10 CO 28/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno jméno , Ph.D. sídlem adresa proti; žalovaným: ; 1. jméno příjmení , narozený dne datum 2. jméno příjmení , narozený dne datum oba bytem adresa oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o 17 880 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 12. 2021, č. j. 3 C 260/2021-112

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a to ve správném znění označení žalobce: Česká republika – Státní pozemkový úřad, [IČO], sídlem [adresa].

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným č. 1, 2 náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 886,52 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným č. 1, 2 náhradu nákladů řízení v částce 7 773,04 Kč do tří dnů právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se včas odvolal žalobce, když soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní pochybení vidí žalobce v tom, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když zaujal názor, že bezdůvodné obohacení lze získat jen tam, kde vůbec žádný právní titul není dán nebo původní právní titul odpadl. Je tedy zřejmé, že žalovaný bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. v dané věci nezískal. Zcela zásadní pro posouzení věci je to, že v řešeném případě smluv uzavřených mezi SPÚ a uživateli pozemků v zahrádkové osadě v režimu nárokového převodu dle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů„ Na základě písemné žádosti oprávněného uživatele pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách zřízených na základě územního rozhodnutí nebo existujících již před 1. říjnem 1976 nebo zřízených na základě územního rozhodnutí převede Státní pozemkový úřad tento pozemek do vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví této osobě“. Do vlastnictví nabyvatele se současně s pozemkem převádí bezúplatně všechny součásti a příslušenství tohoto pozemku, resp. dle § 10b, kdy v důsledku novely došlo k přečíslování, nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky, v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Z dikce § 10 odst. 3 shora uvedeného, resp. § 10b ve spojení s § 14 odst. 1 téhož zákona jednoznačně vyplývá, že SPÚ převod musí a musel realizovat za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. Nejde tedy o případ, kdy by bylo na úvaze SPÚ, resp. žalobce, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat, zákon mu nedává možnost realizovat převod za dohodnutou cenu. Žalobce poukázal na judikaturu k nastíněné problematice s tím, že je celkem jednotná a kde je dlouhodobě opakován názor, že smlouvy, kterými převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, resp. SPÚ, nejsou projevem sporné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky za zákonem stanovených podmínek zákonem stanoveným subjektům. Pokud došlo k převodu pozemku v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak převádějící subjekt mimo rámec zákona, a proto bez právního důvodu, čímž se žalovaný (nabyvatel pozemku) na úkor žalobce jako převádějícího bezdůvodně obohatili. K vydání byli legitimováni ti, kteří se obohatili, nikoli znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku.

3. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 s tím, že sice šlo o převod k vypořádání restitučního nároku dle zákona dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, princip je však stejný, jelikož zákon stanovuje, za jakou cenu má být pozemek převeden a v daném případě v důsledku nesprávného ocenění došlo k tomu, že nedochází k převodu v zákonné hodnotě. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musí bezdůvodné obohacení vydat. Žalobce dále odkázal na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, č. j. 28 Cdo 1623/2019, kdy i za platnosti nového občanského zákoníku je potvrzen názor ohledně vydání bezdůvodného obohacení. Pokud je namítáno, že uvedená rozhodnutí nejsou případná, pak žalobce uvedl, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutné odlišit od vydání pozemku v tzv. přímé restituci dle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, resp. obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má Státní pozemkový úřad zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek mimo jiné i hodnotových, smlouvou nikoliv ve správním řízení převede pozemek jako náhradní, proto je zde nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemků v zahrádkových osadách. Nemůže mít vliv ani ta skutečnost, že v daném případě cenu stanovil zákon č. 229/1991 Sb. a nikoliv zákon č. 503/2012 Sb., neboť oba tyto zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky i cenové, za jakých může, resp. musí, dispozici realizovat. Dle žalobce principy uvedené ve výše citovaných rozhodnutích ve vztahu k vydanému bezdůvodnému obohacení musí platit o to spíše i pro kupní smlouvu s uživateli pozemků v zahrádkových osadách. Na uvedeném nemění ani skutečnost, že rozsudek, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, byl vydán za účinnosti občanského zákoníku 1964, neboť i tento zákon neposkytoval právní ochranu v případě, že by výkon práva byl v rozporu s dobrými mravy. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, je zřejmé, že na danou situaci, která je, pokud jde o konstrukci bezdůvodného obohacení, obdobná situaci v posuzovaném případě, Nejvyšší soud aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení v dikci dle nového občanského zákoníku, aniž by dovozoval nějakou limitaci ohledně výše. Navíc podle žalobce lze analogicky aplikovat ust. § 1792 odst. 2 NOZ, kdy cena dle žalobcem předloženého revizního posudku podle žalobce„ platí za ujednanou“, protože jde o cenu podle právního předpisu přípustnou. Za situace, kdy z revizního posudku bylo zjištěno, že předmětnými smlouvami došlo k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak SPÚ mimo rámec zákona, a proto i bez právního důvodu, čímž se kupující na úkor SPÚ, resp. státu, bezdůvodně obohatil a SPÚ má legitimní právo se vydání bezdůvodného obohacení domáhat. Rozhodovací praxe soudů dále potvrdila i to, že se SPÚ v prvé řadě musí domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči„ kupujícímu“, nikoli vůči znalci, který pochybuje při zpracování znaleckého posudku. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR k otázce vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy došlo smlouvou k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl, žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci vzniklé náklady řízení.

4. Žalovaní v rámci vyjádření k odvolání žalobce uvedli, že s odvoláním nelze v žádném případě souhlasit. Žalobce jednoduše nepřípustně zobecňuje závěry zmíněných judikátů a snaží se je aplikovat na věci, na které se vztahovat nemohou. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými žalobcem uváděnou judikaturou a danou věcí spočívá v tom, že judikáty řešily jen zcela specifickou a úzkou otázku vydání, resp. oceňování náhradních pozemků, dle příslušných ustanovení zákona o půdě, č. 229/1991 Sb. Předmětem zkoumání Nejvyššího soudu byly vždy jen dohody o vydání náhradních pozemků, nikdy se nejednalo o převody pozemků formou kupní smlouvy, už jen to je zásadní rozdíl. Oceňování náhradních pozemků dle zákona o půdě se mělo dít přesně podle podmínek stanovených zákonem, tedy ocenění mělo být učiněno ke konkrétnímu datu a dle zcela konkrétně označené oceňovací vyhlášky. V řešené věci však byla uzavírána kupní smlouva a dle zákona měl žalobce prodávat pozemky v dané zahrádkářské osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon o Pozemkovém úřadu ukládá tomuto úřadu povinnost určitým osobám za určitých podmínek převést pozemky, neznamená automaticky nedostatek autonomní svobodné vůle na straně prodávajícího. Žalobce označuje tento případ za tzv. nárokový převod, v podstatě by se ovšem dalo říci, že se jedná o tradiční právní institut, kterým je smluvní přímus. Osoba v zákoně označená, pokud si podá žádost o převod pozemku ve lhůtě k tomu stanovené, a pokud splňuje i další podmínky, má právo na to, aby s ní Státní pozemkový úřad smlouvu uzavřel a pozemek ji převedl. Co se pak týče obsahu smlouvy, není autonomie svobodné vůle Státního pozemkového úřadu, tj. prodávajícího, nijak zvlášť omezována. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena v daném případě zákonem, ale obecně vzato i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou při dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale obecně neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě třeba v otázce ceny a třeba jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobce o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly k nastolení situace právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoliv kupují. Byl to žalobce, kdo jednostranně stanovil výši kupní ceny, a kupující na takovou cenu přistoupil a učinil tak v přesvědčení, že i ohledně kupní ceny je smlouva v naprostém pořádku. O závaznosti smlouvy a o tom, že ji obě strany uzavírají nejen svobodně, ale i vážně, je pak přesvědčil článek X. smlouvy, kde obě strany proklamují, že smlouva je výrazem jejich svobodné a vážné vůle. O tom, že je smlouva uzavírána kvalifikovaně a vážně, byl kupující přesvědčen i s ohledem na to, že považují Státní pozemkový úřad za jednu z vrcholných státních institucí, která je vybavena potřebným aparátem a které lze důvěřovat. Z vyjádření žalobce mimo jiné plyne, že má zřízeno mimo jiné Oddělení tvorby cen a verifikace. Způsob stanovení obvyklé ceny byl zcela na svobodné vůli žalobce, tato nemusí být vůbec cenou zjištěnou znaleckým posudkem, což ani zákon o oceňování majetku nepředepisuje. Obvyklá cena je cenou, za kterou je prodávající ochoten něco prodat a kupující je ochoten koupit a za takovou cenu se obvykle převody či koupě v daném místě a čase realizují. Proto také znalci používají tzv. srovnávací metodu a zjišťují, za jaké ceny se srovnatelné pozemky prodávají. Takové zjištění či srovnání nemusí činit právě soudní znalec, je toto možno provést kupříkladu dotazy na realitní kanceláře a v řešené věci má dokonce žalobce možnost nahlédnout do svých vlastních spisů a podívat se, za jaké ceny prodával zahrádky v ostatních zahrádkářských osadách v [obec]. Žalobce musí vědět, že to činil za ceny ve skutečnosti nižší, než za jaké prodával zahrádky v osadě [anonymizována dvě slova] [obec] v zahrádkářské kolonii mohou mít specifickou cenu a obvyklou cenu takových zahrádek v zahrádkářských osadách ve skutečnosti tvořil sám žalobce a mohl vycházet z desítek srovnatelných příkladů. Jestliže žalobce zvolil způsob stanovení ceny znaleckým posudkem, jedná se o způsob přípustný, a jakmile uzavřel smlouvu na konkrétní cenu, smlouva platí a nelze ji jednostranně měnit ani s odkazem na to, že si po letech nechal zpracovat další posudek a následně ještě další posudek revizní znaleckým ústavem. Na skutečnost, že smlouva byla uzavřena a je platná, žádné další znalecké posudky nemohou mít vliv. Žalovaní napadený rozsudek považují za správný a zákonný a navrhli jej potvrdit s tím, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobce a k vyjádření žalovaných k odvolání a poté, aniž ve věci konal ústní jednání, neboť účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze považovat za důvodné.

6. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že žalobce jako prodávající převedl do vlastnictví žalovaných kupní smlouvou blíže specifikovanou pozemek parc. [číslo] trvalý travní porost a parc. [číslo] zastavená plocha a nádvoří, vše v [katastrální uzemí], [územní celek]. Kupní cena předmětu koupě byla stanovena v uvedené smlouvě na základě znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení] [číslo] ve výši 4 140 Kč, přičemž dodatky z roku 2017 a 2018 byla výše potvrzena i aktuálně. Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že na základě zpracovaného znaleckého posudku [anonymizováno 6 slov] [obec] [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [obec] bylo zjištěno, že ocenění dle posudku [jméno] [příjmení] není správné a převáděné pozemky mají být správně oceněny tak, že celková kupní cena má být ve výši 22 020 Kč, pak rozdíl v neprospěch žalobce činí částku 17 880 Kč. Z uvedeného důvodu vzniklo žalovaným č. 1 a č. 2 bezdůvodné obohacení ve výši dlužné částky, které žalobci žalovaní neuhradili ani po výzvě, a to ve výši rozdílu mezi kupní cenou stanovenou v kupní smlouvě a cenou vyčíslenou revizním znaleckým posudkem. Žalovaní č. 1, 2 požadovali zamítnutí návrhu, poukázali na to, že bezdůvodné obohacení nevzniklo, právní důvod vzniku není dán a mezi stranami byla uzavřena smlouva na konkrétní cenu a není důvod se k této otázce vracet. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že návrhu žalobce vyhovět nelze. Důvodem je ta skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena platně i v souvislosti se sjednanou kupní cenou, kdy z uvedeného důvodu bezdůvodného obohacení na straně žalovaných č. 1 a 2 na úkor žalobce nedošlo. Dále bylo prokázáno, že na kupní ceně pozemků se účastníci kupní smlouvy před jejím uzavřením dohodli, a proto je daná kupní smlouva pro tyto účastníky závazná, kdy na její platnost nemá vliv případná zjištěná nesprávnost obvyklé ceny věci. Je nutné však říci, že podstatné z hlediska stanovení kupní ceny věci v případě prodeje věci by bylo, pokud by tato nesrovnalost byla zjištěna před uzavřením kupní smlouvy. Argumentaci žalobce související se stanovením kupní ceny při převodu nemovitostí dle zákona o půdě a oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě nelze analogicky použít na stanovení obvyklé ceny pro účel sjednání kupní ceny ve smlouvě o převodu nemovité věci. V případě vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě musí být tyto oceněny dle vyhlášky č. 182/88 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/90 Sb., zatímco kupní cena v případě prodeje věci musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. Proto byl návrh jako nedůvodný zamítnut (bod 5. až 6. odůvodnění napadeného rozsudku). Skutková zjištění soud prvního stupně podrobně vylíčil v bodu 4. odůvodnění. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšným žalovaným č. 1, 2 přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 7 773,04 Kč, sestávající z nákladů právního zastoupení žalovaných (viz bod 7. odůvodnění napadeného rozsudku).

7. Odvolací soud v plném rozsahu souhlasí s právními závěry soudu prvního stupně, v rámci kterých se náležitě vypořádal s argumentací žalobce podloženou judikaturou Nejvyššího soudu, a nezbývá než konstatovat, že výklad žalobce, jímž odůvodňuje žalovaný nárok, nelze v žádném případě akceptovat. Žalobce zákonným limitům pro převod předmětného pozemku dostál, a pokud kupní cenu jako obvyklou stanovil za pomoci znaleckého posudku, byť ze smlouvy takový způsob určení ceny nevyplývá, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Jestliže však žalobce následně, a to s odstupem téměř dvou let, podrobil výši kupní ceny přezkumu revizním znaleckým posudkem, tyto znalecké závěry nechť jsou aplikovatelné pro účel budoucích převodů, je však absolutně nepřípustné zpětně revidovat kupní cenu v rámci platně uzavřené kupní smlouvy. Takový postup se příčí jednak principu autonomie vůle jako možnosti každé osoby realizovat se v co nejširším akceptovatelném rozsahu mj. v životě pracovním, společenském a dalším, a jednak smluvní autonomie, který představuje jeden ze základních principů smluvního práva a občanského práva vůbec, a proto nelze v dané věci argument, že pro daný případ žalobci svobodná vůle chyběla, připustit. V uvedeném ohledu odvolací soud odkazuje na přiléhavou argumentaci žalovaného, ať již v rámci vyjádření k žalobě, tak v rámci vyjádření k odvolání žalobce. Správný je i závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud existuje právní titul k plnění ve formě platné kupní smlouvy, nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení žalovaných a v uvedeném ohledu odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2422/99, aktuální i na poměry nového občanského zákoníku, jehož právní věta zní„ okolnost, že účastníky sjednaná kupní cena neodpovídá kvantitativním či kvalitativním vlastnostem prodávané věci, nezakládá kupujícímu nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu“. Odvolací soud zdůrazňuje, že žalobcem předkládaná judikatura Nejvyššího soudu na danou věc skutečně nedopadá, neboť se vztahuje k restitučním nárokům upraveným zákonem o půdě, který má řadu specifik. Nelze opomenout ani zásadu právní jistoty, která patří ke znakům právního státu, zejména pak za situace, kdy jednou ze smluvních stran je stát, který by měl být garantem zákonného postupu pro každého občana. Přiznáním žalovaného nároku by došlo k zásadnímu narušení principu právní jistoty a dobré víry v zásadu, že smlouvy se mají dodržovat. Odkaz žalobce na ust. § 1792 odst. 2 o. z. není dle názoru odvolacího soudu přiléhavý, neboť kupní cena v dané věci nebyla sjednána v rozporu s cenovými předpisy. Dle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů má jít o cenu obvyklou, nikoliv o cenu stanovenou cenovým předpisem. Cena v našem právu není téměř nikdy přímo určena právními předpisy, ale na jejich základě vydávanými cenovými rozhodnutími, která mají povahu správních aktů - opatření obecné povahy (komentář k ust. § 1792 o. z. v Aspi – [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]). V předmětném případě nebyl žalobce limitován cenou dle zákonného či podzákonného předpisu, či cenou dle cenového rozhodnutí.

8. Za daného stavu věci odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně souvisejícího nákladového výroku rovněž správně odůvodněného (výrok I.).

9. Výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšným žalovaným č. 1, 2 náleží právo na náhradu nákladů v celkové výši 3 886,52 Kč, sestávající se z odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání) po 2 912 Kč, z jednoho režijního paušálu po 300 Kč, a 21 % DPH vypočtené ze součtu výše uvedených položek dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 674,52 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb.). Žalobce je povinen zaplatit žalovaným č. 1, 2 částku 3 886,52 Kč v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění).