10 CO 250/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyň: ; a) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa b) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa c) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa d) jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa všechny zastoupeny advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o vydání bezdůvodného obohacení o odvolání žalobkyň a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech, č. j. 9 C 118/2022-115, ze dne 17. 4. 2023

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku I., potvrzuje a ve výroku III. se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně žalobkyni a), b) a d) každé z nich částku 57 787 Kč a žalobkyni c) částku 94 615 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyň.

II. Žalovaný je povinen zaplatit a), b) a d) žalobkyni každé z nich částku 11518 Kč a c) žalobkyni částku 14560 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyň.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit první, druhé a čtvrté žalobkyni částku 265 017,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, třetí žalobkyni částku 795 052,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, výrokem II. žalobní návrh ohledně prvé žalobkyně, druhé žalobkyně a třetí žalobkyně co do částky 9 982,50 Kč s úrokem z prodlení zamítl a ve vztahu k třetí žalobkyni žalobní návrh zamítl co do částky 29 947,50 Kč s úrokem z prodlení. Výrokem III. rozhodl tak, že žalobkyním právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

2. Proti tomuto rozsudku se do výroku I. a souvisejícího výroku o nákladech řízení odvolal žalovaný a v odvolání namítl, že soud prvního stupně z provedeného dokazování, jehož šíře byla podle něj vyčerpávající, dovodil nesprávné právní a skutkové závěry. Žalovaným utržená kupní cena za nemovitosti v k. ú. [obec] byla ekvivalentem za plnění, které žalovaný jako prodávající a jediný vlastník nemovitostí převedl kupujícímu a obdržel v souladu se zákonem. Byl to on, kdo měl jediný nárok na zaplacení kupní ceny. Soudem prvního stupně dovozená„ dohoda spoluvlastníků“ či„ dohoda dědiců“ nemohla platně vzniknout, protože žalobkyně nikdy nebyly vlastníky či spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Odkázal na výsledky dědického řízení, na jehož základě se stal žalovaný jediným nabyvatelem nemovitostí v k. ú. [obec]. Žalobkyně jako nevlastníci tedy nemohly uzavřít platně dohodu s vlastníkem o rozdělení kupní ceny. Žalobou se v podstatě domáhají žalobkyně jakoby zaplacení daru, který ale sjednán nebyl. Dále žalovaný v odvolání uvedl, že účastníci spolu jednali před projednáním dědictví, na jehož základě se stal žalovaný vlastníkem předmětné nemovitosti. V té době byly žalobkyně nevlastníky a dost dobře nemohly učinit žádné platné ujednání ohledně nemovitosti. Skutečným projevem vůle žalobkyň byla vůle projevená v rámci dědického řízení. V rámci dědického řízení nežádaly z dědictví žádný díl a neměly o nemovitost zájem.

3. Žádný projev, který by bylo možno považovat za souhlasný ve vztahu mezi účastníky a který by měl vést k tomu, že žalobce bude jediný vlastník nemovitosti v k. ú. [obec] a v případě prodeje, že rozdělí kupní cenu, učiněn nebyl. Soud prvního stupně dovodil, že projev vůle jednajících by v podstatě měl vést k jakémusi smluvnímu ujednání, ale s tím žalovaný nesouhlasí. Smlouva je dvou či vícestranný souhlasný projev vůle smluvních stran. Takové souhlasné projevy nebyly v řízení zjištěny a navíc,,uvážíme-li, že žalovaný při prodeji neprošel tzv. časovým testem z pohledu daně z příjmu fyzických osob, pak by přiznání nároku na zaplacení podílu na kupní ceně bylo jednáním, které by sloužilo k obcházení zákona a takové jednání by bylo v rozporu s dobrými mravy“. Pokud žalovaný v určitém okamžiku uvažoval o možnosti poskytnout některé z žalobkyň peněžité plnění, byl to pouze projev dobré vůle směřující k zachování slušných vztahů. To, že se rozhodl jinak, mu nemůže být přičítáno k tíži. Žalovaný tedy shrnul, že není žádný platný právní důvod k tomu, aby žalobkyně mohly uplatňovat vůči žalovanému nárok na zaplacení podílu z utržené kupní ceny za nemovitosti v k. ú. [obec]. Nejedná se ani o nárok na bezdůvodné obohacení. Žalovaný se nemohl jako výlučný vlastník na úkor jiného bezdůvodně obohatit. Soud podle názoru žalovaného poskytl žalobkyním právní ochranu tam, kde žádné právo nebylo. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil, že žalobní návrh zamítne a současně přiznal žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Do výroku III. se odvolaly žalobkyně. Nesouhlasily s odůvodněním soudu prvního stupně, protože skutečnosti uváděné soudem ve smyslu § 150 o. s. ř. nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné a soud nepostupoval zákonným způsobem. Odkázaly na základní zásadu, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů řízení civilního procesu, což je zásada úspěchu ve věci podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Moderace tohoto základního práva je výjimkou. Ust. § 150 o. s. ř. musí být používáno restriktivně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Cdo 704/2016). Soud neopodstatněně přiřkl žalobkyním vinu za vznik sporu pro jejich nedostatečnou opatrnost a předvídavost, když s žalovaným neuzavřely žádnou písemnou dohodu a ani takovou dohodu neučinily součástí dědické dohody před notářstvím. V této souvislosti ale soud prvního stupně neuvažoval o tom, že dodržování ústních dohod je jedním ze základních pravidel morálky a slušnosti a mělo by být samozřejmostí obzvláště, když mezi účastníky je sourozenecký vztah či vztah strýce a neteře. Konstatování v odůvodnění rozsudku, že žalovaný využil dané situace a splnění dohody si rozmyslel, vyznívá téměř jako omluva takového jednání, ačkoli ve skutečnosti jde o jednání, které je nepřípustné a hraničí s trestným činem. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na straně soudu. Přitom soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně, které žalují na základě ústní dohody, jsou postaveny v jistém slova smyslu do důkazní nouze. Jestliže ale soud rozhodl převážně ve prospěch žalobkyň, měl rozhodovat i akcesorickým výrokem ve prospěch žalobkyň. V žádném případě nemohl relativizovat svůj rozsudek možným odlišným náhledem soudů další instancí a tuto nejistotu promítnout do nákladového výroku. Žalobkyně dále namítly, že žádná z nich nedisponuje právnickým vzděláním, že dědické řízení v případě mnohosti účastníků není běžnou ani jednoduchou záležitostí a nejde o záležitost oproštěnou od určité psychické zátěže. Žalobkyně zjevně nepředpokládaly, že si jejich příbuzný splnění uzavřené dohody rozmyslí. Nechtěly dědické řízení bagatelizovat, ale jejich cílem ho bylo urychlit a zjednodušit. Mělo by být také přihlédnuto k tomu, že ke smírnému řešení žalovaný v průběhu řízení zaujímal odmítavý postoj. Napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně je v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. 2014. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že ust. § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Úvaha o tom, zda jsou splněny podmínky jeho aplikace, tedy zda se jedná o výjimečný případ a závěr, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Žalobkyně proto navrhly, aby výrok III. rozsudku soudu prvního stupně byl změněn a byly jim přiznány náklady řízení ve výši 381 201 Kč a také navrhly, aby jim byly přiznány náklady odvolacího řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyň a odvolání žalovaného a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné a odvolání žalobkyň co do základu shledal důvodným, avšak jiným způsobem vypočetl náklady řízení, jejichž nárok žalobkyním přiznal.

6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celá záležitost se týká nemovitosti, která byla předmětem pozůstalostního řízení po [jméno] [příjmení], narozeném [datum], a zemřelém dne [datum]. Předmětem dědictví byl rovněž pozemek st. [parcelní číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí byl objekt bydlení v [adresa] a [parcelní číslo] – ostatní plocha. Dědici po zemřelém byly děti [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] (žalovaný), [jméno] [příjmení] a vnučky, tedy první, druhá a čtvrtá žalobkyně v tomto řízení. V dědickém řízení (sp. zn. [číslo jednací] ze dne 16. 8. 2018) byla schválena dohoda o rozdělení pozůstalosti tak, že předmětné nemovitosti nabyl pozůstalý syn zemřelého, tedy žalovaný. Žalobkyně svůj nárok opíraly o uzavřenou dohodu mezi pozůstalými, jejíž předmětem měl být prodej nemovitosti a dle které měla být kupní cena za prodej této nemovitosti rozdělena mezi pozůstalé. Taková dohoda byla uzavřena ústní formou v době projednání dědického řízení. Žalovaný se bránil tím, že k žádné takové dohodě nedošlo; nedošlo ani k tomu, že by měl být pověřen prodejem nemovitosti. Soud prvního stupně jeho tvrzení ale neuvěřil. Vycházel především z jeho stanoviska v rámci podání vysvětlení na Policii České republiky dne 6. 9. 2021, kde uvedl:„ Když jsem obdržel vyplacenou prodejní cenu sníženou o uvedené platby, to bylo někdy koncem ledna nebo v únoru 2021, tak jsem připravil složenky na převod peněz z prodejní ceny mezi zbývající tři dědické podíly, které činily každý 750 000 Kč. Rozdělil jsem peníze z prodeje na čtyři díly, protože jsme byli čtyři sourozenci.“ Žalovaný také nepopíral, že obdržel od žalobkyň výzvy k zaplacení jimi požadovaných podílů a v té souvislosti uvedl:„ Já jsem se toho vyhrožování zalekl a ani to po finanční stránce nevycházelo. Proto jsem šel za svým advokátem [anonymizováno] [příjmení] a ten mi sdělil, abych zatím žádné peníze neposílal, že právně jsem jediný dědic“. Žalovaný také uvedl, že peníze má na účtu a že v případě potřeby je vyplatí. Shodně [jméno] [příjmení] (sestra žalovaného) a dále [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uvedly (byly slyšeny jako účastnice řízení), že byla mezi nimi uzavřena ústní dohoda, která zněla tak, že žalovaný bude zprostředkovatelem prodeje zděděného domu a všechny ostatní dědičky vyplatí. Peníze měl zaslat [jméno] [příjmení], která je měla rozdělit. Takto se domluvili, protože žalovaný byl nejblíže nemovitosti, situaci rozuměl, měl udržovat dům do doby, než se prodá a prodej měl být takto celkově jednodušší. Takto se domluvili v průběhu pozůstalostního řízení mimo kancelář soudní komisařky [anonymizováno] [příjmení]. Ta byla také slyšena u policie a uvedla, že si na průběh tohoto dědického řízení nepamatuje a že jí o dědicové o žádné dohodě neřekli. Také uvedla, že odměnu notářce za projednání dědictví platí ten, kdo dědí. Soud prvního stupně dovodil uzavření ústní dohody mimo jiné i z toho důvodu, že na zaplacení notářských poplatků se v této věci podíleli spolu s žalovaným i žalobkyně. Také žalobkyně hradily žalovanému i finanční prostředky, které se týkaly opravy zdi domu a kontejneru na vyklizení domu. V řízení byla předložena listina nazvaná„ plná moc“, přičemž pod tímto názvem je text„ dohoda pozůstalých po zemřelém [jméno] [příjmení]“ a následně je zde uvedeno, že se pozůstalí dohodli, že [jméno] [příjmení] je bude zastupovat při prodeji nemovitosti. Tato plná moc byla datována dnem 16. 8. 2018, což byl den, kdy byla projednávána pozůstalost po zemřelém [jméno] [příjmení] a koresponduje tedy se sdělením žalobkyň, že se takto dohodli. Tuto listinu soud posuzoval především z jejího obsahu. K uzavřené dohodě byl také vyslechnut svědek [jméno] [příjmení], který doprovázel k pozůstalostnímu řízení [jméno] [příjmení] jako její partner. Ten potvrdil, že pozůstalí se na chodbě před kanceláří notářky dohodli, že žalovaný měl po obdržení platby rozdělit finanční hotovost mezi ostatní pozůstalé. Soud prvního stupně neponechal bez významu ani výslech [jméno] [příjmení], která sice byla dědičkou a dcerou zůstavitele, ale není účastnicí tohoto nyní probíhajícího řízení. K plné moci uvedla, že ji psala ona a že byla ohledně toho, že se opravoval barák, ohledně kontejneru a zbytky dalšího domu. K dohodě uzavřené mezi ostatními uvedla:„ Tam se řeklo jenom to, aby se to prodalo a jináč tam nic takovýho nepadlo, jestli se budou rozdělovat nějaké peníze“. Svědkyně nevysvětlila, proč chtěli peníze i úhradu za notáře po ostatních účastnicích dědictví. Sama uvedla, že to neví. Připravila listinu, aby ostatním ukázala, co platila. Celkově lze uzavřít, že její vysvětlení postrádá veškerou logiku, aby dědičky, které nic nezdědily, se podílely na úhradě notářských poplatků, na opravách nemovitosti s tím, že z toho dědictví nebudou mít nic nebo že žádný podíl neobdrží. Soud prvního stupně tedy dovodil, že provedené důkazy svědčí a podporují tvrzení žalobkyň, že se na všech poplatcích i na dalších výdajích s nemovitostí podílely společně proto, že výtěžek z prodeje domu měl být rozdělen podle ústní dohody i na další dědičky. Soud prvního stupně po provedeném dokazování neměl žádných pochyb o tom, jaká byla vůle jednajících v rámci dědického řízení, byť tato se neprojevila v dědickém rozhodnutí, ale byla uzavřena mezi jednajícími ústní formou, která je dle § 559, § 560 a 564 o. z. dostatečnou. Dohoda byla také posouzena jako dostatečně určitá a srozumitelná s tím, že se nejednalo o zdánlivé právní jednání (§ 553 odst. o. z.). Soud prvního stupně také poukázal na základní ustanovení občanského zákoníku, kde jsou zakotveny základní zásady práva soukromého, jako že daný slib zavazuje, smlouvy mají být plněny (§ 3 odst. 2 písm. d) či § 4 odst. 1 o. z.). Rovněž ve smyslu § 574 o. z. je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné než jako neplatné. Dospěl tedy k závěru, že účastníci tohoto řízení mezi sebou uzavřeli dohodu, podle které žalovaný prodá zmíněné nemovitosti a výtěžek rozdělí mezi dědice rovným dílem. Došlo k uzavření smlouvy, které není zákonem upravena (§ 1746 odst. 2 o. z.) a z ní patrný jasný závazek žalovaného nemovitost prodat a o výtěžek se rozdělit.

7. Dále soud vycházel ze zjištěné kupní ceny, z výše provize, která byla žalovaným zaplacena, a proto z utržené kupní ceny odečetl částku připadající na zprostředkovatelskou odměnu a dospěl k závěru, že na každé z pozůstalých dětí připadá částka 795 052,50 Kč. Tato náleží žalovanému, paní [příjmení], paní [příjmení] a zároveň i [jméno] [příjmení] (synovi zemřelého), který se však dědického řízení nedožil a do jeho postavení vstoupily první, druhá a čtvrtá žalobkyně a těmto náleží každé po 265 017,50 Kč. Ve zbytku proto soud prvního stupně žalobu zamítl. Zároveň odůvodnil příslušenství požadovaných žalovaných částek (viz bod 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

8. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 150 o. s. ř. Shledal důvody zvláštního zřetele hodné. Tyto byly shledány na základě toho, že žalobkyně společně se žalovaným uzavřely v průběhu projednání dědictví dohodu, podle které souhlasily s tím, aby nemovitosti zdědil. Ačkoli mohly vložit takovou dohodu i do dědického řízení, nestalo se tak, a z tohoto důvodu tato situace zapříčinila až předmětné soudní řízení. Dohoda nebyla uzavřena písemně, pouze ústně a postavila je v jistém slova smyslu do důkazní nouze. Podle soudu nebyly žalobkyně dostatečně obezřetné, jejich tvrzení ohledně průběhu dědického řízení, že vlastně nevěděly, co podepisují, že byly v časové tísní, že popíraly, že by se vzdaly nějakého podílu či prodeje, považoval soud prvního stupně za laciné zlehčování průběhu dědického řízení. Na okolnostech tohoto případu se podle názoru soudu podíleli všechny účastníci stejným dílem, a proto považoval za spravedlivé, aby si každá ze stran nesla náklady řízení ze svého. Podle soudu také žalovaný využil důkazní situace, ve které se žalobkyně ocitly, a to, k čemu se zavázal, si rozmyslel.

9. Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně v části týkající se věci samé ztotožňuje, neboť soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu (tato námitka ani ostatně žalovaným uplatněna nebyla) a soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, neboť provedené důkazy vyhodnotil postupem podle § 132 o. s. ř., z jeho skutkového závěru odvolací soud vychází a považuje i jeho právní hodnocení za věcně správné. Právní hodnocení soudu prvního stupně je obsaženo v odstavci 3. rozsudku soudu prvního stupně a hodnocení důkazů v odstavci 4. a 5. V 6. odstavci je pak zcela jasné, proč soud prvního stupně dovodil povinnost žalovaného zaplatit žalobkyním, jakým způsobem došel k výsledným částkám a z jakého důvodu byl zbytek žalobního návrhu zamítnut (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a odůvodnění také obsahuje závěry soudu prvního stupně o přiznaném příslušenství.

10. Pro tuto věc je podstatné, že dohoda uzavřená před notářkou a následně schválená soudem, nebyla jedinou dohodou, kterou pozůstalí v den jednání před notářkou mezi sebou uzavřeli. Nabytí dědictví ve prospěch žalovaného v rámci této dohody bylo jen součástí komplexní dohody v rámci jejich postupu. Ten byl komplexní a nelze ho izolovat pouze na tu dohodu, na základě které se stal žalovaný v nabyvatelem nemovitosti. O tom svědčí také to, že v době projednávání dědictví byla již předmětná nemovitost prodávána. Tento fakt koresponduje s obsahem listiny nazvané plná moc, kterou [jméno] [příjmení] v době projednání dědictví předložila. V této listině byla žalovanému udělena plná moc k prodeji nemovitosti. O dohodě v tomto smyslu svědčí také to, že na placení notářských poplatků se podílely i žalobkyně, které v dědictví nic nenabyly. Přitom povinnost platit tyto poplatky vzniká dědicům, což potvrdila i slyšení notářka. Žalovaný se stal dědicem nemovitosti na základě logického vysvětlení, že tomu tak bylo z praktických důvodů, neboť bydlel blízko předmětné nemovitosti, mohl se o ní lépe starat a také zabezpečit její prodej. Prodej nemovitosti se tímto postupem stal jednodušším. Veškeré popsané kroky tvořily ve svém souhrnu dohodu, přičemž část dohody, jejíhož plnění se nyní žalobkyně domáhají, byla uzavřena ústní formou. Všechny tyto kroky je nutno hodnotit komplexně a vzájemně provázaně. S hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně odvolací soud souhlasí, nemá k němu žádné výhrady, neboť zjištěný skutkový stav tak, jak je popsán v jeho rozhodnutí, je logickým odrazem provedených důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.)

11. Lze tedy vycházet jednoznačně z toho, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda o tom, že poté, co žalovaný nabyde nemovitost v rámci dědictví, tuto nemovitost prodá (nemovitost se již prodávala) a výtěžek pak mezi ostatní rozdělí. Byla prokázána shoda na výsledku dědického řízení a shody na dalším postupu ohledně předmětné nemovitosti Byla tedy jednoznačně zjištěna vůle osob zúčastněných dědického řízení a tuto dohodu navazující na soudem schválenou dědickou dohodu soud prvního stupně považoval za dostatečně určitou a srozumitelnou a z této dohody vyplýval pro žalovaného závazek, který nesplnil.

12. Je potřeba vidět v souvislosti celý proces utváření výsledné dohody. Jednak šlo o dohodu mezi dědici, která byla schválena před notářkou o tom, že nemovitost zdědí žalovaný, na kterou navazovala dohoda, že žalovaný tuto nemovitost prodá a pak výtěžek rozdělí. V případě této související dohody se jedná se o dohodu, kterou rámci své smluvní autonomie dané soukromým civilním právem účastníci uzavřít mohli, která podle zákona mohla být uzavřena ústní formou (navíc pokud bylo v závěrečném návrhu žalovaným argumentováno, že jelikož se týkala nemovitosti, musela by být uzavřena pouze písemně, pak ta část, která se týkala zmocnění k prodeji nemovitosti, ostatně uzavřena písemně byla a v ostatním – rozdělení výtěžku mohla být dohoda uzavřena ústně; mohla tedy být i tímto způsobem kombinována).

13. Taková dohoda vyjadřuje projev dovoleného a individualistického pojetí občanského práva, který klade důraz na autonomii vůle stran. V novém občanském zákoníku (kterým se pravidla případné uzavření dohody mezi účastníky tohoto řízení řídí) je obsažen záměr dosáhnout co nejširšího rozsahu dispozitivnosti zákoníku (§ 1 odst. 2 o. z.). Zdůraznění autonomie vůle znamená vložení odpovědnosti za organizaci vztahu jednotlivce s okolím do jeho vlastních rukou. Jedna ze základních zásad občanského práva je zásada pacta sunt servanda. Po skutkové stránce je jasné, že dohoda, která byla tvrzena žalobkyněmi, uzavřena byla (žalobkyně o tom unesly břemeno tvrzení a břemeno důkazní, když o těchto povinnostech byly soudem prvního stupně dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučeny). V této věci vymáhání nároku žalobkyň odpovídá zákonu, neboť jde o nesplněný závazek žalovaného. Právní závěry soudu prvního stupně obsažené v odstavci 3. a na konci odstavce 5. považuje odvolací soud za zcela správné a vystihující.

14. I ze shora uvedeného je již zřejmé, že odvolací soud nemohl považovat námitky žalovaného za důvodné. V řízení nebyla vedena polemika o tom, že pokud žalovaný nemovitost prodal, že utržená kupní cena byla ekvivalentem za plnění v rámci prodané nemovitosti. Polemika také nebyla vedena o tom, že to byl žalovaný, který nemovitost prodal, neboť ji nabyl v dědickém řízení. Žalovaný v odvolání právě zcela pomíjí dohodu, kterou s žalobkyněmi uzavřel. Nelze se ztotožnit ani s argumentací žalovaného o tom, že se v podstatě žalobkyně domáhají zaplacení daru, který sjednán nebyl. K těmto závěrům soud prvního stupně nedospěl, s tímto závěrem ani odvolací soud nesouhlasí, protože závazek žalovaného vyplýval z jejich ústně uzavřené dohody, nejednalo se tedy o dar. V tomto kontextu také odmítá odvolací soud předchozí argumentaci žalovaného, která spočívala v tom, že pokud chtěl nějaké peníze zaplatit, když bylo zjištěno, že například měl již vypsané složenky nebo že peníze má připravené, že se jednalo pouze o jeho projev vůle. Z provedeného dokazování vyplývá, že tomu tak nebylo, že mezi účastníky byla v tomto směru uzavřena dohoda. Sám žalovaný také uvedl, že peníze měl na rozdělení kupní ceny již připravené, ale k jejich zaslání nepřistoupil na radu advokáta. Je ale otázkou, zda žalovaný byl v tento moment vyhodnotit komplexně uzavřenou dohodu. Žalovaný také v průběhu řízení ani později nevysvětlil, z jakého důvodu, pokud se dědického řízení zúčastnila řada osob, to byl právě on, kdo měl nabýt předmětnou nemovitost, neposkytl soudu žádné vysvětlení, proč by taková varianta měla být odpovídajícím řešením dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení]. Při absenci této argumentace se jeví závěry o uzavřené dohodě jako zcela jasné. Kromě toho také žalobkyně, ať už před policií či před soudem zdůraznily, že to byl buďto on – žalovaný, resp. jeho sestra [jméno] [příjmení], kteří ostatní ujišťovali o tom, že nebudou ošizeni. V rozporu s tím by byl pak výsledek tohoto dědického řízení, pokud by nedošlo k dohodě, která v tomto řízení byla prokázána. Pokud žalovaný v odvolání polemizuje s tím, že se nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení, pak po právní stránce skutečně nešlo o vydání bezdůvodného obohacení, ale právní hodnocení náleží soudu, nikoli účastníkům řízení. Soudy došly k závěru, že šlo o plnění z uzavřené dohody.

15. Odvolací soud proto výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

16. Do rozsudku soudu prvního stupně, a to do výroku III. se odvolaly i žalobkyně, které nesouhlasily s aplikací ust. § 150 o. s. ř. Soud prvního stupně postupoval správně po procesní stránce, neboť přítomné účastníky před závěrečnými návrhy seznámil s tím, že hodlá v této věci aplikovat ust. § 150 o. s. ř., což také pak zdůvodnil ve svém rozsudku a účastníci tedy měli možnost na tento předběžný názor soudu reagovat. Odvolání žalobkyň odvolací soud považuje za důvodné. Soud prvního stupně odůvodnil důvody zvláštního zřetele hodné, které jsou podmínkou pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. tím, že byla uzavřena mezi účastníky dohoda, že mohla být tato dohoda nějakým způsobem vtělena do dědické dohody o pozůstalosti po zemřelém [jméno] [příjmení], že tímto způsobem nepostupovali. Na vzniklé situaci shledal zavinění i žalobkyň, protože zapříčinily vedení tohoto sporu, a to tím, že smlouvu uzavřely pouze v ústní podobě, což je postavilo do důkazní nouze. Soud prvního stupně vytkl žalobkyním, že nebyly dostatečně obezřetné. Vycházel z jejich tvrzení, z jejich výpovědí, a dospěl k závěru, že pokud uváděly, že vlastně nevěděly, co podepisují, že byly v časové tísni a že popíraly, že by se vzdaly nějakého podílu či prodeje, což soud prvního stupně vyhodnotil jako laciné zlehčování průběhu dědického řízení, neboť žalobkyně jsou svéprávné a nelze uvěřit tomu, že by nepochopily průběh dědického řízení.

17. Použití ust. § 150 o. s. ř. je výjimečné, což soud prvního stupně také ve svém odůvodnění správně uvedl. Podle názoru odvolacího soudu ale podmínky pro výjimečnou aplikaci ust. § 150 o. s. ř. v daném případě nejsou a odvolací soud proto odvolání žalobkyň vyhověl. Výchozím principem při rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalobkyně byly ve věci úspěšné, a to v převážné míře, jejich nárok jim byl přiznán a podle odvolacího soudu mají nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě lze neúspěch žalobkyň hodnotit jako neúspěch v nepatrné části. Z dědického spisu vyplývá, že jednání začalo v 10.00 hodin, konec jednání není v protokolu zaznamenán, ale je zde uvedeno, že jednání bylo přerušeno na 30 minut za účelem zpracování písemného vyhotovení, a to bylo předáno již v 10.40 hodin všem přítomným. Jednání bylo skončeno v 10.45 hodin. Lze tedy uvěřit určité časové tísni, kterou žalobkyně tvrdily (vzhledem k počtu osob, které se jednání zúčastnili, materii, která byla projednávána a přerušení jednání). Odvolací soud nepovažuje formulaci soudu prvního stupně, který hodnotil chování žalobkyň jakožto laciné zlehčování průběhu dědického řízení. Jak vyplývá z provedeného dokazování soudem prvního stupně, taková formulace nevystihuje zjištěný skutkový stav. To, že žalobkyně žalují na základě ústní dohody, jim nemůže být kladeno k tíži za situace, že ve věci byly úspěšné. I ústní dohody mají být dodržovány, jak případně namítáno v odvolání žalobkyň a významnou roli hrají i blízké příbuzenské vztahy mezi aktéry dohody. Odvolací soud také musel zohlednit postup žalovaného, protože ten je i pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. důležitý. Byl to žalovaný, který uzavřenou dohodu nesplnil. Původně ve smyslu této dohody jednal a až po návštěvě advokáta své stanovisko k dohodě změnil.

18. Odvolací soud proto přiznal žalobkyním nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, avšak nikoli ve výši, jak žalobkyně požadovaly. Vycházel při určení tarifní hodnoty z částek, které byly žalobkyním přisouzeny, a tento postup odpovídá aplikovanému ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a hodnota úkonu také byla ponížena u každé z účastnic o 20 % vzhledem k tomu, že byly zastoupeny stejnou právní zástupkyní. V případě žalobkyň a), b) a d) činí hodnota úkonu právní pomoci z tarifní hodnoty 265 017,50 Kč 7 304 Kč a v případě c) žalobkyně 9 200 Kč. Jako účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně odvolací soud považuje pět a půl úkonu právní pomoci, když nepovažuje za úkon právní pomoci v plném rozsahu výzvu k plnění. Ta byla žalobkyně označena jako kvalifikovaná, ale dle obsahu ji nelze považovat za kvalifikovanou výzvu, neboť neobsahuje právní hodnocení nároku žalobkyň a za tento úkon tedy byla přiznána pouze odměny v poloviční výši. A) žalobkyni, b) žalobkyni a d) žalobkyni, tedy náleží za právní zastoupení za pět a půl úkonu právní pomoci částka 41 272 Kč a c) žalobkyni pět a půl krát 9 200 Kč. Ostatní náklady se týkají pak všech žalobkyň, to znamená, dále byly přiznány za šest náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas v celkové výši 2 400 Kč, cestovní náhrady za cestu dne 26. 9. 2022 ve výši 2 306 Kč, dne 7. 11. 2022 také 2 306 Kč a dne 23. 1. 2023 2 249 Kč. Dále byl žalobkyněmi zaplacen soudní poplatek a ten byl rovněž rozdělen na čtyři části. Žalovaný je tedy povinen zaplatit každé z žalobkyň pod písmeny a), b) a d) částku 57 787 Kč a c) žalobkyni částku 94 615 Kč. Tímto způsobem byly změněny náklady řízení před soudem prvního stupně. Lhůta k zaplacení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodováno podle § 224 odst. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byly úspěšné a mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před odvolacím soudem. V případě žalobkyň a), b) a d) činí hodnota úkonu právní pomoci z tarifní hodnoty 265 017,50 Kč 7 304 Kč a v případě c) žalobkyně 9 200 Kč (viz odůvodnění v předchozím odstavci). Žalobkyně v odvolacím řízení mají nárok za náhradu za úkon právní služby ve výši ½, neboť odvolání bylo podáno do výroku o nákladech řízení (§ 11 odst. 2 písm. c) o. s. ř.) a v plné výši za účast u odvolacího jednání dne 29. 6. 2023 další náklady představuje náhrada za promeškaný čas za 8 půlhodin v celkové výši 800 Kč a řádně vyúčtované cestovní náhrady v celkové výši 2 249 Kč (cesta ze sídla zástupkyně k procesnímu soudu a zpět). Žalovaný je povinen zaplatit každé ze žalobkyň a), b) a d) částku 11 518 Kč a c) žalobkyni částku 14562 Kč. Lhůta k zaplacení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.