10 CO 45/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; anonymizováno příjmení příjmení , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o 205 415 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 10. 2021, č. j. 7 C 178/2010-145

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., první odstavec, potvrzuje a ve výroku I., druhý odstavec, se odvolání žalovaného odmítá.

II. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního částku ve výši 26 186 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 61 946 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 205 415 Kč s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 22. 5. 2010 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení úroku z prodlení od 1. 10. 2008 do 21. 5. 2010, žalobu zamítl (výrok I.) a žalovaného zavázal povinností zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 101 506 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný, a to v celém jeho rozsahu s odůvodněním, že nikdy žalobci částku ve výši 321 000 Kč nevyúčtoval a nikdy na ni nevystavil daňový ani jiný doklad, kterým by se jejího zaplacení domáhal. Jde o výmysl žalobce, neboť závěrečná faktura [číslo] za rekonstrukci domu [adresa] byla vydána dne 3. 6. 2008 a první návrh ze strany žalovaného byl uveden v dopise žalobci ze dne 7. 10. 2009, ale ve smyslu že právě žalobce má vystavit fakturu na tuto částku a je mu navrženo její započtení k pohledávce žalovaného ve výši 1 691 746,50 Kč. Z dopisu ze dne 7. 10. 2009 nelze vyčíst uznání neoprávněnosti proplacení částky 321 300 Kč. V reakci na výzvu soudu prvního stupně adresovanou žalobci k doložení tvrzené faktury žalobce vzal žalobu částečně zpět s tím, že není schopen fakturu na částku 321 300 Kč předložit. Žalovaný dále namítl, že neměl nikdy nic společného s rekonstrukcí domu [adresa], neví, kde se uvedený dům nachází (soud prvního stupně pod bodem 13. odůvodnění napadeného rozsudku zmiňuje rekonstrukci domu [adresa] v [obec], přičemž je zřejmé, že jde o chybu v psaní, když správné č. p. zní [anonymizováno]). Účastníci sporu byli podnikatelé ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb., pak použití ustanovení z občanského zákoníku pokládá žalovaný za irelevantní. Vztah mezi žalobcem a žalovaným byl dán jednak Dohodou o společném záměru a následně Dohodou o postupu při realizaci společného záměru u Dohodou společného záměru, které účastníci jako podnikatelé podepsali dne 8. 2. 2007. Žalovaný jako podnikatel musel trvat na vystavení daňového dokladu včetně DPH, neboť pokud by tak žalobce neučinil, porušil by povinnosti uložené mu zákonem č. 563/1991 Sb., o dani z přidané hodnoty. Nevystavením daňového dokladu nevznikla žádná pohledávka. Pokud žalovaný navrhl žalobci v dopise ze dne 7. 10. 2008 vystavení daňového dokladu (zřejmě má žalovaný na mysli dopis ze dne 7. 10. 2009), pak je logické, že by tento uhradil. Z uvedeného však nelze odvozovat ochotu žalovaného zaplatit částku 321 300 Kč, byť sníženou na 205 415 Kč, avšak odůvodněnou odlišně od samotné žaloby. Žalovaný nesouhlasí s uznáním částky 205 415 Kč, a to zejména proto, že sám samosoudce rozhodoval ve věci sp. zn. 6 C 5/2009, ve které byly žalovanému v pozici žalobce přiznány náklady ve výši 1 076 742 Kč, z nichž částka 68 325 Kč představovala mzdy zaměstnanců [příjmení] a [příjmení] v měsíci červenec 2008. Následně pak částka 75 000 Kč, kterou si žalobce uplatnil mzdy týchž zaměstnanců za srpen 2008 ve vyčíslení svých nákladů, které předal žalovanému při vzájemném jednání dne 5. 9. 2008 v [anonymizováno] žalobce. Žalovaný namítl, že soud prvního stupně nevzal vůbec v úvahu skutečnost, kterou mu žalovaný sdělil ve svém podání ze dne 13. 8. 2021, a sice že v době od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 čerpali jmenovaní [příjmení] a [příjmení] řádnou dovolenou, a tudíž pro žalovaného nepracovali. Částka proplacená za čerpanou dovolenou včetně alikvótní částky připadající na zdravotní a sociální pojištění činí 41 600 Kč, kterou žalovaný odmítá uznat ke své tíží, neboť nárok na dovolenou vznikl jmenovaným v době, kdy pracovali pro žalobce. S odkazem na rekapitulaci nároků účastníků řízení, spočívající v požadavku žalobce na zaplacení částky 205 415 Kč, zápočtu v kauze 6 C 5/2009 v rozsahu částek 68 325 Kč a 75 000 Kč a odpočtu náhrady za dovolenou a pojištění ve výši 41 600 Kč, rozdíl činí 20 490 Kč, přičemž tuto částku by žalobce mohl požadovat, avšak v rámci jiné nové žaloby. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalobce v rámci vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že byť se neztotožňuje s právní kvalifikací žalovaného nároku učiněné soudem prvního stupně, napadený rozsudek ve své podstatě považuje za věcně a právně správný. Žalobce připomněl, že rekonstrukci objektu [adresa] v k. ú. [obec], na nějž žalobce své zaměstnance [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] přiřadil, řídil a stavebně dozoroval právě žalovaný a je proto jen logické, že v této souvislosti žalovaný zasílal mzdové účetní žalobce vybrané podkladové informace k pracovní činnosti těchto zaměstnanců. Nárok žalobce vyplývá ze skutečnosti, že žalovaný na jeho úkor získal majetkový prospěch, když v období od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 využíval pro svou výlučnou potřebu zaměstnance žalobce, kteří namísto sjednané práce na rekonstrukci domu [adresa] v intencích tehdejší dohody mezi účastníky řízení ve skutečnosti pracovali v uvedenou dobu výlučně pro žalovaného, který je převedl na práci na svém objektu. Jelikož žalovaný žalobci za tento postup neposkytl jakoukoli kompenzaci, odpovídal majetkový prospěch žalovaného právě minimálně přímým mzdovým nákladům žalobce za tyto zaměstnance, a to včetně povinných úhrad a odvodů zaměstnavatele na zdravotní a sociální pojištění. Je pak prakticky lhostejné, zda nárok žalobce vyplývá z titulu bezdůvodného obohacení nebo jako kompenzační nárok za plnění žalobcem poskytnuté na základě inominátního smluvního vztahu, jak posoudil soud prvního stupně, když žalovaným nebylo poskytnuto jakékoliv protiplnění. V obou případech je totiž vycházeno z jinak nezměněného skutkového stavu, kdy i samotný nárok žalobce je shodný a spočívající v zaplacení příslušné kompenzace. Skutečnost, že v období od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 žalovaný využíval uvedené zaměstnance žalobce pro svou výlučnou potřebu, kteří vykonávali faktickou činnost výlučně pro žalovaného na jeho vlastní nemovitosti v [obec], sám žalovaný ji v řízení před soudem prvního stupně opakovaně potvrdil (např. v odůvodnění odporu, komunikací mezi účastníky řízení ze dne 7. 10. 2009 či při posledním ústním jednání konaném před soudem prvního stupně). Žalovaný ji opakovaně uznal a prakticky tak učinil i nespornou. To, zda žalobcem byla či nebyla žalovanému ve vztahu k jeho pohledávce vystavena faktura, je bez jakékoliv relevance, když pro účely uplatněného nároku v tomto řízení je zcela dostačující, že žalovanému byla doručena žaloba a žalovaný ani poté pohledávku žalobce neuhradil. Z uvedeného důvodu žalobce považuje veškerou argumentaci žalovaného v odůvodnění odvolání za zcela irelevantní, přičemž se ani z odvolacích námitek žalovaného nepodává, jaké vady rozsudku soudu prvního stupně vlastně namítá, resp. jaký zákonný odvolací důvod proti rozsudku uplatňuje. Případná žalovaným namítaná náhrada mzdy za čerpanou dovolenou nemůže mít na nárok žalobce vliv, neboť soud prvního stupně vztah mezi účastníky řízení posoudil jako založený nepojmenovanou smlouvu, kdy nebylo ujednáno, že by plnění žalobce bylo poskytnuto žalovanému bez náhrady, tj. bezplatně, a za situace, kdy žalovaný opakovaně uznal hodnotu takového plnění a žalobce vyzval k vystavení faktury za toto plnění částkou ve výši 321 300 Kč, tj. ve výši přesahující žalobcem v konečné fázi uplatněný nárok odpovídající jím prokazatelně vynaloženým nákladům. Jakákoliv kompenzace za čerpanou dovolenou zaměstnanců vynaložená žalobcem za předmětné období, resp. její nezohlednění soudem prvního stupně, nemůže proto představovat jakékoliv pochybení, a tedy vadu napadeného rozsudku. Dle názoru žalobce je pro danou věc stěžejní zejména to, že žalovaný v inkriminovaném období měsíců červenec až září roku 2008 použil pro svou výlučnou potřebu zaměstnance žalobce plně hrazené žalobcem co do mzdy, resp. mzdových nároků a odvodů na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Pokud pak žalobce prokázal jím reálně vynaložené náklady za tyto zaměstnance v řešeném období, je jeho nárok vůči žalovanému důvodný (to vše za situace, kdy v předmětném období žalovaný zaměstnance žalobce pro svou výhradní potřebu skutečně využíval, opakovaně uznal i výši kompenzace náležející žalobci za toto plnění, a to dokonce ve výši větší, než byla v konečné fázi žalobcem v řízení uplatněna). Byl to žalovaný, kdo měl zaměstnance žalobce v předmětném období ve své gesci, který v této souvislosti mzdové účetní žalobce reportoval veškeré relevantní údaje vztahující se k práci předmětných zaměstnanců, a pokud tito zaměstnanci nějakou dovolenou v příslušném období čerpali, musela být dojednána právě s žalovaným, který pak její rozsah nahlásil mzdové účetní žalobce, a to při vědomí veškerých eventuálních mzdových důsledků, které to může přinášet. Žalobce zdůraznil, že žádná část jeho nároku uplatněná v tomto řízení nebyla jakýmkoliv způsobem uplatněna, zohledněna či vypořádána v rámci skutkově souvisejícího řízení vedeného před soudem prvního stupně pod sp. zn. 6 C 5/2009. V této souvislosti žalovaným uplatněná obrana je zcela neopodstatněná a účelová a nemůže být zároveň ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. odvolacím důvodem, neboť nebyla ze strany žalovaného uplatněna před soudem prvního stupně. Navíc toto tvrzení žalovaného není ani nijak blíže specifikováno tak, aby potvrzovalo jeho důvodnost a mohl se k němu žalobce blíže vyjádřit. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalovaného zavázal povinností nahradit mu náklady odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobce k odvolání, a poté, co ve věci konal jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.

5. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobce se domáhal vůči žalovanému zaplacení částky ve výši 321 300 Kč s odůvodněním, že se žalovaným měli dohodu o rekonstrukci domu [adresa] v [obec], kterou žalovaný zajišťoval jako stavební dozor a za níž žalovaný vystavoval žalobci vyúčtování. Žalobce zjistil, že mu žalovaný vyúčtoval položku ve výši 321 300 Kč, která měla pokrýt náklady na mzdy žalobcových zaměstnanců, kteří měli pracovat na uvedeném domě, avšak v době, kdy měli tito zaměstnanci pracovat na domě [adresa], pracovali na jiné stavbě výlučně pro samotného žalovaného. Účastníci vedli rozsáhlý spor pod sp. zn. 6 C 5/2009 o proplacení nákladů na rekonstrukci, kde se žalovaný proti žalobci domáhal zaplacení částky ve výši 1 691 746,50 Kč, účastníci se snažili o smírné vyřešení sporného nároku, přičemž žalovaný uznal neoprávněnost proplacené částky ve výši 321 300 Kč. V dopise ze dne 21. 1. 2010 žalovaný žalobce vyzval k dodání faktury na uvedenou částku, kterou by žalobci proplatil. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu ze dne 12. 5. 2010, žalovaný však ničeho nezaplatil a ani v tomto rozsahu neomezil nárok v řízení sp. zn. 6 C 5/2009. Proti soudem prvního stupně vydanému platebnímu rozkazu žalovaný podal včasný odpor, který odůvodnil tím, že nárok žalobce vznikl v období od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008, kdy zaměstnanci žalobce [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] pracovali na rekonstrukci objektu v [obec], ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný potvrdil, že zde pracovali po skončení rekonstrukce domu [adresa] v [obec]. Žalovaný žalobce opakovaně žádal, aby pracovní poměr uvedených zaměstnanců ukončil, současně žalobce žádal, aby mu vystavil daňový doklad na zaplacení částky 321 000 Kč, avšak bezvýsledně. Dopisem ze dne 7. 10. 2009 opětovně žádal žalobce o vystavení dokladu na uvedenou částku za mzdy a pojistné žalobcových zaměstnanců za období červenec až září 2008. Žalobce opět nereagoval stejně jako při dalších jednáních. Žalovaný poukázal na daňové předpisy, dle kterých mají obchodní vztahy mezi podnikateli probíhat na základě daňových dokladů, a pokud žalobce žalovanému nevystavil na spornou částku daňový doklad, pak pokud by žalobce spornou částku zaplatil, vznikla by mu škoda nesnížením daňového základu a nemožnosti započítat DPH. Pokud by žalobce žalovanému částku 321 000 Kč řádně vyúčtoval daňovým dokladem, nebylo by co řešit. Následně žalobce žalobu doplnil a měnil tak, že nárok uplatňuje jako bezdůvodné obohacení spočívající ve výkonech jeho zaměstnanců, kteří v době od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 pracovali výlučně pro žalovaného, namísto aby pracovali na sjednané rekonstrukci domu [adresa]. Žalobce se tedy po žalovaném domáhá zaplacení mzdových nákladů na tyto zaměstnance a úhrady odvodů sociálního a zdravotního pojištění, které za ně uhradil, a to ve výši 205 415 Kč. Zbývající část nároku ve výši 115 885 Kč vzal žalobce zpět a domáhá se již pouze zaplacení částky 205 415 Kč. Soud prvního stupně následně řízení přerušil do doby pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 5/2009, v němž byl vydán dne 4. 2. 2020 rozsudek, kterým soud uložil žalobci v pozici žalovaného zaplatit žalovanému v pozici žalobce částku ve výši 1 645 114,50 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání vzájemných investic obou účastníků spojených s rekonstrukcí domu [adresa] v [obec]. Prvostupňový rozsudek byl v podstatném rozsahu potvrzen odvolacím soudem a změněn co do částky ve výši 331 920 Kč, ohledně níž byla žaloba odvolacím soudem zamítnuta. Poté bylo v řízení pokračováno, přičemž podáním ze dne 13. 8. 2021 žalovaný uvedl, že zaměstnanci žalobce pracovali na jeho stavbě s vědomím žalobce, neboť práce na rekonstrukci domu [adresa] skončily ke dni 30. 6. 2008 a žalobce souhlasil, aby jeho zaměstnanci dočasně pro žalovaného na domě [adresa] v [obec] pracovali. Žalovaný namítl, že žalobce opomněl od mzdových nákladů ve výši 205 415 Kč odečíst částku 34 045 Kč jako náklad za čerpanou dovolenou a zopakoval nevystavení daňového dokladu žalobcem, v důsledku čehož žalovaný náklady na zaměstnance neuhradil.

6. Soud prvního stupně nárok žalobce posoudil dle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, zákona č. 40/1964 Sb., s tím, že v řešené věci nebylo sporu o tom, že zaměstnanci [příjmení] a [příjmení] pracovali v období od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 na stavbě domu [adresa] v [obec] ve vlastnictví žalovaného, který si byl vědom toho, že žalobce jim platí mzdy a hradí za ně odvody na zdravotní a sociální pojištění. Rovněž byl srozuměn s tím, že bude muset žalobci jako zaměstnavateli obou pracovníků zaplatit náhradu za to, že žalobcovi zaměstnanci pracovali dočasně po dobu tří měsíců výlučně pro žalovaného. Soud prvního stupně se neztotožnil s kvalifikací žalovaného nároku titulem bezdůvodného obohacení odůvodněného tím, že jeho zaměstnanci pracovali u žalovaného bez jeho vědomí a svůj závěr vysvětlil pod bodem 13. odůvodnění napadeného rozsudku. Vztah mezi žalobcem a žalovaným soud prvního stupně posoudil jako založený nepojmenovanou smlouvou, jíž se účastníci dohodli, že žalobce poskytne žalovanému dočasně dva své zaměstnance pro výkon činnosti ve výlučně hospodářském zájmu žalovaného, který žalobci poskytne předem neujednanou náhradu, jejíž výši si účastníci, jejichž vztahy do té doby byly korektní, ujednají dodatečně. Soud prvního stupně měl za prokázané, že dohoda účastníků neobsahovala ujednání, že by žalovaný žalobci za poskytnutí zaměstnanců ničeho nezaplatil, tedy že by žalobce pro žalovaného uvolnil bezplatně. Žalovaný opakovaně vyzýval žalobce, aby mu vystavil daňový doklad na částku 321 300 Kč jako náhradu za vyplacené mzdy a pojistné za oba zaměstnance (viz dopis ze dne 7. 10. 2009, ze dne 20. 1. 2010). Žalovaný byl tudíž srozuměn s tím, že žalobci zaplatí náhradu za oba zaměstnance ve výši 321 300 Kč, avšak pouze proti vystavenému daňovému dokladu, který mu žalobce odmítl vystavit, a proto žalovaný uvedenou náhradu neuhradil (body 14. a 15. odůvodnění napadeného rozsudku). Ohledně nároku ve výši 205 415 Kč soud prvního stupně k návrhu žalobce vycházel z pracovních smluv, osobních dotazníků a potvrzení o zaměstnání, z nichž zjistil, že zaměstnanci [příjmení] a [příjmení] pracovali pro žalobce od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008, výplaty mzdy byly doloženy výpisy z bankovního účtu [právnická osoba], z nichž vyplývá, že za období červenec až září 2008 vyplatil na účet obou zaměstnanců čistou mzdu ve výši 128 051 Kč. Mzdovými listy zaměstnance [příjmení] žalobce prokázal, že v předmětném období činily mzdové náklady a odvody na zdravotním a sociálním pojištění celkem částku 101 746 Kč a mzdovými listy zaměstnance [příjmení], že v předmětném období činily mzdové náklady a odvody na zdravotním a sociálním pojištění celkem částku 103 669 Kč, tj. v souhrnu 205 415 Kč (body 16. až 19.). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný byl srozuměn s tím, že v období červenec až září 2008 uhradí žalobci náhradu ve výši 321 300 Kč oproti vystavenému daňovému dokladu v této výši, přičemž žalobce se domáhal toliko zaplacení skutečných, nikoliv dohodnutých nákladů na oba zaměstnance ve výši 205 415 Kč. Tato částka byla v řízení doložena, tudíž soud ji shledal za prokázanou a po právu, a proto žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl (bod 20.). Pod bodem 21. odůvodnění soud prvního stupně uvedl, proč nepřihlédl k obraně žalovaného, týkající se požadavku na vydání daňového dokladu, pod bodem 22. odůvodnil přiznaný zákonný úrok z prodlení a výrok II. o náhradě nákladů řízení pak pod bodem 23. a 24. odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Odvolací soud k důkazu zopakoval mzdové listy týkající se zaměstnanců žalobce [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] za období roku 2008, přičemž dospěl ke shodným zjištěním promítnutým soudem prvního stupně pod body 16. až 19. odůvodnění napadeného rozsudku, proto na tato pro stručnost zcela odkazuje. Žalovaný potvrdil, že výzvu žalobce ze dne 12. 5. 2010 obdržel, a pokud listinami založenými ve spise na č. listu 194 až 198 žalovaný prokazoval jím tvrzený zápočet žalobce, který částku 68 325 Kč a 75 000 Kč měl vůči žalovanému uplatnit již ve věci sp. zn. 6 C 5/2009, pak neúspěšně, neboť z těchto listin nevyplývá, a navíc žalobce jej popírá. O předmětném zápočtu není ani jakákoliv zmínka v rozsudcích vydaných v řízení sp. zn. 6 C 5/2009 (viz rozsudek zdejšího odvolacího soudu sp. zn. 61 Co 146/2020 ze dne 29. 10. 2020 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1422/2021 ze dne 23. 11. 2021). E-mailem ze dne 8. 9. 2008 adresovaným žalovaným [jméno] [příjmení] (účetní žalobce) žalobce doložil tvrzení, že žalovaný informoval o počtu odpracovaných hodin za měsíc srpen zaměstnanců [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

8. Odvolací soud rovněž oba účastníky řízení poučil v intencích ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti týkající se splatnosti žalované částky, tj. pokud byla sjednána, pak tvrdit a prokázat obsah této dohody, pokud nikoliv, od jaké skutečnosti (případně tuto konkretizovat) je tvrzená splatnost odvíjena a tuto rovněž doložit odpovídajícím důkazem. Dále žalovanému uložil povinnost tvrdit, na základě jaké skutečnosti odvozuje požadavek na vystavení faktury znějící na žalovanou částku žalobcem, a pokud byla obsahem dohody, tuto konkretizovat v podstatných náležitostech a případně existenci dohody prokázat odpovídajícím důkazem. Dále byla žalovanému uložena povinnost prokázat tvrzení o zápočtu uplatněném žalobcem v souběžně probíhajícím sporu u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 5/2009, mající vliv na žalovaný nárok odpovídajícím důkazem. Žalobce potvrdil dosavadní tvrzení o splatnosti žalované částky, a to na základě jeho výzvy ze dne 12. 5. 2010, která byla žalovanému prokazatelně doručena (jak ostatně žalovaný potvrdil). Žalovaný uvedl, že splatnost žalované částky nebyla nikdy konkrétně sjednána, vznikla jako návrh žalovaného na vyrovnání z jeho strany s tím, že je nutno vystavit fakturu, a že částka 321 300 Kč obsahuje DPH odpovídající 51 300 Kč a zopakoval, že žalobce uplatnil své náklady na zaměstnance [příjmení] a [příjmení], kteří pro žalovaného nepracovali po 26,5 dne, což odpovídá částce 41 600 Kč (z titulu mzdových nákladů a odvodů), v řízení sp. zn. 6 C 5/2009, a to ve výši 60 528 Kč za červenec 2008 v rámci částky 1 076 742 Kč a ve výši 75 000 Kč v položce„ dělníci srpen“.

9. Při ústním jednání konaném dne 30. 6. 2022 odvolací soud ověřil, že procesní stanoviska účastníků jsou neměnná, komplexní vyřešení sporu se nezdařilo.

10. Odvolací soud se skutkovými zjištěními učenými soudem prvního stupně s výhradou shora uvedenou (viz bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku) souhlasí, neztotožnil se však s právní kvalifikací žalovaného nároku soudem prvního stupně uvedenou v bodu 14. odůvodnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci řízení jakoukoliv, tudíž ani nepojmenovanou smlouvu ohledně žalované částky neuzavřeli, jak vyplynulo z jejich podání v reakci na poučení odvolacího soudu. Pokud žalobce tvrdí, že jeho zaměstnanci pro žalovaného v řešeném období pracovali bez jeho vědomí a žalovaný tvrdí opak, aniž by ke svému tvrzení označil odpovídající důkaz, pak nelze závěr o dohodě účastníků řízení přijmout. Nezbývá tak, než uplatněný nárok posoudit titulem bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 a násl. obč. zák., zákona č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013. Za daného právního stavu věci jsou pak námitky žalovaného ohledně jeho požadavku na vystavení faktury a uplatnění DPH bezpředmětné. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný zaměstnance žalobce pro své potřeby v období od 1. 7. 2008 do 30. 9. 2008 využil, původně žalovanou částku 321 300 Kč sám žalobci k proplacení nabídl, byť ji podmiňoval vystavením daňového dokladu, a pokud žalobce požadoval (jak v průběhu řízení svým nárokem disponoval) po žalovaném částku nižší, a to ve výši 205 415 Kč, i z tohoto důvodu nebylo namístě se dalšími námitky žalovaného ohledně odpočtu náhrady za proplacenou dovolenou zabývat. Nicméně i kdyby žalobce uplatněný nárok co do jeho výše neomezil, je odvolací soud názoru, že za situace, kdy žalovaný využil zaměstnance žalobce bez jeho vědomí, přičemž opak prokázán nebyl, a vyjádřil ochotu k zaplacení veškerých mzdových nákladů za tyto zaměstnance (tj. včetně odvodů), a to nepochybně dopisem ze dne 7. 10. 2009, pak na sebe tento závazek, byť pracovněprávního charakteru, převzal (analogicky dle ust. § 531 obč. zák. ve spojení s ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce ve znění platném do 31. 10. 2009). Jak již bylo výše konstatováno, žalovaný neunesl břemeno důkazní ani ohledně tvrzení o zápočtu uplatněném žalobcem v řízení sp. zn. 6 C 5/2009, tudíž i tato námitka nemohla být v tomto řízení relevantně zohledněna.

11. Za daného stavu věci odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. v prvním odstavci jako věcně správný a zákonu odpovídající dle § 219 o. s. ř. potvrdil a ve druhém odstavci výroku I. odvolání žalovaného jako neoprávněné osoby k podání odvolání ve smyslu ust. § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť pokud byla žaloba částečně co do zaplacení úroku z prodlení zamítnuta, bylo rozhodnuto ve prospěch žalovaného (výrok I.).

12. Odvolací soud výrok II. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, neboť postup soudu prvního stupně zde shledal chybným. S ohledem na žalobcem zaviněné částečné zpětvzetí žaloby co do částky 115 885 Kč je namístě postupovat dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. (nikoliv dle § 142 odst. 1 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně) a po odečtení neúspěchu žalobce od jeho úspěchu je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, procentuálně vyjádřeno, 28 %, čemuž odpovídá částka (po zaokrouhlení) ve výši 26 186 Kč. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud za účelně vynaložené považuje šest úkonů právní služby, to je neúčelně vynaloženým shledal úkon spočívající v doplnění žaloby k výzvě soudu prvního stupně. Jeden úkon právní služby, vycházeje z tarifní hodnoty 321 300 Kč, odpovídá sazbě ve výši 9 620 Kč, pak za šest úkonů právní služby činí odměna částku 57 720 Kč, dále šest režijních paušálů po 300 Kč, tj. 1 800 Kč, náhrada za promeškaný čas v souvislosti s účastí u třech ústních jednání je 2 100 Kč, náhrada cestovného představuje částku 5 042 Kč (cesta k jednání dne [datum] posuzovaná dle vyhlášky č. 377/2010 Sb. a ke dvěma ústním jednáním v roce 2021 dle vyhlášky č. 589/2020 Sb., zde oproti vyúčtování zástupcem žalobce pouze s korekcí spotřeby pohonné hmoty odpovídající třetí hodnotě uvedené v technickém průkazu, tj. 6,7), 21 % DPH ve výši 13 999 Kč a žalobci náleží i náhrada za jím zaplacený soudní poplatek ve výši 12 860 Kč, tj. celkem 93 521 Kč při 100 % úspěchu. 28 % pak odpovídá již zmíněná částka 26 186 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci způsobem výše uvedeným v obvyklé třídenní lhůtě počínaje právní mocí tohoto rozsudku (výrok II.).

13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný a má právo na náhradu nákladů této fáze řízení, a to za pět úkonů právní služby po 9 140 Kč (vycházeje z tarifní hodnoty 205 415 Kč), tj. 45 700 Kč, pět režijních paušálů po 300 Kč, tj. 1 500 Kč, náhradu promeškaného času ve výši 1 200 Kč, 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 10 750,95 Kč a náhradu cestovného v souvislosti s účastí u jednání u odvolacího soudu (dne 24. 3. 2022 a dne 30. 6. 2022), která činí 2 795 Kč, a to v souladu s vyhláškou č. 511/2021 Sb. s tím, že je kalkulováno jako s cenou pohonné hmoty dle třetí hodnoty uvedené v technickém průkazu, tj. 6,7, a změnou citované vyhlášky s účinností od 14. 5. 2022. Po zaokrouhlení jde v souhrnu výše uvedených částek o částku 61 946 Kč, přičemž odvolací soud pro stručnost odkazuje na vyúčtování předložené žalobcem ze dne 30. 6. 2022. Žalovaný je povinen k zaplacení k rukám zástupce žalobce v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozsudku dle ust. § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění.