10 CO 97/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudců Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Martina Šebka ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno jméno sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o 270 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného do rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 36 C 264/2020-227, ze dne 14. 1. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním dotčené, tj. ve výroku I. a III., potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 22 458 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 196 442,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 8. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. žalobu zamítl co do částky 73 557,85 Kč s příslušenstvím a výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 50 317,94 Kč k rukám zástupce žalobce.

2. Proti tomuto rozsudku, a to konkrétně do výroku I. a II. se odvolal žalovaný. Žalovaný v odvolání namítl jednak to, že podle jeho názoru žalobkyni nic nedluží, protože za žalované období za užívání předmětné části nemovitosti jí hradil 3 000 Kč. Jde o částku odpovídající jedné polovině běžného nájmu za takový srovnatelný byt. Žalovaný také vyslovil nesouhlas s tím, že v předmětných prostorách by bylo možné ubytovat větší počet osob, protože by nemohla být zajištěna tzv. pohoda bydlení a odporovalo by to občanskému zákoníku, neboť počet osob musí být přiměřený velikosti bytu a nebránit tomu, aby všechny osoby mohly žít v obvyklých, pohledných a hygienických vyhovujících podmínkách. Fotky založené v soudním spisu ohledně stavu bytu poté, co ho žalovaný opustil, svědčí o tom, že v bytě je možné ubytovat maximálně čtyři osoby. Pokud by tedy soud vycházel z výpočtů výdajů a příjmů, měl by zhodnotit pouze částku 4 000 Kč x 4 osoby, tedy částku 16 000 Kč za měsíc, nikoli částku 24 000 Kč za měsíc. Od této částky bylo ještě nutno odečíst náklady na provoz bytu tak, jak tato částka byla uvedena v rozsudku na straně 11 napadeného rozsudku, a zbývalo a by tedy k doplacení ze strany žalovaného 100 961,44 Kč. Dále žalovaný namítl, že soud prvního stupně nesprávně vycházel ze svědeckých výpovědí [příjmení], svědka [příjmení] a svědka [příjmení]. Svědkyně [příjmení] pouze uvedla, že hledala místo pro čtyři osoby, svědek [příjmení] potvrdil, že v letech 2018 a 2019 měl zájem o dlouhodobé ubytování šesti osob, ale zároveň také uvedl, že chtěl, aby osoby bydlely v pokojích pro dva. Svědek [příjmení] pak potvrdil, že v předmětném bytě bydleli ve dvou až třech lidech a uvedl, že pro šest osob není ubytování v daném bytě komfortní. Žalovaný pak namítl, že obsazenost ubytovny byla kolísavá a že bylo možné ubytovat zájemce i v jiných prostorách v době, kdy počet ubytovaných klesl. Žalovaný proto uvedl, že žalobkyně neprokázala svůj nárok a že by jí měl zaplatit částku nanejvýš 100 961,44 Kč. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu v plném rozsahu zamítl, eventuálně žalobkyni přiznal nanejvýš částku 100 961,44 Kč.

3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného písemně vyjádřila. Uvedla, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně, odkázala na ně a navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v částech odvoláním dotčených.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo ve smyslu ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobkyně a po odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, důkazy pro posouzení věci správně hodnotil a na základě zjištěného skutkového stavu věc po právní stránce správně posoudil.

6. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží právo na zaplacení žalobou uplatněné částky, a to z toho titulu, že za období od prosince 2017 do května 2020 žalovaný měl svévolně a bez jejího souhlasu, zabrán pro sebe prostor (byt o velikosti 1+1) v nemovitosti velikosti, která byla v té době v podílovém spoluvlastnictví obou účastníků (každý z nich vlastnil jednu ideální polovinu), a který do té doby, než si ho žalovaný takto svévolně zabral, aniž by se o tom s žalobkyní dohodl, byl pronajímán jako ubytovna celkem šesti osobám. Žalovaný se bránil stejnou argumentací, jako nyní uplatnil v odvolání a až na závěr samotného řízení před soudem prvního stupně a nyní v odvolání uplatnil námitku, že pokud obsazenost ubytovny byla kolísavá a později klesala, mohli být případní zájemci ubytováni i v jiných prostorech než v bytě, který měl zabrán pro sebe.

7. Soud prvního stupně v průběhu řízení vyčlenil nesporné skutečnosti: předmětná nemovitost, v níž se tento bytový prostor nachází, sloužila jako ubytovna, oba účastníci měli tuto ubytovnu v podílovém spoluvlastnictví, žalovaný začal užívat tento byt, aniž by se s žalobkyní o tom dohodl, žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení náhrady odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu dne 23. 7. 2020, částka 130 Kč na osobu byla obvyklým nájemným v této ubytovně a maximální kapacita této ubytovny byla 34 míst. Dále bylo nesporné to, že žalovaný platil žalobkyni za tento prostor částku 3 000 Kč měsíčně a za žalované období jí tedy zaplatil částku 90 000 Kč.

8. Soud prvního stupně poučil žalovaného ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. včetně následků s tím spojených a ve spojení s ust. § 118b o. s. ř., aby prokázal, jaká byla faktická kapacita ubytovny od prosince 2017 do května 2020 s tím, že pokud žalovaný neprokáže tyto skutečnosti, pak bude vycházet z maximální nesporné kapacity. Žalovaný byl ve smyslu stejných procesních ustanovení také poučen o tom, jaké byly skutečné spotřeby dodávaných komodit v souvislosti s touto nemovitostí, a dále žalobkyni poučil ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. a § 118b o. s. ř., aby prokázala, že v bytě v minulosti bylo standardně šest osob a také aby prokázala, že od prosince 2017 do května 2020 mohlo být v bytě šest osob a že by tak při normálním běhu věcí, tj. nebýt jednání žalovaného, tento prostor byl takto pronajímán, včetně poučení o následcích.

9. Účastníci řízení pak doplnili důkazy, které soud prvního stupně provedl a které jsou také uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně. Jednalo o svědecké výpovědi svědka [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], fotografie, vyúčtování (bod 14.) a listiny týkajících se nákladů. Soud prvního stupně odmítl provést k důkazu účastnický výslech žalovaného, dále pak listiny na č. listu 7 až 10, 51 až 55, 77 až 85, 138 až 140, 143 až 155, 188, jakož i dotazy na [anonymizováno 7 slov] a [anonymizována dvě slova] v [obec] (viz bod 15 rozsudku soudu prvního stupně), protože tyto náklady byly již zohledněny v předložených vyúčtováních, které měl soud k dispozici za období prosinec 2017 do května 2020. Neprovedl ani výslech žalovaného, protože tento důkaz nepřicházel v úvahu z toho důvodu, že i bez tohoto důkazu byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Stejně se tak se soud prvního stupně vypořádal s dalšími důkazními návrhy týkající se provedením k důkazu spisů, které byly označeny s tím, že žalovaný na výzvu soudu, aby označil, jaké konkrétní listiny z těchto spisů měl na mysli, nereagoval, a tudíž tento důkazní návrh byl jako neurčitý a nadbytečný rovněž zamítnut.

10. Po právní stránce vycházel soud prvního stupně z ust. § 1012, 1122 odst. 1 občanského zákoníku a také z judikatury (viz bod 18. až 20. rozsudku soudu prvního stupně). Dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada za omezení jejího práva užívat jednotku způsobem, jakým byla užívána do doby, než ji žalovaný svým rozhodnutím začal výlučně užívat sám pro sebe. Soud vyšel z nesporných skutečností. Odmítl argumentaci žalovaného o tom, že by měl vycházet při zjišťování výše náhrady z běžného nájemného, a to z toho důvodu, že tento byt byl nesporně v minulosti užíván za účelem poskytování ubytovacích služeb. Dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že byt v minulosti užívalo šest osob. Tento závěr dovodil jednak z vyúčtování, z nichž vyplývalo, že od dubna 2012 do července 2017 bylo v ubytovně ubytováno od 40 do 45 osob. Vyšel v této souvislosti z nesporného tvrzení obou stran, že maximální kapacita byla 34 osob a je tedy evidentní, že docházelo k překračování této kapacity i o 11 osob. Za takového stavu tedy dovodil, že pokud bylo v bytě šest lůžek, bylo zde skutečně ubytováváno šest osob. Tyto závěry pak potvrdily i výslechy svědka [příjmení] a i když nebyl byt obsazený, bylo agenturou [anonymizováno] placeno za šest lůžek v tomto bytě a také potvrdil, že tam v minulosti byl tento prostor užíván šesti osobami. Tyto závěry pak podpořily i výpovědi svědků [příjmení], která potvrdila, že v roce 2017 poptávala ubytování a stejně tak výpovědi svědků [příjmení] a [anonymizováno] Tito potvrdili, že poptávali ubytování pro šest osob, ale že právě došlo k odmítnutí z důvodu toho, že byt byl uzavřen. Tento závěr pak potvrdil i e-mail žalobkyně z května 2018, kde žalobkyně uvedla žalovanému, že nesouhlasí s tím, aby byl zbytečně blokován prostor pro šest lidí.

11. Odvolací soud plně s těmito závěry soudu prvního stupně souhlasí, odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku, se kterým se plně ztotožňuje a má tedy za to, že žalobkyně prokázala, že při pravidelném běhu věcí, pokud by žalovaný tento prostor svévolně nezabral sám pro sebe, by byl byt pro funkci ubytovny v předmětném období užíván šesti osobami, tudíž by z něj příjem byl měsíčně 24 000 Kč. Nárok uplatněný žalobkyní je tedy po právu. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.)

12. Pokud žalovaný namítá, že těmto závěrům neodpovídají obsahy svědeckých výpovědí, pak s tímto odvolací soud nesouhlasí, poukazuje na závěry soudu prvního stupně, které korespondují s obsahy výpovědí těchto slyšených svědků. Tyto výpovědi nelze hodnotit izolovaně, ale v kontextu celé věci. Je pravdou, že svědkyně [příjmení] uvedla, že hledala ubytování pro 4 osoby. Svědek [příjmení] ale uvedl, že hledal ubytování pro 5 – 6 kamarádů. Rovněž svědek [příjmení] popsal předmětnou bytovou jednotku jako jednotku umožňující ubytování pro 6 osob a také to, že tam i 6 osob bydlelo. Tyto svědecké výpovědi je nutno hodnotit podpůrně ve vztahu k důkazu v podobě vyúčtování, z nichž bylo zřejmé, že v letech 2017 byla kapacita ubytovny překračována Závěry soudu prvního stupně tak odpovídají provedeným důkazům a tato odvolací námitka nemůže být důvodná.

13. Pokud žalovaný namítá, že obsazenost ubytovny byla kolísavá a že je bylo možno tedy ubytovat v jiných prostorách, pak tento argument je z procesního pohledu nutno rozdělit na dvě části. To, že obsazenost ubytovny byla kolísavá, pak tento argument padl už před soudem prvního stupně, ale pokud jde o ten argument, že zájemci by mohli být případně ubytováváni v jiných prostorách, pokud kapacita nebyla naplněna, pak se jedná o argumentaci ve smyslu koncentrace řízení novou, a tudíž v odvolacím řízení nepřípustnou. Navíc v daném případě předmět řízení byl žalobkyní vymezen tak, že kapacita bytu č. 2 byla šest osob a že žalobkyně pro tento prostor měla zájemce na ubytování šesti osob a že tento prostor pro šest osob v minulosti také sloužil. Obsazenost ubytovny jistě kolísavá byla, ale soud prvního stupně správně na základě zjištěného skutkového stavu vysvětlil, že v rozhodném období obsazenost ubytovny překračovala nespornou maximální obsazenost ubytovna. Z tohoto důvodu je nutno i tuto odvolací námitku jako nedůvodnou odmítnout.

14. Pokud žalovaný dále argumentuje tím, že pokud by v bytě bylo šest osob, že by se jednalo o ubytování nekomfortní, pak lze odkázat rovněž na správný závěr soudu prvního stupně, který uvedl v bodě č. 27, že žalovaný nemůže účinně odkazovat na rozumnou kvalitu bydlení šesti osob, pokud sám v minulosti profitoval z toho, že byt byl v minulosti šesti osobami užíván. K tomu lze pak ještě dodat to, že pokud cituje žalovaný ve svém odvolání o tom, jak má vypadat z hlediska kvality bydlení v bytě, pak opomíjí, že v daném případě šlo o ubytovnu.

15. V daném případě šlo o posouzení toho, zda při pravidelném běhu věcí by tento prostor mohl být užíván šesti osobami a mohl být z něj tomu odpovídající příjem. Samozřejmě tuto skutečnost lze aktuálně spolehlivě zjistit a prokázat s určitými obtížemi, ale to právě jedině v důsledku jednání žalovaného, který aniž by se s žalobkyní dohodl, tento prostor pro sebe zabral. Soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že svévolné jednání žalovaného musí být hodnoceno na jeho úkor.

16. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady řízení žalobkyně představují celkem částku 22 458 Kč a skládají se z odměny za dva úkony právní pomoci po 8 980 Kč (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání ve výši podle § 7 vyhl. č. 177/96 Sb.), ze dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č.177/96 Sb.) a 21 % daně z přidané hodnoty. Lhůta k zaplacení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.