10 CO 232/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobců: ; a) jméno příjmení , narozený dne datum b) jméno příjmení , narozená dne datum oba bytem adresa , země oba zastoupeni advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o žalobu na určení platnosti smlouvy o odvolání žalované do rozsudku Okresního soudu v Domažlicích, č. j. 9 C 89/2021-145, ze dne 27. 5. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17 812,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. určil, že kupní smlouva sepsaná formou notářského zápisu JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou v [obec], [anonymizována dvě slova] [rok], [spisová značka], ze dne 28. 2. 2020, uzavřená mezi žalobci a žalovanou, týkající se bytové jednotky [číslo] nacházející se v domě [adresa] na pozemku parcelní číslo stavební [anonymizováno], [územní celek], část [územní celek], s níž souvisí spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku o velikosti [číslo], katastrální území [obec] u [obec], zapsané na [list vlastnictví] a [list vlastnictví] vedené u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, [stát. instituce], je platná. Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 55 123 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se odvolala žalovaná, která v odvolání uvedla, že soud prvního stupně odmítl argumentaci žalované proti podané žalobě, která stala na tom, že na požadovaném určení není naléhavý právní zájem, že zmíněný důvod pro odstoupení a kromě toho existoval zákonný důvod pro odstoupení ve smyslu § 2002 odst.1 o. z. existoval, jelikož uvedení důvodu je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí jednostranného právního úkonu. Soud prvního stupně přitom vycházel z judikatury a zároveň z usnesení odvolacího soudu v této věci, který rozhodoval o předběžném opatření. Pokud jde o judikaturu, nalézací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu 24 Cdo 2092/2019, ze kterého citoval, že naléhavý právní zájem je dán tehdy, kde bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Zároveň pak z tohoto rozhodnutí vyplývá, že žaloba na určení nemá místo tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti s řadou odkazů na judikaturu. Dále pak vycházel z tohoto rozhodnutí s tím, že určovací žaloba má preventivní povahu, má za účel poskytovat ochranu dříve, než dojde k porušení právního vztahu, není opodstatněna tam, kde právní poměr nebo právo již byly porušeny a kde je namístě podat žalobu na plnění. Nelze však tyto závěry chápat všeobecně, neboť prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou ji lze považovat pouze tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením vytvoří pevný právní základ, předejde se tak žalobě o plnění, je určovací žaloba přípustná i tehdy, že je možná také žaloba na splnění povinnosti.

3. Podle názoru žalované pak nalézací soud tento rozsudek aplikuje selektivně a účelově, protože žalobci neprokázali naléhavý právní zájem a také přehlédli, že daná určovací žaloba neslouží potřebám praktického života. Pokud jde o prokázání naléhavého právního zájmu, je nutno vycházet z projevů žalobců a nikoli z jejich interpretace či dotváření. Naléhavý právní zájem žalobci spatřují v tom, že zatím nedošlo k zaplacení celé kupní ceny, která je nezbytná pro zápis do katastru nemovitostí a vzhledem k tomu, že bylo sjednáno plnění ve splátkách, ani k němu v nejbližší době nedojde, a proto nejde žalovat jinak. Žalobci tedy vychází z toho, že nelze žalovat přímo na splnění povinnosti. Žalovaná již však v minulosti opakovaně uváděla, že žalobci mohli a měli žalovat o splnění povinnosti, aby jim umožnila předmětné nemovitosti užívat. Nebyla pak splněna ani ta podmínka, že tato žaloba slouží potřebám praktického života. Žalobci nemají aktuálně do bytu přístup, neboť jim to žalovaná znemožnila po zjištění, že v bytě ubytovali třetí osoby, od kterých pobírali„ nájem“ a také byt poničili. Také žalované dlouhodobě neplatili splátky a celkový dluh kulminoval okolo hranice umožňující odstoupení. Na žalovanou se také obrátil kupec, jemuž chtěli žalobci předmětný byt prodat, a to bylo pro žalovanou poslední kapkou.

4. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Plzni, v němž bylo uvedeno, že žalobci naléhavý právní zájem osvědčili, pak žalovaná namítla, že na naléhavý právní zájem nemá žalobce tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: 1) žaloba je podána preventivně k odstranění právní nejistoty či odstranění ohrožení práva, 2) dotčeného nároku se nelze domoci jinak, tedy žalobou na plnění, 3) požadované soudní určení bude představovat finální vyřešení sporu. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá pouze splnění první podmínky, avšak nikoli již druhé a třetí, a to nalézací soud přehlédl. Dále žalovaná namítla, že existoval zákonný důvod pro odstoupení ve smyslu § 2002 odst. 1 a také na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž není uvedení důvodu odstoupení nezbytné. Tuto judikaturu však nalézací soud označil za překonanou. Žalovaná především poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 182/01, II. ÚS 1899/19 a i vzhledem k tomu, že k odstoupení nebyl důvod, měl soud přihlédnout k tomu, že žalobci byli v dlouhodobém prodlení, že pronajali byt rodině [příjmení] bez vědomí žalované, že inkasovali nájemné, že žalobci či [příjmení] byt poškodili a žalobci byt nabízeli podvodně k prodeji. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

5. Následně žalovaná ještě doplnila odvolání s poukazem na další judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2092/2019 a 23 Cdo 5574/2017). Podle názoru žalované Nejvyšší soud řešil analogickou situaci.

6. Žalobci se rovněž odvolali do rozsudku soudu prvního stupně, avšak pouze do výroku II. o nákladech řízení, neboť podle názoru žalobců s odkazem na rozhodnutí např. Ústavního soudu I. ÚS 1180/21 by se mělo vycházet při určení tarifní hodnoty z ceny nemovitosti, která byla sjednána v kupní smlouvě, a z tohoto důvodu by náklady řízení měly představovat částku 148 244,25 Kč a takto měl být podle návrhu žalobců změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.

7. Žalobci se vyjádřili k odvolání žalované a uvedli, že podle jejich názoru soud prvního stupně rozhodl správně, správně posoudil otázku naléhavosti právního zájmu, vycházel i z rozhodnutí odvolací soudu, který rozhodoval o předběžném opatření. Žalovaná po celou dobu řízení vyzdvihuje, aniž by jí tato skutečnost byla jakkoli žinantní či se ji snažila vyvrátit nebo zamlčet, že žalobcům znemožnila užívání předmětného bytu v rozporu s článkem V. kupní smlouvy. Žalobci jsou ale toho názoru, že žalované již z principu nemůže být poskytnuta ochrana práv v důsledku porušení jejích povinností s ohledem na zásadu poctivosti, zákazu zneužití práva a zásadu pacta sunt servanda. Žalovaná se odvolává na důvody pro odstoupení od smlouvy, které však nebyly uvedeny ani v jednom odstoupení od smlouvy ze dne 22. 8. 2021 a 31. 1. 2022, navíc důvody, které následně žalovaná tvrdí, považují žalobci za nepravdivé. Měla-li by žalovaná za to, že některý z těchto důvodů nastal, mohla odstoupit od smlouvy bez zbytečného odkladu. Žalobci proto navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalované, obsahu odvolání žalobců do nákladů řízení a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že ani odvolání žalobců ani odvolání žalované není důvodné.

9. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, který mu po skutkové stránce poskytoval základ pro přijaté právní hodnocení, se kterým se odvolací soud plně ztotožňuje a v základních otázkách posouzení naléhavého právního zájmu tak, jak je uveden v bodech 16. a 17. rozsudku soudu prvního stupně, se plně ztotožňuje. Z obsahu odvolání žalované, je evidentní, že žalovaná se neztotožňuje právě s otázkou naléhavého právního zájmu a veškerá odvolací argumentace žalované směřuje k této otázce, nikoli již k otázce vzniku dluhu žalobců, který žalovanou vedl k odstoupení od smlouvy, a další argumentace se pak týká otázky, zda odstoupení od smlouvy musí či nemusí obsahovat důvod. To jsou dvě základní odvolací námitky, které byly v odvolání uplatněny, a kterými se také odvolací soud zabýval.

10. K závěrům soudu prvního stupně týkajících se toho, že nenastaly důvody pro odstoupení od smlouvy ve smyslu sjednané smlouvy pro prodlení žalobců, odvolací soud uvádí, že s těmito závěry se plně ztotožňuje a navíc zdůrazňuje, že v tomto směru pak žalovaná neuplatnila žádné odvolací důvody, a stejně tak je neuplatnila ani ve vztahu k polemice soudu prvního stupně pod bodem 26. Tuto navíc odvolací soud považuje vzhledem k předmětu řízení tak, jak byl žalobci vymezen za zcela nadbytečnou.

11. Odvolací soud se tedy nejprve zabýval námitkou žalované, že na požadovaném určení platnosti smlouvy není dán naléhavý právní zájem. Pokud jde o odkazovanou judikaturu ze strany žalované, pak k té odvolací soud uvádí, že ji nelze v daném případě aplikovat. Platí totiž, že je nutno vždy vycházet z konkrétní věci, z individuálních skutkových okolností, které mohou být jedinečné a k nim potom je teprve možné přijmout přiléhavý závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu, eventuálně o tom, že tento je dán. Žalovaná poukázala na rozhodnutí IV. ÚS 182/01, z něhož částečně citovala, ale v této věci odvolací soud zjistil, že se týká zřetelně odlišné situace, neboť se jednak jednalo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, a jednak bylo ujednáno mezi stranami, že může být od smlouvy odstoupeno, aniž by tam uveden důvod. Pokud se jedná o poukaz na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1899/19 (správně má být uvedeno II. ÚS 1889/19), pak zjevně nelze opět toto rozhodnutí pro danou věc použít, neboť se týkalo odstoupení od konkurenční doložky, tedy dle zcela jiných právních předpisů (vztah pracovněprávní) a nemůže být v této věci použito. Ani rozhodnutí, na které je poukazováno v doplnění odvolání, nemohou být aplikována na tuto věc, protože ve věci rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2092/2019 šlo opět po skutkové stránce o zcela jinou situaci, kde se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva za situace, že další žalobou se domáhala zaplacení nároku ze zaniklého nájemního vztahu a v předmětném řízení pak předkládala soudu k řešení otázku vlastnictví jako otázku předběžnou. Obdobně to platí o poukazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5574/2017, neboť v této věci bylo žalováno na určení, že odstoupení od smlouvy je neplatné, že smlouva nezanikla a že trvá, a to opět za situace, že již v předchozí době byly mezi stranami spory, které měly charakter žalob na plnění. V těchto případech pak naléhavý právní zájem shledán nebyl.

12. V této věci je nutno vzít v úvahu specifický skutkový charakter, který byl založen kupní smlouvou (číslo listu 7 - 8 spisu) uzavřenou formou notářského zápisu, na základě které žalovaná jako vlastnice bytové jednotky, tuto prodala žalobcům za částku 550 000 Kč. Kupní cena byla sjednána tak, že bude splácena po 10 000 Kč měsíčně počínaje měsícem březnem 2020 až do úplného zaplacení. Smluvní strany se dohodli, že v případě, že kupující budou v prodlení v celkové výši 30 000 Kč, má prodávající právo od smlouvy jednostranně odstoupit a není povinen vrátit splátky kupní ceny, neboť budou považovány za nájemné za užívání převáděných nemovitostí. V další části smlouvy (IV.) prodávající prohlásila, že na převáděném bytu neváznou ke dni podpisu této smlouvy žádná zástavní práva ani jiná věcná břemena, dluhy atd. V páté části smlouvy bylo dojednáno, že vlastnické právo přejde na žalobce po zaplacení celé kupní ceny a že do té doby jsou kupující oprávněni převáděné nemovitosti užívat. Dále se pak ostatní ujednání týkala nákladů v souvislosti s uzavřenou smlouvou a budoucího zápisu v katastru nemovitostí. Podle žalované se žalovaní se ocitli v prodlení s plněním kupní ceny a to také vedlo žalovanou k odstoupení od smlouvy, ale v průběhu řízení, jak je již shora uvedeno a nyní již žalovanou nezpochybňováno, bylo prokázáno, že dluh nikdy nedosáhl částky 30 000 Kč a nemohl z tohoto důvodu vyvolat následky spojené s odstoupením. Odstoupením tedy smlouva nezanikla.

13. V této věci bylo vydáno předběžné opatření, které navrhli žalobci již v rámci podané žaloby, kterému bylo soudem prvního stupně vyhověno a odvolací soud v usnesení, č. j. 13 Co 69/2022-81, ze dne 8. 3. 2022, toto rozhodnutí potvrdil a zabýval se v jeho rámci i námitkami žalované o nedostatku naléhavého právního zájmu, přičemž dospěl k závěru, že žalobci naléhavý právní zájem osvědčili. V situaci, kdy je mezi stranami sporné, zda platnost smlouvy trvá, resp. zda bylo odstoupení žalované od této smlouvy platné či nikoli, splňuje podaná žaloba preventivní funkci (a tedy naléhavý právní zájem na požadovaném určení platnosti, resp. trvání smlouvy), neboť bude-li žalobě vyhověno, pak se tím odstraní stav nejistoty v právních poměrech účastníků a žalovaná nebude mít žádný právní důvod, který by ji ospravedlňoval k tomu, aby podle smlouvy neplnila. V případě, že by byla žaloba o určení platnosti, resp. trvání smlouvy zamítnuta, budou mít žalobci postaveno najisto, že právní důvod k užívání bytové jednotky postrádají, a tudíž nemají právo domáhat se po žalované, aby jim umožnila bytovou jednotku nadále užívat. Jinak řečeno rozhodnutí o určení platnosti, resp. trvání smluvního vztahu, je s to odstranit stav nejistoty účastníků ohledně trvání jejich práv a povinností z této kupní smlouvy, a proto odvolací soud uvedl, že je závěr soudu prvního stupně o tom, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán.

14. Odvolací soud vychází i z toho, že toto rozhodnutí bylo vydáno v této věci, závěr odvolacího soudu v této věci je vyjádřen jasně a je také namístě vycházet z ust. § 13 o. z., dle kterého platí, že každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.

15. Dalším důvodem, proč se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že naléhavý právní zájem v této věci je dán, je podle názoru odvolacího soudu správný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 2092/2019, kde je uvedeno obecné pojednání o určovací žalobě. Vyplývá z něj, že určovací žaloba má preventivní povahu, má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní poměr nebo právo již byly porušeny a kde proto je právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby naplnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak žalobě o plnění, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná i žaloba na splnění povinnosti. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že tyto závěry tvoří obecný rámec, ale je vždy nutno každou věc posuzovat individuálně podle konkrétních okolností případu. Žalovaná ve svém odvolání právě pomíjí konkrétní okolnosti tohoto případu. Mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, na základě které vlastnické právo žalobci nabydou až v poměrně vzdálené době, s ohledem na obsah ujednání o zaplacení kupní ceny. Ta byla sjednána ve splátkách po 10 000 Kč a je splácena kupní cena ve výši 550 000 Kč. Do doby zaplacení kupní ceny bude stále vlastnicí předmětné nemovitosti žalovaná. Žalovaná dvakrát odstoupila od smlouvy. Tato odstoupení nebyla soudem prvního stupně shledána jako důvodná, neboť nebyl naplněn sjednaný důvod pro odstoupení od smlouvy a nedošlo k prodlení tak, jak je ve smlouvě mezi účastníky sjednáno. Žalobcům přitom trvá povinnost platit kupní cenu, a je pro ně právě podstatné z hlediska jistoty, která je opodstatněná, vyslovení platnosti uzavřené smlouvy, neboť z této smlouvy vyplývají pro žalobce povinnosti splácet kupní cenu ještě po dlouhou dobu. V tomto případě tedy žalobci prokázali, že mají právní zájem na tom, aby bylo určeno, že smlouva je platná a že obě strany stále zavazuje. V posuzované věci jde právě o to, že k datu rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) tato smlouva obě strany zavazuje a jsou si podle ní povinni plnit. Žalovaná argumentovala zejména tím, že tímto sporem se vztahy mezi účastníky nevyřeší a že žalobcům odmítá umožnit užívání nemovitosti. Podstatou žaloby žalobců v této věci však nebylo to, že by se chtěli domáhat užívání této nemovitosti. Tímto argumentovala paradoxně žalovaná, která tak vytvářela prostor pro závěr, že na požadovaném určení naléhavý právní zájem dán není. Odvolací soud se ztotožňuje s obsahem vyjádření žalobců k odvolání, že ve výsledku se žalovaná tímto způsobem dovolává porušování svých povinností. Napravení porušení těchto práv se však žalobci nedomáhají a ani z obsahu spisu tato skutečnost zjištěna nebyla. Kupní smlouva hovoří v této souvislosti o oprávnění žalobců. Takovou žalobou by ale nedošlo k vyřešení otázky podstatné z hlediska budoucího nabytí vlastnického práva žalobců k předmětné bytové jednotce. Naplnění podmínky zaplacení kupní ceny je důležité pro budoucí zápis do katastru nemovitostí. Nelze tedy dovodit, že by v daném případě shledání naléhavého právního zájmu vedlo ke zbytečnému rozmnožování sporů a že tato podaná žaloba neslouží potřebám praktického života. Zamítnutím žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu by žalobcům hrozila újma. V již nyní existujícím právním vztahu by byli ohroženi a jejich postavení by bylo nejistým. Odvolací soud má tedy za to, že otázka naléhavého právního zájmu byla posouzena správně a správně soud prvního stupně použil závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 24 Cdo 2092/2019 Odvolací soud také vychází ze závěru, že v případě pochybností o naléhavém právním zájmu je potřeba dát přednost řešení, že naléhavý právní zájem je dán, než závěru opačnému.

16. Aplikovat pak nelze ani ust. § 2001 o. z., na což poukazovala žalovaná, a i v této části odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný. K otázkám náležitostí odstoupení od smlouvy ve smyslu absence důvodu se odvolací soud již vyjádřil shora.

17. Ze všech shora uvedených závěrů tedy vyplývá, že smlouva mezi účastníky je platná ke dni rozhodnutí soudu, trvají povinnosti a práva vyplývající z této smlouvy pro obě strany a obě strany také tato smlouva zavazuje.

18. Každá ze stran běžně předpokládá, že smlouva, kterou podepisuje je v jejím zájmu. Jestliže však při odhadu svého zájmu jedna ze stran chybila, pak skutečnost, že smlouvu uzavřela, je pádným důvodem pro její splnění.

19. Odvolací soud proto potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.

20. Odvolací soud potvrdil i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť se neztotožnil s tím, že v daném případě by se při výpočtu tarifní hodnoty mělo vycházet z hodnoty nemovitosti. Kupní smlouva jednak byla uzavřena už v roce 2020, aktuální stav nemovitosti a její cenu nelze zjistit a bylo by to spojeno s nepoměrnými obtížemi, které v daném případě nejsou o rozhodnutí o nákladech řízení opodstatněné. V daném případě je podstatou žaloby to, že smlouva uzavřená mezi stranami platí a otázka hodnoty této nemovitosti je tedy řešena pouze zprostředkovaně, a proto pro rozhodnutí o nákladech řízení v této věci je odpovídající způsob, ke kterému přistoupil soud prvního stupně.

21. Žalovaná nebyla v odvolacím řízení úspěšná a je proto povinna zaplatit náklady odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.) a při jejich výpočtu vycházel soud ze stejných východisek jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

22. Při odvolacím jednání žalovaná namítla, že by v jejím případě, pokud by byla neúspěšná, mělo být aplikováno ust. § 150 o. s. ř. pro poměry žalované, když uvedla, že je pouze poživatelkou starobního důchodu ve výši 14 000 Kč měsíčně. Odvolací soud zjišťoval stanovisko žalobců, ti s tímto nesouhlasili, poukazovali na to, že před soudem prvního stupně žalovaná uváděla, že pracuje. To v odvolacím řízení žalovaná popřela, nicméně k dotazu odvolacího soudu uvedla, že je vlastnicí nemovitosti v [část obce] a dále je pak stále vlastnicí předmětné bytové jednotky a z tohoto řízení vyplývá, že je jí splácena kupní cena po 10 000 Kč měsíčně. Důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. na základě poměrů žalované tedy shledány nebyly.

23. Náklady odvolacího řízení činí celkem 17 812,40 Kč a představují odměnu za zastupování dvou žalobců po 2480 Kč za 3 úkony právní pomoci (odvolání, vyjádření a účast při odvolacím jednání). Žalobci se odvolali pouze do výroku o nákladech řízení a odměna za podané odvolání je krácena na jednu polovinu. Za právní službu náleží žalobcům částka 14 200 Kč v souladu s vyhláškou č. 177/96 Sb. Za jízdné jde o částku 321 Kč (cesta z [obec] do [obec] a zpět) dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. a za ztrátu času v souvislosti s vykonanou cestou je nutno připočíst 200 Kč (§ 14 vyhláška č. 177/96 Sb.). Po připočtení 21 % DPH ve výši 3091,40 Kč jde celkem o částku 17812,40 Kč. Žalovaná je ji povinna zaplatit žalobcům ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a platební místo vychází z § 149 odst. 1 o. s. ř.