10 CO 352/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o výživné pro rozvedenou manželku, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 5. 10. 2022, č. j. 22 C 4/2022-120, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 11. 2022, č. j. 22 C 4/2022-127,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. co do částky přiznaného výživného ve výši 2 000 Kč měsíčně, které je žalovaný povinen platit žalobkyni do každého posledního dne v měsíci počínaje dnem 12. 1. 2022, potvrzuje a v rozsahu povinnosti žalovaného platit částku výživného 1 000 Kč měsíčně od 12. 1. 2022 se mění tak, že se žaloba zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že dluh na výživném za období od 12. 1. 2022 do 31. 1. 2023 ve výši 12 390 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč společně s běžným výživným s tím, že v případě nezaplacení jediné splátky se stává splatný celý dluh.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Sokolově soudní poplatek ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 22 C 4/2022-120, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 22 C 4/2022-127, žalovanému uložil povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje dnem 12. 1. 2022 (výrok I.), dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni dluh na výživném za období od 12. 1. 2022 do 30. 9. 2022 ve výši 26 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč společně s běžným výživným s tím, že v případě nezaplacení jediné splátky stává se splatný celý dluh (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. a výrok II. doplňujícího rozsudku), žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Sokolově soudní poplatek ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a žalobu v rozsahu povinnosti žalovaného platit výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2021 do 11. 1. 2022 a výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně od 12. 1. 2022 zamítl (výrok V.).

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to v té jeho části, ve které mu byla uložena povinnost hradit žalobkyni výživné, zaplatit dluh na výživném, zaplatit soudní poplatek a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků, podal si žalovaný včasné odvolání, jelikož dle něj soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení. Následně žalovaný své odvolání doplnil s tím, že dle něj nebylo v dané věci splněno základní hmotněprávní kritérium pro vznik práva na výživné rozvedenému manželovi v podobě jeho potřebnosti, resp. jeho neschopnosti sám se živit, kdy tato neschopnost musí mít svůj původ v manželství či v souvislosti s ním. Pokud se však vezme do úvahy příjem žalobkyně v době po rozvodu manželství z jejího invalidního důchodu a příjmu ze zaměstnání, dosahuje dle přesvědčení žalovaného žalobkyně takového příjmu, který zcela pokryje její pravidelné měsíční výdaje s tím, že k aktuální pracovní neschopnosti žalobkyně přihlížet nelze, neboť ta již nemá původ v manželství. Dle žalovaného neobstojí ani závěr soudu prvního stupně, že zdravotní problémy žalobkyně mají svůj původ v manželství, neboť dle něj psychické problémy žalobkyně mají svůj původ v předchozím manželství žalobkyně, ve kterém byla žalobkyně opakovaně svým manželem fyzicky napadána. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že dostatečně nezjišťoval konkrétní výdělkové možnosti žalobkyně a tyto neověřoval. Správným není dle žalovaného ani závěr soudu prvního stupně, že by měl mít vyživovací povinnost vůči žalobkyni s ohledem ke skutečnosti, že důvodem pro odchod žalobkyně ze společné domácnosti bylo chování žalovaného, neboť existence viny na manželském rozvratu není relevantním argumentem při posouzení nároku na výživné rozvedeného manžela ve smyslu ust. § 760 o. z., navíc z rozsudku o rozvodu manželství účastníků vyplývá, že soud příčinu rozvratu manželství shledal ve vzájemné nekomunikaci, hlubokém a trvalém citovém odcizení manželů vzniklém zejména rozdílnými názory na společný život a podobu manželství. Pokud tedy soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že žalovaný zavinil odchod žalobkyně ze společné domácnosti, založil své rozhodnutí na skutečnosti, která nemá oporu v zákonné úpravě. Navíc k tomuto závěru dospěl zřejmě na základě svědeckých výpovědí dětí účastníků, které se však se žalovaným nestýkají, mají k němu negativní vztah, nebyly přímými účastníky žádného konfliktu, jejich výpověď byla tak jen zprostředkovaná a ovlivněná snahou vypovídat ve prospěch žalobkyně. Dále dle žalovaného nelze na něm ani spravedlivě požadovat, aby vyživovací povinnost vůči rozvedené manželce plnil s ohledem na svůj věk, zhoršený zdravotní stav a to, že k rozpadu manželství došlo již v roce 2017 odchodem žalobkyně ze společné domácnosti. Žalobkyně tedy od žalovaného odešla již v roce 2017, od té doby si vedla zcela samostatný život, a bylo otázkou její osobní odpovědnosti, jak si hodlala svoji ekonomickou situaci v době po rozvodu manželství zajistit, pokud o obnovu soužití se žalovaným neuvažovala. Žalobkyně se však dle žalovaného rozhodla přenést odpovědnost na svého bývalého manžela. Ani poměry žalovaného tedy neodůvodňují přiznání výživného rozvedenému manželovi a nelze na něm ani spravedlivě požadovat, aby vyživovací povinnost vůči žalobkyni plnil. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení výživného, zamítne a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení.

3. Žalobkyně s odvoláním žalovaného nesouhlasila a na rozdíl od něj považovala rozhodnutí soudu prvního stupně z objektivního hlediska za správné a spravedlivé, kdy dle ní soud správně zhodnotil všechny důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu a vyvodil z nich tomu odpovídající skutkové i právní závěry. Dle žalobkyně není pravdou, že by její příjmy postačovaly ke krytí veškerých jejích nákladů, neboť její pravidelný měsíční příjem jednoznačně nepokryje ani její pravidelné měsíční výdaje na nezbytné potřeby a už vůbec ne na jakékoli jiné osobní potřeby, rovněž nemá žádné úspory, a tedy není schopna zajistit si kupříkladu výměnu spotřebičů, pokud se jí porouchají jako v případě pračky v nedávné době. Dle žalobkyně bylo dále jednoznačně prokázáno, že k zhoršení zdravotního stavu žalobkyně došlo za doby trvání manželství účastníků, a tedy právní nárok na výživné na rozvedeného manžela je namístě, ostatně sám žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně souhlasil nejprve se svojí vyživovací povinností vůči žalobkyni jako rozvedené manželce ve výši 4 000 Kč měsíčně a následně, jelikož k takové dohodě mezi účastníky nakonec nedošlo, sám navrhoval částku výživného ve výši 2 000 Kč měsíčně. Pokud žalovaný soudu prvního stupně vytýkal, že nepřihlédl ke konkrétním reálným výdělkovým schopnostem žalobkyně, pak žalobkyně poukázala na to, že v řízení prokázala, že se práci nevyhýbá, naopak je od roku 2018 u stejného zaměstnavatele stále zaměstnána, a pokud jí to zdravotní stav umožňuje, vykonává i práci přesčas. Ať už je zdravotní stav žalovaného jakýkoli, pak dle žalobkyně umožňuje mu, aby jeho pravidelný měsíční příjem činil částku kolem 80 000 Kč. Dle žalobkyně tedy z průběhu řízení před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že poměry žalobkyně odůvodňují přiznání výživného na rozvedenou manželku a že lze na žalovaném spravedlivě požadovat, aby vůči žalobkyni svoji vyživovací povinnost plnil. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud odvolání žalované zamítl a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně s odvoláním napadené části, tedy s výjimkou výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně požadavku žalobkyně na placení výživného ve výši 6 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2021 do 11. 1. 2022 a výživného ve výši 3 000 Kč měsíčně od 12. 1. 2022 do budoucna, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobkyně k němu, a poté, co dokazování při jednání odvolacího soudu dne 23. 2. 2023 doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je jen zčásti důvodné.

5. V posuzované věci domáhala se žalobkyně vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost platit jí jako rozvedené manželce výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021. Soud prvního stupně zjistil stanoviska obou účastníků, která shrnul v bodech 1. až 5. odůvodnění napadeného rozsudku, provedl dokazování navržené účastníky v tom rozsahu, v jakém je považoval pro rozhodnutí ve věci za potřebné, tedy jednak vyslechl jako svědky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], děti účastníků, a dále provedl listinné důkazy předkládané účastníky ohledně jejich poměrů, průběhu jejich manželství a společného soužití a jejich ukončení. Na podkladě takto provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním ohledně průběhu a trvání manželství účastníků, kdy za důvod odchodu žalobkyně ze společné domácnosti dne 30. 9. 2017 ještě před rozvodem manželství označil chování žalovaného, včetně jeho přístupu k zajištění základních potřeb členů rodiny, kdy v té souvislosti vyšel zejména z výpovědí svědků, s přihlédnutím k tomu, že sám žalovaný skutečnosti uváděné svědky nerozporoval. Dále přijal skutková zjištění týkající se zdravotního stavu žalobkyně i žalovaného, v případě žalobkyně rovněž ohledně její invalidity a progrese této invalidity, ohledně příjmů obou účastníků a jejich nákladů, ohledně majetku žalovaného a hrazení úvěrů z jeho strany převzatých za trvání manželství účastníků. Po právní stránce věc posoudil zejména dle ust. § 760, 761 a 922 o. z. Dospěl přitom k závěru, že žaloba žalobkyně je co do základu nároku důvodná, jelikož účastníci byli manželé 28 let, rozvedeni jsou jeden rok, žalobkyně řeší zdravotní problémy od roku 2006, kdy jejich postupné zhoršování vedlo ke vzniku invalidity ke dni 30. 12. 2014, a její zdravotní stav se nadále zhoršuje, o čem svědčí postupně se zvyšující míra poklesu její pracovní schopnosti. Dále uzavřel, že žalobkyně vykonává výdělečnou činnost přiměřenou jejímu zdravotnímu stavu, výdělek spolu s vypláceným invalidním důchodem však nestačí na pokrytí jejích základních životních potřeb, a tudíž žalobkyně není schopná se sama živit a tato neschopnost má svůj původ v souvislosti s manželstvím, kdy se v daném případě jedná o souvislost časovou, jelikož vznik invalidity žalobkyně spadá do doby trvání manželství. Žalovaný má tedy dle soudu prvního stupně vůči ní vyživovací povinnost, neboť je přes své zdravotní problémy schopen dosahovat nadprůměrných příjmů, které jsou několikanásobně vyšší než příjmy žalobkyně, navíc i jeho majetkové poměry, kdy vlastní několik nemovitostí a motorových vozidel, jsou podstatně lepší než poměry žalobkyně. I s přihlédnutím k důvodu pro odchod žalobkyně ze společné domácnosti lze pak na něm spravedlivě požadovat, aby výživné žalobkyni poskytoval. Pokud jde o výši výživného, pak se má dle zákonných kritérií jednat o výživu přiměřenou, kterou s ohledem na poměry obou účastníků shledal okresní soud ve výši 3 000 Kč měsíčně. Nárok na výživné rozvedené manželky přiznal pak od okamžiku uplatnění nároku na výživné u soudu. Dále vyčíslil dluh na výživném ke dni 30. 9. 2022 na částku 26 000 Kč a umožnil jej žalovanému uhradit v pravidelných měsíčních splátkách. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl v zásadě stejný. Nakonec rozhodl ještě o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.

6. Odvolací soud dokazování provedené před soudem prvního stupně doplnil o skutečnosti, které se týkají poměrů účastníků po vydání rozsudku soudu prvního stupně, případně i některých jemu předcházejících, které nebyly před soudem prvního stupně v úplnosti prokázány.

7. Na podkladě takto provedených důkazů odvolací soud zjistil, že invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně byl žalobkyni přiznán již s účinností od 18. 1. 2022 a vyměřen jí byl na částku 9 689 Kč měsíčně s tím, že doplatek tohoto důchodu za dobu od 18. 1. 2022 do 11. 3. 2022 ve výši 3 517 Kč a za dobu od 12. 3. 2022 do 11. 4. 2022 ve výši 1 930 Kč byl žalobkyni poukázán. K dalšímu zvýšení invalidního důchodu žalobkyně cestou mimořádné valorizace došlo nejprve v měsíci červnu roku 2022 na částku 10 164 Kč, dále od měsíce září 2022 opět cestou mimořádné valorizace na částku 10 490 Kč a od měsíce ledna roku 2023 cestou řádné valorizace na částku 10 967 Kč (zjištěno z příslušných rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věcech invalidního důchodu žalobkyně, případně oznámení ohledně nově stanovené výše invalidního důchodu v průběhu roku 2022 a 2023). Žalobkyně byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti v době od 16. 8. 2022 do 23. 12. 2022, přičemž dávky nemocenského pojištění byly jí okresní správou sociálního zabezpečení vypláceny ode dne 1. 9. 2022 po dobu prvních čtrnácti dnů tohoto období v denní výši dávky 182 Kč, po dobu dalších třiceti kalendářních dnů ve výši denní dávky 200 Kč a následně ve výši denní dávky 219 Kč. Za období od 1. 9. 2022 do 30. 11. 2022 jí tak byly vyplaceny Okresní správou sociálního zabezpečení Sokolov dávky nemocenského ve výši celkem 18 841 Kč. V měsíci prosinci 2022 dosáhla žalobkyně u svého zaměstnavatele čisté mzdy ve výši 1 919 Kč a v měsíci lednu 2023 ve výši 9 586 Kč (zjištěno ze mzdového listu žalobkyně za rok 2022, potvrzení o vyplacených dávkách nemocenského pojištění ze dne 9. 1. 2023, mzdových lístků žalobkyně za měsíc prosinec 2022 a leden 2023). Dále žalobkyně předložila doklady ohledně výše hrazeného nájemného – 6 000 Kč měsíčně, záloh na elektřinu - 1 000 Kč měsíčně a plyn – 500 Kč měsíčně, poplatků za televizní a rozhlasové vysílání – 135 Kč měsíčně, za služby spojené s mobilním operátorem a internetem – 1 120 Kč až 1 155 Kč pro žalobkyni, a také vyčíslila náklady na cestovné do zaměstnání, na léky, vitamíny a potravinové doplňky, stravu, drogistické a hygienické potřeby a oblečení, vše celkem v minimální výši cca 18 300 Kč měsíčně.

8. Žalovaný rovněž předložil doklady ohledně výše svých příjmů, a to v podobě daňového přiznání za rok 2021, ve kterém vykázal rozdíl mezi příjmy a výdaji 260 135 Kč (příjmy 1 169 037 Kč a výdaje 908 902 Kč) s tím, že jím byla hrazena daň z příjmu ve výši 11 175 Kč. Dále předložil doklady v podobě výpisů ze svých účtů, příjmových dokladů a výdajových dokladů ohledně svých příjmů a výdajů v jednotlivých měsících od srpna 2022 až do ledna 2023 s tím, že celkové příjmy vyčíslil na 152 036,50 Kč a 8 036 EUR, zatímco své výdaje osobní i podnikatelské, včetně splátek úvěrů a v měsících listopadu 2022 až lednu 2023 včetně výživného hrazeného žalobkyni, vyčíslil celkem na 662 080,14 Kč a dále ještě uvedl mimořádný výdaj ve výši 8 925 Kč. Podle žalovaným předložených výpisů z účtu vedeného u [právnická osoba] – běžný devizový účet, přitom obdržel ještě v měsíci listopadu 2022 částku 2 640 EUR, v měsíci prosinci 2022 částku 6 600 EUR, v měsíci lednu 2023 částku 4 158 EUR, nad rámec těch příjmů v EUR, které uvedl v jeho podání ze dne 15. 2. 2023 a které obdržel podle příjmových dokladů v měsíci září roku 2022. Příjmy žalovaného tedy v období měsíců srpna 2022 až ledna 2023 byly vyšší o 13 398 EUR (cca 320 000 Kč), než které ve svém podání uvedl. Jinak doklady předložené žalobcem korespondovaly těm údajům, které ve svém podání ze dne 15. 2. 2023 uvedl.

9. Podle shodných tvrzení obou účastníků i výpisů z účtu žalovaného zaplatil žalovaný na podkladě rozsudku soudu prvního stupně žalobkyni výživné v měsících listopadu 2022 až lednu 2023 ve výši 3 x 3 000 Kč a na dluhu na výživném v těchto měsících částku 3 x 1 300 Kč, celkem tedy 12 900 Kč.

10. Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval v dané věci správně, správně zjišťoval poměry obou účastníků a na podkladě provedených důkazů dospěl v zásadě ke správným skutkovým zjištěním, snad jen s výjimkou neúplného zjištění týkajícího se výše invalidního důchodu žalobkyně za celé sledované období. Věc rovněž správně právně posoudil zejména dle ust. § 760 o. z., přičemž dle názoru odvolacího soudu nepochybil, pokud uzavřel, že žalobkyni jako rozvedené manželce nárok na výživné od žalovaného náleží, ovšem dle názoru odvolacího soudu v nižší výši, než jak bylo soudem prvního stupně uvažováno.

11. Pokud se jedná o námitky, které byly žalovaným uplatněny v jeho odvolání, pak odvolací soud nesdílí názor žalobce, že by hmotněprávní předpoklady pro možnost určení výživného ve prospěch žalobkyně jako rozvedené manželky ve smyslu ust. § 760 o. z. nebyly naplněny. Dle názoru odvolacího soudu ve shodě soudem prvního stupně je třeba uzavřít, že žalobkyně jako rozvedená manželka není schopna sama živit v tom rozsahu, aby byla schopna pokrýt veškeré své přiměřené potřeby, přičemž tato její neschopnost má svůj původ v manželství se žalovaným nebo v souvislosti s ním. V tomto ohledu je třeba přisvědčit žalobkyni, že v daném řízení prokázala, že v průběhu manželství se žalobcem, které trvalo od 30. 4. 1993 do 17. 6. 2021, došlo u ní k postupnému zhoršování zdravotního stavu natolik, že nejprve byla v roce 2014 uznána invalidní v prvním stupni, následně jí v roce 2019 invalidita prvního stupně zůstala zachována, avšak s vyšší mírou poklesu pracovní schopnosti (o 45 %) s tím, že zhoršování zdravotního stavu žalobkyně dále progredovalo, pokud v lednu roku 2022, tedy skutečně až po zániku manželství účastníků, byla žalobkyni přiznána invalidita druhého stupně s poklesem pracovní schopnosti o 50 %. Ve shodě se soudem prvního stupně má tedy odvolací soud za to, že je nutno vysledovat časovou souvislost postupné ztráty schopnosti žalobkyně sama se živit s trváním manželství účastníků.

12. Nelze dále dle názoru odvolacího soudu souhlasit se žalovaným, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud nezjišťoval konkrétní možnosti zapojení žalobkyně do zaměstnání, neboť tak ve skutečnosti soud prvního stupně činil, pokud učinil odpovídající zjištění z příslušných posudků o invaliditě žalobkyně a o tom, že aktuálně poklesla její pracovní schopnost o 50 % a je jí přiznána invalidita druhého stupně, přičemž žalobkyně je schopna po vzniku invalidity druhého stupně vykonávat výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové a duševní schopnosti, kdy ovšem již podle posudku o invaliditě z 11. 12. 2019 (tedy za trvání manželství účastníků) byla žalobkyně schopna vykonávat výdělečnou činnost jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě. Vedle toho měl soud prvního stupně k dispozici i další lékařské zprávy týkající se zdravotního stavu žalobkyně dokládající to, že ke zhoršování zdravotního stavu žalobkyně došlo již v průběhu a za trvání manželství účastníků. Podle názoru odvolacího soudu jsou zejména posudky o invaliditě žalobkyně dostatečné pro učinění závěru o tom, že žalobkyně je skutečně schopna vykonávat výdělečnou činnost jen s podstatně menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti, což rovněž dle názoru odvolacího soudu znamená, že její zapojení do výdělečné činnosti je jejím zdravotním stavem významně omezeno.

13. S ohledem na to, že žalobkyně je přes toto své zdravotní omezení od roku 2018 stále zaměstnána u stejného zaměstnavatele (resp. jeho nástupce), nebylo dle názoru odvolacího soudu třeba zjišťovat ani možnosti jiného zapojení žalobkyně do pracovní činnosti, neboť dle názoru odvolacího soudu je třeba jí aktuálně vykonávanou pracovní činnost považovat za zcela odpovídající jejímu zhoršenému zdravotnímu stavu, a to včetně toho, že je zaměstnána jen na částečný pracovní úvazek v rozsahu jeho snížení na jednu polovinu obvyklé pracovní doby, resp. na 20 hodin týdně, což ostatně odpovídá poklesu pracovní schopnosti žalobkyně dle posudků o její invaliditě z roku 2019 a 2022 Odvolací soud tak nevidí žádný prostor pro akceptování výtek žalovaného, že by si snad žalobkyně měla hledat jiné zaměstnání, s delší pracovní dobou či lepším finančním ohodnocením, neboť dle odvolacího soudu žalobkyně v maximální možné míře, které jí zdravotní stav umožňuje, své omezené pracovní schopnosti využívá a nelze po ní spravedlivě požadovat, aby činila více.

14. V případě žalobkyně je tak třeba vycházet v jejím příjmu ze součtu invalidního důchodu, který je jí poskytován, a příjmu ze zaměstnání, kterého pravidelně dosahuje, případně v době pracovní neschopnosti rovněž příjmu z dávek nemocenského pojištění. V době zaměstnání žalobkyně se její čisté příjmy pohybovaly v roce 2022 a lednu 2023 v rozmezí od cca 17 000 Kč až do cca 20 500 Kč měsíčně, ovšem i v době pracovní neschopnosti žalobkyně byly nižší než 17 000 Kč pouze v měsíci září 2022 (cca 16 200 Kč), jinak v měsících říjnu a listopadu 2022 činily kolem 17 000 Kč.

15. Pokud byly žalobkyní uváděny její pravidelné výdaje, které byly zčásti rovněž dokládány, nelze tyto její pravidelné výdaje považovat za nepřiměřené, naopak lze souhlasit se žalobkyní, že veškeré výdaje žalobkyně, které by bylo za přiměřené možné považovat, v nich ještě odrazu nemají, neboť žalobkyní takto byly vypočteny spíše jen nezbytné výdaje týkající se jejích nákladů spojených s bydlením, dojížděním do zaměstnání, stravováním, ošacením, obutím a osobní hygienou, avšak bez zohlednění případných nákladů na kulturní a volnočasové vyžití a rovněž bez zohlednění nákladů na případnou obnovu nutného vybavení domácnosti žalobkyně. Dle názoru odvolacího soudu však i takové náklady (v přiměřeném rozsahu) do přiměřené výživy žalobkyně spadají, a tudíž je třeba uvažovat s částkou přiměřených výdajů žalobkyně o něco vyšší, než jen s náklady vyčíslenými žalobkyní. Odvolací soud tak pro rok 2022 uvažuje s tím, že na uspokojení přiměřených potřeb žalobkyně je třeba uvažovat s částkou kolem 20 500 Kč měsíčně, tedy cca o 2 000 Kč vyšší než kolik byly žalobkyní v průběhu řízení její náklady vyčísleny (odvolací soud si je vědom toho, že původně byla uváděna žalobkyní částka nižší, avšak uvažuje s průměrnou částkou vztahující se k celému danému roku) a rovněž o cca 2 000 Kč vyšší než kolik příjem žalobkyně měsíčně průměrně v tomto období činil (cca 18 500 Kč). Pro rok 2023 měl odvolací soud údaj jen pro jeden měsíc (leden), a tudíž uvažoval s obdobnou částkou přiměřené výživy žalobkyně zohledňující však nárůst nákladů žalobkyně vlivem vysoké inflace (15,1 % pro rok 2022) tak, jako u všech ostatních obyvatel České republiky, tudíž ačkoli rovněž příjem žalobkyně v podobě invalidního důchodu vzrostl, lze dle názoru odvolacího soudu uvažovat s nepokrytím přiměřené výživy žalobkyně jejími příjmy ve stejném rozsahu jako v roce 2022, tedy v částce cca 2 000 Kč měsíčně.

16. Odvolací soud dále nesouhlasí ani s tou námitkou žalovaného, že po něm nelze spravedlivě požadovat zejména s ohledem na jeho věk a zdravotní stav, aby výživné žalobkyni hradil. Dle názoru odvolacího soudu lze souhlasit s žalobkyní, že zdravotní stav žalovaného je sice určitým způsobem rovněž zhoršen, jak to prokázal, ovšem ve schopnosti jeho výdělečné činnosti jej prozatím významně neomezuje, pokud je schopen dosahovat stále vysokého příjmu (průměrně za období od srpna 2022 do ledna 2023 více jak 100 000 Kč hrubého měsíčně).

17. Ani žádná další zákonná kritéria uvedená v ust. § 760 odst. 2 o. z., která by vylučovala možnost přiznání výživného žalobkyni, zde naplněna dle názoru odvolacího soudu nebyla, když je třeba vzít v úvahu, že manželství účastníků trvalo dlouhou dobu od roku 1993 do roku 2021, tedy po dobu více jak 28 let, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na výživné cca sedm měsíců po jeho zániku, přičemž až do roku 2017 podílela se podle výpovědi dětí účastníků na péči o rodinnou domácnost, a to téměř výhradně, jak z těchto výpovědí vyplynulo, přičemž sama se žádného činu povahy trestného činu či obdobného vůči žalovanému nedopustila a není zde dán ani jiný obdobně závažný důvod pro to, aby jí výživné přiznáno nebylo. Za takový důvod nepovažuje odvolací soud ani skutečnost, že to byla žalobkyně, která opustila společnou domácnost účastníků v roce 2017, byť v tomto ohledu je možno přisvědčit žalovanému, že manželství účastníků neplnilo více jak tři roky před jejich rozvodem svoje funkce. Nelze však odhlédnout od toho, jak to učinil i soud prvního stupně, že důvodem odchodu žalobkyně ze společné domácnosti bylo vznětlivé chování žalovaného, byť za příčinu rozvratu manželství účastníků v rámci rozvodového rozhodnutí označeno nebylo. Pokud ale žalobkyně měla podle zjištění soudu prvního stupně z výpovědí slyšených svědků, z nichž dle názoru odvolacího soudu bylo možné vycházet, byť se jedná o děti účastníků a byť je jejich vztah se žalovaným narušen, pro odchod ze společné domácnosti takový důvod, nelze její odchod ze společné domácnosti považovat za důvod, pro který by jí výživné přiznáno být nemělo.

18. Dle přesvědčení odvolacího soudu lze tedy na žalovaném spravedlivě požadovat, aby výživné vůči žalobkyni jako rozvedené manželce plnil, pokud je stále schopen výdělečné činnosti, ve které dosahuje nadprůměrných příjmů. Odvolací soud přitom nepřehlédl, že žalovaný vyčíslil rovněž vysoké náklady spojené se svou samostatnou výdělečnou činností a také se splácením úvěrů převzatých za trvání manželství, ovšem i přesto je žalovaný dle odvolacího soudu schopen, resp. je v jeho možnostech a schopnostech, výživné v přiměřeném rozsahu žalobkyni plnit. Jak už shora odvolacím soudem uvedeno, pak tento přiměřený rozsah výživného spatřuje odvolací soud v částce 2 000 Kč měsíčně, neboť až při poskytnutí této částky bude přiměřená výživa žalobkyně, která není výživou jen nezbytně nutnou, omezující se jen na zcela základní životní potřeby, naplněna. Žalovaný je dle názoru odvolacího soudu schopen v takové výši výživné žalobkyni hradit, kdy ostatně sám hrazení takového výživného v rámci posledního jednání soudu prvního stupně při možném smírném vyřešení věci navrhoval (to ve shodě s názorem žalobkyně svědčí o tom, že takové výživné je schopen žalovaný žalobkyni hradit), a také v měsících listopadu 2022 až lednu 2023 byl schopen žalobkyni poskytovat výživné dle rozsudku soudu prvního stupně ve výši 3 000 Kč a hradit dluh na výživném ve výši 1 300 Kč.

19. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené ve výroku I. v tom rozsahu, v jakém soud prvního stupně stanovil žalovanému povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně s účinností od 12. 1. 2022 (tedy ode dne zahájení řízení v této věci) splatné do každého posledního dne v měsíci, jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, naproti tomu v tom rozsahu, v jakém soud přiznal žalobkyni další výživné v částce 1 000 Kč měsíčně od 12. 1. 2022, rozsudek soudu prvního stupně postupem dle ust. § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Výsledkem rozhodnutí odvolacího soudu o výživném pro žalobkyni je takto, že žalovaný je povinen platit na její výživu měsíčně částku 2 000 Kč s účinností od 12. 1. 2022, splatnou do každého posledního dne v měsíci.

20. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k jiné výši přiměřeného výživného, které je žalovaný povinen žalobkyni hradit, změnil podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. také rozhodnutí soudu prvního stupně o dluhu na výživném za dobu od 12. 1. 2022 do 31. 1. 2023 s tím, že za toto období mělo být žalovaným zaplaceno na výživném pro žalobkyni celkem 25 290 Kč, zaplaceno jím bylo na podkladě shodných tvrzení účastníků a provedených důkazů 12 900 Kč, a tedy zůstává uhradit 12 390 Kč s tím, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně povolil žalovanému pravidelné měsíční splátky k zaplacení tohoto dluhu na výživném po 1 300 Kč splatné společně s běžným výživným s tím, že v případě nezaplacení jediné splátky se stává splatný celý dluh.

21. Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně s ohledem na jinou výši přiznaného výživného žalobkyni dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. rovněž ve výroku o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného ze žalobkyně, o kterém rozhodl soud prvního stupně v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, jelikož žalobkyně byla od soudního poplatku osobně dle ust. § 11 odst. 2 písm. c) zákona o soudních poplatcích osvobozena, žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni a sám od soudního poplatku osvobozen není. Výši soudního poplatku stanovil tedy nově odvolací soud v souladu s položkou 7 sazebníku soudních poplatků a § 6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích na částku 1 200 Kč jako 1 % z částky 120 000 Kč, tedy pětinásobku ročního výživného.

22. S ohledem na to, že odvolací soud přistoupil k částečné změně napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodoval podle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rovněž o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a v souladu s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. rovněž o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že výsledku daného řízení, pokud žalobkyně v řízení v prvním stupni uspěla se svým požadavkem na placení výživného jen v menší části a v řízení před soudem odvolacím uspěl v menším rozsahu naopak se svým odvoláním žalovaný, a také spravedlivému uspořádání vztahu mezi účastníky v otázce náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů i s ohledem na všechny okolnosti tohoto případu odpovídá, aby si každý z účastníků nesl náklady tohoto řízení v obou stupních sám, a proto rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá.