10 CO 177/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; pojišťovna , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o 17 735 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 4. 2022, č. j. 20 C 297/2021-120

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 139,54 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 735 Kč s 8,5 % zákonným úrokem z částky 17 735 Kč od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 14 683,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se včas odvolal žalovaný, neboť s ním nesouhlasí, soud prvního stupně učinil chybná skutková zjištění a věc po právní stránce chybně zhodnotil. Poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, odpovídající skutkovým tvrzením žalobce a vycházeje z detailu relace o dopravní nehodě a fotodokumentace s tím, že současně soud připouští, že policejní orgán věc odložil, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě. Z uvedeného je zřejmé, že si tato skutková tvrzení vzájemně odporují, když na jedné straně je tvrzeno, že žalovaný řídil vozidlo po požití alkoholu a že byl policisty ztotožněn jako řidič vozidla, současně se uvádí, že policie věc odložila dle ust. § 159a odst. 5 trestního řádu, neboť nezjistila skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání vůči konkrétní osobě. Jen fotodokumentace z dopravní nehody neopravňuje kohokoliv k tvrzení, že žalovaný vozidlo řídil, navíc po požití alkoholu a že z místa ujel. Důkaz spočívající v relaci o dopravní nehodě žalovaný neviděl, neví, co obsahuje, jistě však nenahrazuje rozhodnutí příslušného orgánu. Pokud má soud prvního stupně za prokázané, že škodícím vozidlem bylo právě vozidlo Škoda Octavia provozované poškozeným (zřejmě míněno žalovaným), je třeba rozlišovat mezi druhovou a individuální identifikací. Individuální shoda laku karosérie ve spojení s kauzálním nexem, že právě vozidlo žalovaného způsobilo dopravní nehodu, je zcela něco jiného od druhové shody. Automobilů se stejným lakem, který má vozidlo žalovaného, je nepochybně nemalé množství, pak každý z těchto automobilů je potencionálně podezřelý, že uvedenou dopravní nehodu způsobil. Žalovaný dále namítl, že znalecký posudek (odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, fyzikální chemie, KŘP [název] kraje [název]) je nezákonně získaným důkazem ze strany Policie ČR, neboť vozidlo nebylo řádně zajištěno jako věc důležitá pro trestní řízení dle § 78 trestního řádu, případně následným postupem dle § 79 trestního řádu s následným znaleckým zkoumáním a poté vrácením vozidla dle § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť policejní orgán v nepřítomnosti žalovaného, který byl odvezen na protialkoholní záchytnou stanici, naložil jeho vozidlo na vozidlo odtahové služby a odvezl ke znaleckému zkoumání bez vyhotovení jakéhokoliv protokolu o tomto úkonu. Dle přesvědčení žalovaného nelze takový důkaz zajištěný v rozporu s trestním řádem využívat v občanském soudním řízení, tedy jako listiny v řízení použít a jako důkazy hodnotit. Nepřímé důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel, netvoří ucelený jednotný rámec, vzájemně se podporujících důkazů, přičemž v této souvislosti poukázal na rozpory ve výpovědi svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení]. Žalovaný se ohradil, že by svým přístupem ztížil objasnění dopravní nehody, pokud si na věc nepamatoval a nebyl nikým řádně kontaktován, nebyly mu předloženy důkazy o nehodě. [jméno] [příjmení] sice byla vytěžována ze strany policie, nicméně pouze připustila, že auto žalovaného přijelo„ před chvílí“, nikoliv však jistotu, že jej řídil právě žalovaný. Soud prvního stupně sice uzavřel, že považuje popsaný skutkový stav za bezpečně prokázaný, současně však ve vztahu k odbornému vyjádření činí srozumění, že toto nedává 100 % jistotu totožnosti konkrétního vozidla žalobce (zřejmě myšleno žalovaného) a poškozeného. Závěr soudu prvního stupně o tom, že vozidlem žalovaného byla způsobena vzniklá škoda, není správný, proto je namístě, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě žalobu zamítl.

3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila, přičemž uvedla, že nárok na náhradu vyplaceného pojistného plnění se v dané věci řeší v rámci občanskoprávního řízení, nikoliv řízení trestního. Tato dvě řízení se liší zejména zásadami, na kterých jsou postaveny a dále i způsobem hodnocení předložených důkazů, což žalovaný nebere v potaz, resp. toto odmítá. Žalobkyně se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, že skutkový stav věci je řádně prokázán, když jednotlivé důkazy, ze kterých vycházel, včetně jejich hodnocení, řádně popsal a odůvodnil. Ve vztahu k námitce žalovaného spočívající v tom, že policie věc odložila, poukázala na ust. § 135 o. s. ř. S ohledem na skutečnost, že v trestní věci nebylo rozhodnuto o vině žalovaného, není soud vázán tím, že policejní orgán věc odložil a pro účely rozhodnutí v daném řízení může věc sám nezávisle posoudit. Navíc v trestním řízení nebylo výslovně řečeno, že žalovaný vozidlo neřídil a nehodu nezpůsobil, policie pouze neshromáždila dostatek důkazů k tomu, aby mohlo být zahájeno trestní stíhání. Jde tedy o zásadně odlišné situace s tím, že leckdy bývají odloženy i takové případy, které by řádně prošetřeny být mohly, avšak v důsledku nečinnosti orgánů se tak nestane. V trestním řízení tudíž rozhodně nebylo prokázáno, že by žalovaný nehodu nezpůsobil. I když se často jedná o důkazy, které nebylo možno v trestním řízení z procesních důvodů použít, nejedná se o důkazy nezákonné, neboť trestní řízení je ovládáno poměrně striktními pravidly v tom, jaké důkazy lze či nelze použít. Rozhodně však není žádné omezení pro použitelnost takového důkazu v řízení civilním, v němž jde zejména o prokázání reálného stavu věci, což vychází z principu tzv. materiální pravdy ovládající civilní řízení. Navíc prvotní podání vysvětlení žalovaného a paní [příjmení] lze považovat za věrohodné, když byly učiněna spontánně bez možnosti se s někým poradit o tom, jak mají vypovídat. Žalobkyně poukázala na samotné bezprostřední prohlášení žalovaného v rámci podání vysvětlení policii, byť následně při výslechu již žalovaný i jmenovaná [příjmení] odmítli vypovídat. Pokud žalovaný namítá, že nezná obsah důkazu – relace o dopravní nehodě, pak žalobkyně jej zaslala soudu a žalovaný se s důkazy mohl kdykoliv seznámit. Byť žalobkyně tuto relaci neztotožňuje s rozhodnutím orgánu, zachycuje však stav šetření dopravní nehody učiněný policií a jedná se důkaz poměrně zásadní. Žalobkyně zásadně nesouhlasí s námitkou, že nepřímé důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel, netvoří ucelený jednotný rámec vzájemně se podporujících důkazů. Pokud žalovaný připouští, že si celou věc nepamatoval, a tudíž objasnění dopravní nehody neztížil, toto samo o sobě svědčí o jeho stavu v době nehody a v podstatě připouští, že nehodu mohl způsobit, v čemž je nutné spatřovat ztížení šetření pojistné události.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobkyně k odvolání, a poté, co ve věci konal jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalovaný dne [datum] ve 20.53 hodin řídil své vozidlo tovární značky Škoda Octavia, [registrační značka] v [obec], po ulici [ulice], ve směru od [ulice], ke křižovatce ulic [ulice] a [ulice], přičemž při odbočování, vlivem vědomě požitého alkoholu před jízdou, nezvládl řízení a s vozidlem vyjel vpravo mimo vozovku, kde narazil pravými koly vozidla do vyvýšeného obrubníku. Poté s vozidlem vjel vlevo do protisměrné části vozovky, kde levou přední částí vozidla narazil do levé přední části zaparkovaného vozidla tovární značky Škoda Fabia, [registrační značka], společnosti [právnická osoba], které zde zaparkoval [jméno] [příjmení]. Žalovaný z místa dopravní nehody ujel a poté, co bylo vozidlo vypátráno a žalovaný ztotožněn, se tento podrobil dechové zkoušce s pozitivním výsledkem 2,42 promile alkoholu. Kontrolní dechová zkouška byla provedena ve 21.22 hodin s pozitivním výsledkem 2,35 promile alkoholu. Ovlivnění alkoholem bylo potvrzeno též opakovaným lékařským vyšetřením s odběrem krve žalovaného. Z titulu smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným vyplatila žalobkyně poškozenému v rámci pojistné události pojistné plnění ve výši 17 735 Kč. Žalobkyně se po žalovaném domáhala regresní náhrady dle § 10 odst. 1 písm. i), písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Žalovaný nárok odmítal, sporoval, že by řídil vozidlo Škoda Octavia výše specifikované, odkázal na usnesení Policie ČR, která odložila jeho trestní stíhání. Dále namítal, že by to bylo jeho vozidlo, které by poškodilo poškozené vozidlo. Sporoval, že by odborné vyjádření, dokládající druhovou totožnost laku na vozidle žalovaného a poškozeném vozidle prokazovalo, že by škodícím vozidlem bylo jeho vozidlo, když z tohoto důkazu nevyplývá individuální totožnost laků. Jeho vozidlo není ani šedé ani stříbrné barvy, ale hnědé pastelové a namítl nezákonnost provedení odborného vyjádření a jeho nepoužitelnost jako důkaz v řízení.

6. Soud prvního stupně provedl k důkazu spis Policie ČR, sp. zn. [označení] [číslo], z něhož mimo jiné vyplývá podání vysvětlení [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Dále úřední záznam Policie ČR ze dne [datum], vyhotovený [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ze kterého soud zjistil, že tato hlídka po oznámení dopravní nehody ze dne [datum] ve 20.53 hodin se vydala na místo, kde bylo zaparkováno vozidlo žalovaného odpovídající popisu, a které bylo blíže popsaným způsobem poškozeno. Hlídka zjistila, že vozidlo je registrováno na žalovaného, který je hlášen k trvalému pobytu v uvedeném místě, přičemž po zazvonění otevřela [jméno] [příjmení], která uvedla, že poškozené vozidlo patří synovci, který přijel asi půl minuty před zazvoněním domů. V uvedeném muži byl zjištěn a ztotožněn žalovaný, který po příslušném poučení potvrdil, že zrovna přijel domů, na dotaz, zda přijel uvedeným vozidlem Škoda Octavia, uvedl, že ano. Nebyl schopen popsat cestu domů s tím, že jel z restaurace [název] [] v [obec] na [název]. Nebyl si vědom, že by způsobil po cestě dopravní nehodu, ani od čeho má poškozené pravé vozidlo. Žalovaný se podrobil dechové zkoušce, jak bylo popsáno v žalobě, rovněž byly žalovanému odebrány dva vzorky krve, ze kterých byla zjištěna přítomnost alkoholu v krvi (bod 3. odůvodnění napadeného rozsudku). Soud prvního stupně dále podrobně popsal zjištění z podání vysvětlení dne [datum] v 7.53 hodin žalovaným Policii ČR (bod 4.), rovněž zjištění z protokolu o dopravní nehodě ze dne [datum] (bod 5.) a z usnesení Policie ČR ze dne [datum] o tom, že trestní věc podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, kterého se měl žalovaný dopustit, byla odložena, jelikož se nepodařilo zjistit skutečnosti, které by opravňovaly zahájit a konat trestní stíhání proti žalovanému (bod 6.).

7. Soud prvního stupně konstatoval nesporné skutečnosti mezi účastníky (bod 7.) a pod bodem 8. shrnul skutková zjištění a učinil závěr o skutkovém stavu věci, a sice že žalovaný dne [datum] ve 20.53 hodin řídil pod vlivem alkoholu vozidlu značky Škoda Octavia [registrační značka], v [obec] v ulici [ulice] ve směru jízdy od ulice [ulice] ke křižovatce ulic [ulice] a [ulice]. Žalovaný o obrubník vozovky prorazil pravou přední pneumatiku a následně levou částí vozidla narazil do levé přední části vozidla značky Škoda Fabia, [registrační značka] ve vlastnictví společnosti [právnická osoba] a způsobil jí škodu na vozidle ve výši 17 735 Kč. Z titulu blíže specifikované pojistné smlouvy žalobkyně vyplatila poškozené společnosti v rámci pojistné události [číslo] dne [datum] pojistné plnění ve výši 7 735 Kč a dne [datum] ve výši 10 000 Kč. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto jí rozsudkem zcela vyhověl, když měl za zcela bezpečně prokázaný skutkový závěr uvedený v osmém odstavci odůvodnění. Žalobkyně má proto dle § 10 odst. 1 písm. i) právo na náhradu pojistného plnění v žalované výši, a i pokud by žalovaný v době nehody neřídil své vozidlo, má žalobkyně nárok na náhradu pojistného plnění podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, když žalovaný ani netvrdil ani neprokazoval, že by splnil povinnost danou v § 8 odst. 1 uvedeného zákona, tedy že by oznámil pojistiteli, že došlo ke škodní události a popsal skutkový stav a předložil k tomu příslušné doklady. K námitce žalované, že Policie ČR věc odložila, soud prvního stupně konstatoval, že uvedeným rozhodnutím není s odkazem na ust. § 135 odst. 1, 2 o. s. ř. vázán. Na rozdíl od policie, která z procesních důvodů nemohla jako důkaz použít úřední záznam Policie ČR ze dne [datum], může soud v civilním řízení z této listiny jako důkazu vycházet a s ohledem na ostatní nepřímé důkazy má soud závěr o tom, že vozidlem žalovaného byla způsobena škoda na poškozeném vozidle a že toto řídil žalovaný, za bezpečně prokázaný. Soud prvního stupně se vypořádal i s faktem, že žalovaný i [jméno] [příjmení] následně odmítli v rámci trestního řízení vypovídat a poukázal na shodu obsahu prvotního podání vysvětlení s vysvětlením podaným svědky [příjmení], [příjmení] či [jméno] [příjmení]. Navíc pravdivosti uvedeného úředního záznamu policie nasvědčuje i závěr chemické expertízy o druhové totožnosti laků vozidla žalovaného a vozidla poškozeného s tím, že byť předmětné odborné vyjádření obecně nedává stoprocentní jistotu totožnosti konkrétního vozidla žalovaného a poškozené, řetězec všech nepřímých důkazů dokreslující události z noci [datum], dávají dohromady bezpečný řetězec důkazů, které ve svém souhrnu bez jakékoliv pochybnosti směřují k závěru, že to byl žalovaný, který řídil vozidlo Škoda Octavia a pod vlivem návykové látky poškodil vozidlo poškozené. Soud prvního stupně se vymezil i k námitce žalovaného týkajícího se evidence barvy jeho vozidla v technickém průkazu oproti barvě zmiňované jmenovanými svědky se závěrem, že vozidlo bylo jednoznačně identifikováno jeho registrační značkou, přičemž o tom, že stopy po provedení chemické analýzy byly odebrány právě z vozidla žalovaného, není z provedených důkazů žádných pochyb (bod 11. odůvodnění napadeného rozsudku). O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle kritéria úspěchu ve věci v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal právo na náhradu ve výši 14 683,54 Kč (bod 12. odůvodnění).

8. Při ústním jednání konaném dne [datum] odvolací soud ověřil, že procesní stanoviska účastníků jsou neměnná, přičemž nikdo z nich neměl jakékoliv důkazní návrhy.

9. Odvolací soud se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně zcela souhlasí a ztotožňuje se i s právní kvalifikací žalovaného nároku uvedenou v bodu 11. odůvodnění napadeného rozsudku, na níž stejně jako na skutková zjištění v podrobnostech odkazuje. Shodně jako soud prvního stupně i odvolací soud konstatuje, že skutečnost namítaná žalovaným a spočívající v odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, kterého se měl dopustit žalovaný, nemá jakýkoliv relevantní dopad na posouzení důvodnosti žalovaného nároku. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, rozhodující v otázce rozsahu vázanosti trestním rozhodnutím je, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, není však vázán v otázce rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí vedené v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků trestného činu, nikoli z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4142/2016). Nejvyšší soud dále vyložil, že zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení není soud v občanském soudním řízení vázán a že na základě výsledku dokazování může dospět k závěru, že skutek, pro který byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v němž je spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, i když soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán. Uvedené však nelze vykládat na druhé straně tak, že by poznatky, které vyšly o věci v trestním řízení najevo, neměly (nemohly mít) v občanském soudním řízení jakýkoliv význam, naopak jednotlivými výpověďmi a doklady z trestního řízení je třeba provést v občanském soudním řízení důkaz dle ust. § 129 odst. 1 o. s. ř. a při zjišťování skutkového stavu k nim přihlížet, i když soud samotným výsledkem trestního řízení (zprošťujícím rozsudkem) není vázán (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2663/2006).

10. Soud prvního stupně v souladu s výše připomenutým výkladem ust. § 135 o. s. ř. postupoval, řídil se jím a učinil přiléhavé závěry. V uvedené souvislosti, pokud současně žalovaný namítá, že důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel, neposkytují spolehlivý závěr o důvodnosti žalovaného nároku, odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, v němž se dovolací soud vyjadřoval právě k problematice nepřímých důkazů a mimo jiné připomněl pravidla hodnocení důkazů dle ust. § 132 o. s. ř., podle něhož soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Uvedená zásada plyne z ústavního principu nezávislosti soudů podle článku 82 Ústavy a je součástí práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, a proto nelze soudu předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel § 132 o. s. ř., a proto nemůže být otázkou zásadního právního významu, neboť postrádá význam pro judikaturu soudů. Rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním Nejvyšší soud zdůraznil, že v civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru, na rozdíl od možných závěrů jiných, vedou.

11. Za daného stavu věci odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný a zákonu odpovídající dle § 219 o. s. ř. včetně souvisejícího nákladového výroku, na jehož odůvodnění pro stručnost rovněž odkazuje, potvrdil (výrok I.).

12. Výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná a má tedy právo na náhradu nákladů této fáze řízení, a to za dva úkony právní služby po 1 820 Kč z titulu odměny, tj. celkem 3 640 Kč, za dva režijní paušály po 300 Kč, tj. 600 Kč (tedy oproti vyčíslení nákladů řízení žalobkyní, v rámci kterého došlo ke zřejmé chybě v uvedení počtu paušálních náhrad), dále jí přísluší náhrada za promeškaný čas za šest započatých půlhodin po 100 Kč, tj. 600 Kč, a 21 % DPH ze součtu výše uvedených částek dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 234 Kč. V souhrnu jde o částku 6 139,54 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř., co se týká místa plnění, a s vyhláškou č. 177/1996 Sb.