10 CO 31/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum trvale hlášen ulice a číslo , PSČ obec o 28 774 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně do rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2022, č. j. 15 C 399/2021-24

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 774 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 24. 6. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 14 981 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 28 774 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně. V odvolání namítla, že nesouhlasí se závěrem soudu o nedoručení předžalobní výzvy a předčasnosti podání žaloby. Poukázala na ust. § 570 o. z., a komentářovou literaturu včetně judikaturní praxe týkající se dojití projevu vůle. Žalobkyně zaslala předžalobní výzvu na adresu, která byla uvedena v kupní smlouvě ze dne [datum]. Pokud by závěry soudu prvního stupně byly akceptovatelné, docházelo by k neudržitelné situaci, kdy se oprávněné osoby fakticky nikdy nemohou domoci svých nároků prostřednictvím soustavy obecných soudů, protože jakákoli obstrukce žalovaných stran, doručení výzvy a žaloby by byly vyhodnoceny jako překážka meritorního rozhodnutí v dané věci. K tomu se ostatně vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jakož i Ústavní soud ČR, když v souvislosti s novelou občanského soudního řádu zákonem č. 7/2009 Sb. dospěl k závěru, že to je adresát, který je odpovědný za existenci adresy pro doručování bez ohledu na to, kde se zdržuje. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny dojít nemůže. Omluvitelným důvodem, pro který není možné vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese nezdržuje (nález Ústavního soudu I. ÚS 3923/2011 a usnesení Nejvyššího soudu 32 Cdo 80/2012) Nedbalost či úmysl žalovaného týkající se jeho neodpovědnosti za doručení, nemůže jít k tíži žalobkyně. Nejvyšší soud se vyjadřoval i k otázce trvalého bydliště, a to ve svém usnesení, sp. zn. 26 Cdo 2696/2016. K doručování na adresu ohlašovny se také vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení I. ÚS 1180/17 v souvislosti s fikcí doručení. Doručovat je možné na adresu trvalého pobytu adresáta, kterým je adresa ohlašovny. Fikce však nenastává jen tehdy, jestliže například ohlašovna nepřebírá výzvy o uložení písemnosti. Soud prvního uvedl, že z jeho vlastní činnosti je mu známo, že adresa [ulice a číslo] ve [obec] je adresou trvalého pobytu žalovaného a že jde o adresu [stát. instituce]. Žalobkyně však považuje za absurdní závěr soudu, že jde zjevně jen o evidenční adresu. Také se nelze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že by bylo možné doručovat kamkoli. Žalobkyně totiž nedoručovala kamkoli, ale na konkrétní adresu uvedenou v kupní smlouvě samotným kupujícím. Podle názoru žalobkyně měl tedy soud považovat výzvu k úhradě jako doručenou, dluh za splatný a žalobu jako podanou včas.

3. Soud prvního stupně ve vztahu k věci samé (bod 5. odůvodnění rozsudku) jako stěžejní argument pro zamítnutí žaloby na placení jistiny uvedl neoznačení žalovaného jako řidiče vozidla, kterým byla spáchána dopravní nehoda. V této souvislosti žalobkyně s citací z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně uvádí, že sice lze soudu přisvědčit, že subjektivní povinnost podle § 10 odst. 1 písm. b) a c) tíží toliko řidiče vozidla, ale soud neposoudil návrh včetně všech jeho příloh ve vzájemné souvislosti a posoudil jej zcela formalisticky a restriktivně. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že žalobkyně se domáhá svého nároku po žalovaném z titulu jeho postavení jako vlastníka a provozovatele vozidla, tedy ve smyslu § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Žalovaný nikdy nesdělil osobu řidiče v době dopravní nehody, eventuálně provozovatele, ačkoli má tyto povinnosti dle § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Žalovaný tedy znemožnil žalobkyni uplatnit postižní nárok proti řidiči ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) a c) tohoto zákona. Soud nepřistoupil k rekvalifikaci nároku žalobkyně po právní stránce a zamítl žalobu. Takový postup je však nesprávný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 2744/99, 25 Cdo 643/2000). Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, které vychází ze skutkových tvrzení, které umožňují posoudit nárok po právní stránce podle jiných norem, dovolují-li výsledky dokazování podřadit nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je soud povinen uplatňovaný nárok takto posoudit bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoli. Právní kvalifikace účastníka řízení není pro soud závazná. Soud měl tedy podřadit skutkový stav pod § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Podle žalobkyně vylíčené a uváděné okolnosti byly dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí v její prospěch, o čemž svědčí i názor soudu prvního stupně, který měl jinak všechny skutečnosti za prokázané. Omyl v určení jiného písmene téhož odstavce zákonného ustanovení nemůže zavdat soudu důvod k zamítnutí celé žaloby. Žalobkyně proto navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn.

4. Odvolací jednání se konalo v nepřítomnosti obou účastníků, když zástupce žalobkyně se z jednání omluvil podáním ze dne 28. 3. 2023 a v této omluvě uvedl, že žalobkyně dostatečně prokázala vznik nároku a za účelem hospodárnosti řízení a předcházení neúměrného navyšování nákladů řízení (náhrada cestovného z [obec] do [obec] a zpět, náhrada za promeškaný čas, úkon právní služby za účast u jednání ve věci a náhrada DPH), které by ve svém důsledku byl povinen hradit žalovaný, souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti. Zároveň požádala soud, pokud by měl za to, že i přes výše uvedené podrobné doplnění žalobních tvrzení je to žalobkyně, která neunáší břemeno tvrzení či důkazní, nechť je o tom písemně informována před konáním jednání a žalobkyně je připravena zjednat nápravu a chybějící skutečnosti či důkazy doplnit.

5. Bylo jednáno i v nepřítomnosti žalovaného, neboť tomu bylo doručováno na adresu jeho trvalého pobytu, přičemž bylo ověřeno, že tato je stále na adrese [adresa], a ve výkonu trestu odnětí svobody ani ve vazbě žalovaný není. Ohlašovna pobytu zásilku neodmítla. Písemnost s předvoláním žalovanému byla vyvěšena na úřední desce soudu podle § 50 odst. 2 o. s. ř. (viz č. listu 46).

6. Odvolací soud tedy projednal věc v nepřítomnosti žalobce a v nepřítomnosti žalovaného. Ve vztahu k žalobkyni odvolací soud zaujal závěr, že nejsou žádné důvody pro doplňování skutečností či důkazů.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

8. Soud prvního stupně zamítl žalobu jako předčasnou a jako nedůvodnou. Vycházel z toho, že předžalobní výzva nebyla žalovanému doručena, neboť se nedostala do jeho dispozice, a ačkoli přiznal žalobkyni postihové právo žalobkyně ohledně částky, kterou vyplatila poškozeným, pak dospěl k závěru, že povinnosti uvedené v § 10 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 168/1999 Sb. (dále jen zákona) ve smyslu § 5 a § 47 odst. 3 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tíží pouze řidiče vozidla nikoli vlastníka či provozovatele. Je to tedy provozovatel vozidla, který má povinnosti zajistit, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Sám povinnost k sepsání záznamu o dopravní nehodě či v setrvání v místě nehody nemá, protože jí nemusí být ani objektivně schopen. Solidarita odpovědnosti podle § 10 odst. 3 zákona dopadá na jiné případy než na ty, které spadají pod odst. 1 písm. b) a c) téhož zákona. Jelikož žalobkyně žalovaného za řidiče vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, neoznačila, nelze hodnotit, že žalobkyni svědčí proti žalovanému právo na žalované placení jistiny a z tohoto důvodu žalobu zamítl. Dále ji zamítl z toho důvodu, že podle názoru soudu prvního stupně nebyla splněna podmínka splatnosti žalované částky dle § 1958 o. z. Lhůtu pro placení vázal k výzvě věřitelky, přičemž vyšel z toho, že tvrzení o výzvě poštou uplatněno bylo, ale k tomu, aby mohlo dojít k domněnce ve smyslu ust. § 573 o. z., je nutné, aby se žalovaný v místě doručení alespoň zdržoval. Jistě nelze poštou doručovat s následky domnělého doručení kamkoli a žalovaný se v místě doručení zjevně nezdržoval. Jelikož ani žaloba v této věci nebyla doručena na adresu, kam byla doručována výzva k zaplacení, šlo pouze o evidenční adresu, která na této nebyla žalovaným převzata zásilka, nebylo možné doručené doručení náhradním způsobem, nedošlo k hmotněprávnímu doručení či převzetí, ale po procesní stránce podmínky pro vedení řízení splněny byly. Soud tedy nemohl hodnotit prodlení žalovaného, zamítl pak žalobu i v této části.

9. K procesní stránce se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 8. svého rozsudku se závěrem, že pokud je potřeba doplnit tvrzení či důkazy a nastupuje povinnost soudu poučit účastníka dle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., pak takto lze pouze při jednání. Odkázal také na řadu rozhodnutí, z nichž tento závěr vyplývá. Žalobkyně se však k jednání nedostavila a s ohledem na § 41a odst. 2 o. s. ř. k žádosti žalobkyně ze dne [datum] (žádost o vyrozumění o nedostatku tvrzení či důkazních návrhů před jednáním) nebylo možno s ohledem na § 41a odst. 2 o. s. ř. vyhovět.

10. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí. Podle názoru odvolacího soudu žalobní tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě jsou dostatečná, byla podložena příslušnými důkazy a v daném případě ani nevznikla potřeba poučení žalobkyně ve smyslu ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Polemika soudu prvního stupně o tom, zda se takto má dít při jednání či nikoli, je tedy nadbytečná. Ačkoli soud prvního stupně dovozuje, že je nutné toto poučení dát při jednání, pak tento závěr není jednoznačný a napříč soudní praxí je vykládán i opačně, tedy že lze před jednáním v rámci přípravy jednání takto účastníka, u něhož jsou zjištěny nedostatky v jeho povinnostech tvrzení či povinnostech důkazních, poučit. Platí totiž zásada, že poučení ve smyslu občanského soudního řádu má soud účastníku poskytnout vždy v době, kdy je toho podle stavu řízení podle soudu zapotřebí. Poučení dle § 118a o. s. ř. má být zásadně u jednání, ale z důvodu procesní ekonomie je přípustné, aby bylo dáno i písemně předem, a pak stačí při jednání soudu odkázat na tuto listinu, ve kterém bylo poučení dáno (viz závěry školení: Civilní řízení před nalézacím soudem, jeho praktické a ústavněprávní aspekty, JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení] z [datum]). Tato povinnost vyplývá logicky z tohoto závěru, že poučení se poskytuje v momentě, kdy je to zapotřebí. Poučuje se i při odvolacím jednání nebo v průběhu odvolacího řízení (i mimo jednání), opět ve smyslu zásad procesní ekonomie, a to z toho důvodu, že tato poučovací povinnost je vybudována na objektivním principu. Je nutno vycházet ze smyslu tohoto poučení a poučení podle § 118a odst. 1 až 3 slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem tedy je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní. I uvedení termínu, že toto poučení se poskytuje„ zásadně“ při jednání, implikuje i jiné možnosti v závislosti na konkrétním řízení.

11. Žaloba podle názoru odvolacího soudu není předčasná, splatnost žalované částky nastala a předžalobní upomínka byla doručena. V občanském soudním řízení platí odpovědnost adresáta za adresu doručování. V daném případě je sice adresou žalovaného ohlašovna pobytu na [anonymizována tři slova] [obec], ale to neznamená, že na tuto adresu doručovat nelze. Žalovanému totiž na tuto adresu bylo doručováno i z toho důvodu, že v kupní smlouvě ze dne [datum] tuto adresu žalovaný přímo uvedl. Není podstatné, že se na této adrese žalovaný nezdržuje, a to právě z důvodu odpovědnosti každého účastníka za adresu. Doručení fikcí tedy možné je, jak vyplývá z judikatury, která je citována v odvolání žalobkyně a lze souhlasit i s odkazem na rozhodnutí ústavního nálezu I. ÚS 1180/17, ze kterého vyplývá, že doručení fikcí není možné teprve v situaci, kdyby ohlašovna nepřebírala výzvy o uložení písemnosti. To se však v daném případě nestalo. Žalobkyně také nedoručovala,,kamkoli“, ale doručovala na adresu, kterou má zapsánu jako trvalý pobyt v evidenci žalovaný. Výzva tedy byla žalovanému řádně doručena.

12. Kromě toho, soud doručil žalovanému žalobu a splatnost žalované částky by i takto bez pochyby nastala. Předčasnost žaloby coby důvod pro její zamítnutí tedy neobstojí.

13. Pokud se jedná o věc samu, pak odvolací soud má za to, že i v tomto případě splnila žalobkyně své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní o tom, že nárok je dán po právu. Soud prvního stupně provedl důkazy, které byly listinného charakteru a odvolací soud z těchto listin také vychází (viz rozhodnutí NS ČR 27 Cdo 1154/2017).

14. Z provedených listin vyplývá, že dne 17. 7. 2020 kolem 22.30 hodin došlo v [obec], [ulice], před domem [adresa] k dopravní nehodě, kterou způsobil neznámý řidič osobního motorového vozidla [značka automobilu], [registrační značka], které vlastní a provozuje žalovaný. Došlo k poškození vozidla [značka automobilu], [registrační značka], řidiče [jméno] [příjmení] (relace Policie České republiky). Neznámý řidič z místa nehody odešel a nehodu nenahlásil. Poškozenému ([obec] [anonymizováno]) vznikla škoda (fotodokumentace, zápis o poškození motorového vozidla). Žalobkyně na základě smlouvy o pojištění [číslo] pojistky [číslo] dle § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb. ve prospěch zmocněnce poškozeného vyplatila pojistná plnění v celkové výši odpovídající žalované částce (výpočet plnění, faktura za opravu, plná moc, příkaz k platbě částky). Žalovaný tedy ztížil šetření, znemožnil řádné vyšetření, nesdělil žádné údaje o osobě, která řídila vozidlo a bez zřetele hodného důvodu místo nehody opustil, nesepsal společný záznam o dopravní nehodě, nenahlásil nehodu policistovi, znemožnil tedy možnost řádného šetření pojistné události. Za škodu způsobenou provozem vozidla odpovídá provozovatel, resp. vlastník, tedy žalovaný. Žalobkyně zaslala původnímu pojistníku předmětného vozidla panu [jméno] [příjmení] předžalobní výzvu. [jméno] [příjmení] doložil žalobkyni kupní smlouvu o prodeji vozidla ze dne 8. 7. 2020 a na základě převodu vlastnického práva k této věci se novým vlastníkem stal žalovaný. Žalobce se proto obrátil se stejnou výzvou na žalovaného, který však nereagoval a nic neuhradil. Výzva byla zaslána na adresu [adresa] (kupní smlouva, předžalobní výzva, podací arch).

15. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění rozsudku pod bodem 5 z následujících důvodů.

16. Předmětem zákona č.168/99 Sb. (dále jen zákona) je pojištění povinnosti k náhradě újmy způsobené provozem vozidla, které je předmětem pojištění. Pojištění se vztahuje na vozidlo, nikoli na řidiče vozidla. Z pojištění je kryta povinnost k náhradě újmy způsobené řidičem tohoto vozidla. Zákon pak také upravuje vztah mezi pojištěným a škůdcem.

17. Pojištěným ve smyslu § 2 písm. f) zákona je nejen provozovatel (osoba, která nejčastěji hradí pojistné), ale i řidič vozidla. Tím zákon poskytuje co nejširší spektrum ochrany poškozených při provozu motorových vozidel.

18. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 5008/2015 nesdělil-li pojištěný pojistiteli jméno osoby, které vozidlo poskytl, byla v důsledku toho ztížena možnost řádného šetření nehody pojistitelem podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť pojištění nesplnil bezdůvodně svou povinnost podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb. Podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 168/1999 Sb. je pojištění povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložil k tomu potřebné doklady a v průběhu šetření škodné události postupoval v soudu s pokyny pojistitele. Podle ust. § 1 odst. 3 písm. b) zákona je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu doložit poškozenému na jeho žádost údaje nezbytné pro uplatnění práva poškozeného, nejméně však jméno, popřípadě jména a příjmení a bydliště, název nebo obchodní firmu a sídlo, popřípadě též místo podnikání vlastníka vozidla.

19. Pojištěný tedy má oznamovací povinnost vůči pojistiteli a součástí této oznamovací povinnosti popisující skutkový stav pojistné události je i sdělení totožnosti řidiče vozidla během dopravní nehody v případě, že tímto řidičem nebyl sám pojištěný. K povinnosti pojištěného sdělit jméno řidiče se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12, kdy mimo jiné uvedl, že odmítnutí uvedení skutkového stavu včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila s odvoláním na to, že v okamžiku dopravní nehody řídila osoba blízká, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti. Občanskoprávní důsledky plynoucí pro pojištěného z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitele o skutkovém stavu včetně toho, kdo vozidlo řídil, musí nést sám pojištěný.

20. Ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona stanoví postižní právo pojistitele vůči pojištěnému jako účastníku dopravní nehod, který poruší povinnost ohlásit Policii ČR tuto nehodu, eventuálně (pokud nevznikne povinnost hlásit nehodu policii vzhledem k výši škody) vzniká povinnost sepsat záznam o dopravní nehodě. Důsledkem porušení této povinnosti je znemožněna nebo ztížena možnost vyšetření nehody.

21. Žaloba tedy směřuje proti pasivně legitimovanému žalovanému. Vznik škody a její výše byla provedenými důkazy prokázána.

22. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a to včetně příslušenství tak, jak bylo požadováno, neboť předžalobní upomínka byla doručena, došla do dispozice žalovaného, nárok na příslušenství pohledávky je tedy také dán.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů vychází z ust. § 220 o. s. ř. a dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná, a má proto právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náklady řízení před soudem prvního stupně představují náklady za tři úkony právní pomoci (převzetí a příprava zastoupení, výzva plnění se základním skutkovým a právním rozborem a písemné podání nebo návrh ve věci samé) po 2 260 Kč s připočtením režijních paušálů po 300 Kč. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, je tedy nutno připočíst k těmto částkám ještě daň z přidané hodnoty a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 152 Kč. V odvolacím řízení byly přiznány náklady za jeden úkon právní pomoci, a to sepis odvolání à 2 260 Kč a režijní paušál à 300 Kč s připočtením DPH a dále zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 1 439 Kč Náklady řízení před soudy obou stupňů představují částku 14 981 Kč.

24. Splatnost obou částek byla stanovena do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a platební místo pro zaplacení nákladů řízení vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř