10 CO 256/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zvýšení výživného a vzájemném návrhu na zrušení vyživovací povinnosti o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 1 2023, č. j. 16 C 23/2022-48

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., II., V. a VI. potvrzuje a ve výroku III. se mění tak, že nedoplatek vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 12. 2021 do 31. 7. 2023 ve výši 36 000 Kč je žalovaný povinen doplatit žalobkyni spolu s běžným výživným ve 24 splátkách po 1 500 Kč měsíčně s účinností od prvního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku.

II. Odvolání žalovaného do výroku IV. se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu ze dne 10. 6. 2022 na určení, že vyživovací povinnost žalobce k žalované se s účinností od 1. 7. 2022 zrušuje (výrok I.), žalovanému uložil povinnost s účinností od 1. 12. 2021 platit žalobkyni zvýšené výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně (výrok II.), zavázal žalovaného povinností zaplatit nedoplatek vzniklý zvýšením výživného za dobu od 1. 12. 2021 do 31. 1. 2023 ve výši 25 200 Kč, a to spolu s běžným výživným ve 24 splátkách po 1 050 Kč měsíčně, počínaje prvním měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok III.), zamítl návrh žalobkyně na zvýšení výživného za období od 1. 1. 2020 do 30. 11. 2021 (výrok IV.), rozhodl, že tím se mění rozsudek [název soudu] ze dne 18. 3. 2019, č. j. [číslo jednací] (výrok V.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný, a to do všech jeho výroků s námitkou, že žalobkyně se dalším studiem na stejném stupni učebního oboru nepřipravuje lépe na budoucí povolání, v oboru prodavačka může pracovat i bez výuční listu z oboru. Má již vystudován obor cukrářské práce, což je práce kvalifikovanější a už s tímto vzděláním se žalobkyně může uplatnit i s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav. Vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni tudíž skončila. Zvýšené výživné a splátky dluhu na výživném by velmi citelně zasáhly do insolvenčního řízení žalovaného a mohly by ohrozit jeho úspěšné dokončení, které by mělo nastat v únoru 2024. Dlužné výživné by měl uhradit do konce oddlužení, a tudíž by musel hradit splátku výživného 2 100 Kč měsíčně. Asistentka [anonymizována dvě slova] žalovanému napsala, že by musel zvýšit platbu do oddlužení na částku 16 300 Kč, aby mohl za rok úspěšně oddlužení ukončit. V současné době má příjem cca 27 000 Kč čistého, jeho náklady na bydlení činí 14 180 Kč a také hradí výživné 2 000 Kč na nezletilou dcerou [jméno] [jméno] [příjmení] Měsíční výdaje by tak přesahovaly měsíční příjmy žalovaného, a pokud by částku srážky do oddlužení po navýšení výživného nezvýšil, hrozí mu ukončení oddlužení.

3. Žalobkyně v rámci vyjádření k odvolání žalovaného zdůraznila, že právě s ohledem na její zdravotní stav se rozhodla pokračovat v dalším studiu jiného oboru. Pokračování ve studiu není v žádném případě účelové. Úspěšné dokončení insolvenčního řízení nemůže ovlivnit zvýšení výživného a splátky dluhu na výživném, když povinností žalovaného je novou zvýšenou částku a dluh na výživném nahlásit svému insolvenčnímu správci, který učiní další potřebné kroky. Výživné na dítě je vždy na prvním místě a argumenty, že jeho placením by byla insolvence ohrožena, jsou nerelevantní.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení dle ust. § 212 a 212a o. s. ř., a poté, co ve věci konal jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

5. Při odvolacím jednání oba účastníci řízení potvrdili, že k žádné změně poměrů na jejich straně nedošlo, žalobkyně nadále pokračuje ve studiu a žalovaný ničeho na zvýšeném výživném nezaplatil.

6. Soud prvního stupně, jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, vzal v úvahu, že výživné pro tehdy ještě nezletilou žalovanou (v pozici podané vzájemné žaloby) bylo naposledy určeno rozsudkem [název soudu] ze dne 18. 3. 2019, č. j. [číslo jednací], a to ve výši 1 200 Kč měsíčně od března 2019 k rukám matky. Žalobkyně byla tehdy žákyní deváté třídy základní školy s předpokladem, že od září 2019 bude studovat na [anonymizováno], obor [anonymizováno], do školy dojížděla. Její matka měla další vyživovací povinnost, a to k nezletilé [jméno], narozené [datum], ve výši 500 Kč měsíčně, s žalobkyní (v řízení o zvýšení výživného) žila v nájemním bytě s náklady 8 000 Kč měsíčně, pobírala průměrný čistý příjem ve výši 12 522 Kč a splácela exekuce. Otec žalobkyně byl tehdy v insolvenčním řízení s příjmem 16 000 Kč a s příspěvkem na bydlení ve výši 5 000 Kč, přičemž vykazoval celkové závazky ve výši 821 000 Kč. Měl vyživovací povinnost ještě k nezletilé [jméno] [jméno] [příjmení], narozené [datum]. Žalobkyně se domáhá zvýšení výživného s účinností od 1. 1. 2020 na částku 3 000 Kč měsíčně s tím, že bude ukončovat studium a v mezidobí od poslední úpravy se její potřeby značně zvýšily, přičemž výživné je hrazeno nepravidelně. Žalobkyně svého otce nikdy neviděla, vedle hrazení výživného o ni neprojevoval zájem. Pro neznalost majetkových poměrů žalobkyně navrhl zrušení výživného od měsíce červenec 2022, kdy studium žalobkyně bude ukončeno. Nesouhlasil se zpětnou účinností zvýšení výživného a navrhl na výživném hradit 1 500 Kč měsíčně. Insolvence mu nedovoluje hradit vyšší výživné, nemůže vytvářet další dluhy a veškeré výdaje, které má, jsou spojeny pouze s jeho přežitím.

7. Soud prvního stupně zjistil následující změny v poměrech účastníků. Žalobkyně prokázala, že je odkázána na výživné od rodičů, které je ze strany její matky hrazeno formou poskytování bytové možnosti a hrazením životních potřeb. Žalobkyně ukončila úspěšně středoškolské studium na Základní škole a odborné škole [obec], obor [anonymizována dvě slova], se zaměřením na [anonymizována dvě slova], přičemž na toto studium ukončené v červnu 2022 navázala ve školním roce 2022 2023 v prvním ročníku oboru [anonymizována dvě slova]. Bydlí s matkou v nájemním bytě s náklady ve výši 9 200 Kč měsíčně. Musí denně užívat léky, nosí brýle a svůj zdravotní stav doložila též lékařskou zprávou. Užívá antikoncepci, za dopravu do školy hradí 800 Kč a na stravném 500 Kč. V souvislosti s nástupem do nového učebního oboru musela vynaložit náklady na pořízení pomůcek a ošacení. Léky bere v souvislosti s psychickými obtížemi, skoliózou páteře a oční vadou, trpí ADHD středně těžkého stupně, lehkou mentální retardací, poruchou přizpůsobení VDT (účastnická výpověď žalobkyně). Žalovaný i nadále plní splátkový kalendář v insolvenčním řízení, jeho mzda činí nyní 24 500 Kč měsíčně a nepobírá již příspěvek na bydlení, za které hradí asi 12 000 Kč, rovněž na náklady s energiemi. Matka žalobkyně pobírá asi 20 500 Kč, i nadále má vyživovací povinnost k nezletilé [jméno], a to ve výši 2 500 Kč, která se nachází v pěstounské péči. Matka má anxiózně depresivní poruchu a poruchu přizpůsobení.

8. Soud prvního stupně zohlednil zjištěné změny poměrů, a to zejména zvýšení životních potřeb žalobkyně přirozenou cestou, jakož i další změny konstatované a týkající se celkového zvýšení cenové hladiny, v důsledku čehož se zvýšily příjmy i výdaje všech zúčastněných včetně matky žalobkyně a dospěl k závěru, že těmto zjištěním koresponduje zvýšení výživného s účinností po podání žaloby, tj. od prosince 2021, neboť z hlediska pozice žalovaného by zpětné navýšení bylo již nepřiměřené a neúnosné. Ztotožnil se s úvahou žalobkyně, která vzhledem k svému zdravotnímu stavu bude mít obtížnější postavení na trhu práce, přihlédl k aktuální ekonomické nejistotě, a pokud se vedle dosavadní získané kvalifikace žalobkyně rozhodla pokračovat ve studiu, které dosud bylo úspěšné, za účelem získání dalšího výučního listu, nemůže být taková snaha žalobkyně v žádném případě hodnocena jako účelová. Soud prvního stupně neopomněl zohlednit ani situaci žalovaného, který je i nadále v insolvenčním řízení a rovněž se nachází v obtížné situaci, nicméně nově určené výživné představující asi 100 Kč denně, dle názoru soudu zcela odpovídá zákonným hlediskům upraveným ust. § 910 až 923 o. z. Vysvětlil vyčíslení nedoplatku vzniklého zvýšením výživného za dobu čtrnácti měsíců po 1 800 Kč měsíčně, který byl žalovanému rozložen do 24 splátek a s ohledem na přijaté závěry a vzájemný návrh žalovaného na zrušení vyživovací povinnosti k žalobkyni zamítl. Odůvodnil i rozhodnutí o nákladech řízení dle kritéria úspěchu žalobkyně v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

9. Obecně lze říci, že vyživovací povinnost rodiče k dítě trvá po dobu, po kterou není dítě schopno se samo živit, a je tedy svou výživou odkázané na rodiče. Tento předpoklad je zakotven v ust. § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle ust. § 915 odst. 1 o. z. pak má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Dítětem se pro určení vyživovací povinnosti rozumí příbuzný v linii přímé v prvém stupni, přičemž zde věková hranice osmnácti let nepředstavuje zásadní význam, ale uplatní se spíš jen v rovině procesní. Trváním vyživovací povinnosti rodiče se zabýval Ústavní soud například v usnesení ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1247/13, a vyjádřil se tak, že vyživovací povinnost rodiče nelze vnímat jako bezbřehou. Rozhraničujícím kritériem pro její plnění není dosažení zletilosti či jiné věku, ale způsobilost sám živit. Povinností studujícího nezletilého je cílevědomá a soustavná příprava na budoucí povolání, která ve své podstatě představuje společensky akceptovanou alternativu k výkonu pracovní činnosti. Za situace, kdy studium nezletilého nese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte.

10. V nálezu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, Ústavní soud konstatoval, že studium zletilého dítěte na střední škole by mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem zvýšení kvalifikace dítěte. Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze„ prodlužovala mládí“.

11. Judikatura Ústavního soudu (viz sp. zn. I. ÚS 1291/19, ÚS 2226/2019 ze dne 26. 6. 2019) rovněž apeluje na rodiče, aby vzdělání svých dětí umožnili a respektovali, pokud je účelné a řádné s cílem prohloubení si kvalifikace.

12. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu v souladu s důkazní iniciativou účastníků dle dispoziční zásady, kterou je sporné řízení ovládáno, a skutkový stav zjistil dostatečně a na základě těchto skutkových zjištění učinil správný závěr, že změny na straně účastníků řízení, odůvodňující zvýšení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni, nastaly. Odvolací soud se s výše uvedenými závěry soudu prvního stupně zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Nad rámec těchto zjištění odvolací soud pouze doplňuje, že žalovaný ve svém odvolání přiznává vyšší příjem, než ze kterého soud prvního stupně vycházel, a sice ve výši 27 000 Kč čistého, byť současně tvrdí náklady na bydlení asi o 2 000 Kč vyšší, než které soud prvního stupně zjistil. Odvolací soud nemá jakkoliv pochybnost ve shodě s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně si svoji dosavadní kvalifikaci studiem druhého učebního oboru prohlubuje, respektujíc situaci na trhu práce, zejména pak s akcentem na její ne zcela příznivý zdravotní stav a komplikovaný s ohledem na její diagnózu týkající psychické kondice. Lze tedy rozumně obhájit záměr žalobkyně pro širší uplatnění s cílem dosažení odpovídajícího výdělku. Námitku žalovaného o zániku vyživovací povinnosti k žalobkyni tudíž odvolací soud neshledal důvodnou, stejně jako námitku vztahující se k insolvenčnímu řízení žalovaného. Odvolací soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že plnění vyživovací povinnosti má prioritní postavení, a tudíž parametry aktuálně nastaveného splátkového kalendáře nemají do tohoto řízení dopad.

13. Odvolací soud proto rozsudek ve výroku I., II., V. a VI. jako věcně správný a zákonu odpovídající dle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť rovněž zastává názor, že žalovaný je schopen plnit vyživovací povinnost k žalobkyni ve výši 3 000 Kč měsíčně, která si studiem dalšího učebního oboru prohlubuje kvalifikaci, při zohlednění jejího zdravotního stavu, přičemž je třeba podtrhnout, že její dosavadní studium bylo řádné, a to s účinností od 1. 12. 2021, tedy od prvého dne měsíce následujícího po podání žaloby. S ohledem na tento závěr nebyl shledán důvod pro zrušení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobkyni, jak se žalovaný vzájemnou žalobou v řízení domáhal. V důsledku tohoto rozhodnutí tak došlo ke změně posledního rozsudku soudu prvního stupně ([název soudu]), kterým byly upraveny poměry tehdy nezletilé žalobkyně a věcně správným odvolací soud shledal i výrok o náhradě nákladů řízení.

14. Odvolací soud s ohledem na navýšení dluhu na zvýšeném výživném za dobu od února 2023 do července 2023 včetně, tj. za šest měsíců po 1 800 Kč, čemuž odpovídá částka 10 800 Kč, změnil výrok III. napadeného rozsudku a stanovil, že nedoplatek za dobu od 1. 12. 2021 do 31. 7. 2023 v součtu částek 25 200 Kč a 10 800 Kč je 36 000 Kč, přičemž v souladu s rozhodnutím soudu prvního stupně jej rovněž rozložil do 24 splátek, a to po 1500 Kč měsíčně s ohledem na předpokládanou dobu studia žalobkyně.

15. Odvolání žalovaného do výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobkyně o zpětné zvýšení výživného od 1. 1. 2020 do 30. 11. 2021 zamítnuta, bylo pro nedostatek subjektivní legitimace žalovaného odmítnuto, když tímto rozhodnutím žalovanému žádná újma nevznikla (ust. § 218 písm. b) o. s. ř.).

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v této fázi řízení rovněž úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly.