10 CO 41/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; anonymizována dvě slova jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa , Spolková republika Německo zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa o 1 608 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 11. 10. 2021, č. j. 4 C 175/2021-59,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 11. 10. 2021, č. j. 4 C 175/2021-59, žalobu o zaplacení částky 1 608 EUR s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 11 035 Kč na účet advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, které následně podáním ze dne 22. 12. 2021 odůvodnil. Důvody odvolání žalobce spatřoval v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasil s tím, že by se věc měla řídit českým právem, jelikož ani soud prvního stupně a ani žalovaná nerozporují, že žalované byla přiznána výplata Kindergeldu jako dávky poskytované německým státem čistě na základě německých předpisů a za splnění podmínek daných německými předpisy, stejně jako dávka Kinderbonusu. Dle žalobce tak v daném případě jasně převažuje souvislost předmětného sporu týkajícího se v zásadě rozložení dávek Kindergeldu s Německem a německými právními předpisy a jediná souvislost s Českou republikou je, že žalovaná a její dcera žijí v České republice a dávka je vyplácena do České republiky, ovšem stále na stejném základě podmiňující daňovou příslušnost jednoho rodičů k SRN a při fikci pobytu žalované v SRN. Pokud soud prvního stupně jednoduše pouze na základě pobytu žalované a nezletilé v České republice dovodil větší souvislost s Českou republikou, je takový závěr dle žalobce velice zjednodušeným pohledem na věc a zjednodušenou argumentací, která neodpovídá všem aspektům daného sporu. Soud by tedy měl dle žalobce vzít v úvahu při svém hodnocení všechny s tímto případem a výplatou Kindergeldu související aspekty, celý případ posoudit v širším kontextu, než je pouze pobyt žalované a nezletilé. Závěry soudu o rozhodném právu nejsou tedy dle žalobce v daném případě správné.

3. Dle žalobce však soud prvního stupně i při určování možných skutkových podstat bezdůvodného obohacení dle českého práva vychází nesprávně výhradně z příkladmo uvedených možností a úplně opomíjí existenci generální skutkové podstaty bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. Aby došlo k bezdůvodnému obohacení, není dle žalobce, ačkoli k tomu jistě dochází ve většině případů, nutné naplnění některé ze skutkových podstat uvedených v odst. 2 § 2991 o. z. Pro určení, zda bylo spravedlivým, aby si žalovaná vedle celého soudem určeného výživného pro nezletilou ponechala i celou část Kindergeldu, je přitom dle žalobce nutné nahlédnout právě do německých předpisů, které se dávkou Kindergeld zabývají. Není dle něj možné, aby soud, který dospěl k závěru, že by se měl daný vztah řídit českým právem, jednoduše opominul, ignoroval předpisy německé, ačkoliv právě předmět daného sporu se německými a pouze německými zákony řídí. Dle žalobce se soud musí s touto skutečností nějakým způsobem vypořádat a dle něj konstatování, že Kindergeld a tedy ani jeho zápočet na výživné není upraven českými právními předpisy, nemůže vést k tomu, že se soud bude tvářit, jakoby v dané kauze Kindergeld se všemi svými pravidly vlastně vůbec neexistoval. Dle žalobce nakonec i právě proto, že Kindergeld jako německý příspěvek, který se řídí německými předpisy, není českými právními předpisy upraven, musí soud vzít v potaz právě předpisy německé. Dále žalobce poukázal na to, že Kindergeld je dávkou určenou jako příspěvek (rodičům a nikoli dítěti) na výživu dítěte a pouze z praktických důvodů je vyplácen rodiči, u něhož dítě žije, jelikož ten také zajišťuje každodenní potřeby dítěte, a příspěvek německého státu na výživu dítěte rodiči platícímu výživné je pak vyrovnán formou zápočtu jedné poloviny Kindergeldu na hrazené výživné s odkazem na ust. § 1612b německého občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaná obdržela jak celý Kindergeld a Kinderbonus, tak plnou výši výživného, došlo dle žalobce na její straně k bezdůvodnému obohacení, jelikož minimálně bez spravedlivého důvodu obdržela vedle plného Kindergeldu i plné výživné. Vzhledem k tomu, že Kindergeld je příspěvek německého státu oběma rodičům na výživu dítěte, je spravedlivé, aby byl mezi rodiči také (jak i předpokládají německé zákony) rovnoměrně rozdělen, nikoli výplatou, ale zápočtem. I kdyby se tedy měl daný vztah řídit českým právem, musí přesto soud dle žalobce dojít k závěru, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, jelikož pobírala vedle plného výživného i celý Kindergeld. K výživě dítěte je však určeno pouze výživné otce a jedna polovina Kindergeldu určená na výživu dítěte ze strany matky. I když tedy bude soud posuzovat bezdůvodné obohacení dle českého práva, nemůže dle žalobce ignorovat pravidla, kterými se tato německá dávka vyplácená na základě německých předpisů řídí. Po jejich posouzení pak dle žalobce není možné dojít k jinému závěru, než že žalovaná v rozporu s německými předpisy neprovedla zápočet jedné poloviny Kindergeldu na výživné, a tedy bez spravedlivého důvodu obdržela ke svým rukám plné výživné a celý Kindergeld, ačkoli k výživě nezletilé dcery může spravedlivě užít pouze výživné a jednu polovinu Kindergeldu a druhá polovina je příspěvkem náležejícím na výživné ze strany otce. Pokud tedy žalovaná takový odpočet odmítla provést a vedle plného výživného inkasuje i plný Kindergeld, dochází u ní dle žalobce k bezdůvodnému obohacení ve výši jedné poloviny Kindergeldu, jelikož u ní právě v této výši neexistuje spravedlivý důvod pro to, aby si ponechala i druhou polovinu Kindergeldu, jelikož ta má být od výživného hrazeného žalobcem odečtena a až v rámci výživného určena pro potřeby nezletilé. Nebylo přitom dle žalobce záměrem německého zákonodárce v rámci stanovování daňového zvýhodnění rodin s dětmi a stanovování dávek Kindergeld, aby právě německý daňový poplatník byl ten, komu z výplaty Kindergeldu neplyne ve výsledku žádná výhoda. Naopak právě tento německý daňový poplatník má být výplatou Kindergeldu zvýhodněn, tedy mu má být poskytnuta peněžitá pomoc k výživě dětí. Pokud tak soud žalobě nevyhoví, bude to dle žalobce ve výsledku znamenat, že v případě rodičů dítěte žijícího v SRN dojde k rozložení daňového zvýhodnění v souladu se záměrem zákonodárce na oba rodiče, ale v případě dítěte žijícího v ČR plyne plné daňového zvýhodnění německého státu pouze rodiči žijícímu mimo SRN, který žádným způsobem do rozpočtu SRN nepřispívá. V takovém případě by šlo o postup proti smyslu Kindergeldu.

4. Za nesprávný považuje žalobce také argument soudu prvního stupně, že ze žádného právního předpisu České republiky nelze dovodit nárok žalobce na výplatu jedné poloviny Kindergeldu, jelikož české právo Kindergeld nezná, český stát jej nevyplácí, a tudíž se jím ve svých předpisech logicky nikde nezabývá. To však dle žalobce neznamená, i v případě, že by se tento spor neřídil německým právem, že by soud mohl jednoduše ignorovat zásady, kterými se výplata Kindergeldu podle německého práva řídí. Soud je totiž povinen se při svém rozhodování vždy řídit i zásadami spravedlnosti a zohlednit veškeré pro případ významné skutečnosti, přičemž právě proto, že české právo se Kindergeldem nezabývá, vyplývají pro Kindergeld zásadně významné skutečnosti jedině z práva německého.

5. Dle žalobce pak nemůže obstát ani argumentace žalované a soudu prvního stupně rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1544/2017, jelikož se jedná odlišný případ, neboť ve zmiňovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud vůbec nezabýval tím, v jakém poměru a jakým způsobem by měl být Kindergeld určený oběma rodičům jako finanční pomoc na výživu dítěte mezi rodiče rozložen. Problematika rozložení dávek Kindergeldu mezi rodiče a případně jeho zápočtu na výživné se doposud nezdá být judikaturou českých soudů vyřešena.

6. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.

7. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobce není a nemůže být k vedení takovéhoto sporu aktivně legitimován. Dle ní nelze dovozovat legitimaci žalobce k podání žalobního návrhu a vedení sporného řízení z toho, že by snad měl být příjemcem jedné poloviny dávky vyplácené dotčeným orgánem státní správy na území SRN. Dle žalované je třeba otázku posouzení toho, kdo je daňovým rezidentem a oprávněným příjemcem dávky Kindergeld v SRN, ponechat k posouzení německému správnímu orgánu. Pokud by žalobce měl pocit, že by měl být účastníkem řízení, na jehož základě byla dávka vyplacena, pak se měl dle žalované jako účastník řízení přihlásit a své námitky uplatnit v tomto řízení. Dle žalované zde tedy důvod k podání žalobního návrhu nebyl a není a tvrzení o tom, že se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, je právně zcestné. Dle žalované je odvolání žalobce, stejně jako jeho předchozí podání, určitým nešťastným exkurzem do nejrůznějších právních úvah napříč právními řády, ale základem sporu je otázka procesní legitimace, což je naznačeno již vpředu, což žalobce neřeší a snaží se přesvědčit české soudy mimo jiné o„ vyrovnání formou zápočtu jedné poloviny Kindergeldu na hrazené výživné“, spolu s odkazem na komentář k německému občanskému zákoníku. Žalovaná se naopak domnívá, že žalobní návrh nemá oporu v českém právním řádu a není důvod pro jiný postup, než který zvolil soud prvního stupně, který žalobní návrh zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná tedy navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.

8. Na podkladě včasného odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobce a vyjádření žalované k němu, a poté co ve věci dne 24. 3. 2022 konal jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce za důvodné považovat nelze.

9. V posuzované věci domáhá se žalobce po žalované zaplacení částky 1 608 EUR spolu se zákonnými úroky z prodlení počítanými od 5. 5. 2021 do zaplacení jako náhrady za bezdůvodné obohacení, které žalované vzniklo tím, že si vedle plně hrazeného výživného stanoveného soudem ve prospěch nezletilé dcery účastníků [jméno] [příjmení] ponechala v období od března 2020 do dubna 2021 celou výši vyplacené dávky ze Spolkové republiky Německo v podobě Kindergeldu a Kinderbonusu, ačkoli v souladu s právními předpisy Spolkové republiky Německo měla být jedna polovina těchto dávek správně odpočtena od výživného, které je povinen žalobce jako otec nezletilé [jméno] [příjmení] této hradit. V podrobnostech žalobce argumentoval obdobně jako v podaném odvolání. Žalovaná s návrhem žalobce nesouhlasila, neboť dle ní k bezdůvodnému obohacení na její straně nedošlo, jelikož dle ní by se mohl žalobce domáhat vydání bezdůvodného obohacení po žalované pouze v případě, že by získané finanční prostředky z dávky Kindergeldu či Kinderbonusu využila toliko pro sebe či jiným nakládáním s nimi se zpronevěřila účelu tohoto příspěvku, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1544/2017. Žalovaná dále nesouhlasila ani s tím, že by v dané věci bylo možno aplikovat německé právo a naopak dle ní bylo třeba, aby se věc posoudila podle práva českého. Dále žalovaná namítla i to, že vyplácení těchto dávek bylo zohledněno nejen žalobcem, ale i v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. [spisová značka].

10. Soud prvního stupně ve věci konal jednání dne 11. 10. 2021, při kterém provedl listinné důkazy předložené ze strany účastníků, včetně listin předložených ze strany žalobce týkajících se právní úpravy ve Spolkové republice Německo upravující dávky Kindergeldu a Kinderbonusu a jejich zohlednění při hrazení výživného a ohledně výkladu těchto právních předpisů, přičemž při tomto jednání žalovaná výslovně uvedla, že vyplácené dávky užívá výhradně pro uspokojování oprávněných potřeb nezletilé dcery, tedy na její výživu, kroužky a další věci, znovu také uvedla, že v rámci opatrovnického řízení soudu uvedla, jakou částku na výživném žádá hradit s tím, že již tehdy také uvedla, že chce požádat rovněž o vyplácení dávky Kindergeld. Po provedeném jednání soud ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl.

11. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda jde dána pravomoc českých soudů k rozhodnutí dané věci, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak je v souladu s § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém s tím, že v daném případě je místně příslušným Okresní soud v Klatovech. Dále se zabýval tím, jaké je rozhodné právo pro posouzení dané věci, přičemž s ohledem na to, že zákon č. 91/2012 Sb. výslovně neupravuje vztahy z bezdůvodného obohacení, bylo dle něj namístě užít ustanovení svým obsahem nejbližší, a to konkrétně ust. § 87 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož smlouvy se řídí právem státu, s nímž závazek nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany rozhodné právo nezvolily. Dospěl pak k závěru, že s ohledem na to, že jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo na úkor žalobce dojít na straně české občanky žijící v České republice, a to ponecháním si dávky vyplácené pro účely uspokojování potřeb nezletilé, která je rovněž českou občanskou žijící v České republice, kdy i místem tvrzeného bezdůvodného obohacení je Česká republika, je třeba za rozhodné právo určit právo české a nikoli německé, jak argumentoval žalobce. V té souvislosti soud prvního stupně ještě uvedl, že se v dané věci nejedná o řízení mezi německým státem a žalovanou ve smyslu oprávněnosti pobírání dávky, nýbrž se jedná o spor rodičů mezi sebou o to, kdo má jakou část této dávky ve prospěch nezletilé [jméno] získat do své dispozice.

12. Dále soud prvního stupně na podkladě svých skutkových zjištění z provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků ohledně úpravy poměrů a výživného nezletilé [jméno] [příjmení] a ohledně výplaty dávky Kindergeld a Kinderbonus dospěl k závěru, že žalobu za důvodnou považovat nelze, neboť nárok žalobce nemá oporu v hmotném právu. Dle soudu prvního stupně bylo nesporné, že žalobce poskytl žalované součinnost k vyřízení dávky tzv. Kindergeldu v SRN, na dávku pro dítě vznikl dle německých právních předpisů nárok v důsledku zaměstnání žalobce v SRN, dávka byla žalované řádně přiznána a žalovaná ji tedy pobírá zcela oprávněně, a tudíž se nemůže jednat o plnění bez právního důvodu či z právního důvodu, který odpadl, kdy navíc se již vůbec nejedná o plnění poskytnuté žalobcem. Dle soudu prvního stupně nejde ani o protiprávní užití cizí hodnoty, neboť dávka Kindergeld je dávkou určenou pro pokrývání potřeb nezletilého dítěte a k tomuto účelu musí být výhradně užita, přičemž v řízení nebylo nikým tvrzeno ani prokazováno, že by se snad žalovaná tomuto účelu zpronevěřila a s dávkou hospodařila jinak než ve prospěch nezletilé [jméno]. K závěru ohledně protiprávního užití cizí hodnoty by však bylo možno dle soudu prvního stupně dospět jedině tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žalovaná použila dávku Kindergeld pro vlastní potřebu či s ní naložila jakkoli jinak, než ve prospěch nezletilé, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 1544/2017. I v takovém případě by však dle soudu prvního stupně mohlo být ve vztahu k požadavku na vydání bezdůvodného obohacení věcně legitimováno pouze nezletilé dítě, na jehož úkor by k bezdůvodnému obohacení došlo, v žádném případě však druhý rodič, který beneficientem dávky není. Dle soudu prvního stupně také nedošlo k tomu, že by žalobce za žalovanou něčeho plnil, a s ohledem na to dle soudu prvního stupně ani z ust. § 2991 a násl. o. z. o bezdůvodném obohacení ani z žádných dalších ustanovení občanského zákoníku či jiných předpisů českého hmotného práva nelze dovodit nárok žalobce na výplatu jedné poloviny dávky Kindergeldu žalovanou. Soud prvního stupně dále ještě nad rámec výše uvedeného uvedl, že žalobce může své požadavky související s dávkou Kindergeld uplatňovat pouze a jedině v řízení o výživném pro nezletilou [jméno], kde opatrovnický soud může za určitých okolností pobírání dávky Kindergeld při úvaze o výši vyživovací povinnosti zohlednit, nicméně takový nárok nemůže být předmětem občanskoprávního sporu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

13. S ohledem na námitky, které byly žalobcem v odvolání uplatněny, zabýval se odvolací soud nejprve tím, zda je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že rozhodným právem pro posouzení dané věci je právo české a nikoli německé. Odvolací soud se přitom se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodným právem je právo české, ztotožňuje, kdy úvahy soudu prvního stupně v tomto směru ještě doplňuje. Dle názoru odvolacího soudu s ohledem na to, že otázka nastolená žalobcem v tomto řízení souvisí bezprostředně s otázkou výživného hrazeného ve prospěch nezletilé [jméno] [příjmení] žalobcem, je třeba při posouzení otázky rozhodného práva vyjít také z nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti, podle jehož článku 15 se právo rozhodné pro otázky vyživovací povinnosti v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23. 11. 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti, určuje v souladu s uvedeným protokolem. S ohledem na to, že Česká republika a rovněž Spolková republika Německo jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23. 11. 2007, bylo třeba určit rozhodné právo pro otázky vyživovací povinnosti právě v souladu s tímto protokolem, podle jehož článku 3 odst. 1 platí, že vyživovací povinnost se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak, kdy ale zvláštní pravidla pro určení rozhodného práva dle tohoto protokolu svého uplatnění v dané věci nenajdou. Rozhodným právem pro vyživovací povinnost obou účastníků k nezletilé [jméno] [příjmení] je tedy právo státu obvyklého pobytu nezletilé [jméno] [příjmení], které se nachází v České republice, což je skutečností mezi účastníky nespornou. Je tudíž v poměrech posuzované věci nepochybné, že otázky vyživovací povinnosti žalobce i žalované k nezletilé [jméno] [příjmení] řídí se právem českým. S ohledem na úzkou souvislosti řešené problematiky v tomto řízení právě s vyživovací povinností obou účastníků jako rodičů k nezletilé [jméno] [příjmení] řídí se pak dle přesvědčení odvolacího soudu rovněž tato právní věc právem českým, i pokud přímo o otázku vyživovací povinnosti nejde.

14. Pro případ, že by daný vztah byl mimosmluvním závazkovým vztahem, který nevyplývá z rodinných vztahů a vztahů považovaných rozhodným právem za vztahy se srovnatelnými účinky, včetně vyživovací povinnosti, pak by bylo třeba aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), kdy podle článku 10 odst. 3 tohoto nařízení by rozhodným právem bylo opět právo české, neboť jde o právo země, kde k tvrzenému bezdůvodnému obohacení došlo, jelikož jiný soukromoprávní vztah mezi účastníky, vyjma vztahu rodinného, včetně vyživovací povinnosti účastníků k nezletilé [jméno] [příjmení], zde dán není (jinak právě s rodiněprávním vztahem účastníků a jejich vyživovací povinností k nezletilé [jméno] tento mimosmluvní vztah souvisí).

15. Na rozdíl od žalobce má dále odvolací za to, že nelze v soukromoprávní věci odvozovat rozhodné právo od toho, jakým veřejným právem řídí se dávka vyplácená ze Spolkové republiky Německo, jelikož soukromé právo se zásadně uplatňuje nezávisle na právu veřejném (viz § 1 odst. 1 o. z.), a veřejnoprávní předpisy upravující určitou dávku nemají tudíž zásadní vliv na posouzení soukromoprávního vztahu mezi účastníky, včetně určení rozhodného práva pro jeho řešení. Dle názoru odvolacího soudu je tudíž v každém případě rozhodným právem v dané věci právo české, bez ohledu na to, jakými právními předpisy (jakého státu) řídí se v rovině veřejnoprávní přiznání dávek Kindergeld a Kinderbonus.

16. Na druhou stranu je však třeba souhlasit se žalobcem v tom směru, že je třeba k povaze takto vyplácené dávky v podobě Kindergeldu a Kinderbonusu ze Spolkové republiky Německo přihlédnout a s ohledem na jejich povahu v poměrech českého právního řádu zhodnotit, jakým způsobem má být s takovou dávkou ze strany rodičů (nezletilého) dítěte naloženo a případně jak má být taková dávka zohledněna v souvislosti se stanovením a plněním vyživovací povinnosti rodičů k (nezletilému) dítěti. Není však možno, jak to navrhuje žalobce, přímo aplikovat ust. § 1612b německého občanského zákoníku (BGB), jelikož jde o ustanovení soukromoprávního předpisu Spolkové republiky Německo, jehož právní řád se na posouzení dané věci neuplatní. Úvahy žalobce v tomto směru tedy nelze akceptovat a danou problematiku je třeba posoudit prizmatem právního řádu České republiky, tedy v poměrech posuzované věci zejména hledisky zákona č. 89/2012 Sb., tedy nového občanského zákoníku.

17. V projednávané věci bylo zjištěno, že na základě rozhodnutí příslušeného orgánu Spolkové republiky Německo obdržela žalovaná, jako oprávněný příjemce dávky, za období měsíců března 2020 až dubna 2021 dávky Kindergeld a Kinderbonus v celkové výši 3 216 EUR.

18. Právní úprava dávky označované jako Kindergeld je přitom obsažena ve dvou právních předpisech, jednak je to spolkový zákon o přídavku na děti (Bundeskindergeldgesetz) a jednak zákon o dani z příjmů (Einkommensteuergesetz) s tím, že v dané věci bylo rozhodnutí o přiznání dávky Kindergeldu vydáno podle zákona o dani z příjmu. Kindergeld je přitom svou povahou jistým typem daňového zvýhodnění, jde o veřejnoprávní sociální dávku, která má„ ulehčit rodičům zátěž vyplývající z jejich vyživovací povinnosti vůči dětem“ (§ 31 věta první zákona o dani z příjmů). Uvedená dávka je určena k zajištění minimálních existenčních potřeb dětí tím, že představuje podporu rodin a kompenzuje jim náklady na výchovu dětí. Pomáhá ke snižování finančního zatížení rodičů a je primárně určena jako podpora pro rodiče, kterým vznikají zvýšené náklady v souvislosti s tím, že vychovávají a vyživují dítě. Kindergeld slouží k podpoře rodiny, přičemž zvýhodněna má být rodina, nikoli jen jednotlivec, kterému se Kindergeld vyplácí. Samotná okolnost, že se vyplácí pouze jednomu z rodičů, představuje zjednodušení správy ohledně takto vyplácených finančních prostředků. Peněžní prostředky tvořící dávku Kindergeld jsou tak německou veřejnoprávní úpravou pojímány jako prostředky vyplácené rodiči dítěte (zpravidla nezletilého) a mající kompenzovat výdaje a náklady, které jsou spojeny s plněním vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti. Je proto také veřejnoprávními předpisy naznačováno, že tyto prostředky mají být použity ve prospěch dítěte, aniž by však v soukromoprávní rovině byla jakkoli řešena situace, že rodič tyto prostředky ve prospěch dítěte nepoužije. Neplnění vyživovací povinnosti v takovém případě umožňuje dítěti žádat o vyplácení dávky Kindergeld Úřad pro rodinné dávky, který je poskytuje z tzv. rodinných fondů. Uvedená dávka není shodná s tzv. přídavky na dítě poskytovanými v České republice jako dávka státní sociální podpory podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Jsou-li uvedené prostředky použity ve prospěch dítěte, odpovídá jejich použití účelu vyplývajícímu z uvedených německých veřejnoprávních předpisů a představují finanční prostředky spotřebované v souladu se zákonnou úpravou. Jestliže však spotřebovány ve prospěch dětí nejsou, pak ani německá právní úprava soukromoprávní dosah takových případů výslovně neřeší, vyjma ust. § 1612b BGB (německého občanského zákoníku) řešícího promítnutí Kindergeld do vyživovací povinnosti (k tomu srovnej shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3127/2020).

19. Obdobný režim pak má rovněž dávka Kinderbonus, která byla s ohledem na mimořádnou situaci na podporu rodin ve Spolkové republice Německo vyplácena a byla vyplacena také žalované.

20. V poměrech posuzované věci lze tak dle názoru odvolacího soudu přisvědčit žalobci v tom směru, že z pohledu německého práva je třeba dávky Kindergeld i Kinderbonus považovat za dávky náležející spíše rodiči než dítěti, byť i podle odborné literatury předkládané ze strany žalobce (příloha č. 6b žaloby) je či minimálně bylo po právní stránce sporné, čí příjem Kindergeld (a obdobně i Kinderbonus) je, zda jde o příjem rodičů či dítěte. V případě výživného na dítě je však tato otázka nerozhodná, neboť povinnost rodičů jim vyplácený Kindergeld (a obdobně i Kinderbonus) použit na pokrytí potřeb finanční hotovosti dítěte svědčí o tom, že náleží v rámci svěřenecké vázanosti hospodářsky dítěti (opět viz komentář předložený žalobcem jako příloha 6b žaloby).

21. Jelikož dle názoru odvolacího soudu nelze v nyní řešeném případu s ohledem na to, jaké právo je pro posouzení věci rozhodné, užít ust. § 1612b BGB řešícího promítnutí dávky Kindergeld do vyživovací povinnosti, je třeba pro závěr o tom, jakým způsobem se výplata této veřejnoprávní dávky určené v konečném důsledku ve prospěch dítěte promítá do vyživovací povinnosti rodiče a jakým způsobem se promítá do nakládání s touto dávkou jedním rodičem, jemuž je vyplácena, ve vztahu k rodiči druhému, hledat řešení v českém právním řádu.

22. V té souvislosti je třeba vyjít z toho, že právní řád České republiky žádné obdobné ustanovení jako je ust. § 1612b BGB nemá, což samozřejmě, jak namítá žalobce, odpovídá tomu, že český právní řád s obdobně koncipovanou dávkou nepočítá. Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), jako právní předpis upravující vyživovací povinnost rodičů k dětem, však výslovně neřeší ani otázku jiných veřejnoprávních dávek vyplácených rodičům či dětem podle práva České republiky a určení rozsahu vyživovací povinnosti stanoví podle kritérií uvedených v ust. § 910 a násl. občanského zákoníku (zejména ust. § 913, 914 a 915 občanského zákoníku). Právě v souladu s těmito kritérii je tak dle názoru odvolacího soudu třeba zohlednit také výplatu dávky Kindergeld (obdobně i dávky Kinderbonus) jednomu z rodičů, tedy právě v rámci stanovení rozsahu vyživovací povinnosti druhého rodiče. Zohledněna tak výplata této dávky ve vztahu k výživnému pro (nezletilé) dítě může být i dle názoru odvolacího soudu zásadně skutečně v řízení o stanovení výživného ve prospěch (nezletilého) dítěte, kdy judikatura k této otázce zohlednění dávky Kindergeld a obdobně i Kinderbonus při stanovení výživného, byť nikoli zcela jednotně, připouští (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 2967/15), tudíž zohlednění takové skutečnosti je i v poměrech rozhodného práva České republiky možné, ovšem nikoli tím způsobem, jak to žádá žalobce.

23. Pokud žalobce namítal, že v řízení o stanovení výživného pro nezletilou [jméno] [příjmení], které bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 5. 2020, č. j. [číslo jednací], nemohla být otázka Kindergeldu zohledněna, jelikož v té době taková dávka vyplácena nebyla, jde sice o námitku pravdivou nikoli však odůvodňující požadavek žalobce uplatněný v této věci, jelikož žalobci nic nebránilo v tom, aby se poté, co výplata této dávky byla zahájena, domáhal příslušným návrhem snížení výživného, které má ve prospěch nezletilé dcery hradit, má-li za to, že výplata této dávky má vést ke snížení jím přímo hrazené vyživovací povinnosti. Mezi účastníky je ostatně nesporné a je to známo i odvolacímu soudu, že žalobce návrh na snížení výživného hrazeného jím ve prospěch nezletilé [jméno] s ohledem na výplatu dávky Kindergeldu matce, jež není automaticky matkou zohledňována ve vztahu k vyživovací povinnosti stanovené žalobci soudem, podal, tomuto jeho návrhu však nebylo dosud nepravomocně vyhověno a žalobce se v odvolacím řízení domáhá změny rozsudku soudu prvního stupně v této otázce.

24. V poměrech právního řádu České republiky tedy není dle názoru odvolacího soudu možný takový postup, který předestřel žalobce, tedy že by mělo být obdobně jako v právu německém jen s ohledem na povahu této dávky (Kindergeld či Kinderbonus), tedy i bez výslovné zákonné úpravy v českém právu, uvažováno o tom, že je třeba automaticky provádět odečet jedné poloviny vypláceného Kindergeldu (obdobně Kinderbonusu) od stanovené vyživovací povinnost žalobci pro nezletilou [jméno] [příjmení], jelikož pro takový postup v právním řádu České republiky oporu nalézt nelze.

25. V té souvislosti je třeba uvést i to, že výživné pro (nezletilé) dítě je nepochybně podle českého právního řádu nárokem (nezletilého) dítěte, a pokud bylo jako takový nárok po žalobci vymáháno v rozsahu, v jakém jím nebyla povinnost stanovená rozsudkem opatrovnického soudu dobrovolně plněna, šlo o vymáhání nároku nezletilého dítěte pouze zastoupeného zákonnou zástupkyní, tedy svojí matkou, nikoli o vymáhání nároku samotné matky (žalované). V takovém případě, pokud podle názoru otce, k čemuž se přiklonil i Nejvyšší soud České republiky ve věci vedené u něj pod sp. zn. 22 Cdo 3127/2020, je příspěvek v podobě Kindergeldu (a obdobně i Kinderbonusu) nárokem či dávkou náležející rodiči (a nikoli příjmem dítěte), nelze uvažovat ani o započtení vyplaceného Kindergeldu či Kinderbonusu na výživné hrazené ve prospěch nezletilé [jméno] [příjmení] ve smyslu občanského zákoníku, jelikož nejde o vzájemné pohledávky, kdy ostatně započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný, je také výslovně zákonem zakázáno (viz § 1982 a násl. o. z.).

26. V poměrech českého právního řádu, který je pro posouzení věci rozhodný, by tak bylo možno o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z. na straně rodiče pobírajícího tzv. Kindergeld (a obdobně také Kinderbonus) uvažovat jedině v případě, prokázalo-li by se, že takto získané finanční prostředky využil pouze pro sebe či se jiným nakládáním s nimi zpronevěřil účelu tohoto příspěvku (k tomu srovnej shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1544/2017, na které bylo odkazováno žalovanou i soudem prvního stupně). Dle názoru odvolacího soudu, byť situace řešená v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla zcela shodná jako situace nyní řešená odvolacím soudem, je třeba pro účely vymezení předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení rodiče pobírajícího dávku Kindergeld (obdobně i Kinderbonus) vycházet právě z tohoto rozhodnutí, které v tomto ohledu za překonané považovat nelze a které v tomto ohledu situaci řešené v této věci odpovídá, neboť ze strany žalobce je tvrzeno, že k bezdůvodnému obohacení žalované jako rodiče pobírající tzv. Kindergeld (obdobně Kinderbonus) došlo. Ačkoli tedy nelze nakonec souhlasit se soudem prvního stupně v tom směru, že by žalobce nebyl ve věci (v žádném případě) aktivně věcně legitimován, jelikož aktivně věcně legitimováno by ve vztahu k požadavku na vydání bezdůvodného obohacení bylo za každé situace pouze nezletilé dítě, jemuž je dávka Kindergeld (a obdobně Kinderbonus) určena (a to i s ohledem na novější závěry Nejvyššího soudu přijaté v jeho rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 3127/2020), mohl by být žalobce se svojí žalobou i podle názoru odvolacího soudu úspěšný pouze tehdy, pokud by tvrdil a také prokázal, že žalovaná pobírající Kindergeld a rovněž Kinderbonus jako oprávněná příjemkyně těchto dávek takto získané finanční prostředky využila pouze pro sebe či se jiným nakládáním s nimi zpronevěřila účelu tohoto příspěvku, tedy je neužila ve prospěch jejich společného dítěte. Žalobce však žádnou takovou skutečnost netvrdil a ani neprokazoval a naopak žalovaná uvedla, že takto získané finanční prostředky ve prospěch nezletilé používá, což žalobce při jednání soudu prvního stupně a ani ve svém odvolání nijak nezpochybnil. V poměrech posuzované věci tedy vychází odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že prostředky vyplacené žalované v podobě dávky Kindergeld i Kinderbonus byly použity ve prospěch nezletilého dítěte účastníků, tedy [jméno] [příjmení], a tudíž z pohledu českého práva ve smyslu ust. § 2991 a násl. o. z. k bezdůvodnému obohacení na straně žalované nedošlo, neboť nelze uzavřít, jak to činí žalobce, že by se žalovaná na úkor žalobce bez spravedlivého důvodu obohatila, pokud takto získané prostředky z dávky Kindergeld i Kinderbonus použila ve prospěch dítěte, což účelu jejich použití vyplývajícímu i z veřejnoprávních předpisů SRN odpovídá.

27. Takto žalovanou spotřebované finanční prostředky z obou dávek ve prospěch nezletilé dcery účastníků byly tedy dle názoru odvolací soudu spotřebovány v souladu s jejich hospodářským určením, byť jejich vyplacení nebylo zřejmě zohledněno ve vztahu k plnění vyživovací povinnosti žalobce vůči nezletilé [jméno] [příjmení] v souladu se soukromoprávní úpravou zakotvenou v ust. § 1612b BGB, kterou však s ohledem na to, že se věc německým právem neřídí, nebylo možné v této věci aplikovat, a tedy z pohledu českého práva k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce rozhodně nedošlo.

28. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobu žalobce nelze považovat za důvodnou, neboť k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce, které by byla povinna žalovaná žalobci vydat, tím, že dávky Kindergeld a Kinderbonus spotřebovala ve prospěch nezletilé [jméno] [příjmení], společné dcery účastníků, nedošlo, a to i přesto, že z důvodu výplaty těchto dávek nedošlo ke snížení výživného hrazeného žalobcem ve prospěch nezletilé [jméno] [příjmení] o jednu polovinu takto vyplacených dávek.

29. V té souvislosti připomíná odvolací soud ještě ust. § 923 odst. 2 o. z., dle kterého, dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací, což představuje v českém právním řádu ochranu nezletilého dítěte, v jehož prospěch je výživné hrazeno a bylo v jeho prospěch spotřebováno, čímž lze dle názoru odvolacího soudu podpořit i závěr o tom, že nedošlo ani k bezdůvodnému obohacení žalované, které by byla povinna žalovaná žalobci vydat, pokud jí vyplacené dávky Kindergeld a Kinderbonus použila ve prospěch nezletilé [jméno] [příjmení].

30. Soud prvního stupně rozhodl správné rovněž o náhradě nákladů řízení účastníků ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalobce se svojí žalobou neuspěl a žalovaná tak měla v daném sporu plný úspěch, přičemž výši těchto nákladů řízení rovněž správně vypočetl, kdy na tento výpočet, který nebyl ze strany žalobce nijak zpochybněn, odvolací soud pro stručnost odkazuje. Snad jen pro úplnost odvolací soud dodává, že zde dle něj nejsou přítomny ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by výjimečně úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci nemělo být dle ust. § 150 o.s.ř. přiznáno.

31. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

32. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost k náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení uložil žalobci, který nebyl se svým odvoláním úspěšný. Náklady žalované v tomto odvolacím řízení přitom představují náklady spojené s jejím právním zastoupením advokátem, které je třeba považovat za účelně vynaložené. Zástupci žalované přitom v této věci náleží odměna za dva poskytnuté úkony právní služby, a to sepis vyjádření k odvolání žalobce a účasti u jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu), stanovená dle ust. § 8 odst. 1 za použití § 7 advokátního tarifu minimálně na částku, v jaké byla žalovanou odměna jejího zástupce požadována, tedy v částce 2 700 Kč na jeden úkon právní služby (žalovanou bylo při vyčíslení odměny jejího zástupce vycházeno z hodnoty výše žalovaného peněžitého plnění v době rozhodování odvolacího soudu, tedy s použitím přepočtu eur na české koruny podle kurzu platného v této době, což bylo pro žalobce výhodnější, neboť pro případ použití přepočtu eur na české koruny podle kurzu platného v době splatnosti tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, byla by tato hodnota sporu vyšší). Dále náleží zástupci žalované rovněž náhrada jeho hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu vztahující se k těmto dvěma úkonům právní služby ve výši 2 x 300 Kč, dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu také náhrada za čas zmeškaný cestou k jednání odvolacího soudu dne 24. 3. 2022 [obec] – [obec] a zpět ve výši celkem 400 Kč (4 x 100 Kč) a v souladu s ust. § 13 odst. 1, 5 advokátního tarifu za použití § 157 a násl. zákona č. 262/2006 Sb. a vyhlášky č. 511/2021 Sb. rovněž náhrada cestovních výdajů za cestu konanou k jednání odvolacího soudu dne 24. 3. 2022 osobním automobilem ve výši 615,30 Kč (základní náhrada za 86 najetých kilometrů x 4,70 Kč + náhrada za spotřebované pohonné hmoty 6,8 l /100 km – spotřeba osobního automobilu tovární značky Mercedes Benz, [registrační značka], pro kombinovaný provoz x 0,86 – počet najetých kilometrů ve stech x 36,10 Kč – cena motorové nafty dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.). S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty (viz ust. § 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 21 % představují tedy celkové náklady právního zastoupení žalované v tomto odvolacím řízení částku 8 489 Kč (po zaokrouhlení). Krajský soud v Plzni proto uložil žalobci právě tuto částku žalované v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.) na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit.