10 CO 76/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobce: ; země - anonymizována tři slova , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno jméno , Ph.D. sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o 12 230 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 12. 2021, č. j. 3 C 213/2021-114,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, a to ve správném znění označení žalobce: [země] – [anonymizována tři slova], [IČO], sídlem [adresa].

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 323,20 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 4 646,40 Kč do tří dnů právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se včas odvolal žalobce, když soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní pochybení vidí žalobce v tom, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když zaujal názor, že bezdůvodné obohacení lze získat jen tam, kde vůbec žádný právní titul není dán nebo původní právní titul odpadl. Je tedy zřejmé, že žalovaný bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. v dané věci nezískal. Zcela zásadní pro posouzení věci je to, že v řešeném případě smluv uzavřených mezi SPÚ a uživateli pozemků v zahrádkové osadě v režimu nárokového převodu dle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů„ Na základě písemné žádosti oprávněného uživatele pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách zřízených na základě územního rozhodnutí nebo existujících již před 1. říjnem 1976 nebo zřízených na základě územního rozhodnutí převede Státní pozemkový úřad tento pozemek do vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví této osobě“. Do vlastnictví nabyvatele se současně s pozemkem převádí bezúplatně všechny součásti a příslušenství tohoto pozemku, resp. dle § 10b, kdy v důsledku novely došlo k přečíslování, nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky, v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Z dikce § 10 odst. 3 shora uvedeného, resp. § 10b ve spojení s § 14 odst. 1 téhož zákona jednoznačně vyplývá, že SPÚ převod musí a musel realizovat za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. Nejde tedy o případ, kdy by bylo na úvaze SPÚ, resp. žalobce, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat, zákon mu nedává možnost realizovat převod za dohodnutou cenu. Žalobce poukázal na judikaturu k nastíněné problematice s tím, že je celkem jednotná a kde je dlouhodobě opakován názor, že smlouvy, kterými převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, resp. SPÚ, nejsou projevem sporné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky za zákonem stanovených podmínek zákonem stanoveným subjektům. Pokud došlo k převodu pozemku v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak převádějící subjekt mimo rámec zákona, a proto bez právního důvodu, čímž se žalovaný (nabyvatel pozemku) na úkor žalobce jako převádějícího bezdůvodně obohatili. K vydání byli legitimováni ti, kteří se obohatili, nikoli znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. Žalobce upozornil, že v podání ze dne 12. 8. 2021 uvedl, že žalovaná uhradila na jistinu dne 15. 7. 2021 částku 12 230 Kč, tedy po podání žaloby, nebylo však uhrazeno příslušenství. S ohledem na uvedené se žalobce domáhá pouze úhrady 0,25 % úroku z prodlení ročně z částky 11 230 Kč od 24. 1. 2021 do 14. 7. 2021 a úhrady nákladů řízení.

3. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 s tím, že sice šlo o převod k vypořádání restitučního nároku dle zákona dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, princip je však stejný, jelikož zákon stanovuje, za jakou cenu má být pozemek převeden a v daném případě v důsledku nesprávného ocenění došlo k tomu, že nedochází k převodu v zákonné hodnotě. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musí bezdůvodné obohacení vydat. Žalobce dále odkázal na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, č. j. 28 Cdo 1623/2019, kdy i za platnosti nového občanského zákoníku je potvrzen názor ohledně vydání bezdůvodného obohacení. Pokud je namítáno, že uvedená rozhodnutí nejsou případná, pak žalobce uvedl, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutné odlišit od vydání pozemku v tzv. přímé restituci dle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, resp. obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má Státní pozemkový úřad zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek mimo jiné i hodnotových, smlouvou nikoliv ve správním řízení převede pozemek jako náhradní, proto je zde nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemků v zahrádkových osadách. Nemůže mít vliv ani ta skutečnost, že v daném případě cenu stanovil zákon č. 229/1991 Sb. a nikoliv zákon č. 503/2012 Sb., neboť oba tyto zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky i cenové, za jakých může, resp. musí, dispozici realizovat. Dle žalobce principy uvedené ve výše citovaných rozhodnutích ve vztahu k vydanému bezdůvodnému obohacení musí platit o to spíše i pro kupní smlouvu s uživateli pozemků v zahrádkových osadách. Na uvedeném nemění ani skutečnost, že rozsudek, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, byl vydán za účinnosti občanského zákoníku 1964, neboť i tento zákon neposkytoval právní ochranu v případě, že by výkon práva byl v rozporu s dobrými mravy. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, je zřejmé, že na danou situaci, která je, pokud jde o konstrukci bezdůvodného obohacení, obdobná situaci v posuzovaném případě, Nejvyšší soud aplikoval ustanovení o bezdůvodném obohacení v dikci dle nového občanského zákoníku, aniž by dovozoval nějakou limitaci ohledně výše. Navíc podle žalobce lze analogicky aplikovat ust. § 1792 odst. 2 NOZ, kdy cena dle žalobcem předloženého revizního posudku podle žalobce„ platí za ujednanou“, protože jde o cenu podle právního předpisu přípustnou. Za situace, kdy z revizního posudku bylo zjištěno, že předmětnými smlouvami došlo k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné, učinil tak SPÚ mimo rámec zákona, a proto i bez právního důvodu, čímž se kupující na úkor SPÚ, resp. státu, bezdůvodně obohatil a SPÚ má legitimní právo se vydání bezdůvodného obohacení domáhat. Rozhodovací praxe soudů dále potvrdila i to, že se SPÚ v prvé řadě musí domáhat vydání bezdůvodného obohacení vůči„ kupujícímu“, nikoli vůči znalci, který pochybuje při zpracování znaleckého posudku. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku rozhodl v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR k otázce vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy došlo smlouvou k převodu pozemků v hodnotě vyšší než zákonné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v rozsahu úhrady 8,25 % úroku z prodlení ročně z částky 12 230 Kč od 24. 1. 2021 do 14. 7. 2021 a nákladů řízení vyhověl, a žalované uložil povinnost nahradit žalobci vzniklé náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaná v rámci vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že pokud žalobce upozornil, že v podání ze dne 12. 8. 2021 informoval o úhradě jistiny žalovanou, pak zdůrazňuje, že žalobce nevzal výslovně ani zčásti žalobu zpět a nenavrhl ani částečné zastavení řízení. Soud prvního stupně tedy správně rozhodl rozsudkem o celém uplatněném nároku. Žalovaná setrvává na svém pojetí věci v tom smyslu, že se vlastně nejednalo o nárokový převod, spíše se jednalo o smluvní přímus, tj. povinnost žalobce zahrádku převést tomu, kdo se v předepsané lhůtě přihlásí. Jinak ale nebyla smluvní vůle žalobce omezena, snad jen obecným požadavkem na státní instituce, aby byla použita obvyklá cena. Tento případ nelze srovnávat s vydáváním náhradních pozemků zemědělských restitucí podle zákona o půdě, a proto na ni nelze použít judikaturu uváděnou žalobcem. Žalovaná dále upozornila, že v řešené věci bylo ještě rozhodnuto doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 1. 2022 tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované částku 12 230 Kč se zákonným úkorem z prodlení. Žalované není zřejmé, zda se žalobce odvolával i do tohoto rozsudku, kterým byl původní rozsudek doplněn. Pokud nikoliv, pak podané odvolání ztratilo svůj smysl. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně souhlasila, aby odvolacím soudem bylo rozhodnuto bez nařízení jednání.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení v intencích ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobce a k vyjádření žalované k odvolání a poté, aniž ve věci konal ústní jednání, neboť účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze považovat za důvodné.

6. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že žalobce jako prodávající převedl do vlastnictví žalované kupní smlouvou blíže specifikované pozemky parc. [číslo] – zahrada a parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří v k. ú.. [obec]. Kupní cena předmětu koupě byla stanovena v uvedené smlouvě na základě znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení] [číslo] ve výši 3 080 Kč, přičemž dodatky z roku 2017 a 2018 byla výše potvrzena i aktuálně. Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že na základě zpracovaného znaleckého posudku [anonymizováno 6 slov] [obec] [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [obec] bylo zjištěno, že ocenění dle posudku [jméno] [příjmení] není správné a převáděné pozemky mají být správně oceněny tak, že celková kupní cena má být ve výši 15 310 Kč, pak rozdíl v neprospěch žalobce činí částku 12 230 Kč. Z uvedeného důvodu vzniklo žalované bezdůvodné obohacení ve výši dlužné částky, které žalobci žalovaná neuhradila ani po výzvě, a to ve výši rozdílu mezi kupní cenou stanovenou v kupní smlouvě a cenou vyčíslenou revizním znaleckým posudkem. Žalovaná požadovala zamítnutí návrhu, poukázala na to, že bezdůvodné obohacení nevzniklo, právní důvod vzniku není dán a mezi stranami byla uzavřena smlouva na konkrétní cenu a není důvod se k této otázce vracet. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že návrhu žalobce vyhovět nelze. Důvodem je ta skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena platně i v souvislosti se sjednanou kupní cenou, kdy z uvedeného důvodu k bezdůvodnému obohacení na straně žalované na úkor žalobce nedošlo. Dále bylo prokázáno, že na kupní ceně pozemků se účastníci kupní smlouvy před jejím uzavřením dohodli, a proto je daná kupní smlouva pro tyto účastníky závazná, kdy na její platnost nemá vliv případná zjištěná nesprávnost obvyklé ceny věci. Je nutné však říci, že podstatné z hlediska stanovení kupní ceny věci v případě prodeje věci by bylo, pokud by tato nesrovnalost byla zjištěna před uzavřením kupní smlouvy. Argumentaci žalobce související se stanovením kupní ceny při převodu nemovitostí dle zákona o půdě a oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě nelze analogicky použít na stanovení obvyklé ceny pro účel sjednání kupní ceny ve smlouvě o převodu nemovité věci. V případě vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě musí být tyto oceněny dle vyhlášky č. 182/88 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/90 Sb., zatímco kupní cena v případě prodeje věci musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. Proto byl návrh jako nedůvodný zamítnut (bod 5. až 6. odůvodnění napadeného rozsudku). Skutková zjištění soud prvního stupně podrobně vylíčil v bodu 4. odůvodnění. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 4 646,40 Kč, sestávající z nákladů právního zastoupení žalované (viz bod 7. odůvodnění napadeného rozsudku).

7. Odvolací soud v plném rozsahu souhlasí s právními závěry soudu prvního stupně, v rámci kterých se náležitě vypořádal s argumentací žalobce podloženou judikaturou Nejvyššího soudu, a nezbývá než konstatovat, že výklad žalobce, jímž odůvodňuje žalovaný nárok, nelze v žádném případě akceptovat. Žalobce zákonným limitům pro převod předmětného pozemku dostál, a pokud kupní cenu jako obvyklou stanovil za pomoci znaleckého posudku, byť ze smlouvy takový způsob určení ceny nevyplývá, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Jestliže však žalobce následně, a to s odstupem téměř dvou let, podrobil výši kupní ceny přezkumu revizním znaleckým posudkem, tyto znalecké závěry nechť jsou aplikovatelné pro účel budoucích převodů, je však absolutně nepřípustné zpětně revidovat kupní cenu v rámci platně uzavřené kupní smlouvy. Takový postup se příčí jednak principu autonomie vůle jako možnosti každé osoby realizovat se v co nejširším akceptovatelném rozsahu mj. v životě pracovním, společenském a dalším, a jednak smluvní autonomie, který představuje jeden ze základních principů smluvního práva a občanského práva vůbec, a proto nelze v dané věci argument, že pro daný případ žalobci svobodná vůle chyběla, připustit. V uvedeném ohledu odvolací soud odkazuje na přiléhavou argumentaci žalovaného, ať již v rámci vyjádření k žalobě, tak v rámci vyjádření k odvolání žalobce. Správný je i závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud existuje právní titul k plnění ve formě platné kupní smlouvy, nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení žalovaných a v uvedeném ohledu odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2422/99, aktuální i na poměry nového občanského zákoníku, jehož právní věta zní„ okolnost, že účastníky sjednaná kupní cena neodpovídá kvantitativním či kvalitativním vlastnostem prodávané věci, nezakládá kupujícímu nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu“. Odvolací soud zdůrazňuje, že žalobcem předkládaná judikatura Nejvyššího soudu na danou věc skutečně nedopadá, neboť se vztahuje k restitučním nárokům upraveným zákonem o půdě, který má řadu specifik. Nelze opomenout ani zásadu právní jistoty, která patří ke znakům právního státu, zejména pak za situace, kdy jednou ze smluvních stran je stát, který by měl být garantem zákonného postupu pro každého občana. Přiznáním žalovaného nároku by došlo k zásadnímu narušení principu právní jistoty a dobré víry v zásadu, že smlouvy se mají dodržovat. Odkaz žalobce na ust. § 1792 odst. 2 o. z. není dle názoru odvolacího soudu přiléhavý, neboť kupní cena v dané věci nebyla sjednána v rozporu s cenovými předpisy. Dle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů má jít o cenu obvyklou, nikoliv o cenu stanovenou cenovým předpisem. Cena v našem právu není téměř nikdy přímo určena právními předpisy, ale na jejich základě vydávanými cenovými rozhodnutími, která mají povahu správních aktů - opatření obecné povahy (komentář k ust. § 1792 o. z. v Aspi – prof. JUDr. [jméno] [příjmení], DrSc., JUDr. [jméno] [příjmení], PhD.). V předmětném případě nebyl žalobce limitován cenou dle zákonného či podzákonného předpisu, či cenou dle cenového rozhodnutí.

8. Z odporu žalované proti vydanému platebnímu rozkazu, v rámci kterého se vyjádřila k žalobě a vznesla vzájemný návrh pro částku 12 230 Kč s příslušenstvím, odvolací soud mimo jiné zjistil, že žalovaná v důsledku nejasných okolností týkajících se nutnosti úhrady žalované částky tuto dne 15. 7. 2021 zaplatila, přičemž přiložila potvrzení (potvrzení o provedené platbě vystavené [jméno] [příjmení] [příjmení] ze dne 16. 7. 2021). Zdůraznila, že naopak žalobce získal touto platbou bezdůvodné obohacení ve výši 12 230 Kč, které je povinen vydat, a proto podala pro tuto částku vzájemný návrh a domáhala se jejího zaplacení.

9. Odvolací soud z obsahu spisu dále zjistil, že po vydání napadeného rozsudku soud prvního stupně při ústním jednání konaném dne 13. 1. 2022 za osobní účasti zástupců obou účastníků řízení vydal doplňující rozsudek, č. j. 3 C 213/2021-131, jímž uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 12 230 Kč s úrokem z prodlení z částky 12 230 Kč ve výši 8,25 % ročně od 16. 7. 2021 do zaplacení a na nákladech řízení částku 3 323,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a vyhověl tak vzájemnému návrhu žalované. Doplňující rozsudek nebyl napaden odvoláním, a tudíž nabyl samostatně právní moci.

10. Za daného stavu věci odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně souvisejícího nákladového výroku rovněž správně odůvodněného (výrok I.).

11. Odvolací soud doplňuje, že odvolací návrh žalobce nepovažuje za částečné zpětvzetí žaloby, jímž žádá pouze přiznání příslušenství za situace, kdy žalovaná po podání žaloby žalovanou částku z důvodů výše podaných žalobci uhradila, neboť v uvedené souvislosti výslovný procesní úkon žalobce neučinil. Ani žalovaná odvolací návrh za částečné zpětvzetí žaloby, se kterým by vyslovila souhlas, nepovažovala, přičemž je zřejmé, že žalobce v rámci podaného odvolání, a to ještě před vydáním doplňujícího rozsudku, činí návrh za stavu, kdy žalovaná částka mu byla žalovanou zaplacena, přičemž soud prvního stupně o vzájemném návrhu žalované v napadeném rozhodnutí nerozhodl. Až posléze soud žalobci uložil povinnost žalované zaplatit (vrátit) částku 12 230 Kč se specifikovaným příslušenstvím, jak bylo shora uvedeno. Proti doplňujícímu rozsudku žalobce odvolání nepodal. Toto rozhodnutí je pravomocné a je exekučním titulem. Odvolací soud proto ve smyslu ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení ohledně jistiny nezastavil a ve stejném rozsahu ani rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil.

12. Výrok II. o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za užití ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšné žalované náleží právo na náhradu nákladů v celkové výši 2 323,20 Kč, sestávající se z odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání) po 1 620 Kč, z jednoho režijního paušálu po 300 Kč, a 21 % DPH vypočtené ze součtu výše uvedených položek dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 403,20 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb.). Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 2 323,20 Kč v obvyklé třídenní lhůtě, počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované (§ 160 odst. 1 věta první o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř., pokud jde o místo plnění).