10 CO 253/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum trvale bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; příjmení příjmení , narozený dne datum trvale bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zrušení a eventuálně snížení vyživovací povinnosti na zletilé dítě, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 3. 2023, č. j. 7 C 83/2020-180,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se s účinností od 1. 6. 2023 ruší vyživovací povinnost žalobkyně k žalovanému určená rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 1. 2011, č. j. 3 C 38/2010 – 44, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2012, č. j. 56 Co 422/2011-85, a ve zbývajícím rozsahu se žaloba na zrušení a na snížení vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému zamítá.

II. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 1. 2011, č. j. 3 C 38/2010 – 44, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2012, č. j. 56 Co 422/2011-85, ohledně výživného žalobkyně vůči žalovanému.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 36 954,23 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Tachově na náhradě nákladů řízení placených státem částku 23 096,12 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 7 C 83/2020-180, zamítl žalobu, aby soud zrušil vyživovací povinnost žalobkyně vůči žalovanému, o které rozhodl Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 28. 1. 2011, č. j. 3 C 38/2010-44, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2012 (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 36 954,23 Kč k rukám zástupkyně žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Tachově náhradu nákladů řízení ve výši 46 192,23 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala si žalobkyně včasné odvolání, jelikož dle ní soud prvního stupně ne zcela správně vyhodnotil důkazní situaci, jeho skutkové závěry ohledně změny poměrů u obou účastníků nejsou správné, přičemž na základě toho poté učinil i nesprávné právní závěry. Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala zrušení či snížení vyživovací povinnosti žalobkyně, neboť měl za prokázáno, že vyživovací povinnost žalobkyně k žalovanému trvá, jelikož ten není schopen se sám živit, protože to jeho zdravotní a mentální stav nedovoluje s tím, že ani u žalobkyně nedošlo ke změně poměrů, neboť měla argumentovat pouze vyšším věkem oproti věku, kdy bylo rozhodováno naposledy. S těmito závěry ale žalobkyně nesouhlasí. Žalobkyně sice nijak nesporuje závěry znaleckého posudku, ze kterého vyplynulo, že pracovní potenciál žalovaného je z psychologického hlediska oslabený až narušený, nicméně nikoli zcela vymizelý, to ovšem dle ní znamená, že dle znalce je žalovaný schopen pracovního zařazení za ulehčených podmínek na částečný pracovní úvazek pod dohledem a při nekvalifikované práci, bez tlaku na rychlost a výkon, a není tedy pravdou, že žalovaný je v podstatě zcela neschopen práce, resp. že jeho výdělkové možnosti nejsou žádné. Výdělkové možnosti žalovaného tedy sice nedosahují rozsahu, aby si byl schopen sám obstarat veškeré své životní potřeby, nicméně dle žalobkyně jeho výdělkové schopnosti a možnosti nejsou zcela nulové. Žalobkyně nečinila spornou ani skutečnost, že nalezení vhodného pracovního zařazení za daných podmínek je pro žalovaného, zvláště s přihlédnutím k jeho intelektovým schopnostem, nejednoduché, ovšem na druhou stranu není tato situace dle ní neřešitelná, zvláště pokud žalovaný dlouhodobě žije v [obec], kde je relativně mnoho příležitostí k nalezení pracovního zařazení v odpovídajícím prostředí. To vše je dle žalobkyně umocněno i skutečností, že žalovaný žije ve stabilním zázemí, kde je o něj postaráno, a tedy i členové jeho domácnosti mohou přispět k nalezení odpovídajícího zaměstnání. Nelze dále dle žalobkyně přehlédnout i to, že dle znalce je podstatným aspektem nevole žalovaného k pracovní činnosti, která vychází z jeho subjektivního postoje k pracovní činnosti, kdy žalovaný dokáže svého handicapu využít ve svůj prospěch. Žalovanému tedy dle žalobkyně vyhovuje, že nic nemusí, a je v tomto směru zcela spokojený a o žádnou změnu nestojí a staví se do pozice, že takové změny není schopen. V té souvislosti žalobkyně vyslovila podiv nad tím, že ze strany současné pečovatelské rodiny není žalovaný zapojován do dalších činností, a údaje ohledně způsobu péče o žalovaného uvedené svědkyní [příjmení] označila za ne zcela důvěryhodné.

3. Dle žalobkyně soud prvního stupně nesprávně zhodnotil i její poměry, neboť není pravdou, že by se oproti předchozímu rozhodování nic nezměnilo. V době předchozího rozhodování byla žalobkyně zaměstnána, byť měla z objektivních důvodů spočívajících ve špatném zdravotním stavu omezenou výdělečnou schopnost, a měla příjem jen 400 EUR měsíčně, zatímco v současné době již zaměstnána není a je zcela závislá na výživě ze strany svého manžela. Žalobkyni se pak jeví ne zcela přijatelným, aby vyživované osobě byla stanovena povinnost k tomu, aby vyživovala další osobu. Od posledního rozhodování došlo rovněž ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, pročež není již schopna objektivně žádnou odpovídající práci vykonávat. Nelze tedy souhlasit s tím, že by se žalobkyně mohla svým aktivním jednáním přičinit o dosažení nějakého příjmu. Došlo tedy jednoznačně ke zhoršení jejích výdělkových možností, a to vlivem progrese jejích zdravotních problémů a jejího celkového stavu.

4. Pokud jde o její trestní stíhání, na které také soud prvního stupně poukázal, žalobkyně nesouhlasí s tím, že by spáchala trestný čin, i přesto nebylo podání žaloby primárně iniciováno jejím trestním stíháním, ale tím, že poměry na straně žalobkyně prostě objektivně neumožňují výživné hradit, neboť její schopnosti a možnosti jsou natolik omezené, že jí neumožňují vykonávat pracovní činnost.

5. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil veškeré skutečnosti, zejména pak týkající se pracovních možností a schopností žalovaného a dále zdravotního stavu žalobkyně. Dle žalobkyně lze naopak uzavřít, že poměry účastníků se od posledního rozhodování natolik změnily, že žalobu není možné zamítnout. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyživovací povinnost žalobkyně vůči žalovanému zruší.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, neboť dle něj žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by na její straně došlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala snížení či úplné zrušení vyživovací povinnosti. Současně dle něj nebylo ani prokázáno, že by se jakkoli výrazně změnily poměry u žalovaného, aby odůvodňovaly snížení či zrušení vyživovací povinnosti žalobkyně. Žalobkyně sice ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že je omezena v pracovní činnosti z důvodu poškozených karpálních tunelů, artritidy ramenou a revmatických potíží s končetinami, nicméně žádné další důkazy k prokázání takového tvrzení nepředložila s tím, že dle žalovaného k důkazním prostředkům, které hodlá žalobkyně předkládat před odvolacím soudem, přihlédnout v souladu s ust. § 205a o. s. ř. nelze. Pokud žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že nepobírá žádné sociální dávky a ani důchod a je plně odkázána na výživu od svého manžela, pak tato skutečnost jde dle žalovaného pouze k tíži žalobkyně, pokud si i přes tvrzený špatný zdravotní stav nezařídila například invalidní důchod či jinou finanční pomoc ve své tvrzené situaci. Žalovaný tak souhlasí se soudem prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by se žalobkyně nemohla aktivně přičinit o dosažení nějakého příjmu.

7. Dále žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně ohledně možnosti jeho zapojení do pracovního procesu, neboť dle ní nemá skutečnou představu o stavu žalovaného. Znalec sice skutečně uvedl, že pracovní schopnost žalovaného není zcela vymizelá, nicméně svědkyně [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že si nedovede představit praktickou stránku týkající se zaměstnání žalovaného, neboť by jej musela do zaměstnání dopravit a po skončení by jej zase musela dopravit zpět domů, což není v jejích možnostech. Ve vztahu k námitce žalobkyně ohledně zapojení žalovaného do pracovní činnosti pak ještě žalovaný uvedl, že rodina, která se o něj stará, nikdy žalobkyni nebránila ve styku s žalovaným a nebránila by ani v případě, pokud by se žalobkyně rozhodla pomoci žalovanému s dopravou do zaměstnání a dále také s následnou dopravou domů, potažmo také s hledáním vyhovujícího zaměstnání. Nelze akceptovat to, že žalobkyně veškerou péči přenáší na rodinu, pro kterou je žalovaný dle jejího tvrzení cizím člověkem, a nemá zájem na péči o žalovaného se jakkoli podílet. Tato skutečnost, tedy naprostá absence styku a péče ze strany žalobkyně, plně odůvodňuje ponechání její vyživovací povinnosti. Nelze také dle žalovaného odhlédnout od toho, že výkon zaměstnání v tzv. chráněných dílnách, který by pro žalovaného byl vhodný, neslouží k zajištění výživy, ale má spíše terapeutické účinky.

8. Dle žalovaného tedy rozhodl soud prvního stupně správně, a proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

9. Na podkladě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně a vyjádření žalovaného k němu, a poté, co důkazní řízení při jednání odvolacího soudu doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je třeba považovat jen zčásti za důvodné, ovšem až pro dobu následující po vydání rozsudku soudu prvního stupně.

10. V posuzované věci domáhala se žalobkyně žalobou, kterou podala u Okresního soudu v Tachově dne 31. 3. 2020, vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla vyživovací povinnost stanovená žalobkyni vůči žalovanému zrušena, případně se domáhala, aby soud rozhodl o tom, že se výše výživného mění dle úvahy soudu (ve smyslu jeho snížení). Dle žalobkyně došlo totiž k takové změně v poměrech účastníků, které změnu předchozího rozhodnutí o výživném rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 1. 2011, č. j. 3 C 38/2010-44, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2012, č. j. 56 Co 422/2011-85, odůvodňuje. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a namítal, že k takové změně v poměrech účastníků, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o výživném, nedošlo. V podrobnostech ohledně argumentace účastníků v řízení před soudem prvního stupně odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém jsou stanoviska účastníků podrobně rekapitulována.

11. Soud prvního stupně ve věci provedl dokazování jednak rozsudky Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 1. 2011, č. j. 3 C 38/2011-44, a Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2012, č. j. 56 Co 422/2011-85, kterými bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému v částce 1 000 Kč měsíčně s účinností od 7. 4. 2010, z nichž zjistil skutečnosti týkající se tehdejších poměrů účastníků, ze kterých bylo při stanovení vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému vycházeno. Dále k důkazu provedl znalecký posudek znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 30. 8. 2022 týkající se zdravotního (duševního) stavu žalovaného a jeho možnosti a schopnosti zapojení do pracovní činnosti, z něhož zjistil, že dle znalce v současné době dosahuje mentální defekt žalovaného úrovně lehké mentální retardace, a tudíž je pracovní potenciál žalovaného z psychologického hlediska oslabený až narušený, nikoli však vymizelý, a žalovaný by tedy byl schopen pracovního zařazení za ulehčených (chráněných) podmínek, kdy by se mělo jednat o práci nekvalifikovanou, pod dohledem, mentálně nenáročnou, bez tlaku na rychlost a výkon, na částečný pracovní úvazek v rozsahu cca dvou hodin denně s tím, že soud prvního stupně také znalce vyslechl a ten na svých závěrech setrval. Dále soud prvního stupně vyslechl žalobkyni, která ve své výpovědi popsala své poměry a jejich případné změny, a rovněž vyslechl svědkyni [jméno] [příjmení], v jejíž rodině žalovaný po dobu dvaceti let žije, která popsala poměry žalovaného. V podrobnostech ohledně zjištění soudu prvního stupně z provedených důkazů opětovně odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

12. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kdy věc posoudil dle ust. § 859 a § 910 a násl. o. z. a ve smyslu ust. § 163 o. s. ř. také hodnotil, zda se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Dospěl přitom k závěru, že ke změně poměrů, která by odůvodňovala zrušení vyživovací povinnosti, případně snížení výživného, u účastníků nedošlo. Dle soudu prvního stupně tedy vyživovací povinnost žalobkyně k žalovanému i nadále trvá, neboť ten není schopen sám se živit, jelikož to jeho zdravotní a mentální stav nedovolují. U žalobkyně pak nebylo prokázáno, že by došlo k podstatné změně poměrů, jelikož pouze vyšší věk oproti době původního rozhodování onou podstatnou změnou poměrů není. Žalobkyně je tak dle soudu prvního stupně i nadále v produktivním věku, má možnost najít si zaměstnání, minimálně nějakou občasnou výpomoc, stejně jako tomu bylo v době původního řízení. Rovněž poměry u žalovaného nedoznaly významné změny, neboť bez ohledu na to, zda jde v případě žalovaného o lehkou či středně těžkou mentální retardaci, schopnost živit se sám je u něj značně omezena a pracovní potenciál žalovaného je z psychologického hlediska oslabený až narušený, byť nikoli vymizelý. Pokud je žalovaný schopen pracovního zařazení za ulehčených podmínek, kdy by se mělo jednat o práci nekvalifikovanou, pod dohledem, na částečný pracovní úvazek v rozsahu cca dvou hodin denně, bez tlaku na rychlost a výkon, pak jde dle soudu prvního stupně jen o velmi omezenou možnost výkonu práce ze strany žalovaného, tedy nikoli v takovém rozsahu, aby byl schopný si obstarat životní potřeby sám, a to i s přihlédnutím k invalidnímu důchodu, který pobírá. Došlo tak sice dle soudu prvního stupně k částečné změně v poměrech účastníků, ovšem stále nelze ponechat celkovou výživu na žalovaném, když nebylo prokázáno, že by se žalobkyně nemohla svým aktivním jednáním přičinit o dosažení nějakého příjmu, byť nepatrného. Znalcem připuštěnou možnost výkonu práce žalovaného je třeba považovat za práci spíše s terapeutickými účinky, která nemůže sloužit k obstarání obživy a dalších potřeb žalovaného. Určená výše výživného v částce 1 000 Kč představuje také dle soudu prvního stupně téměř symbolickou částku a je tak po žalobkyni i nadále možné spravedlivě požadovat, zejména pokud žalobkyně nevyvažuje potencionální výživné osobní péčí o svého zletilého syna, aby je hradila. Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení účastníků a placených státem rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 148 odst. 1 o. s. ř.

13. Pokud odvolací soud v rámci odvolacího řízení, neboť žalobkyni se řádného poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně nedostalo, žalobkyni vyzval, aby doplnila svá tvrzení ohledně změny v jejích poměrech od doby vydání posledního rozhodnutí o výživném pro žalovaného, a to v rozsahu nemožnosti z důvodu věku a zdravotního stavu pracovat s uvedením konkrétních skutečností, které jí v pracovní činnosti brání a které nastaly po dni 28. 2. 2012, dále v rozsahu majetkových poměrů uvedením změny v druhu a hodnotě jejího majetku, majetku v SJM a majetku jejího manžela, dále ohledně výše příjmu jejího manžela, včetně výsluhového příspěvku a jejích nákladů a vyživovacích povinností, a tato svá tvrzení, jakož i tvrzení ohledně ukončení jejího posledního zaměstnání výpovědí ze strany zaměstnavatele, prokázala, kdy byla poučena rovněž o tom, že nesplnění této výzvy může se projevit v nepříznivém rozhodnutí soudu pro žalobkyni, pak žalobkyně svá tvrzení doplnila tím způsobem, že poslední zaměstnání musela ukončit v roce 2016 ze zdravotních důvodů, kdy nemohla dokončit řádně ani poslední pracovní měsíc, od této doby je v pracovní neschopnosti s tím, že zdravotní důvody neumožňující výkon pracovní činnosti spočívají jednak v progresivní artróze akromioklavikulárního skloubení, impigement syndromu a tendopatii šlachy muskulu infraspinatus, kdy tyto potíže způsobují bolest, a jednak se jedná o potíže související se srdeční insuficiencí s tím, že každá z těchto zdravotních indispozic sama o sobě znamená pracovní neschopnost, kdy dle prognózy je pracovní uschopnění žalobkyně v nedohlednu. Z důvodu nesplnění podmínek nebyl žalobkyni přiznán ani starobní důchod. Ke svým majetkovým poměrům pak uvedla, že nedisponuje žádným hodnotným majetkem, je zcela závislá na výživě ze strany manžela, jehož příjem je momentálně 1 840 EUR s tím, že je nucen ještě splácet závazek na finančním německém úřadě ve výši 3 300 EUR, který je mu strháván z příjmu. Výsluha z vojenské činnosti u manžela činí částku 10 102 Kč měsíčně. Jako své náklady označila žalobkyně náklady na nájemné ve výši 670 EUR, energie 65 EUR, telefon 39 EUR, pojistka 54 EUR měsíčně, doprava manžela do zaměstnání 100 EUR, běžné výživné 2 500 Kč a 1 000 Kč měsíčně s tím, že dluh na výživném dohromady u ní a jejího manžela činní cca 340 000 Kč. K tomu dále žalobkyně poznamenala, že ona spolu s manželem již více než rok posílají žalovanému výživné poštovní poukázkou na adresu, která jim byla sdělena, avšak to se vrací jako nedoručené. K výzvě odvolacího soudu žalobkyně rovněž doplnila, od kdy se domáhá zrušení povinnosti k placení výživného s tím, že v listopadu 2016 pozbyla možnost vykonávat pracovní činnost, a tedy se domáhá zrušení vyživovací povinnosti od prosince 2016. Pokud by soud dospěl k jinému závěru, navrhla zrušení vyživovací povinnosti od podání žaloby, tedy k lednu 2020. Žalobkyně také předložila důkazy k prokázání svých tvrzení.

14. Odvolací soud v rámci odvolacího jednání tedy zopakoval důkaz provedený před soudem prvního stupně v podobě písemného znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 30. 8. 2022 a dále provedl další listinné důkazy navrhované ze strany žalobkyně v rámci odvolacího řízení, kdy tyto důkazy bylo možno provést s ohledem na to, že žalobkyni se nedostalo před soudem prvního stupně řádného poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř., a tudíž byla naplněna výjimka daná v ust. § 205a písm. d) o. s. ř. Vedle toho provedl odvolací soud ještě další důkazy, které byly navrhovány již v průběhu řízení před soudem prvního stupně ze strany žalovaného, týkající se zejména průběhu prošetřování jeho trestního oznámení ohledně spáchání přečinu zanedbání povinné výživy ze strany žalobkyně a jejího manžela, a dále také opatřil doklady ohledně výše výsluhového příspěvku manžela žalobkyně.

15. Na základě takto provedených důkazů odvolací soud nad rámec toho, co zjistil již soud prvního stupně, zjistil, že žalobkyně byla v roce 1986 uznána za osobu s podstatně omezenou možností pracovního zařazení pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (rozhodnutí posudkové komise sociálního zabezpečení [anonymizováno] v [obec] z roku 1986), dále že v roce 1997 byla řešena otázka invalidity žalobkyně, ovšem podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v [obec] ze dne 1. 4. 1997 nebyla shledána plně invalidní, a tedy jí nárok na tento důchod nevznikl (rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v [obec] z roku 1997), a že také v roce 2008 byla shledána u žalobkyně řada zdravotních obtíží a omezení z toho plynoucích (lékařská zpráva [anonymizováno] [příjmení] ze dne 16. 3. 2008). Dále odvolací soud zjistil, že žalobkyně se aktuálně léčí s protrahovanými bolestmi pravého ramene, kdy podle RT vyšetření z 15. 6. 2023 byla potvrzena artróza akromioklavikulárního skloubení, impigement syndrom, tendopatie šlachy muskulu infraspinatus s tím, že kvůli bolestem se nachází žalobkyně v pracovní neschopnosti. Dále je u ní známa arteriální hypertenze, srdeční insuficience na podkladě insuficience mitrální a aortální chlopně s tím, že žalobkyně stále uvádí déle trvající bolesti v kloubech obou rukou, kdy potíže imitují revmatoidní artritidu, ovšem patřičné laboratorní výsledky a další vyšetření zatím nejsou k dispozici. Podle závěru lékaře aktuálně je uschopnění žalobkyně a návrat do pracovního procesu v nedohlednu (lékařská zpráva [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze zdravotnického zařízení [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 4. 7. 2023). Pokud k této poslední zprávě žalovaný prostřednictvím své zástupkyně namítl, že jde o zprávu účelovou, pak žádné skutečnosti, které by pro takový závěr svědčily, v průběhu řízení nevyšly najevo, naopak již z předchozích lékařských zpráv a posudkových závěrů ohledně zdravotního stavu žalobkyně vyplývá, že žalobkyně dlouhodobě zdravotními obtížemi trpí, a tudíž není žádného důvodu pokládat tuto zprávu za nevěrohodnou a z ní nevycházet. Dále odvolací soud zjistil, že žalobkyně dosáhla již důchodového věku pro přiznání starobního důchodu, a to ve věku [anonymizováno] let a [anonymizováno] měsíců, tedy ke dni 3. 5. 2021, ovšem nesplňuje podmínky doby příslušného pojištění pro přiznání starobního důchodu, a tudíž jí starobní důchod přiznán nebyl, kdy věk potřebný pro nárok na starobní důchod v případě žalobkyně činí až [anonymizováno] let a [anonymizováno] měsíce (zjištěno z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 2. 2022). Podle žalobkyní předložené výplatní pásky v jazyce německém, jejíž obsah nebyl ze strany účastníků sporován, dosáhla v měsíci listopadu 2016 za osm odpracovaných hodin výdělku 68 EUR. Doklad o tom, že by s ní byl pracovní poměr skončen z důvodu výpovědi zaměstnavatele, žalobkyně přes výzvu soudu odvolacího nepředložila.

16. Pokud jde o poměry manžela žalobkyně, pak odvolací soud z provedených důkazů zjistil, že manžel žalobkyně je zaměstnán a v měsících únoru a dubnu 2023 dosáhl čistého příjmu ve výši 1 940,84 EUR, resp. 1 915,51 EUR, kdy ani obsah těchto výplatních pásek předložených žalobkyní v jazyce německém nebyl účastníky sporován. Dále odvolací soud zjistil, že manžel žalobkyně pobírá výsluhový příspěvek, který v roce 2016 činil 7 780 Kč měsíčně, v roce 2017 byl vyplácen v částce 7 866 Kč měsíčně a byla rovněž vyplacena částka 150 366 Kč, v roce 2018 byl vyplacen v celkové výši 47 886 Kč, v roce 2019 v celkové výši 121 156 Kč, v roce 2020 v celkové výši 168 758 Kč, v roce 2021 v celkové výši 104 448 Kč, v roce 2022 v celkové výši 109 953 Kč a v roce 2023 byl vyplácen nejprve v měsíční výši 9 789 Kč a s účinností od červnové splátky ve výši 10 102 Kč (zjištěno z přehledu vyplaceného výsluhového příspěvku ze strany [stát. instituce], [anonymizována tři slova], ze dne 28. 6. 2023 a z potvrzení o výši výsluhového příspěvku z června roku 2023). Pokud jde o náklady žalobkyně a jejího manžela, pak žalobkyně doložila, že hradí čisté nájemné ve výši 330 EUR měsíčně a další náklady ve výši 340 EUR měsíčně, tedy celkem 670 EUR měsíčně od ledna 2022 (zpráva ze dne 29. 12. 2021 v jazyce německém, jejíž obsah účastníky sporován opět nebyl)

17. Dále odvolací soud zjistil z listin založených ve spisech [název soudu] sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] (trestní příkazy ze dne [datum] a [datum], zprávy Úřadu práce České republiky a České zprávy sociálního zabezpečení, rozhodnutí České zprávy sociálního zabezpečení o invaliditě žalovaného, zpráva a sdělení soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení], úřední záznam o podaném vysvětlení [jméno] [příjmení], zprávy o psychologickém vyšetření žalovaného, protokoly o výslechu žalobkyně a [jméno] [příjmení], kteří ale k věci nevypovídali), které vyžádal, kdy v těchto věcech je řešena otázka přečinu zanedbání povinné výživy ze strany žalobkyně a [jméno] [příjmení] vůči žalovanému, že v obou věcech byly vydány dosud nepravomocné trestní příkazy odsuzující žalobkyni a [jméno] [příjmení] za přečin zanedbání povinné výživy dle § 196 odst. 1 trestního zákoníku z důvodu neplnění vyživovací povinnosti vůči žalovanému v období od 1. 11. 2012 do 29. 11. 2022, že žalobkyně ani její manžel [jméno] [příjmení] nepobírají (od roku 2012) v České republice žádné dávky vyplácené úřadem práce, naposledy byla žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v roce 2006 a [jméno] [příjmení] v roce 2003, nejsou jim (od roku 2012) vypláceny žádné dávky ze strany České správy sociálního zabezpečení a nejsou evidováni v žádném pojistném vztahu ani jako osoby samostatně výdělečně činné, a v rámci exekuce, která je ze strany žalovaného vůči žalobkyni a jejímu manželu [jméno] [příjmení] pro výživné za období od 1. 11. 2012 vedena, byla vymožena částka 78 351 Kč, ovšem pouze po [jméno] [příjmení]. K osobě žalovaného z těchto listin odvolací soud zjistil, že naposledy byl v České republice u úřadu práce evidován v roce 2005, žádné dávky vyplácené úřadem práce nepobírá, u České správy sociálního zabezpečení není od roku 2012 evidován v žádném pojistném vztahu, není evidován žádný vztah k zaměstnavateli a není ani osobou samostatně výdělečně činnou s tím, že je mu vyplácen invalidní důchod, který v roce 2016 činil 5 163 Kč měsíčně, v roce 2017 5 333 Kč měsíčně, v roce 2018 5 581 Kč měsíčně, v roce 2019 6 249 Kč měsíčně, v roce 2020 6 775 Kč měsíčně a v roce 2021 7 069 Kč měsíčně a aktuálně je mu vyplácen od června 2023 ve výši 9 172 Kč měsíčně (poslední výše důchodu byla zjištěna z dokladu o výši invalidního důchodu předloženého žalovaným), podle rozhodnutí o invaliditě ze dne 31. 5. 2010 poklesla pracovní schopnost žalovaného o 70%, žalovaný podstupuje opakovaně psychologická vyšetření se závěrem ohledně jeho celkových mentálních schopnostech na horní hranici pásma středně těžké mentální retardace (verbální část spodní pásmo lehké mentální retardace).

18. Na podkladě takto doplněného dokazování zabýval se dále odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, tím, zda došlo na straně účastníků k takové změně okolností, která by ve smyslu ust. § 163 o. s. ř. odůvodňovala změnu předchozího rozhodnutí o výživném pro žalovaného v podobě zrušení či snížení vyživovací povinnosti žalobkyně. Stejně jako soud prvního stupně přitom hodnotil ty skutečnosti, které jsou pro trvání a rozsah vyživovací povinnosti rozhodné tak, jak je stanoví ust. § 910 a násl. o. z.

19. Jde-li o namítanou změnu v poměrech žalobkyně, která měla spočívat v tom, že došlo ke ztrátě jejích výdělečných schopností a možností s ohledem na věk a zhoršený zdravotní stav, pak žalobkyně tvrdila, že tato změna v jejích poměrech nastala s účinností od prosince 2016, neboť naposledy byla zaměstnána v měsíci listopadu 2016, následně již z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pracovní neschopnosti zaměstnána nebyla, kdy před soudem prvního stupně ještě uváděla, že jí byla dána výpověď z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Pokud jde o výpověď z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, pak tuto skutečnost žalobkyně neprokázala, neboť přes výzvu odvolacího soudu žádný důkaz k prokázání tohoto svého tvrzení neoznačila. Žalobkyně dále neprokázala ani to své tvrzení, že by důvodem skončení jejího pracovního poměru již v roce 2016 byl její zhoršený zdravotní stav a pracovní neschopnost, která by trvala do současné doby. Žalobkyně totiž přes poučení odvolacího soudu opět relevantní důkazy k prokázání takového svého tvrzení pro dobu do června roku 2023 neoznačila a předložila jen důkaz ohledně svého aktuálního zdravotního stavu, který jí neumožňuje zapojení do pracovního procesu, vztahující se k roku 2023, neboť ze žalobkyní předložené lékařské zprávy ze 4. 7. 2023 vyplývá, že nejprve v červnu roku 2023 podstupovala příslušná vyšetření, přičemž tato lékařská zpráva potvrzuje neschopnost pracovního zapojení žalobkyně až pro dobu jejího vystavení do budoucna (ohledně doby minulé není v ní nic uvedeno). Pokud byly žalobkyní předloženy důkazy týkající se zhoršení jejího zdravotního stavu, které předcházely poslednímu rozhodnutí o výživném ve prospěch žalovaného, pak tyto důkazy neschopnost žalobkyně pracovat nedokládaly, jelikož i za takto prokázaného zhoršeného zdravotního stavu byla žalobkyně s to určitého výdělku dosahovat, jak to z posledního rozhodnutí o výživném vyplývá. Odvolací soud tudíž nemůže považovat za prokázané, že by z důvodu zhoršeného zdravotního stavu a pracovní neschopnosti nemohla být žalobkyně zaměstnána v období od prosince 2016 až do konce května roku 2023. Odvolací soud tak v rámci svého rozhodování vychází z toho, že žalobkyní bylo prokázáno zhoršení jejího zdravotního stavu, v důsledku kterého není schopna výkonu pracovní činnosti, až od měsíce června roku 2023.

20. Pokud jde o věk žalobkyně, pak lze přisvědčit soudu prvního stupně, že sám o sobě věk žalobkyně ještě překážku pro pracovní zapojení žalobkyně nepředstavuje, byť lze dle názoru odvolacího soudu v případě žalobkyně přihlédnout k tomu, že dosáhla již věku pro starobní důchod dne 3. 5. 2021, ovšem starobní důchod jí nebyl přiznán s ohledem na nedostatek rozhodných dob pro jeho přiznání s tím, že nárok na starobní důchod získá až v [anonymizováno] letech a [anonymizováno] měsících. Tuto skutečnost lze tak zhodnotit v tom směru, že možnost zaměstnání pro žalobkyni byla i s ohledem na její věk již obtížnější, ovšem nikoli vyloučená, kdy k vyloučení možnosti zaměstnání prokazatelně došlo až v souvislosti s tím, že to žalobkyni její zdravotní stav neumožňuje (od června roku 2023).

21. S účinností od června roku 2023 tedy shledává odvolací soud na straně žalobkyně podstatnou změnu v jejích poměrech v tom směru, že oproti době posledního rozhodování o výživném ve prospěch žalovaného není aktuálně v jejích schopnostech a možnostech dosáhnout dalšího příjmu výdělečnou činností. Současně bylo prokázáno, že žalobkyně sice dosáhla důchodového věku pro starobní důchod, ovšem z důvodu nedostatku rozhodných dob pro jeho přiznání, nebyl jí starobní důchod přiznán, a tedy žalobkyně není zabezpečena ve svém příjmu ani starobním důchodem. Nebylo dále prokázáno, že by žalobkyně pobírala jiné dávky a ani že by jí byl vyplácen ze strany České správy sociálního zabezpečení invalidní důchod, byť částečný. Žalovaný sice obecně namítl, že pokud je zdravotní stav žalobkyně zhoršen, měla se ucházet o invalidní důchod, ovšem žádná konkrétní tvrzení v tom směru, zda je zhoršení zdravotního stavu žalobkyně skutečně takové, že by přiznání invalidního důchodu odůvodňovalo, a že jsou současně splněny další předpoklady pro jeho přiznání, ovšem žalovaný neuvedl. Odvolací soud tudíž vychází z toho, co jím bylo zjištěno, tedy že žalobkyně ani starobní a ani invalidní důchod nepobírá. Obdobné platí rovněž pro námitku žalovaného, že se žalobkyně mohla případně ucházet o jiné dávky, neboť schází konkrétní tvrzení v tom směru, že by žalobkyně skutečně podmínky pro přiznání jakékoli jiné dávky splňovala. Odvolací soud tudíž ve vztahu k poměrům žalobkyně vychází z toho, že je aktuálně odkázána na výživu od svého manžela, který vůči ní má vyživovací povinnost (viz § 697 o. z.), žádný jiný vlastní příjem nemá a její zdravotní stav je aktuálně zhoršen natolik, že jí získání příjmu výdělečnou činností neumožňuje.

22. Pokud jde o poměry manžela žalobkyně, ty se zásadním způsobem nezměnily, neboť manžel žalobkyně nadále dosahuje měsíčního příjmu svojí výdělečnou činností, aktuálně ze svého zaměstnání ve výši kolem 1 900 EUR měsíčně a současně je zajištěn ve svém příjmu rovněž výplatou výsluhového příspěvku, který se v období let 2016 až 2023 pohyboval v rozmezí 7 780 Kč až 10 102 Kč měsíčně. V případě manžela žalobkyně došlo oproti době posledního rozhodnutí o výživném pro žalovaného k nárůstu výše jeho příjmů, ovšem je třeba uvažovat stejně tak jako ve vztahu k žalovanému i žalobkyni s tím, že došlo i k nárůstu jeho výdajů v důsledku postupného zvyšování cen jednotlivých výrobků a služeb. V případě žalobkyně a jejího manžela je nutno přihlédnout také k tomu, že žijí stále ve [příjmení] [anonymizováno] [země], čemuž odpovídají rovněž jejich výdaje, které jsou vyšší, než pokud by žili na území České republiky. Vyšším příjmům manžela žalobkyně, které dosahuje ve [příjmení] [anonymizováno] [země], tedy odpovídají vyšší náklady žalobkyně a jejího manžela na život ve [příjmení] [anonymizováno] [země]. Ačkoli je tedy aktuálně příjem manžela žalobkyně vyšší, než jaké byly celkové příjmy žalobkyně a jejího manžela v době posledního rozhodování o výživném pro žalovaného, neznamená to ještě samo o sobě, že by tato skutečnost představovala podstatnou změnu poměrů žalobkyně a jejího manžela, která by byla způsobilá s ohledem na trvající vyživovací povinnost manžela žalobkyně k žalobkyni, eliminovat tu změnu v poměrech žalobkyně, která spočívá v tom, že aktuálně žalobkyně pro svůj zhoršený zdravotní stav žádného příjmu nedosahuje a dosahovat není ani schopna. Jen vyživovací povinnost manžela žalobkyně k ní tedy nepředstavuje dle názoru odvolacího soudu důvod, pro který by k podstatné změně v poměrech žalobkyně spočívající v nemožnosti zajistit si vlastní příjem výdělečnou činností, nemělo či nemohlo být přihlíženo. Snad jen na okraj proto v té souvislosti odvolací soud připomíná, že manželé sice mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň (viz § 697 odst. 1 o. z.), což ovšem neznamená, že by bylo možné mechanicky příjem dosahovaný manželem žalobkyně rozdělit na dvě stejné poloviny a v rozsahu jedné poloviny s ním uvažovat jako s příjmem žalobkyně.

23. Pokud jde o poměry žalovaného, pak soudem prvního stupně bylo vyhověno důkaznímu návrhu žalobkyně a bylo zadáno vypracování znaleckého posudku ohledně mentálních schopností žalovaného a jejich vlivu na možnost jeho pracovního uplatnění s tím, že podle závěrů takto vypracovaného znaleckého posudku trpí žalovaný lehkou mentální retardací, která ho v možnosti pracovního zařazení významně determinuje, pokud je podle závěrů znalce a jeho konzultantky schopen vykonávat jen jednoduchou nekvalifikovanou práci pod dohledem, za ulehčených podmínek, na částečný pracovní úvazek v rozsahu jen cca dvě hodiny denně, bez tlaku na rychlost a výkon. Tyto skutečnosti dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zhodnotil tak, že takto ve znaleckém posudku vymezená pracovní způsobilost žalovaného stále vede k závěru, že žalovaný není schopen sám se živit, neboť to jeho duševní postižení neumožňuje, přičemž správně uzavřel, že takto vymezený rozsah případné pracovní způsobilosti neumožňuje žalovanému, aby si sám obstaral prostředky k uspokojení životních potřeb prací, kdy lze souhlasit i s tím závěrem soudu prvního stupně, že takto popsaný výkon pracovní činnosti má spíše terapeutické účinky, než zajištění vlastního živobytí. Nelze přitom odhlédnout dle názoru odvolacího soudu ani od toho, že by k zajištění takové pracovní činnosti bylo evidentně třeba v případě žalovaného dopomoci, kterou by mu musela poskytovat jiná osoba, k takové dopomoci ovšem nejsou ochotni jeho rodiče, tedy žalobkyně a její manžel, a dle názoru odvolacího soudu není namístě, ač to žalobkyně namítá, přenášet takovou povinnost na rodinu svědkyně [jméno] [příjmení], která se o žalovaného stará. V té souvislosti neshledává odvolací soud za důvodné ani pochybnosti žalobkyně o tom, z jakých důvodů je taková péče a starostlivost žalovanému poskytována, neboť pro takové pochybnosti dle názoru odvolacího soudu nic nenasvědčuje, a jde tak čistě o spekulace žalobkyně. Ve shodě se soudem prvního stupně nepovažuje tedy odvolací soud možnost získání příjmu žalovaným z výdělečné činnosti za reálnou, byť znalcem bylo zjištěno mentální postižení žalovaného nižší, než jak bylo deklarováno jinými odborníky a než jak bylo uvažováno v případě přiznání plného invalidního důchodu žalovanému, který však i nadále pobírá a k žádné změně v tomto směru nedošlo. Odvolací soud tudíž ve vztahu k žalovanému vychází z toho, že změna v jeho poměrech může spočívat pouze v tom, že došlo v mezidobí k významnějšímu nárůstu výše jeho invalidního důchodu, který je mu od červnové splátky roku 2023 vyplácen již ve výši 9 172 Kč měsíčně, oproti naposledy uvažované výši invalidního důchodu při posledním rozhodování soudu o výživném ze strany odvolacího soudu v částce 4 915 Kč měsíčně.

24. Pokud tedy vzal odvolací soud v úvahu ty změny v poměrech účastníků, které považuje pro posouzení věci za významné, tedy prokázanou ztrátu schopnosti a možnosti žalobkyně získat si příjem svojí vlastní prací (výdělečnou činností) s účinností od června roku 2023 a nárůst výše invalidního důchodu vypláceného žalovanému od červnové splátky roku 2023 na částku 9 172 Kč měsíčně, která je s připočtením výživného, které mu náleží od jeho otce [jméno] [příjmení] ve výši 2 500 Kč měsíčně, dle názoru odvolacího soudu již způsobilá základní potřeby žalovaného pokrýt, dospěl k závěru, že s účinností od měsíce června roku 2023 nastaly takové podstatné změny v poměrech účastníků, pro které je namístě od tohoto data vyživovací povinnost žalobkyně k žalovanému zrušit. Naproti tomu za předchozí dobu k takovému závěru dospět nelze, a nelze dospět ani k závěru ohledně snížení výživného za tuto dobu, pokud výše vyživovací povinnosti žalobkyně byla stanovena jen v minimální výši 1 000 Kč měsíčně.

25. Odvolací soud tedy shrnuje, že ve smyslu ust. § 910 odst. 1 o. z. má žalobkyně jako matka žalovaného k němu vyživovací povinnost, kdy skutečnost, že je zletilý a svéprávný na tom dle ust. § 859 o. z. nic nemění, přičemž žalovaný není stále schopen sám se živit ve smyslu získání dostatečného příjmu k uspokojování svých potřeb vlastní výdělečnou činností, a to i při zohlednění vypláceného plného invalidního důchodu (viz § 911 o. z.). S účinností od června roku 2023 ovšem dle názoru odvolacího soudu schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalobkyně neumožňují jí výživné ve prospěch žalovaného hradit, pokud sama žádného vlastního příjmu z objektivních důvodů nedosahuje a je plně odkázána na výživu ze strany svého manžela, kdy současně odůvodněné potřeby žalovaného, byť jen v základním rozsahu, jsou pokryty vypláceným invalidním důchodem žalovanému, který mu nahrazuje příjem z výdělečné činnosti, spolu s výživným, které by mu mělo být hrazeno ze strany jeho otce [jméno] [příjmení], který je na rozdíl od žalobkyně výdělečně činný a vedle příjmu ze zaměstnání pobírá ještě výsluhových příspěvek (viz také § 913, § 914 a § 915 o. z.). S účinností od června roku 2023 nelze tak výživné, které by měla žalobkyně platit žalovanému, stanovit, a je tudíž nutné dříve stanovenou vyživovací povinnost zrušit.

26. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že s účinností od 1. 6. 2023 vyživovací povinnost žalobkyně k žalovanému stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 1. 2011, č. j. 3 C 38/2010-44, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2012, č. j. 56 Co 422/2011-85, zrušil a ve zbývajícím rozsahu žalobu na zrušení a na snížení vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému zamítl, kdy tímto způsobem také změnil ve vztahu k výživnému hrazenému žalobkyní žalovanému výše citované rozsudky, kterými jí byla tato povinnost stanovena.

27. Ve své podstatě tak rozhodnutí odvolacího soudu znamená, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo pro dobu do 31. 5. 2023 věcně správné, pokud podanou žalobu v celém rozsahu zamítl (z odůvodnění napadeného rozsudku je evidentní, že soud prvního stupně zamítl žalobu na zrušení i snížení vyživovací povinnosti a pouze při formulaci zamítavého výroku výslovně otázku snížení výživného nezmínil), jelikož změnu okolností odůvodňující zrušení vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému (ve smyslu nestanovení výživného) shledal odvolací soud za naplněnou až ode dne 1. 6. 2023. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy představuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí podané žaloby až do dne 31. 5. 2023 a vlastní změna napadeného rozsudku soudu prvního stupně váže se až k době od 1. 6. 2023. Z důvodu přehlednosti ovšem odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jen jako výrok měnící.

28. Pokud odvolací soud přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodoval znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), a to jak o náhradě nákladů řízení účastníků, tak o náhradě nákladů řízení placených státem. Pokud jde o náhradu nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně, zde odvolací soud přihlédl k tomu, že ke změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně došlo až s účinností od 1. 6. 2023, tedy až od doby následující po vydání rozsudku soudu prvního stupně, a tudíž vychází z toho, že žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný, pokud žaloba za dobu do vydání napadeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta. Dle názoru odvolacího soudu odpovídá tudíž spravedlivému uspořádání vztahu mezi účastníky v otázce náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně aplikace ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznání žalovanému práva na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve stejné výši, v jaké byly soudem prvního stupně vypočteny na částku 36 954,23 Kč Odvolací soud pro stručnost na výpočet náhrady nákladů řízení žalovaného ze strany soudu prvního stupně odkazuje, kdy jen pro úplnost dodává, že tento výpočet soudu prvního stupně odpovídá požadavku žalovaného, který s ohledem na zásadu projednací respektoval i odvolací soud.

29. Pokud jde o náhradu nákladů řízení placených státem, pak i zde odvolací soud vychází z toho, že pro řízení před soudem prvního stupně je třeba považovat za úspěšného žalovaného a neúspěšnou žalobkyni, kterou tak povinnost k náhradě nákladů řízení placených státem před soudem prvního stupně ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. stíhá (ostatně je možné zohlednit i to, že ani odvolací soud změnu v poměrech žalovaného namítanou ze strany žalobkyně v otázce možnosti jeho pracovního zapojení za splněnou neshledal, kdy právě k prokázání takového tvrzení žalobkyně měl navržený důkaz znaleckým posudkem sloužit). Je to tedy právě žalobkyně, která by byla povinna nahradit náklady řízení v podobě znalečného placené státem. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poměrům žalobkyně prokázaným v řízení před odvolacím soudem lze u žalobkyně shledat za splněné předpoklady pro její osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny (viz § 138 o. s. ř.), a tudíž je jí namístě uložit povinnost k náhradě nákladů řízení placených státem rovněž jen v rozsahu jedné poloviny, tedy právě v částce 23 096,12 Kč, představujících jednu polovinu uhrazeného znalečného ze strany soudu prvního stupně.

30. Odvolací soud tudíž žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 36 954,23 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Tachově na náhradě nákladů řízení placených státem částku 23 096,12 Kč, obojí do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, v případě náhrady nákladů řízení placených žalovanému k rukám jeho zástupkyně (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

31. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá, jelikož pro účely odvolacího řízení je možno dle názoru odvolacího soudu hodnotit úspěch obou účastníků jako zásadně shodný, pokud s ohledem na v odvolacím řízení prokázané skutečnosti přistoupil odvolací soud ke zrušení vyživovací povinnosti žalobkyně k žalovanému s účinností od 1. 6. 2023 do budoucna.