10 CO 64/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa Proti; žalované: za účasti vedlejší účastnice: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa právnická osoba , IČO sídlem adresa o 251 455 Kč s příslušenstvím, o odvoláních žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 12. 2021, č. j. 17 C 221/2017-853, a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 221/2017-877,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., III., IV. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 116 073 Kč, a to ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Usnesení soudu prvního stupně, č. j. 17 C 221/2017-877, ze dne 14. 1. 2022, se potvrzuje.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 555 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

V. Ve vztahu žalobkyně a vedlejší účastnice nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 17 C 221/2017-853, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení, částky 201 455 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 201 455 Kč od 11. 9. 2018 do zaplacení (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám zástupce žalované náhradu nákladů řízení v částce 167 377,01 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů řízení v částce 41 878 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce a se splatností, které budou soudem stanoveny zvláštním usnesením (výrok IV.).

2. Usnesením ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 221/2017-877, Okresní soud v Karlových Varech určil výši a splatnost nákladů státu, o jejichž základu bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 12. 2021, č. j. 17 C 221/2017-853, výrokem IV., tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce 15 539,80 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti jeho usnesení ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 221/2017-877, podala si žalobkyně včasná odvolání, jelikož ani s jedním z těchto rozhodnutí soudu prvního stupně nesouhlasila. Své odvolání odůvodnila žalobkyně tím, že se nemůže ztotožnit se skutkovými ani právními závěry, ke kterým po provedeném dokazování soud prvního stupně došel. Uvedla, že svůj nárok na náhradu škody na zdraví v podobě bolestného a ztížení společenského uplatnění opírá o ust. § 2924 o. z., tedy z titulu nároku na náhradu škody způsobené provozní činností žalované. Ačkoli soud prvního stupně dospěl dle žalobkyně ke správnému závěru, že žalobkyně v řízení prokázala svoje tvrzení týkající se mechanismu jejího úrazu dne 6. 9. 2014, který utrpěla jako návštěvnice lanového centra na [příjmení] provozovaného žalovanou, nesprávně dle ní uzavřel, že žalovaná jako provozovatelka lanového centra učinila v daném případě všechna opatření, která lze v takovém případě po provozovateli požadovat, aby ke škodě nedošlo, a tedy se ve smyslu ust. § 2924 o. z. zprostila své odpovědnosti za škodu na zdraví žalobkyně. Soud prvního stupně k otázce liberačních důvodů na straně žalované nechal zpracovat dva znalecké posudky znalci z oboru sportu se specializací na lanová centra, a to znalcem [jméno] [příjmení] a znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], znalci však dospěli k rozdílným závěrům, pokud se týká správnosti způsobu zabezpečení závěrečného sjezdu lanové stezky, kde žalobkyně utrpěla úraz. Znalec [jméno] [příjmení] dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že lanový sjezd v části závěrečného sjezdu nebyl bezpečný, přičemž dle něj by k úrazu žalobkyně nedošlo, pokud by lanová překážka byla projektována, postavena a certifikována dle normy ČSN EN 15567-1: 2012, přičemž tento znalec se zabýval i dalšími otázkami, které ve své podstatě podtrhují nebezpečnost závěrečného sjezdu a zvoleného způsobu zabezpečení dojezdu v lanovém centru provozovaném žalovanou. Naproti tomu znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], jehož prvořadým úkolem ale bylo posoudit možná řešení k zajištění bezpečnosti závěrečného sjezdu a dále posoudit ekonomickou nákladnost dle případných variant navrhovaného zabezpečení závěrečného sjezdu, dospěl ke zcela opačnému závěru než v případě dříve zpracovaného posudku znalcem [jméno] [příjmení]. Na rozdíl od něj tedy znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] došel k závěru, že konstrukce a zabezpečení závěrečného sjezdu odpovídá ČSN EN 15567-1: 2012, když jako dostatečný a vhodný způsob zabezpečení závěrečného sjezdu hodnotil kombinaci prvků dopadové matrace, náběhové látky a působení gravitace s tím, že současně na rozdíl od znalce [jméno] [příjmení] nedoporučil způsob zabezpečení, který byl tímto znalcem uveden. Soud prvního stupně oba znalce vyslechl, přičemž oba znalci setrvali na svých závěrech. Dle žalobkyně to byl ale právě znalec [jméno] [příjmení], který zcela logicky vysvětlil důvody, proč kombinace zabezpečení závěrečného sjezdu v podobě dopadové matrace, náběhové lávky a gravitace nebyla v konkrétním případě dostatečnou ochranou před nárazem do pevné překážky, který vedl ke škodní události v podobě úrazu žalobkyně s tím, že jeho závěrečné vyjádření vyznělo v podstatě tak, že pokud k úrazu žalobkyně došlo, pak způsob zabezpečení závěrečného sjezdu nemohl být dostatečný. Rozhodování soudu prvního stupně se tedy dle žalobkyně s ohledem na rozpory v závěrech znalců mělo ubírat k řešení otázky míry rizika pro případ úrazu, kterou při provozování takovéto aktivity je možné považovat za únosnou pro klienta takového zařízení, oproti míře rizika a odpovědnosti za úraz, kterou má nést provozovatel takového zařízení, přičemž dle žalobkyně v tomto směru nepřináší rozhodnutí soudu prvního stupně žádnou odpověď a nelze se ztotožnit ani s názorem soudu prvního stupně, že by byly naplněny liberační důvody pro zproštění se odpovědnosti žalované ve smyslu ust. § 2924 o. z. Dle názoru žalobkyně totiž rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje dostatečné odůvodnění toho, z jakého důvodu se soud přiklonil k argumentaci a závěrům znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] oproti argumentaci a závěrům znalce [jméno] [příjmení]. Dle názoru žalobkyně i v případě, že se ve své podstatě jedná o adrenalinovou aktivitu, nemůže být míra rizika přenášena na klienta lanového centra a musí mít rozumnou mez ve vztahu k možným úrazům, jelikož dle ní žádný návštěvník lanového centra nebude ztotožněn s tím, že v průběhu jeho slaňování mu bude hrozit náraz do pevné překážky, který v sobě může nést riziko takového úrazu, jaký utrpěla žalobkyně. Jinak by situace vyzněla dle žalobkyně tehdy, pokud by žalobkyně nějakou svoji povinnost porušila, jednala v rozporu s provozním řádem, případně nedbala pokynů obsluhy, kdy však žádná z takových skutečností prokázána nebyla. Jedinou skutečností, která v konečném důsledku mohla vést k úrazu žalobkyně, byla dle žalobkyně absence návodu pro používání dopadových matrací v areálu žalované, a to i s ohledem na to, že znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] se vyjádřil k tomu, že dopadové matrace primárně slouží pro dopad nohama a nikoli horní polovinou těla. Provozní řád žalované však nepřináší návštěvníkům lanového centra žádný návod pro použití dopadových matrací, a už z toho důvodu není možné dle žalobkyně považovat veškerá opatření k eliminaci rizik před úrazy návštěvníků za dostatečná.

4. Žalobkyně dále nesouhlasila ani s tím, jak soud prvního stupně posoudil otázku nesení a unesení důkazního břemene k prokázání skutečnosti týkající se stavu závěrečného sjezdu v době úrazu žalobkyně, neboť naopak dle ní to byla žalovaná, která by měla prokazovat skutečnost, že stav sjezdu v době úrazového děje odpovídá i stavu v době znaleckého zkoumání, a to právě z důvodu, že občanský zákoník dává žalované možnost zprostit se odpovědnosti při naplnění liberačních důvodů. Nelze tedy dle ní připustit situaci, kdy posuzovaný stav v době úrazového děje a znaleckého zkoumání bude různý, a přesto dojde k vyvinění žalované, protože právě žalovaná musí prokazovat skutečnost, že učinila všechna opatření, aby ke škodě nedošlo. Pokud taková opatření učiní až následně, pak tyto nemohou být liberačním důvodem pro zproštění se její odpovědnosti. Na podkladě provedeného dokazování lze přitom dle žalobkyně přisvědčit spíše tomu, že závěrečný sjezd není ve stejném stavu jako v době úrazu žalobkyně. S ohledem na to, že působení gravitace je fyzikální veličinou, kterou není nutné dokazovat, považuje žalobkyně závěr znalce [příjmení] za správnější a blíže odpovídající realitě a objektivnosti náhledu na předmětnou škodní událost.

5. Žalobkyně nesouhlasila ani s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jelikož dle ní nelze v dané věci aplikovat ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., pokud žalobkyně ve vztahu k úrazovému ději prokázala svoje tvrzení, dále prokázala, že škodní událost má původ v provozu žalované a současně i příčinnou souvislost mezi oběma předpoklady naplnění ustanovení § 2924 o. z., přičemž za situace, kdy těžiště dokazování bylo postaveno na znaleckých posudcích, jejichž závěry je možné označit za protichůdné, měl dle ní okresní soud aplikovat ust. § 150 o. s. ř. a z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu nákladů řízení žalované nepřiznat, stejně tak jako náhradu nákladů řízení placených státem.

6. Závěrem svého odvolání žalobkyně uvedla, že je přesvědčena, že pokud se týká jí uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví, byla z její strany naplněna veškerá skutková tvrzení a byly provedeny všechny důkazy, které jsou pro posouzení jejího nároku podstatné a proveditelné, a naopak dle jejího názoru nebyly provedeny takové důkazy, které by v konečném důsledku mohly vést k plnému naplnění liberačních důvodů na straně žalované. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě podané žalobkyní ve znění jejího rozšíření vyhověl.

7. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že na rozdíl od žalobkyně považuje napadený rozsudek vydaný na základě úplně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu a současně obsahující řádné právní posouzení zjištěného skutkového stavu za správný, stejně tak považuje za správné i odvoláním žalobkyně napadené usnesení soudu prvního stupně. S argumentací uvedenou žalobkyní v odvolání se žalovaná neztotožnila, neboť tato argumentace dle jejího názoru neodpovídá v řízení zjištěnému skutkovému stavu věci a není ani právně správně odůvodněna, kdy naopak závěry prezentované žalobkyní by při jejich užití znamenaly nesprávnou aplikaci platných právních předpisů. Dále žalovaná zopakovala, že dle ní soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci pro to, aby mohl ve věci vydat napadený rozsudek s tím, že na rozdíl od žalobkyně má za to, že soud prvního stupně se řádně vypořádal se závěry znaleckých posudků a z jeho rozsudku je zcela zřejmé, jaké důvody a argumenty vedly jej k tomu, že upřednostnil názory znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], jehož znalecký posudek je dle žalované obsahově i názorově konzistentní, a znalec si závěry v něm obsažené byl schopen obhájit nejen v písemném znění znaleckého posudku, ale i v rámci výslechu znalce, který před soudem prvního stupně proběhl. Naproti tomu dle žalované nelze konzistentnost názorů a závěrů přisuzovat soudnímu znalci [jméno] [příjmení], který podle žalované nebyl schopen závěry obsažené v jím předloženém znaleckém posudku řádně obhájit v rámci výslechu znalce, některé skutečnosti nebyl schopen dostatečně vysvětlit a na některé otázky nebyl schopen odpovědět vůbec. Dle žalované tedy upřednostnění závěrů a stanovisek obsažených ve znaleckém posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] představovalo řádný postup nalézacího soudu při hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, a to i přesto, že takový postup nalézacího soudu nezapadá do názorů přednesených v rámci řízení žalobkyní. Nalézací soud dle žalované v rámci prvoinstančního řízení danou věc také správně právně posoudil a na zjištěný skutkový stav aplikoval správné normy platných právních předpisů, které v rámci aplikace také řádně interpretoval, a to jak v souladu se zněním právních norem, tak i s konstantní judikaturou. Jediný aspekt právního posouzení věci nalézacím soudem, se kterým se žalovaná v plném rozsahu neztotožnila, je právní posouzení vzniku škody, jelikož žalovaná má za to, že problematika posouzení vzniku škody, jak je provedena v rozsudku, není kompletně realizovaná, neboť nezohledňuje skutečnost tvrzenou v rámci procesní obrany žalované, a totiž to, že k újmě na zdraví žalobkyně nemuselo dojít žalobkyní předestřeným dějem, ale až následně. V ostatním však nelze dle žalované právnímu hodnocení v rozsudku soudu prvního stupně ničeho vytknout. Ani nedostatek vyjádřený žalovanou v tomto vyjádření k odvolání nemůže tedy ničeho změnit na skutečnosti, že rozsudek je ve svém závěru správný. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně i jeho usnesení potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Vedlejší účastnice na straně žalované se k odvolání žalobkyně samostatně nevyjádřila a pouze ve své omluvě z jednání odvolacího soudu uvedla to, že se se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje.

9. Na podkladě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně a k obsahu vyjádření žalované a stručného stanoviska vedlejší účastnice na straně žalované k němu, a poté co ve věci konal dne 12. 5. 2022 jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně převážně za důvodné považovat nelze.

10. V posuzované věci se žalobkyně po připuštění změny žaloby usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 9. 2018, č. j. 17 C 221/2017-181, domáhala po žalované zaplacení náhrady újmy způsobené jí na zdraví v důsledku úrazu, který dne 6. 9. 2014 utrpěla při zdolávání trasy lanového centra na [příjmení], které provozovala žalovaná, a to jako náhrady za bolest ve výši 50 000 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 201 455 Kč, vždy s příslušným úrokem z prodlení; ohledně části původně požadovaného úroku z prodlení z částky 50 000 Kč bylo řízení částečně zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. 6. 2018, č. j. 17 C 221/2017-124. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, stejně jako vedlejší účastnice na její straně.

11. Soud prvního stupně na podkladě tvrzení účastnic nejprve vymezil mezi účastnicemi skutečnosti sporné a nesporné a ke sporným skutečnostem vedl dokazování na podkladě důkazních návrhů ze strany účastnic, kdy dokazování provedené ze strany soudu prvního stupně považuje odvolací soud za dostatečné; ani žalobkyní přitom není soudu prvního stupně vytýkáno, že by jím nebylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu, resp. že by některé jí navrhované důkazy neprovedl a ani jí v odvolání provedení jiných (dalších) důkazů navrhováno není. Provedené důkazy soud prvního stupně zhodnotil dle názoru odvolacího soudu v souladu s ust. § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a na podkladě takového správného hodnocení důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním a závěrům, které promítl do písemného odůvodnění svého rozsudku a ze kterých tedy vychází při svém rozhodování také odvolací soud. Věc dále dle názoru odvolacího soudu nalézací soud také správně právně posoudil, a tedy nepochybil, pokud žalobu uplatněnou žalobkyní v této věci v plném rozsahu napadeným rozsudkem zamítl.

12. Pro stručnost tedy na tomto místě odkazuje odvolací soudu na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně a s ohledem na námitky uplatněné žalobkyní v jejím odvolání dále uvádí, že soud prvního stupně se zabýval i otázkou pochybností žalobkyně o tom, v jaké podobě byl sjezd trasy lanového centra, kde utrpěla úraz, v době tohoto úrazu a uzavřel, že tvrzení žalobkyně o tom, že sklon závěrečného sjezdu jí absolvované trasy byl větší, než byl v době ohledání soudem prvního stupně, popřípadě v době zpracování znaleckých posudků, prokázáno nebylo, přičemž tento svůj závěr dle názoru odvolacího soudu také řádně zdůvodnil. Pokud k tomu soud prvního stupně uvedl, že daný stav je i důsledkem toho, že žalobkyně neučinila žádné kroky k zajištění důkazů v podobě alespoň nafocení stavu lanového centra v době jí vzniklé újmy na zdraví, nelze dle názoru odvolacího soudu ani této jeho úvaze nic vytknout. Je sice možné přisvědčit žalobkyni v tom směru, že to je žalovaná, kterou tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní k prokázání liberačních důvodů, prostřednictvím kterých se hodlala zprostit své odpovědnosti za újmu způsobenou žalobkyni na zdraví, přehlíží však, že tvrzením žalované nebylo to, že by sklon závěrečného sjezdu absolvovaného žalobkyní (v době jejího úrazu) byl jiný (větší) než tomu bylo v době ohledání soudem prvního stupně a v době zpracování znaleckých posudků ve věci, naopak žalovaná tvrdila, že tomu tak není. Pokud tedy tuto skutečnost (větší sklon závěrečného sjezdu v době úrazu žalobkyně) tvrdila žalobkyně, pak právě jí tížilo břemeno důkazní k prokázání této skutečnosti. V té souvislosti nelze považovat za nepřiměřenou ani úvahu soudu prvního stupně, že nárok na náhradu újmy byl žalobkyní uplatněn až s velkým časovým odstupem po škodné události, což samozřejmě prokazování tvrzených skutečností ztěžovalo, a ani jeho závěr v tom směru, že tato skutečnost nemůže jít sama o sobě k tíži žalované a nemůže z ní současně vyplývat ani výhoda pro žalobkyni. Dle názoru odvolacího soudu nelze tak souhlasit s výtkou žalobkyně, že by v tomto ohledu při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazního břemene účastníků soud prvního stupně pochybil.

13. V případě těch skutečností, které byly mezi účastníky sporné, soud prvního stupně řádně hodnotil důkazy, které byly k těmto sporným skutečnostem provedeny, a v odůvodnění svého rozsudku postupně uvedl svá dílčí skutková zjištění a dílčí skutkové závěry, které z provedených důkazů vyvodil a z nichž při svém rozhodování vycházel. Nalézací soud tedy zejména uzavřel, že žalobkyně prokázala svá tvrzení o mechanismu (vzniku) úrazu, a také dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že úraz žalobkyně vedl k těm poškozením zdraví žalobkyně, která popisovala, s tím, že zde neexistují indicie, že by po úrazu došlo k dalším skutečnostem, které by zdravotní stav žalobkyně (negativně) ovlivnily. Nepřisvědčil ani námitce žalované a vedlejší účastnice na její straně, že by špatná fyzická kondice žalobkyně (vyčerpání) vedla k úrazu žalobkyně, jelikož (příčinný) vztah mezi únavou žalobkyně a jejím úrazem potvrzen nebyl. S ohledem na námitku žalované v jejím vyjádření k odvolání žalobkyně odvolací soud uvádí, že s tímto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně souhlasí, neboť odpovídá provedeným důkazům a jejich správnému zhodnocení ze strany soudu prvního stupně.

14. Dále soud prvního stupně uzavřel, což bylo mezi účastníky i nesporným, že žalovaná je podnikatelkou, která v rámci svého podnikání provozovala i dne 6. 9. 2014 lanové centrum na [příjmení], kdy za nesporné a ostatně také prokázané listinnými důkazy shledal to, že lanové centrum bylo provozováno v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu, v souladu s prohlášením o shodě a dále, že v roce 2014 došlo ke kontrole bezpečnosti lanového centra. Dále dospěl rovněž k tomu závěru, že žalobkyni před absolvováním tras lanového parku bylo poskytnuto poučení o právech a povinnostech, ale naopak nevzal za prokázané tvrzení žalované o tom, že by žalobkyně byla při absolvování„ černé trasy“ dne 6. 9. 2014 vyzvána třikrát instruktorem k ukončení pohybu na trase, a tedy v tomto směru uzavřel, že nelze mít za prokázané, že by se žalobkyně dopustila porušení povinnosti uposlechnout pokyny instruktorů. I s těmito závěry, s nimiž ostatně ani polemika účastnicemi vedena není, přitom odvolací soud souhlasí.

15. Pro posouzení stěžejní sporné otázky mezi účastníky, tedy zda zajištění stromu, o který došlo k úrazu žalobkyně a na kterém byly uchyceny prvky černé trasy, bylo dostatečné pro zabránění zranění při obvyklém užívání lanového centra, považoval soud prvního stupně správně za stěžejní důkazy znaleckými posudky z oboru sportu, odvětví provozování, specializace lanové parky, znalce [jméno] [příjmení] (ze dne 31. 1. 2019 [číslo] včetně jeho doplnění) a Ing. [jméno] [příjmení], DiS. (ze dne 22. 12. 2020 [číslo]), ostatně stejně jako žalobkyně. Byl si přitom vědom toho, že znalci dospěli k odchylným závěrům, jelikož znalec [jméno] [příjmení] považoval zajištění bezpečnosti závěru předmětného sjezdu za nedostatečné, zatímco znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], DiS., naopak považoval toto zajištění za dostatečné. Po zhodnocení těchto znaleckých posudků, kdy oba znalce také vyslechl a dal jim možnost vyjádřit se k závěrům druhého, přiklonil se soud prvního stupně k řešení, které nabídl a odůvodnil znalec [příjmení] [příjmení], DiS.

16. K otázce hodnocení znaleckých posudků znalce [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení], DiS., předně odvolací soud uvádí, že znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu je jedním z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou v řadě případů nezastupitelný. Znalecký posudek tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ust. § 132 o. s. ř., kdy takové hodnocení spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se tedy znalec omezit ve svém posudku jen na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Měl-li pak soud prvního stupně k dispozici dva znalecké posudky s odlišnými závěry znalců ke stejné otázce, bylo jeho úlohou, aby tyto posudky zhodnotil v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů je možné vzít za podklad rozhodnutí a z jakých důvodů nelze vycházet ze závěrů druhého znaleckého posudku, kdy pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1120/2017).

17. Takto přitom dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně postupoval a nejprve uzavřel, že rovněž znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], DiS., byl na podkladě zadání znaleckého posudku ze strany soudu oprávněn se vyjádřit k otázce řádnosti zajištění bezpečnosti uživatele lanového centra (v souvislosti se závěrečným sjezdem trasy, kde k úrazu žalobkyně došlo), pokud jeho znaleckým úkolem bylo hodnotit možné varianty řešení zajištění bezpečnosti závěrečného sjezdu (černé trasy lanového centra), a to i když měl přihlížet k závěrům znaleckého posudku znalce [příjmení], jelikož v případě, pokud s nimi nesouhlasil, musel vyjádření k této otázce učinit. Odvolací soud v tomto ohledu se závěry soudu prvního stupně souhlasí, neboť skutečně za situace, pokud měl znalec [příjmení] [příjmení], DiS., jako znalec z příslušného oboru zhodnotit možné varianty řešení zajištění bezpečnosti závěrečného sjezdu (trasy lanového centra, kde k úrazu žalobkyně došlo) s přihlédnutím k závěrům posudku znalce [příjmení], a pokud s těmito závěry nesouhlasil, musel se k otázce řádnosti zajištění bezpečnosti uživatele lanového centra sám vyjádřit.

18. Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu dále správně vyšel z toho, že při posuzování dostatečnosti opatření ke snížení rizika poškození zdraví uživatele (návštěvníka) lanového centra je třeba vycházet z konstrukce lanového centra, která byla realizována v souladu s územně plánovacími a stavebními předpisy a též normami ČSN aplikovanými v rámci posuzování technických požadavků na výrobky, přičemž také odpovídajícím způsobem vysvětlil, proč vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce [příjmení] [příjmení], DiS., jelikož to byl právě tento znalec, který řádně vysvětlil, jaké jsou možné způsoby zajištění bezpečnosti závěrečného sjezdu a po jejich zhodnocení logicky uzavřel, že zvolený způsob zabezpečení v tomto lanovém centru byl dostatečný k přiměřenému snížení rizik poškození zdraví uživatele a že jiné způsoby snížení nebezpečí vhodnějšími nejsou, jelikož naopak mohou vytvářet rizika jiná. Soud prvního stupně se vyjádřil i k tomu, proč z opačné argumentace ze strany znalce [příjmení] nevycházel, a to s ohledem na to, že příslušné české státní normy používají pouze demonstrativní výčet pasivních brzdicích systémů, nikoli tedy výčet taxativní, a tudíž jenom to, že příslušná česká státní norma dopadovou matraci a náběhovou lávku jako pasivní brzdicí systém výslovně neoznačovala, neznamená, jak to namítal znalec [příjmení], že by se o pasivní brzdicí systém, jak to naopak uzavřel znalec [příjmení] [příjmení], DiS., nemohlo jednat, a ani skutečnost, že dopadová matrace je zmiňována v příslušné normě v jiné souvislosti, její vyhodnocení jako pasivního brzdicího systému nevylučuje. Rovněž odmítnutí argumentace znalce [příjmení] v tomto směru, že pokud k úrazu žalobkyně došlo, je jasné, že opatření nebyla přiměřená, ze strany soudu prvního stupně považuje odvolací soud za řádně zdůvodněné tím, že v takovém případě by skutečně došlo k přenosu veškerého rizika na provozovatele lanového centra, aniž by se přihlíželo k tomu, zda mohl příslušné riziko identifikovat a učinit opatření k jeho minimalizaci. V té souvislosti správně soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že k úrazu, k němuž došlo u žalobkyně, dochází vzácně a že žádný podobný úraz úrazu žalobkyně nepředcházel (ve shodně s ním má odvolací soud za to, že o tom důvod pochybovat neměl a z provedených důkazů ani nic jiného nevyplývalo), a i s ohledem na to, je tudíž třeba hodnotit požadavky, které lze na provozovatele lanového centra klást. Za nepřiměřenou (či nesprávnou) tak nelze shledat ani úvahu soudu prvního stupně, že by odpovědnost provozovatele byla daná až v případě opakovaného úrazu (za obdobné situace), aniž by provozovatel provedl ověření, zda se úraz nemůže za normálního běhu věcí opakovat. Správně dále přihlédl nalézací soud i k tomu, že oba znalci připustili, že rizikům poškození zdraví se (při provozu lanového centra) vyhnout nelze a zohlednil i názor znalce [příjmení] [příjmení], DiS., že úraz žalobkyně byl způsoben pravděpodobně souhrou řady okolností, kdy v té souvislosti také nikoli nepřípadně poznamenal, že by sice k vážným úrazům při provozování řízených sportovních činností docházet nemělo, přesto ani u řízených adrenalinových sportů, mezi které lze aktivitu provozovanou žalobkyní v lanovém centru žalované řadit, nelze z povahy věci takový úraz vyloučit. S ohledem na tyto úvahy soudu prvního stupně nelze souhlasit se žalobkyní, že by soud prvního stupně neřešil otázku míry rizika pro případ úrazu, kterou při provozování takovéto aktivity je možné považovat za únosnou pro klienta takového zařízení, oproti míře rizika a odpovědnosti za úraz, kterou má nést provozovatel takového zařízení.

19. Dle přesvědčení odvolacího soudu, a to na rozdíl od názoru žalobkyně, tedy soud prvního stupně provedl dostatečné hodnocení obou znaleckých posudků, a to po řádně provedeném výslechu obou znalců při jednání soudu prvního stupně, jednotlivě i v ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy, a na podkladě hodnocení obou těchto znaleckých posudků podle výše nastíněných kritérií dospěl k závěru, že za podklad pro své rozhodnutí vzal znalecký posudek znalce [příjmení] [příjmení], DiS., neboť, jak to z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, považoval jej za náležitě odůvodněný a takový, který přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, kdy současně závěry tohoto posudku nebyly v rozporu s obsahem ostatních provedených důkazů (vyjma znaleckého posudku znalce [příjmení]), a oproti tomu znalci [příjmení] důvodně vytknul, že jeho závěry náležitě odůvodněny nebyly a rovněž uvedl, proč tomu tak dle jeho názoru je.

20. Pokud se jedná o námitky žalobkyně, že zde (v lanovém centru) nebyl k dispozici návod na použití dopadových matrací, se kterým by byli návštěvníci lanového centra seznámeni, pak tato námitka je sice pravdivou, avšak tato skutečnost byla znalci [příjmení] [příjmení], DiS., známa, kdy sám tento znalec poukázal na zvyklost, že matrace je určena pro dopad nohama (nikoli horní částí těla), přesto jej nevedla ke změně jeho závěrů týkajících se dostatečnosti zajištění bezpečnosti lanového centra provozovaného žalovanou. Pokud soud prvního stupně ze závěrů znaleckého posudku znalce [příjmení] [příjmení], DiS., při svém rozhodování vyšel a odvolací soud nemá důvod, jak výše zdůvodněno, takový postup považovat za nesprávný, nelze ani této námitce žalobkyně přiznat relevanci v tom směru, že by jí byly závěry soudu prvního stupně zpochybněny. Nadto dle názoru odvolacího soudu není správná ani úvaha žalobkyně, že by absence návodu k použití dopadové matrace sama o sobě byla jedinou skutečností, která mohla vést k úrazu žalobkyně, pokud důvodem, pro který žalobkyně narazila do dopadové matrace horní částí těla, bylo to, že v průběhu sjezdu závěrečné trasy došlo (souhrou řady okolností) k jejímu přetočení z původního (správného) postavení čelem k cíli trasy, do kterého se žalobkyně nedokázala vrátit, a nikoli tedy to, že by takovým způsobem (nikoli čelem k cíli trasy) sjezd závěrečné trasy dokončit chtěla a chtěla takovým způsobem (zabrzdění nárazem horní částí těla) dopadovou matraci (z důvodu neznalosti návodu na její použití) využít.

21. Odvolací soud tak za situace, kdy dle jeho přesvědčení postupoval soud prvního stupně při provedení obou těchto znaleckých posudků jako důkazů v souladu s občanským soudním řádem (viz § 127 o. s. ř.), oba znalce řádně vyslechl, a poté i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy v řízení tyto znalecké posudky řádně ve smyslu ust. § 132 o. s. ř. zhodnotil tak, jak mu to v souladu s ustálenou judikaturou přísluší, nemá důvod, aby se od závěrů přijatých soudem prvního stupně odchyloval, neboť ani prostřednictvím argumentace uplatněné žalobkyní v jejím odvolání neshledává pro takový postup žádný prostor.

22. Ve vztahu k otázce případné finanční náročnosti jiného zabezpečení lanového centra provozovaného žalovanou dospěl dále nalézací soud k závěru, že po zohlednění dostupných údajů by náklady na změny zajištění bezpečnosti závěrečného sjezdu sice nebyly nepřiměřené, podstatným je však to, že ani využití nákladnějších způsobů zajištění brzdění by nevedlo k nižší rizikovosti aktivity pro uživatele lanového centra, jak to znalec [příjmení] [příjmení], DiS., ve svém posudku vysvětlil v souvislosti s vyhodnocením rizik aktivity v lanovém parku. Rovněž této úvaze soudu prvního stupně není možné dle názoru odvolacího soudu nic vytknout.

23. Soud prvního stupně se dále zabýval rovněž otázkami újmy na zdraví žalobkyně a výše náhrady za takové újmy a také výzvami žalobkyně žalované k náhradě újmy v souvislosti s prodlením žalované namítaným ze strany žalobkyně, s ohledem na důvod, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl, není však třeba, aby se odvolací soud těmito skutečnostmi podrobněji zabýval, pokud závěry soudu prvního stupně ohledně liberace žalované shledal (jak bude ještě dále odůvodněno) za správné 24. Soud prvního stupně se dále v odůvodnění napadeného rozsudku v rámci právního hodnocení věci správně zabýval otázkou, jakými právními normami se řídí potencionální odpovědnost žalované za újmu, která žalobkyni vznikla, a jelikož újma na zdraví žalobkyně měla svůj původ v provozu lanového centra v souvislosti s jeho technickou složitostí (náročností provozní činnosti), který organizuje žalovaná v rámci své podnikatelské činnosti, dospěl ke správnému závěru, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou řídí se (zejména) ust. § 2924 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb.), resp. dle tohoto zákonného ustanovení žalovaná žalobkyni za újmu způsobenou jí na zdraví potencionálně odpovídá (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, a ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2595/2019). Správně dále s přihlédnutím k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění svého rozsudku uvedl (opět zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, a ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2595/2019), vyšel soud prvního stupně z toho, že odpovědnost provozovatele dle § 2924 o. z. za újmu, která má původ v provozu, je odpovědností objektivní bez ohledu na zavinění provozovatele, a tedy správně uzavřel, že pokud má újma žalobkyně svůj původ v provozu lanového centra, který žalovaná organizuje, pak za újmu žalobkyně jako provozovatelka odpovídá, ledaže by tvrdila a prokázala neplnění liberačního důvodu uvedeného v ust. § 2924 o. z.

25. Při posouzení naplnění liberačního důvodu na straně žalované soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, že žalovaná tvrdila a také prokázala, že splnila podmínky pro provozování lanového centra podle stavebních předpisů a dále podle předpisů týkajících se bezpečnosti použitého lanového centra z hlediska posuzování splnění technických požadavků na výrobky, včetně kontrol stavu lanového centra. Dále správně přihlédl k tomu, že žalovaná zajistila poučení uživatelů o pravidlech používání lanového centra způsobilými zaměstnanci. Současně však také správně uzavřel, že uvedená jednání se (přímo) netýkala příčiny újmy, která na zdraví žalobkyni vznikla, a tak sama jejich realizace nemůže žalovanou liberovat z odpovědnosti za újmu způsobenou provozní činností. Podstatným tedy byl pro soud prvního stupně závěr znalce [příjmení] [příjmení], DiS., o tom, že žalovanou přijatá opatření k zamezení újmy (na zdraví uživatelů lanového centra) byla dostatečná a v oboru obvyklá s tím, že po srovnání jednotlivých způsobů ochrany uživatele v souvislosti se zpomalením rychlosti v závěrečném sjezdu (příslušné trasy lanového centra) dospěl k závěru, že zvolené řešení u žalované je nejbezpečnější a i z hlediska českých státních norem dostatečné, kdy dokonce způsob zabezpečení byl na vyšší než minimální úrovni. Ačkoli si byl soud prvního stupně vědom toho, že ani splnění podmínek právních předpisů a technických norem nemusí vždy dostačovat pro naplnění liberačního důvodu dle § 2924 o. z., přesto k tomuto závěru v této věci dospěl s ohledem na to, že znalec [příjmení] [příjmení], DiS., neviděl jiný vhodnější způsob zajištění bezpečnosti, než byl žalovanou využit. Rovněž tuto úvahu soudu prvního stupně považuje odvolací soud za správnou a připomíná, že liberační důvod je naplněn tehdy, pokud provozovatel prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, tedy že si počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti, kdy právě takto soud prvního stupně naplnění liberačního důvodu hodnotil.

26. Znovu se i v rámci právního hodnocení věci nalézací soud vyjádřil i k možnému jinému zajištění uživatelů lanového centra ve vztahu k finanční náročnosti pořízení aktivních brzd, kdy uzavřel, že takové zabezpečení by nebylo ani vhodné a pro žalovanou ani ekonomicky racionální, jelikož by nezajišťovalo vyšší míru ochrany uživatele (spíše naopak) a nemohlo tak vést k vyššímu standardu bezpečnosti. Znovu rovněž zdůraznil, že sice nelze očekávat, že se uživatel lanového centra vážně zraní, na druhou stranu však charakter tzv. adrenalinové zábavy nemůže riziko škody vyloučit, včetně možnosti zlomeniny. Provozovatel adrenalinové zábavy má tak podle soudu prvního stupně povinnost činit opatření proti vzniku škody (újmy), které riziko škody (újmy) snižují, avšak ani tak riziko, včetně vážnějšího poškození zdraví, vyloučit nelze. V té souvislosti uvedl také to, že při adrenalinově zábavě vstupují do hry i prvky náhody, které se mohou za mimořádných okolností kumulovat a nelze je vždy předvídat a s ohledem na jejich výjimečnost nelze vždy ani učinit přiměřená opatření k jejich odvrácení. I zde se tedy otázkou míry rizika pro případ úrazu, kterou je při provozování takovéto aktivity možné považovat za únosnou pro klienta takového zařízení, oproti míře rizika a odpovědnosti za úraz, kterou má nést provozovatel takového zařízení, zabýval.

27. Odvolací soud ani tyto úvahy soudu prvního stupně nepovažuje za nepřiměřené, ale naopak za správné, a s ohledem na jeho skutková zjištění považuje tedy za odpovídající právní závěr nalézacího soudu, že ačkoli žalovaná za újmu na zdraví způsobenou žalobkyni podle ust. § 2924 o. z. odpovídá, prokázala současně naplnění liberačních důvodů ve smyslu ust. § 2924 o. z., jelikož prokázala, že vynaložila veškerou péči, kterou lze po ní rozumně požadovat, aby ke škodě (újmě) nedošlo, tedy si počínala s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti, a tudíž žalobu uplatněnou žalobkyní za důvodnou správně neshledal a ji zamítl.

28. Odvolací soud tedy závěrem shrnuje, že prostřednictvím námitek uplatněných žalobkyní v jejím odvolání nepodařilo se jí dle názoru odvolacího soudu skutkové a právní závěry soudu prvního stupně zpochybnit, a tedy přes námitky žalobkyně uplatněné v jejím odvolání rozsudek soudu prvního stupně o věci samé jako věcně správný obstojí.

29. Jde-li o rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení účastníků a nákladů řízení placených státem, zde soud prvního stupně postupoval podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 148 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která nebyla ve sporu úspěšná, uložil povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšné žalované a vedlejší účastnici na její straně a stejně tak povinnost nahradit státu náklady řízení, které platil. Byla-li žaloba zcela zamítnuta, pak úvaha soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a naopak úspěšnými byly žalovaná a vedlejší účastnice na její straně, výsledku řízení odpovídají, stejně tak jako závěr soudu prvního stupně o tom, že je to s ohledem na tento výsledek tohoto řízení žalobkyně, která je povinna státu náhradu nákladů řízení, které platil, nahradit, když z obsahu spisu se nepodávají současně žádné skutečnosti, pro které by bylo možno považovat za splněné předpoklady pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků (tato skutečnost ostatně ani žalobkyní tvrzena a namítána nebyla).

30. Jde-li o žalobkyní namítanou aplikaci ust. § 150 o. s. ř., pak odvolací soud ani tuto námitku za důvodnou neshledává. Žalobkyni se sice skutečně podařilo v daném sporu prokázat, že jí újma na zdraví, za kterou žalovaná ve smyslu ust. § 2924 o. z. odpovídá, vznikla, avšak současně se žalované podařilo prokázat liberační důvod, pro který se své odpovědnosti za újmu způsobenou žalobkyni na zdraví zprostila. Ve výsledku to tedy byla právě žalovaná, která se svojí stěžejní argumentací uspěla, a naopak žalobkyni se nepodařilo prosadit její názor v tom směru, že liberační důvody na straně žalované naplněny nebyly. Pokud by odvolací soud přijal argumentaci žalobkyně ohledně aplikace ust. § 150 o. s. ř., znamenalo by to, že ačkoli by provozovatel prokázal naplnění liberačních důvodů ve smyslu ust. § 2924 o. z., a tedy prokázal, že vynaložil veškerou péči, kterou lze po něm rozumně požadovat, aby ke škodě (újmě) nedošlo, přesto by se mu náhrady nákladů řízení nedostalo jen pro to, že vznik škody (újmy) v příčinné souvislosti s provozní činností byl prokázán. Takový závěr však nepovažuje odvolací soud za správný, neboť by nezohledňoval právě naplnění liberačních důvodů na straně provozovatele. Vedle toho nelze v poměrech posuzované věci odhlédnout od toho, že žalobkyně byla před podáním žaloby konfrontována a bylo jí známo stanovisko žalované i vedlejší účastnice na straně žalované, že žalovaná není povinna jí újmu na zdraví nahradit, a tedy žalobkyně do sporu s tímto vědomím a s rizikem neúspěchu vstupovala. Jiné skutečnosti jako důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. žalobkyní namítány nebyly a z obsahu spisu se ani nepodávají.

31. Odvolací soud tedy uzavírá, že rovněž v otázce náhrady nákladů řízení co do jejího základu rozhodl soud prvního stupně správně.

32. Jde-li o výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznané vedlejší účastnici na straně žalované, ta byla dle názoru odvolacího soudu vypočtena nalézacím soudem správně a odpovídá nákladům nezastoupeného účastníka dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k vyhlášce č. 254/2015 Sb. s připočtením záloh na provedení důkazů, které byly ze strany vedlejší účastnice v částce 35 000 Kč v průběhu řízení uhrazeny.

33. Pokud jde o výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně na straně žalované, zde má odvolací soud jedinou výtku ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně v tom, že soud prvního stupně při určení tarifní hodnoty věci vycházel z výše uplatněné náhrady újmy ze strany žalobkyně, ačkoli v souladu s nyní již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou v této otázce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, je třeba při určení tarifní hodnoty věci při určení odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle 2958 o. z., o které v tomto řízení šlo, postupovat dle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT, jelikož ust. § 8 odst. 1 AT nereflektuje povahu řízení o peněžitých náhradách za újmu na přirozených právech člověka. Ve shodě s tímto názorem Nejvyššího soudu vychází tak odvolací soud z toho, že za tarifní hodnotu věci bylo třeba považovat částku 50 000 Kč v případě nároku na náhradu za bolest a částku 50 000 Kč v případě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť je dle názoru odvolacího soudu třeba ve vztahu ke každému dílčímu nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z. vycházet z jeho tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Po dobu, po kterou byl předmětem řízení požadavek žalobkyně na zaplacení toliko bolestného ve výši 50 000 Kč, činila tedy tarifní hodnota i podle tohoto názoru odvolacího soudu částku 50 000 Kč, tudíž výpočet nákladů řízení na straně žalované v tomto období ze strany soudu prvního stupně je i v případě odměny zástupce žalované správný. V období, po které se předmětem řízení po připuštění změny žaloby, resp. v souvislosti s ní stal rovněž nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 201 455 Kč, je však třeba za tarifní hodnotu věci považovat částku 100 000 Kč, tedy součet částek 50 000 Kč a 50 000 Kč (viz § 12 odst. 4 AT), a tudíž odměnu zástupce žalované v takovém případě stanovit dle § 7 AT ve výši 5 100 Kč na jeden úkon právní služby, za který mu náleží odměna v plné výši, případně ve výši 2 550 Kč za jeden úkon právní služby, za který mu náleží odměna ve výši poloviny mimosmluvní odměny (a nikoli tedy ve výši 9 340 Kč či 4 670 Kč, jak uvažoval soud prvního stupně). Jinak odvolací soud s výpočtem náhrady nákladů řízení na straně žalované ze strany soudu prvního stupně souhlasí a na tento jinak správný výpočet také odkazuje, proto odvolací soud s ohledem na své závěry ohledně výše odměny zástupce žalované za příslušné úkony právní služby vykonané v době, kdy předmětem řízení byl rovněž požadavek na náhradu za ztížení společenského uplatnění, pouze vypočetl, že zástupci žalované náleží odměna (včetně DPH) o 51 304 Kč (9 x 4 240 Kč + 2 x 2 120 Kč + DPH) nižší, než jak byla vypočtena soudem prvního stupně. Po odpočtu této částky od částky vypočtené soudem prvního stupně a po provedeném zaokrouhlení činí tedy výše náhrady nákladů řízení, která žalované za řízení před soudem prvního stupně přísluší, částku 116 073 Kč.

34. Jde-li o usnesení soudu prvního stupně, kterým byla určena výše náhrady nákladů řízení placených státem v tomto řízení, pak soud prvního stupně správně vypočetl tuto náhradu na částku 15 539,80 Kč, kdy v tomto případě jde o rozdíl mezi přiznanými a vyplacenými náhradami svědečného a znalečného a složené zálohy ze strany vedlejší účastnice na straně žalované v částce 35 000 Kč Celkem bylo soudem prvního stupně přiznáno a vyplaceno na svědečném a znalečném 50 539,80 Kč, z toho částka 35 000 Kč byla zúčtována ze složené zálohy vedlejší účastnicí, a tedy částka 15 539,80 Kč byla uhrazena ze státních prostředků, a proto právě tuto částku je povinna žalobkyně státu nahradit.

35. Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV., stejně tak jako usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. 1. 2022, č. j. 17 C 221/2017-877, jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. a podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 116 073 Kč, a to ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 3 o. s. ř. Jde-li o posouzení úspěchu účastnic v tomto odvolacím řízení, pak žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšnou ve věci samé a ani v základu náhrady nákladů řízení, přičemž zčásti uspěla v rozsahu výše náhrady nákladů řízení určené žalované za řízení před soudem prvního stupně, avšak z jiných důvodů, než které byly ze strany žalobkyně v jejím odvolání namítány. Byla-li tedy žalobkyně ve věci samé a v základu nároku na náhradu nákladů řízení a ohledně její výše ve vztahu k vedlejší účastnici na straně žalované a státu neúspěšnou, je možno její úspěch v otázce výše náhrady nákladů řízení na straně žalované i s přihlédnutím k důvodům, které ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud vedly, považovat za úspěch toliko v nepatrné části, a tudíž je to žalobkyně, kterou povinnost k náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení tíží.

37. V případě vedlejší účastnice na straně žalované však odvolací soud neshledal žádné účelně vynaložené náklady odvolacího řízení, které by jí měly být žalobkyní nahrazeny, jelikož její omluvu pouze s několika slovním vyjádřením ztotožnění se se závěrem soudu prvního stupně nepovažuje za takový úkon, za který by se náhrady nákladů vedlejší účastnici na straně žalované mělo dostat.

38. V případě žalované náleží jí náhrada nákladů spočívající v nákladech jejího právního zastoupení advokátem, a to za dva poskytnuté úkony právní služby - vyjádření k odvolání žalobkyně a účast u jednání odvolacího soudu (§ 11 odst. 1 písm. k), g) o. s. ř.), za které náleží zástupci žalované odměna vypočtená z tarifní hodnoty věci ve výši 100 000 Kč, jak už shora zdůvodněno, tedy dle ust. § 7 AT ve výši 5 100 Kč na jeden úkon právní služby, dále náhrada paušálních výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 2 x 300 Kč, celkem tedy 10 800 Kč. Dále náleží zástupci žalované rovněž náhrada za čas promeškaný cestou k jednání odvolacího soudu dle ust. § 14 odst. 1, 3 AT ve výši 800 Kč (8x100 Kč) a náhrada cestovních výdajů za tuto cestu dle ust. § 13 odst. 1, 5 AT za použití § 157 a násl. zák. č. 262/2006 Sb. a vyhlášky 511/2021 Sb. ve výši 1255,40 Kč (základní náhrada 180 – počet najetých km x 4,70 Kč + náhrada za spotřebované pohonné hmoty – 1,8 – počet najetých km ve stech x 6,3 – spotřeba pro kombinovaný provoz dle technického průkazu užitého vozidla x 36,10 Kč – cena motorové nafty dle vyhlášky). S připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí u žalované celkové náklady odvolacího řízení částku 15 555 Kč.

39. Odvolací soud tedy uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení částku 15 555 Kč, a to opět v běžné lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované, a dále rozhodl, že mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované žádná z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.