10 CO 212/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa proti; žalované: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení , LL.M. sídlem adresa o 39 892 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 C 325/2019-160 a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 C 325/2019-164

I. Řízení se zastavuje do rozdílu mezi částkou 39 892 Kč s příslušenstvím a částkou 31 820 Kč se zákonným úrokem z prodlení za období od 1. 1. 2018 do 11. 11. 2019 a v této části se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ruší.

II. Ve zbývající části se výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – do pokladny či na účet Okresního soudu v Karlových Varech na státem zálohovaných nákladech řízení (svědečné) částku 1 196,24 Kč ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 40 690 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 29 712 Kč k rukám zástupce žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku se včas a do obou jeho výroků odvolal žalobce, rovněž i proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 C 325/2019-160, jímž byl žalobce zavázán povinností zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně na státem zálohovaných nákladech řízení z titulu svědečného částku 1 196,24 Kč do patnácti dnů od právní moci usnesení.

3. Žalobce namítl, že soud prvního stupně rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl důkazy, které žalobce navrhoval k prokázání rozhodných skutečností pro správné rozhodnutí ve věci dle ust. §§ 201 a 205 o. s. ř. Žalobce byl u žalované zaměstnán na pozici hotelový detektiv – strážník dle pracovní smlouvy ze dne 14. 3. 2017 s nástupem od 1. 4. 2017. Dle pracovní náplně ze dne 1. 4. 2017 měl vykonávat práce v rámci strážné a ochranné služby – provádět ochranu a ostrahu osob a majetku žalované. Poukázal na nařízení vlády č. 567/2006 Sb. a sekci Příl. – Skupiny prací – II. Za tyto práce žalobce dostal od žalované mzdu, jak vyplývá z výplatních pásků vystavených žalovanou za období od 1. 4. 2017 do 31. 8. 2017. Nad rámec sjednaného druhu práce hotelového detektiva – strážného žalobce vykonal pro žalovanou práce, které nejsou uvedeny v pracovní smlouvě ani pracovní náplni (práce spojené s příjezdy a odjezdy hotelových hostů – odnášení zavazadel na pokoje hostů a jejich odnášení při odjezdech), které má vykonávat portýr, což dokládá žádostí žalované na Úřad práce, ve které jako zaměstnavatel popisuje pracovní zařazení hotelový portýr – zřízenec. V denní době tyto práce vykonával hotelový portýr od 7 do 19 hodin, žalobce je pak vykonával v noční době od 19 do 7 hodin (viz hlášení detektiva). Žalobce dále popsal průběh denní směny a zapojení jednotlivých zaměstnanců s tím, že pro žalovanou v noční směně vykonával rovněž práce spojené se zprovozněním TV přijímačů, jejich opravy a další obdobné práce, jak jsou zaznamenány v hlášení detektiva. Žalobce musel vykonávat práce na pozici portýr a údržbář pro žalovanou na základě nařízení a jejích příkazů, přičemž za tyto práce nad rámec pracovní náplně nedostal mzdu. V noční směně v hotelovém komplexu nebyl přítomen ani portýr ani údržbář, přičemž žalobce pro žalovanou vykonal i práci řidiče motorových vozidel, rovněž bez odměny. Prací portýra, údržbáře a řidiče osobních automobilů vykonal práce nad rámec pracovní náplně, které nijak nesouvisely s prací hotelového detektiva – strážného, tudíž mu náleží odměna za výkon těchto prací ve výši 33 500 Kč. Poukázal na svědecké výpovědi bývalých kolegů (svědka [anonymizováno] a [příjmení]), kteří potvrdili, že žalobce i oni vykonávali výše uvedené práce nad rámec pracovní náplně. Žalobce má za to, že pokud po něm žalovaná požadovala výkon prací, které nesouvisely s pracovní náplní hotelového detektiva – strážného, dopustila se neplatného právního úkonu, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2858/2007. Dle žalobce vzniklo žalované bezdůvodné obohacení tím, že přijímala od žalobce výkon prací (portýr, údržbář a řidič motorových vozidel), které nesouvisely s výkonem práce hotelový detektiv – strážný, a žalobci za tyto práce neposkytla mzdu (viz výplatní pásky údržbářů žalované – pana [příjmení] a pana [příjmení] a žádosti žalované o pozici portýra na Úřadu práce). Žalovaná neposkytla žalobci za vykonané práce mzdu a tím jednala v rozporu s dobrými mravy. Žalobce obdržel mzdu pouze za práci hotelového detektiva – strážný, jak vyplývá i z jeho výplatní pásky, kdežto u výplatních pásek údržbářů je uvedeno – údržba.

4. Odvolání do usnesení soudu prvního stupně výše specifikovaného žalobce blíže neodůvodnil.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že žalobce v zásadě pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před soudem prvního stupně. Poukázala na argumentační nesourodost žalobce, který tvrzený nárok někdy kvalifikuje jako škodu, jejíž náhrady se domáhá, jindy jako bezdůvodného obohacení, kterého se mělo žalované na jeho úkor dostat. Žalovaná souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobcem prováděné práce kvalifikuje jako plnění pracovních povinností (dle žalobce nad rámec sjednaného druhu práce). Žalobce se domáhá toho, aby mu za trvání jedné pracovní směny plynul jak příjem ze zaměstnání na základě pracovní smlouvy, tak i příjem„ z bezdůvodného obohacení žalované“, které by žalovaná získala na úkor žalobce v době trvání žalobcovy pracovní směny výkonem jiné činnosti. Pak by práce provedené žalobcem pro žalovanou nad rámec pracovní smlouvy nebyly podřazeny pod režim zákoníku práce. Žalobce by současně nemohl při výkonu této práce požívat ochrany zaměstnance a například úraz způsobený při výkonu této práce by nebyl pracovním úrazem. Současně by se žalobce tím dopouštěl porušování pracovních povinností, neboť by v době výkonu práce nepracoval pro žalovanou podle sjednané pracovní smlouvy. Žalobce by rovněž musel žalované vrátit mzdu, která mu byla žalovanou zaplacena za výkon sjednaného druhu práce, kterou nevykonal. Těmto důsledkům zabraňuje ust. § 273 odst. 1 zákoníku práce s tím, že zaměstnanec je oprávněn odmítnout provádět práce nad rámec sjednaného druhu práce a stejným právem disponoval i žalobce, měl-li za to, že jím prováděné práce pro žalovanou neodpovídají sjednanému druhu práce. Žalobcem odkazovaná judikatura není na danou věc přiléhavá, především nemůže žalobci přivodit příznivější důsledky. Žalovaná k žalobci odkazovanému usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 2858/2007, uvedla, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil názor, že kdyby byl druh práce sjednán tak široce, že by zaměstnavateli umožňovalo přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci, šlo by o neplatný právní úkon. Žalobce však nebrojí proti sjednanému druhu práce, nýbrž proti výkonu prací, které měl vykonat nad rámec sjednaného druhu práce, což je řešeno v ust. § 273 odst. 1 zákoníku práce. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 342/2019 se Nejvyšší soud zabýval zcela jinou otázkou, než v předmětném případě, když spornou byla otázka, zdali mezi účastníky řízení vůbec vznikl vztah zaměstnance a zaměstnavatele, což v předmětném řízení je nesporné. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud napadený rozsudek a usnesení soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení přezkoumal v intencích ust. § 212 a 212a o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobce, ke stanovisku žalované, a poté, co ve věci konal odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 39 892 Kč s příslušenstvím s odkazem na ust. § 265 odst. 1 zákoníku práce, v průběhu řízení požadoval zaplacení částky 33 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2018 do 11. 11. 2019 v kapitalizované výši 5 304 Kč a posléze částky 31 820 Kč a 8,5 % z této částky, v kapitalizované výši 5 038 Kč, rovněž pak náhrady nákladů řízení. Žalobce ve shodě s odvolací argumentací odůvodnil jím uplatněný nárok, tedy že ačkoliv dle pracovní smlouvy a náplně práce byl od 1. 4. 2017 zaměstnán u žalované na pracovní pozici hotelový detektiv – strážný, běžně vykonával i práci řidiče, portýra a údržbáře, přičemž za tyto práce odměněn nebyl. Žalovaná s žalobou nesouhlasila z důvodů, které uvedla i ve vyjádření k odvolání žalobce s tím, že zákoník práce neobsahuje zvláštní úpravu bezdůvodného obohacení, kterého se žalobce domáhá, a proto je třeba podpůrně vycházet z úpravy obsažené v občanském zákoníku ust. § 2991. Žalobcem popsané skutečnosti nelze podřadit pod žádný z předpokladů bezdůvodného obohacení v ust. § 2991 občanského zákoníku a zdůraznila, že žalobce konal pro žalovanou práci v rámci své pracovní doby, za niž obdržel sjednanou mzdu, a tudíž se nemohlo jednat o plnění bez právního důvodu ani o jiné z citovaných případů bezdůvodného obohacení. Právním důvodem pro přijetí plnění práce od žalobce byl pracovněprávní vztah vzniklý na základě řádné pracovní smlouvy. V dané věci se nejedná ani o tzv. faktický pracovní poměr, neboť mezi účastníky řízení existoval řádný pracovní poměr a žalobce pobíral od žalované pravidelnou měsíční mzdu, přičemž souběžná existence pracovního poměru a faktického pracovního poměru týchž účastníků je vyloučena v situaci, kdy zaměstnanec koná práce, ať již jakékoliv, v rámci řádné pracovní doby. Pokud žalobce odkazuje na ust. § 265 odst. 1 zákoníku práce o povinnost zaměstnavatele hradit zaměstnanci škodu, pak žalobce žádnou takto vzniklou škodu ani netvrdí.

8. Soud prvního stupně vymezil nesporné skutečnosti spočívající v tom, že žalobce byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 14. 3. 2017 a jejích dodatků, s počátkem pracovního poměru ode dne 1. 4. 2017. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 10. 12. 2019 okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalované. Spor mezi účastníky řízení byl o to, zda v období od 1. 4. 2017 do 31. 8. 2017, za které žalobce požadoval zaplacení mzdových nároků, byly veškeré oprávněné mzdové nároky žalovanou vyplaceny. Zda v uvedeném období vykonával žalobce pro žalovanou práce a činnosti nad rámec své pracovní náplně a zda za tyto případné činnosti byl žalobce odměněn. Spornou byla oprávněnost nároku i co do jeho výše. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami a rovněž vyslechl svědka [příjmení] a [anonymizováno] (body 9. až 13. odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně co do základu, proto se ani nezabýval výší nároku. Z pracovní smlouvy, jejíž součástí je pracovní náplň žalobce ze dne 1. 4. 2017, vyplývá, že zde uvedené pracovní povinnosti mohou být dále rozšířeny nebo doplněny v souladu s ustanovením zákoníku práce. Tato pracovní náplň je rámcová. Bylo prokázáno, že žalobce vykonával pro žalovanou na základě příkazu i jiné práce než uvedené v pracovní náplni, přičemž se tak stalo v rámci jeho pracovní doby, za kterou pobíral mzdu. Ust. § 273 odst. 1 zákoníku práce stanoví, co je plněním pracovních úkolů, s tím, že mimo jiné je jím i jiná činnost vykonávaná například na příkaz zaměstnavatele. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalobce vykonával jím tvrzené práce, činil tak z příkazu zaměstnavatele, tedy žalované a plnil tím pracovní úkoly v rámci sjednaného pracovněprávního vztahu, za který pobíral mzdu. Nemůže se proto domáhat zaplacení další mzdy za plnění těchto pracovních úkolů, a tudíž je žalovaný nárok neoprávněným již co do základu a nebylo důvodu se zabývat správností výpočtu provedeného žalobcem ohledně výše nároku (bod 21. odůvodnění). Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (bod 22.).

10. Při odvolacím jednání žalobce uvedl, že se domáhá po učiněné korekci výpočtu žalovaného nároku pouze částky 31 820 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za období od 1. 1. 2018 do 11. 11. 2019 Odvolací soud proto řízení co do rozdílu mezi částkou 39 892 Kč s příslušenstvím (původně uplatněnou) a částkou 31 820 Kč se zákonným úrokem z prodlení za období od 1. 1. 2018 do 11. 11. 2019 v souladu s ust. § 222a odst. 1 o. s. ř. zastavil a v této části rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil (výrok I.).

11. Ač soud prvního stupně vyslechl svědky [příjmení] a [anonymizováno] a obsah výpovědi podrobně uvedl pod body 11. a 12. odůvodnění napadeného rozsudku, tyto nijak nehodnotil. Nicméně tento nedostatek nečiní rozsudek nepřezkoumatelným. Svědci [příjmení] a [anonymizováno] potvrdili, že kromě práce hotelového detektiva konali i další činnosti spočívající v práci portýra, údržbáře či řidiče. Žalobce se domáhal nároku na zaplacení mzdy za tvrzené práce nad sjednaný druh práce za období od 1. 4. 2017 do 31. 8. 2017, přičemž v tomto období byli u žalované zaměstnáni i oba zmiňovaní svědci. Odvolací soud konstatuje, že žalobcem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou na danou věc přiléhavá a pro stručnost odkazuje na vyjádření žalované k této judikatuře, s jejímž výkladem se zcela ztotožňuje. V rozhodnutí ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2858/2007, mimo jiné Nejvyšší soud dovodil, že zákoník práce blíže nepředepisuje, jak by měl být druh práce sjednaný v pracovní smlouvě vymezen. V právní teorii a soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že při určení druhu práce v pracovní smlouvě se projevuje smluvní volnost účastníků. Druh práce může být sjednán ve vztahu k možnému okruhu pracovní činnosti v užší nebo širší podobě, kdyby byl však dohodnut tak široce, že by to zaměstnavateli umožňovalo přidělovat zaměstnanci jakoukoliv práci, šlo by o neplatný právní úkon. V pracovní smlouvě sjednaný druh práce zpravidla vyžaduje bližší popis pracovních úkolů, který se nazývá pracovní náplní, která je jednostranným příkazem zaměstnavatele, a kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě. Pracovní náplň může zaměstnavatel kdykoliv měnit. Není možné zaměňovat sjednaný druh práce, který může být změněn jen dohodou účastníků pracovního poměru, a pracovní náplň, kterou může zaměstnavatel v rámci sjednaného druhu práce zaměstnanci určovat.

12. Jak správně dovodil soud prvního stupně, žalobce byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 3. 2017, přičemž sjednán byl nástup do práce na den 1. 4. 2017, její součástí byla pracovní náplň žalobce, z níž vyplývá, že uvedené pracovní povinnosti mohou být dále rozšířeny nebo doplněny v souladu s ustanovením zákoníku práce. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce vykonával pro žalovanou na základě jejího příkazu i jiné práce, než výslovně uvedené v pracovní náplni ve vztahu k sjednanému druhu práce hotelový detektiv – strážný s tím, že je mohl odmítnout. Pokud tak žalobce neučinil a konal je v rámci pracovní doby, o čemž sporu nebylo, přičemž dle názoru odvolacího soudu žalobcem tvrzené práce portýra, údržbáře a práce řidiče jednak kvalifikačně nevybočují ze sjednaného druhu práce detektiv – strážný, za který byl žalobce žalovanou řádně odměněn, a jednak je nekonal pravidelně, ale pouze nárazově, a to především v průběhu noční směny, nelze mu přiznat další nárok na mzdu, jak požaduje. Žalobce v tomto ohledu, co se týká kvalifikačních nároků na práci portýra, údržbáře a řidiče ve vztahu k práci hotelového detektiva – strážného, nic netvrdil. Nebylo tedy zjištěno, že by došlo ke změně druhu práce, a že by žalobce již pozici hotelového detektiva nevykonával. Z žalobcem odkazovaného rozhodnutí, sp. zn. 21 Cdo 2858/2007, ze kterého odvolací soud výše citoval, mimo jiné vyplývá, že pracovní náplň je jednostranným příkazem zaměstnavatele, kterým se zaměstnanci blíže vymezují úkoly v rámci sjednané práce v pracovní smlouvě, přičemž ji může zaměstnavatel kdykoliv měnit. Při sjednání pracovní smlouvy, jejíž součástí byla i pracovní náplň žalobce, byl v uvedeném ohledu žalobce upozorněn na možné rozšíření či doplnění této pracovní náplně. Žalobce netvrdil, že by pravidelně konal práce pro žalovanou mimo pracovní dobu či v jejím rámci konal práce, za které by mu prokazatelně náležela vyšší mzda, byť poukázal na výplatní pásky údržbářů žalované. Žalobce konkrétní tvrzení v tom smyslu, že by žalovaná částka odpovídala rozdílu práce hotelového detektiva, za níž byl řádně odměněn, a práce údržbáře, obojí konané v rámci pracovní doby, neuplatnil. Za daného skutkového stavu věci pak nebylo ani namístě žalobce poučovat dle ust. § 118a o. s. ř., neboť žalovaný nárok je již co do základu nedůvodný (rozhodnutí NS, sp. zn. 28 Cdo 1289/2019).

13. Otázkou pracovní náplně se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2114/2013, s konstatováním, že zaměstnavatel je oprávněn s výjimkami vyplývajícími z ust. § 41 až 43 zákoníku práce od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které spadají do rámce sjednaného druhu práce a vydá-li zaměstnavatel zaměstnanci příkaz k výkonu činnosti, která nespadá do jeho pracovních povinností, není zaměstnanec povinen ho uposlechnout. Uvedená citace tedy podporuje správnost závěru, že žalobce mohl jím tvrzené práce portýra, údržbáře a řidiče pro žalovanou odmítnout, avšak neučinil tak. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 255/2022, znovu zopakoval, že za plnění pracovních úkolů je vždy považována vedle výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru – též (jakákoliv) jiná činnost koná přímo na příkaz zaměstnavatele, tj. bez ohledu na to, zda tato činnost spadá do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce či nikoliv. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve smyslu ust. § 273 zákoníku práce není významný motiv či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž zaměstnanec vycházel, nýbrž rozhodující je, zda se jednalo vzhledem k činnosti - (při níž došlo k úrazu) z hlediska věcného (vnitřního účelového) místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.

14. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části jako věcně správný a zákonu odpovídající dle § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok II.). Rovněž shledal správným žalobcem napadené usnesení, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit státem zálohované náklady řízení ve výši 1 196,24 Kč, což promítl do výroku III. tohoto rozsudku, přičemž v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně.

15. Výrok IV. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v dané věci v obou stupních řízení úspěšná. Za řízení před soudem prvního stupně, a to za šest úkonů právní služby žalované náleží částka 31 252 Kč, tedy po drobné korekci výpočtu provedeného soudem prvního stupně a promítnutého do bodu 22. odůvodnění napadeného rozsudku, sestávající se z odměny za šest úkonů po 2 700 Kč (vycházeje z tarifní hodnoty 39 892 Kč), tj. 16 200 Kč, z šesti režijních paušálů po 300 Kč, tj. 1 800 Kč, z náhrady cestovného ve výši 5 028 Kč, náhrady promeškaného času 2 800 Kč (čtyři cesty ke čtyřem jednáním po 700 Kč) a 21 % DPH vypočtené ze součtu výše uvedených položek ve výši 5 423,88 Kč. V součtu jde o částku 31 251,88 Kč, po zaokrouhlení 31 252 Kč. Náhrada nákladů za odvolací řízení činí 9 438 Kč a sestává se ze dvou úkonů právní služby (za podané vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 2 380 Kč, tj. 4 760 Kč, kdy tarifní hodnotou je pouze částka 31 820 Kč (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalobcem při odvolacím jednání), dále ze dvou režijních paušálů po 300 Kč, tj. 600 Kč, náhrady promeškaného času ve výši 700 Kč a náhrady cestovného ve výši 1 740 Kč dle vyhl. č. 237/2022 Sb., dále je nutno přičíst 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř., která činí 1 638 Kč. V součtu obou částek (31 252 Kč a 9 438 Kč) je tak žalobce povinen zaplatit žalované částku 40 690 Kč v souladu s vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to ve lhůtě delší než obvyklé třídenní, a sice do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění. Odvolací soud při poskytnutí delší lhůty zohlednil výši částky v řádech desetitisíců.