníky navržené dokazování listinnými důkazy tak, jak jsou popsány a zjištění z nich uvedena v odst. 5 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku, a dále vyslechl všechny navržené svědky [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení], kdy zjištění z jejich výpovědí uvedl v odst. 27 až 36 odůvodnění svého rozsudku. Pokud některé navržené listinné důkazy neprovedl, pak jejich neprovedení odůvodnil v odst. 39 odůvodnění svého rozsudku tak, že z nich jednak vyplývají nesporné skutečnosti mezi účastníky a jednak jich nebylo k rozhodnutí třeba. Soud prvního stupně při prvním jednání poskytl účastníkům poučení dle ust. § 118b o. s. ř. a poskytl jim také 10-ti denní lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů, čehož účastníci využili a svá tvrzení a důkazní návrhy doplnili. Dále při jednání dne [datum] poskytl žalobci poučení dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. ohledně jeho důkazního břemene a při jednání dne [datum] poskytl účastníkům poučení dle ust. § 119a o. s. ř., po kterém s výjimkou návrhu žalobce na provedení důkazu rozhodnutím žalované o přiznání nenárokových složek mzdy ze dne [datum] nebyly účastníky další důkazy navrhovány. Ve věci rozhodl nalézací soud napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované.

8. Z provedených důkazů učinil nalézací soud skutkový závěr v odst. 38 odůvodnění svého rozsudku v tom směru, že žalovaná čerpání přestávky v práci na jídlo a oddech žalobci a ani dalším zaměstnancům střediska ostrahy nezakázala a žalobci v tom také nebránila, že žalobce (jakož i další zaměstnanci vykonávající stejnou práci) mohl při denní směně strážnici opustit a odejít do závodní jídelny pro oběd svůj i pro následnou noční směnu, přičemž ani případné nezastoupení žalobce a jeho kolegů na denní směně nebránilo žalobci a jeho kolegům v cestě do jídelny pro oběd, a že v rámci objektu strážnice byla místnost vybavená věcmi pro ukládání stravy, její ohřev a konzumaci. Žádný ze svědků v pracovní pozici jako žalobce pak dle nalézacího soudu nepopřel, že by neměl možnost v průběhu denní nebo noční směny konzumovat stravu či si oddechnout v době, kdy to umožňovala provozní situace, přičemž čerpání přestávky v práci na jídlo a oddech bylo stanoveno žalovanou rámcově po 5 hodinách práce dle momentálních provozních možností a provozní doby závodní jídelny. Žalobce tedy svá tvrzení ohledně nemožnosti přestávku v práci na jídlo a oddech čerpat dle nalézacího soudu neprokázal, přičemž ani další provedené důkazy pro takový závěr nesvědčily, jakož i okolnosti uplatnění tohoto nároku žalobcem, jak to blíže soud prvního stupně zdůvodnil. S ohledem na to dospěl okresní soud k závěru, že žalobci tvrzený nárok na proplacení přesčasových hodin nevznikl, a proto žalobu zamítl a žalované s ohledem na výsledek sporu přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., které vypočetl na celkovou částku 38 102 Kč.

9. Následně ještě soud prvního stupně vydal doplňující usnesení, kterým doplnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení placených státem, kdy povinnost k jejich náhradě podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na výsledek sporu uložil žalobci.

10. Odvolací soud s ohledem na námitky uplatněné žalobcem v rámci odvolacího řízení stručně sdělil obsah pracovní smlouvy žalobce a jejích změn, výkazů odpracovaných směn za měsíce březen až duben a červen až prosinec [rok], sdělení nadřízeného pracovníka bez data, vnitřního předpisu žalované z [datum], výzvy žalobce žalované k proplacení přesčasových hodin ze dne [datum], výpisů z knihy služeb, protokolů o seznámení s platnými pracovněprávními a interními normami ze dne [datum] a dokazování provedené před soudem prvního stupně dále doplnil výkazem odpracovaných směn za měsíc květen [rok], jelikož ten byl žalobcem v jeho žalobě navržen, avšak předložen byl pouze rozpis směn a nikoliv výkaz odpracovaných směn, kdy z tohoto výkazu odpracovaných směn zjistil, že žalobce odpracoval v tomto měsíci 14 směn, délka směny byla vykazována v trvání 12 hodin (bez případných přesčasů), odpracovaná doba v trvání 11 hodin (bez případných přesčasů) a vykazována byla 1 hodina přestávky v práci na jídlo a oddech.

11. Po zhodnocení výše uvedených skutečností s přihlédnutím k těm námitkám, které byly ze strany žalobce v jeho odvolání uplatněny, odvolací soud uvádí, že dle jeho názoru postupoval soud prvního stupně v dané věci zcela správně, provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (správně přitom zhodnotil, jaké důkazy je třeba provést a které nikoli), provedené důkazy řádně zhodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř., na podkladě takového hodnocení důkazů zjistil skutečnosti potřebné pro posouzení věci, tedy spolehlivě zjistil skutkový stav, z něhož tudíž může vycházet rovněž odvolací soud. Po správném zhodnocení takto zjištěného skutkového stavu po právní stránce dospěl dále ke správnému závěru, že žalobce přestávku v práci na jídlo a oddech čerpat mohl a žalobci nárok na proplacení jím požadovaných přesčasových hodin nevznikl.

12. Jde-li o námitky žalobce, které se týkají nesprávného hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně, pak odvolací soud s těmito námitkami žalobce nesouhlasí a s ohledem na ně nejprve uvádí, že provedené důkazy bylo třeba zhodnotit nejen jednotlivě ale také v jejich vzájemné souvislosti, jak to správně soud prvního stupně učinil, a dále uvádí, že ve sdělení nadřízeného pracovníka [jméno] [příjmení] bez data (č. l. 23 spisu) je skutečně uvedeno, že pracovní doba zaměstnanců střediska ostrahy trvá od 7.00 do 19.00 hodin a od 19.00 do 7.00 hodin, avšak z tohoto údaje nelze dle názoru odvolacího soudu dovodit ty skutečnosti, jak to činí žalobce. Je tomu z toho důvodu, že jde sice o sdělení nadřízeného pracovníka, které ale není takovým pracovníkem podepsáno, není jím ani datováno, přičemž nadto ze způsobu jeho formulace nelze soudit, že by pojem„ pracovní doba“ užitý v tomto sdělení odpovídal a vycházel z ust. § 78 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, jak to žalobce namítá, nýbrž lze s ohledem na jeho další obsah spíše soudit, že šlo o vyjádření doby trvání pracovní směny zaměstnanců střediska ostrahy a toto sdělení mířilo k tomu, aby se zaměstnanci střediska ostrahy po dobu trvání své směny na pracovišti zdržovali, resp. přicházeli včas a neodcházeli dříve. Dle názoru odvolacího soudu tudíž nelze ani z tohoto sdělení nadřízeného pracovníka dospět k těm závěrům, které žalobce ve svém odvolání činí, tedy že by jeho prostřednictvím bylo potvrzeno, že žalobce nemohl přestávku v práci na jídlo a oddech ve smyslu ust. § 88 odst. 1 věta prvá zákoníku práce v trvání 1 hodiny za směnu čerpat a že za každou jím odpracovanou směnu odpracoval 12 hodin.

13. Pokud se jedná o námitku žalobce ohledně vykazování a proplácení příplatku za práci o sobotách, nedělích, ve svátek a v noci, pak lze žalobci přisvědčit v tom, že skutečně podle k důkazu provedených výkazů odpracovaných směn byla práce o svátcích, sobotách a nedělích a v noci evidována tak, jak to žalobce namítá, tedy bez zohlednění přestávky v práci na jídlo a oddech, která jinak byla v rozsahu 1 hodiny v případě každé dvanáctihodinové směny z odpracované doby odčítána. Ačkoliv jde skutečně o nelogické vykazování celkové odpracované doby a práce o svátcích, sobotách, nedělích a v noci ze strany žalované, ani to dle názoru odvolacího soudu ještě neznamená, že přestávka v práci na jídlo a oddech v rozsahu 1 hodiny nebyla žalobci v každé jeho dvanáctihodinové směně poskytnuta, jelikož to může naopak značit, jak to ostatně uvedla žalovaná po provedení tohoto důkazu při jednání soudu prvního stupně dne [datum], že vykazována nesprávně byla práce o svátcích, sobotách, nedělích a v noci bez odpočtu přestávky v práci na jídlo a oddech a že také byla nesprávně (ve větším rozsahu) žalobci proplácena. Takové vysvětlení způsobu vykazování odpracované doby žalobce ve výkazech odpracovaných směn za měsíce březen až prosinec [rok] přitom možné je, a za situace, kdy jiné provedené důkazy, zejména výslechy svědků, vedly soud prvního stupně k závěru o tom, že přestávka v práci na jídlo a oddech mohla být zaměstnanci ostrahy čerpána, lze je považovat za adekvátní, a tedy uzavřít, že práce o svátcích, sobotách, nedělích a v noci byla sice vykazována nesprávně, avšak ve prospěch žalobce.

14. Namítal-li žalobce, že stejně bylo při odečítání přestávky v práci na jídlo a oddech postupováno žalovanou i v roce [rok] a že v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 162/2019 okresní soud rozhodl, že práce, které žalobce pro žalovanou vykonával, nemohly být přerušeny a že přestávku v práci na jídlo a oddech podle § 88 odst. 1 věta první zákoníku práce nečerpal, je třeba uvést, že ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 162/2019 byl schválen mezi účastníky uzavřený smír, jako kompromisní řešení tam žalobcem uplatněného požadavku. Soud prvního stupně tudíž v té věci také neprováděl dokazování, které bylo naopak provedeno velmi podrobně a pečlivě soudem prvního stupně v této věci, kdy právě na podkladě takto provedeného dokazování shledal soud prvního stupně důvod rozhodnout nyní jinak, což také náležitě odůvodnil. Ani rozhodnutí v obdobné věci žalobce za předcházející období roku [rok], které nezavazuje rozhodnout soud za jiné období stejně, tedy nepředstavuje důvod, pro který by závěr soudu prvního stupně v této věci neměl být správný. Ani skutečnosti namítané žalobcem ohledně jinak tvrzených skutečností žalovanou v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 162/2019 a v této věci nepředstavují důvod, pro který by závěry soudu prvního stupně neměly nyní obstát, pokud jsou podloženy rozsáhlým dokazováním, a to zejména výpověďmi svědků, a nestojí tedy (jen či zejména) na žalobcem namítané směrnici č. 8/04, se kterou žalobce podle protokolu o seznámení s platnými pracovněprávními a interními normami ze dne [datum] seznámen nebyl.

15. Ani námitka žalobce, že v záznamech knihy služeb byla vždy uváděna doba trvání směny od 7.00 do 19.00 hodin nebo 19.00 do 7.00 hodin, bez uvedení přestávky, správnost závěru soudu prvního stupně nezpochybňuje, neboť to ještě neznamená, že přestávky v práci na jídlo a oddech čerpány nebyly, nýbrž to vypovídá jen o tom, že nebyly (kupříkladu ze zvyklosti) do této knihy služeb zapisovány.

16. Pokud žalobce dále poukazoval na to, že ke svědectví svědka [příjmení] by nemělo být přihlíženo s ohledem na to, že v rozhodné době zaměstnán u žalované nebyl, pak tato skutečnost je sice pravdivá, avšak soud prvního stupně neopřel své závěry pouze o výpověď svědka [příjmení]. Jeho výpověď je tak sice k posouzení skutkového stavu, pokud v roce [rok] u žalované zaměstnán nebyl, skutečně méně relevantní, avšak za situace, kdy podle žalobce, jak to vyplývá rovněž z jeho podání oblastnímu inspektorátu práce, byla situace stejná i v roce [rok], kdy svědek [příjmení] u žalované již zaměstnán opět byl, lze i tuto výpověď v kontextu s dalšími provedenými důkazy použít a z ní podpůrně vycházet. Považovat výpovědi svědků [příjmení], který pracuje u žalované také až od roku [rok], a [příjmení] za nevěrohodné jen z toho důvodu, že podle tvrzení žalobce nebyli držiteli příslušného certifikátu strážného a že jsou stále zaměstnanci žalované, rovněž dle názoru odvolacího soudu nelze, neboť to samo o sobě ještě nevypovídá o tom, že zaměstnance ostrahy ve strážnici jako portýři fakticky nestřídali a že by vypovídali nepravdivě. Odvolací soud dále nesouhlasí ani s tou námitkou žalobce, že by svědectví svědka [příjmení] jako jeho nadřízeného mělo být považováno za tendenční a nesprávné s ohledem na obsah jeho sdělení nadřízeného pracovníka, ke kterému se již odvolací soud vyjádřil. Naopak za situace, pokud svědek [příjmení] u žalované již zaměstnán v době podání své výpovědi nebyl a žalovanou s ním byl po skončení pracovního poměru dokonce veden spor o náhradu škody, který byl ale v době podání jeho výpovědi také již vyřešen, byl tento svědek dle odvolacího soudu v takovém postavení, že k žalované neměl vztah, pro který by měl důvod vypovídat nepravdivě v její prospěch. Naopak právě výpověď svědka [příjmení] jako přímého nadřízeného žalobce je třeba považovat za výpověď pro rozhodnutí soudu podstatnou.

17. Jestliže dále žalobce v odvolání popisoval dle něj existující praxi ve středisku ostrahy a z ní dovozoval, že přestávku v práci na jídlo a oddech ve smyslu ust. § 88 odst. 1 věta první zákoníku práce čerpat nemohl, jde o interpretaci žalobce, kterou však soud prvního stupně nepovažoval s ohledem na provedené důkazy a jejich vyhodnocení za správnou. Odvolací soud s ohledem na to, že považuje provedené dokazování soudem prvního stupně za dostatečné (a neprovedení dalších důkazů za náležitě odůvodněné), provedené důkazy za řádně zhodnocené a skutkový stav za spolehlivě zjištěný, nemá důvod se od těchto závěrů soudu prvního stupně odchylovat. Samo o sobě ani odvolací tvrzení žalobce, že v pracovní náplni portýrů nebylo o zástupu pracovníků ostrahy nic uvedeno a že tyto osoby nedisponovali osvědčením strážného, ještě neznamená, že fakticky (a třeba i v rozporu s příslušnými předpisy) k zástupu pracovníků ostrahy docházet nemohlo.

18. Pokud bylo žalobcem dále poukazováno na rozsah jeho činností (práce) v rámci pracovní doby a na jejich nepřetržitý charakter, pak s tímto opět souhlasit nelze a vypořádal se s tím již soud prvního stupně, jelikož z vlastních tvrzení žalobce vyplynulo, stejně jako z další žaloby uplatněné jím vůči žalované i z dalších provedených důkazů, že žalobce v rámci noční směny v pozici detektiva vykonával řadu dalších činností, v důsledku kterých však nemohl vykonávat nepřetržitě činnosti jiné, jak je jím namítáno, a v rámci denní směny bylo dále jednoznačně prokázáno, že pracovníci strážnice tuto opouštěli za účelem donesení oběda, a tudíž je rovněž evidentní, že i tato práce mohla být přerušena, což nasvědčuje i tomu, že mohla být přerušena i v době noční směny, což se v případě výkonu dalších činností pracovníkem ostrahy také dělo. Všechny tyto skutečnosti tedy svědčí pro to, že ve skutečnosti, ač popis některých pracovních činností žalobce v náplni práce je skutečně uveden jako nepřetržitý, o nepřetržité činnosti (práci) ve smyslu nemožnosti je, byť na krátkou dobu, přerušit nešlo, a že naopak práce žalobce pro žalovanou mohla být v rámci jeho směn přerušena, a v rámci tohoto přerušení také žalobce mohl přestávku v práci na jídlo a oddech čerpat. Nešlo přitom dle názoru odvolacího soudu ani o takovou činnost, kdy by musel být žalobce neustále v pohotovosti a připraven kdykoliv neodkladně v přesném časovém horizontu začít práci konat a z toho důvodu přestávku v práci na jídlo a oddech přerušit a být zaměstnavateli (stále) k dispozici, neboť pro takový závěr provedené důkazy opět nesvědčí. V takovém případě nelze považovat za přiléhavý ani odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/2020, jelikož tam byla řešena situace odlišného pracovního zařazení zaměstnance v pozici hasiče, který musel být zaměstnavateli vždy k dispozici k výkonu nezbytných a neodkladných činností. Je sice pravdou, že taková přestávka nemusela být žalobcem čerpána zcela pravidelně stále ve stejnou dobu, ale čerpána i dle názoru odvolacího soudu být mohla a její čerpání bylo žalovanou žalobci umožněno.

19. Dle názoru odvolacího soudu tedy ani námitky uplatněné žalobcem v jeho odvoláním nevedou k tomu, že by závěry soudu prvního stupně přijaté na podkladě jím provedeného dokazování bylo třeba přehodnotit, naopak odvolací soud i přes tyto námitky považuje závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci za správné v tom směru, že zaměstnancům žalované ve středisku ostrahy v postavení žalobce, a tedy rovněž žalobci samotnému, žalovaná čerpání přestávky v práci na jídlo a oddech nezakázala, žalobci ani ostatním zaměstnancům v čerpání této přestávky nebránila a že žalobce a ostatní zaměstnanci střediska ostrahy mohli podle momentálních provozních možností a provozní doby závodní jídelny takovou přestávku v práci na jídlo a oddech také čerpat, kdy pro její čerpání měli vytvořeno také zázemí v podobě samostatné místnosti vybavené věcmi pro ukládání stravy, její ohřev a konzumaci.

20. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně s ohledem na svá skutková zjištění, že žalobce přestávku v práci na jídlo a oddech čerpat mohl (odvolací soud vychází s ohledem na provedené hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně z toho, že právě k takovému závěru nalézací soud dospěl, byť soud prvního stupně také uvádí, že dospěl k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a nemožnost čerpání přestávky v práci na jídlo a oddech neprokázal, byť i k takovému závěru mohl soud prvního stupně s ohledem na poskytnuté poučení žalobci ve smyslu ust. § 118a odst. 3 občanského soudního řádu dospět), dále správně po právní stránce uzavřel, že taková přestávka v práci na jídlo a oddech je přestávkou ve smyslu ust. § 88 odst. 1 věta první zákoníku práce a nikoli jen přiměřenou dobou na jídlo a oddech v případě prací, které nemohou být přerušeny, ve smyslu ust. § 88 odst. 1 věta druhá zákoníku práce, jak bylo žalobcem namítáno. Přestávka v práci na jídlo a oddech ve smyslu ust. § 88 odst. 1 věta první zákoníku práce se přitom do pracovní doby podle § 88 odst. 4 zákoníku práce nezapočítává, a tedy žalovaná vykazovala počet odpracovaných hodin v jednotlivých směnách žalobci správně (po oprávněném odpočtu takové přestávky v trvání jedné hodiny), a tedy mu jím tvrzený nárok na proplacení přesčasových hodin za období měsíců března až prosince roku [rok] nevznikl, neboť jím tvrzené přesčasové hodiny ve skutečnosti neodpracoval. Věcně správně tedy okresní soud žalobu podanou žalobcem zamítl.

21. Jen pro úplnost (jako obiter dictum) ještě odvolací soud dodává, že žalobce nepostupoval při výpočtu počtu přesčasových hodin, které by mu měly být ze strany žalované proplaceny, v žalobě správně, i pokud jím bylo uvažováno s 12 hodinami odpracované pracovní doby za směnu (bez odpočtu přestávky), jelikož odhlíží od toho, že podle uzavřené pracovní smlouvy měl sjednánu nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu v rozsahu 38,75 hodin týdně, kdy vyrovnávací období bylo podle vnitřního předpisu žalované ze dne [datum] určeno na dobu 26 týdnů, což platilo i pro otázku hodnocení přesčasových hodin, tudíž by bylo nutné posoudit vznik přesčasových hodin žalobce vždy za toto vyrovnávací období a nikoli v jednotlivých kalendářních měsících. To také znamená, že by bylo třeba zohlednit i ty měsíce, ve kterých žalobce ve vyrovnávacím období neodpracoval ani stanovenou týdenní pracovní dobu, a teprve po jejich zohlednění by bylo možné uzavřít, zda a v jakém rozsahu v tomto vyrovnávacím období byla práce přesčas ze strany žalobce vůbec vykonána (v období měsíců března až prosince [rok] žalobce toto vůbec nezohledňuje ve vztahu k měsíci listopadu [rok]). Dále by bylo třeba s ohledem na to, jakým způsobem byla přesčasová práce zahrnuta do mzdy žalobce v rozsahu 150 hodin ročně, stanovit vždy pro celý kalendářní rok počet přesčasových hodin odpracovaných žalobcem a od nich odečíst 150 hodin zahrnutých ve mzdě, a nikoli tedy vypočítávat počet zahrnutých přesčasových hodin ve mzdě poměrně. Do úvahy by tak musely být vzaty rovněž měsíce leden a únor [rok] a zde odpracovaná doba, která byla žalobcem uváděna v jeho výzvě ze dne [datum] v rozsahu 14 směn v lednu a 13 směn v únoru, což by opět vedlo k nižšímu počtu přesčasových hodin, které by měly být v roce [rok] vzaty v potaz. Dále žalobce nepostupoval správně ani při výpočtu výše požadované mzdy za práci přesčas, neboť ta se odvíjí od mzdy příslušející v měsíci, za který je práce přesčas proplácena, a pouze příplatek za práci přesčas se počítá z průměrné mzdy, pokud není poskytnuto místo něj náhradní volno (žalobce přitom v měsíci dubnu [rok] čerpal 2 dny náhradního volna).

22. Jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení účastníků, pak soud prvního stupně postupoval správně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, mezi které správně zařadil náklady právního zastoupení žalované advokátem, ty však již ale dle názoru odvolacího soudu zcela správně nevypočetl, jelikož zástupcem žalované bylo v řízení před soudem prvního stupně poskytnuto podle názoru odvolacího soudu pouze 11 úkonů právní služby, za které mu odměna a náhrada hotových výdajů náleží, nikoli soudem prvního stupně uvažovaných 13 úkonů. Jedná se přitom o úkony právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, tedy 1 úkon přípravy a převzetí zastoupení a 4 úkony podání ve věci samé, které byly soudem prvního stupně uvažovány správně, a dále účast zástupce žalované při 4 jednáních soudu prvního stupně, ovšem pouze v rozsahu 6 úkonů právní služby. Jde-li o účast zástupce žalované na jednáních soudu prvního stupně, pak jednání dne [datum] trvalo od 8:30 do 12:15 hodin, jednání dne [datum] od 8:30 do 11:30 hodin a jednání dne [datum] od 8:45 do 9:55 hodin, tedy za tato 3 jednání náleží zástupci žalované odměna za celkem 5 úkonů právní služby. Jde-li o jednání soudu prvního stupně dne [datum], to trvalo v době od 8:30 do 10:32 hodin, bylo však přerušeno 14 minutovou přestávkou danou žalobci k rozmyšlení, zda bude na podané žalobě trvat, kdy s ohledem na to není namístě dle odvolacího soudu poskytovat zástupci žalované v případě tohoto jednání odměnu za 2 úkony právní služby, neboť svým rozsahem a složitostí odpovídá jeho účast u tohoto jednání jen 1 úkonu právní služby ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Jinak byla správně nalézacím soudem stanovena výše odměny za 1 úkon právní služby dle § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu na částku 1 580 Kč a náhrada paušálních výdajů dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu na částku 300 Kč na 1 úkon právní služby. Rovněž náklady zástupce žalované v podobě jízdného a náhrady za ztrátu času byly vypočteny nalézacím soudem správně, proto na jejich výpočet odvolací soud odkazuje. Při zohlednění výše uvedeného tedy celková výše nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně činí částku 33 552 Kč, tedy o 4 550 Kč méně, než bylo uvažováno soudem prvního stupně.

23. V případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení placených státem soud prvního stupně rozhodl již zcela správně v souladu s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na výsledek tohoto sporu uložil povinnost k náhradě nákladů řízení placených státem právě žalobci, který se svojí žalobou neuspěl a předpoklady pro jeho osvobození od placení soudní poplatků za naplněné považovat nelze.

24. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2022, č. j. 12 C 61/2021-214, ve výrocích I. a III. jako věcně správný potvrdil a podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam jej ve výroku II. změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 33 552 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

25. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované přiznal plnou náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení, neboť její neúspěch v podobě snížení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně je třeba považovat za neúspěch toliko v nepatrné části, pokud žalobce se svým odvoláním ve věci samé úspěch neměl, stejně jako v otázce náhrady nákladů řízení placených státem a v případě náhrady nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně uspěl pouze zčásti, ovšem z jiných, než jím samotným namítaných důvodů. Náklady odvolacího řízení na straně žalované přitom představují opět náklady jejího právního zastoupení advokátem, a to za 1 úkon právní služby účasti u jednání odvolacího soudu dne [datum] (§ 11 odst. 1 písm. g) o. s. ř.), za který mu náleží odměna dle ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu ve výši 1 580 Kč, dále náhrada paušálních výdajů dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a rovněž náhrada cestovních výdajů a náhrada za ztrátu času. Jde-li o náhradu cestovních výdajů zástupce žalované, ty odvolací určil podle ust. § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za použití ust. § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 511/2021 Sb. v rozhodném znění na celkovou částku 1 740 Kč (základní náhrada - 200 najetých km x 4,70 Kč + náhrada za spotřebované pohonné hmoty - 2 – počet najetých km ve stech x 8,5 l /100 km – průměrná spotřeba pohonné hmoty dle technického průkazu vozidla x 47,10 Kč vyhlášková cena motorové nafty jako pohonné hmoty vozidla). Náhradu za ztrátu času dále odvolací soud určil podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu na částku celkem 800 Kč za 8 zmeškaných půlhodin. S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 21 % činí celková výše nákladů žalované v tomto odvolacím řízení částku 5 348,20 Kč, a proto právě tuto částku odvolací soud uložil žalobci žalované na nákladech odvolacího řízení zaplatit, a to v běžné lhůtě 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).