11 CO 110/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou anonymizována tři slova jméno příjmení příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 217 115,15 Kč o odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 22. 3. 2022, č. j. 4 C 282/2019 – 377

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 8 125,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

III. Odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem I napadeného rozsudku se odmítá.

IV. Odvolání žalované proti výroku pod bodem II napadeného rozsudku se odmítá.

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně částečně vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 551,23 Kč (výrok I) a ohledně částky 146 563,92 Kč žalobu zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 77 031,60 Kč (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že účastnice uzavřely dne 31. 1. 2017 platnou smlouvu, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor (restaurace s příslušenstvím) a bytové jednotky o velikosti 1 + 1 v domě [adresa], který je součástí pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. Žalovaná porušila povinnost vyplývající z této nájemní smlouvy a po skončení nájmu neodevzdala předmět nájmu ve stavu obvyklého opotřebení. Některé věci byly nadměrně poškozené nevhodným užíváním či nedostatečnou údržbou žalované, některé zařízení restaurace chybělo či bylo žalovanou doplněno zařízení nevhodné pro provoz restaurace. Žalobkyně byla proto nucena vynaložit náklady na nákup nového vybavení restaurace, na opravy některého vybavení či uvedení do původního stavu, opravu fasády a opětovné umístění reklamního nápisu, dále náklady na úklid restaurace a bytu a na vyčištění zařízení. Soud prvního stupně se podrobně zabýval jednotlivými položkami požadovanými žalobkyní a požadavek žalobkyně shledal důvodným ohledně částky 189 551,23 Kč. Zabýval se dále požadavkem žalované, který uplatnila jako obranu proti požadavku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná proti nároku uplatněnému žalobkyní namítla započtení částky 119 000 Kč. Jedná se o plnění nad rámec sjednaného nájemného, které žalobkyně po žalované žádala jako smluvní pokutu a žalovaná tuto částku zaplatila, ačkoli na zaplacení smluvní pokuty žalobkyni nevznikl nárok. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní vztah trval do 31. 5. 2018, kdy došlo k předání předmětu nájmu. Žalovaná nebyla v prodlení s předáním předmětu nájmu, proto žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Pokud tedy žalovaná zaplatila žalobkyni částku 119 000 Kč nad rámec částky, kterou byla povinna platit jako nájemné, jednalo se o plnění bez právního důvodu a žalobkyně se na její úkor o tuto částku bezdůvodně obohatila. Pohledávky žalobkyně na náhradu škody a pohledávka žalované na vydání bezdůvodného obohacení jsou pohledávkami způsobilými k započtení. Žalovaná učinila kompenzační projev v průběhu řízení před soudem, tento byl žalobkyni doručen a tímto okamžikem došlo k zrušení pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryly. Po započtení žalovanou uplatněné částky pak soud prvního stupně žalobě vyhověl ohledně částky 70 551,23 Kč a ohledně zbylé části žalobkyní uplatněného nároku žalobu zamítl. O nákladech řízení pak rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu přiznal žalované právo na náhradu 35% účelně vynaložených nákladů.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, nesouhlasila s jednotlivými částkami, které uplatnila jako náhradu škody, avšak soud prvního stupně je napadeným rozsudkem nepřiznal. Má za to, že veškeré položky uplatnila po právu, avšak soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dospěl k nesprávnému rozhodnutí. Zabývala se pak jednotlivými částkami, které soud prvního stupně nepovažoval za důvodně uplatněné, a uváděla svoji verzi hodnocení těchto dílčích nároků, rozdílnou od závěrů soudu prvního stupně. Dále žalobkyně nesouhlasila se započtením částky 119 000 Kč, kterou žalovaná proti nároku žalobkyně uplatnila až v závěrečném návrhu. Žalobkyně opakovala své tvrzení, že jí žalovaná zaplatila na základě výzvy částku 144 000 Kč, v této výzvě byl žalované jasně vysvětlen důvod tohoto požadavku. Pokud žalovaná tuto částku zaplatila, uznala tím nárok žalobkyně na zaplacení dlužného nájemného a smluvní pokuty. Soud prvního stupně se dle názoru žalobkyně mýlí, pokud uzavřel, že žalobkyně vycházela z toho, že nájemné bylo hrazeno na daný měsíc do 10. dne tohoto měsíce. Placení nájemného však bylo sjednáno na měsíc předem. Žalobkyně proto platně od nájemní smlouvy odstoupila dne 26. 2. 2018, když k tomuto dni nebyl žalovanou zaplacen nájem za únor a březen 2017 a na březen 2018. Žalovaná ostatně uznala platnost odstoupení od nájemní smlouvy tím, že zaplatila žalobkyní požadovanou částku 144 000 Kč. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že ke skončení nájemního poměru došlo až dne 31. 5. 2018 dohodou. Žalovaná nebyla schopna předat žalobkyni restaurační zařízení dříve a žalobkyně předkládala soudu listiny prokazující, že se snažila o převzetí restaurace, žalovaná však nebyla schopna ji vyklidit. Restauraci předala žalobkyni až po částečném„ úklidu“ na konci května 2018. Nemohlo se proto jednat o dohodu o ukončení nájemního poměru, ale žalovaná svým jednáním uznala jednostranné ukončení nájemního poměru žalobkyní ke dni 26. 2. 2018, nijak proti němu nebrojila a nedomáhala se jeho neplatnosti (vyjma relativně neplatného jednání ve výpovědi z nájmu, kterou podala žalovaná žalobkyni v březnu 2018). Pokud žalovaná restauraci nevyklidila a nepředala, ač se toho žalobkyně domáhala, pak užívala předmět nájmu bez právního důvodu až do května 2018. Částka 144 000 Kč proto byla žalobkyní účtována po právu jako dlužné nájemné a smluvní pokuta, neboť žalovaná byla v prodlení s předáním předmětu nájmu. Protože tuto částku zaplacením uznala, nemůže se žalovaná domáhat jejího vrácení, resp. nemůže ji započíst proti pohledávce žalobkyně na náhradu škody. Námitku započtení navíc žalobkyně stále považuje za neurčitou, neboť chybí základní tvrzení důkazy ze strany žalované, a proto se žalobkyně ani neměla k čemu vyjadřovat. Z těchto důvodů se žalobkyně domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude zcela vyhověno a žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, současně se domáhala zamítnutí kompenzační námitky žalované.

4. Proti rozsudku podala včasné odvolání rovněž žalovaná, která uvedla, že soud prvního stupně provedl obsáhlé a pregnantní dokazování, avšak v otázce několika položek, které žalobkyně po žalované uplatňovala, se důsledně nevypořádal se zjištěným skutkovým stavem. Stejně jako žalobkyně ve svém odvolání, i žalovaná se pak zabývala jednotlivými částkami, které soud prvního stupně považoval za důvodně uplatněné, a s nimiž nesouhlasila. Uváděla (stejně jako žalobkyně) svoji verzi hodnocení těchto dílčích nároků, rozdílnou od závěrů soudu prvního stupně. Má za to, že částka, v níž shledal soud prvního stupně nárok žalobkyně za důvodně uplatněný, má být snížena o 85 112,70 Kč. Při započtení vzájemného nároku žalované pak se domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta a žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

5. Odvolací soud přezkoumal na základě odvolání obou účastnic řízení rozsudek soudu prvého stupně podle ust. § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu obou odvolání i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani odvolání žalované nelze považovat za důvodné.

6. Žalobkyně v odvolání uvádí, že uplatňuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Z obsahu odvolání žalované vyplývá, že uplatňuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

7. Podle ust. § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. platí, že odvolání proti rozhodnutí ve věci samé lze odůvodnit tím, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b o. s. ř. Tímto odvolacím důvodem se může účastník bránit, jestliže soud prvního stupně (nesprávně) nepřihlédl ke skutečnostem a důkazům, jež účastník uvedl a označil před uplynutím koncentrační lhůty, případně které sice uvedl a označil až po jejím uplynutí, ale za splnění zákonných podmínek. Jde tedy o nesprávnou aplikaci pravidel koncentrace řízení před soudem prvního stupně (§ 118b o. s. ř.). Tam, kde byla tato zásada použita, aniž byly splněny zákonné předpoklady, je naplněn citovaný odvolací důvod, neboť nemůže obstát rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že účastník neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Konkrétně může jít o případy, kdy soud prvního stupně odmítl důkazy, které bez své viny nemohl účastník uvést do skončení přípravného jednání nebo prvního jednání tam, kde nebyla provedena příprava jednání, anebo ignoroval účastníkem navrhované důkazy. Žádná z popisovaných situací však v řízení před soudem prvního stupně nenastala. Žalobkyně byla ještě před prvním jednáním soudu prvního stupně podrobně poučena podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, jaká tvrzení má doplnit a k čemu má navrhnout důkazy (usnesení ze dne 29. 11. 2019, č. j. 4 C 282/2019 – 51). Při jednání soudu dne 28. 1. 2020 nebyla přednesena žaloba, účastnice sdělily soudu svá stanoviska a jednání bylo odročeno s tím, že jim byla poskytnuta lhůta k smírnému vyřešení věci. První jednání se konalo dne 28. 4. 2020 (trvalo 4 hodiny a byla provedena řada účastnicemi navržených důkazů), přičemž soud prvního stupně konstatoval, že v prvním jednání bude pokračovat. V prvním jednání pak bylo pokračováno dne 16. 6. 2020 a dne 19. 6. 2020. Teprve při tomto jednání byly účastnice soudem prvního stupně řádně poučeny o koncentraci řízení a byla jim k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání na jejich žádost poskytnuta lhůta do 19. 7. 2020, což využila žalovaná, která kromě doplnění tvrzení a důkazních návrhů tvrdila, že se na její úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila o částku 194 000 Kč (nájemné zaplacené od března 2018 do května 2018 a smluvní pokuta). Ujednání v nájemní smlouvě, podle kterého měla platit žalobkyni smluvní pokutu 2 000 Kč za každý den prodlení s předáním předmětu nájmu, označila žalovaná za ujednání proti dobrým mravům a veřejnému pořádku, tudíž absolutně neplatné. Při dalších jednáních dne 20. 8. 2020 a 6. 10. 2020 soud provedl opět řadu účastnicemi navržených důkazů, a protože některá tvrzení účastnic neměl dosud za dostatečně prokázaná, obě účastnice opět podrobně poučil podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. Na toto poučení žalobkyně i žalovaná reagovaly návrhy důkazů. Soudu prvního stupně nelze vytknout nesprávnou aplikaci pravidel koncentrace řízení a odvolací soud neshledal odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

8. Rovněž odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (neúplné zjištění skutkového stavu pro neprovedení navržených důkazů potřebných k prokázání rozhodných skutečností) dle názoru odvolacího soudu není dán. Soud prvního stupně provedl téměř veškeré důkazy navržené oběma účastnicemi. Pokud dva z navržených důkazů shledal nadbytečnými a jejich provedení při jednání dne 8. 12. 2020 zamítl, odvolací soud v tomto postupu soudu neshledal žádné pochybení. Důvody, z kterých soud prvního stupně považoval tyto důkazy za nadbytečné, uvedl podrobně v odůvodnění rozsudku (bod 58) a odvolací soud se s nimi ztotožňuje.

9. Pokud jde o odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., je třeba konstatovat, že soud prvého stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 a násl. o. s. ř., a to tak, jak byly účastnicemi navrhovány. Pokud zamítl návrh dalších dvou žalobkyní navrhovaných důkazů, svůj postup odůvodnil a odvolací soud se ztotožnil s tím, že provedení těchto důkazů by nevedlo k ničemu jinému, nežli k prokázání skutečností již dostatečně prokázaných jinými důkazy, a jednalo se tedy o důkazy nadbytečné. Lze proto konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvého stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože se skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvého stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že v průběhu řízení byly účastnice řádně poučeny dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (opakovaně) a při posledním jednání soudu prvého stupně jim bylo dáno poučení rovněž podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., po kterém nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvého stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvého stupně také při hodnocení důkazů žádný z jím provedených důkazů neopomněl.

10. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo a soud prvého stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva, která cituje v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně v obou napadených výrocích za správný, spravedlivě řešící uspořádání vztahů mezi účastnicemi, řádně a podrobně odůvodněný: Na jeho odůvodnění proto může pro stručnost odkázat. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi námitkami odvolatelek, které nesouhlasily s posouzením některých položek tvořících ve svém souhrnu nárok žalobkyně na náhradu škody, a které jsou v jejich odvoláních v podstatě jen opakovány. Rovněž odvolací soud by pak jen opakoval skutkové a právní závěry, k nimž dospěl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně a které odvolací soud považuje za správné, a to zejména pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody z titulu porušení smluvní povinnosti žalovanou.

12. K žalovanou uplatněné kompenzační námitce se odvolací soud v obecné rovině vyjádřil v usnesení ze dne 17. 12. 2021, č. j. 11 Co 44/2021 – 341, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení předchozího rozhodnutí byla nepřezkoumatelnost jeho odůvodnění, pokud se týkalo žalovanou uplatněné kompenzační námitky. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení mimo jiné uvedl, že„ Námitka započtení je jednou z forem obrany žalovaného proti žalobcem uplatněnému procesnímu nároku. Jde o procesní úkon, jehož podstatou je tvrzení žalovaného o učiněném kompenzačním projevu, který má nebo měl za následek zánik pohledávky žalobce. Námitka započtení může být uplatněna pouze za řízení a jejím adresátem je soud. Naproti tomu kompenzační projev, jehož se žalovaný námitkou započtení dovolává, je právním jednáním adresovaným druhé straně (§ 1982 odst. 1 občanského zákoníku). Z hlediska účinků kompenzačního projevu není rozhodné, zda byl učiněn v řízení nebo mimo ně. Důležité je, aby druhé straně došel nebo, byl-li učiněn v řízení, aby se o něm žalobce dozvěděl. Není vyloučeno, aby žalovaný při jednání soudu nebo v písemném podání adresovaném soudu učinil vůči žalobci kompenzační projev a uplatnil jej zároveň jako svou námitku proti žalobě. Takové chování žalovaného působí jak hmotněprávní, tak procesní účinky. Uplatní-li žalovaný v průběhu řízení námitku započtení a soud se jí bude věcně zabývat, znamená to, že ač se tato skutečnost výslovně ve výroku rozsudku neobjeví, byl nárok žalovaného věcně projednán. To se musí projevit v odůvodnění rozsudku. Je tím totiž založena překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst.

4. Je nepřípustné, aby se soud takto projednaným nárokem zabýval znovu v dalším řízení“.

13. Odvolací soud nemohl předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat, pokud šlo o nárok žalované uplatněný v rámci její obrany proti nároku uplatněnému žalobou (kompenzační námitku). Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval nárokem žalované, který vůči žalobkyni uplatnila formou kompenzační námitky. Uvedl, že přitom platí veškerá procesní pravidla týkající se povinnosti tvrzení, povinnosti důkazní i poučovací povinnosti soudu. Soud prvního stupně přitom v původním rozhodnutí pouze konstatoval existenci tohoto nároku, aniž se k němu mohla žalobkyně vyjádřit. Ani z obsahu spisu nevyplývala přesná specifikace této částky, nebylo zřejmé, jaký postoj ke kompenzační námitce zaujala žalobkyně, předmětem dokazování nárok uplatněný žalovanou nebyl. V odůvodnění původního rozsudku pak soud prvého stupně neuvedl, jakou právní normu aplikoval v případě žalovanou uplatněného nároku v rámci její obrany.

14. V dalším řízení soud prvního stupně žalovanou poučil podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vztahu k jí uplatněné námitce započtení, včetně poučení o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Na toto poučení žalovaná adekvátně reagovala, svá tvrzení doplnila a navrhla k jejich prokázání důkazy. Při jednání dne 22. 3. 2023 se žalobkyně k uplatněné námitce započtení vyjádřila tak, že tato námitka nebyla uplatněna po právu. Odkázala na ust. § 2997 občanského zákoníku s tím, že žalovaná zaplatila žalobkyni částku 144 000 Kč na základě výzvy žalobkyně, v níž bylo vysvětleno, z čeho se požadovaná částka skládá (jednalo se o dlužné nájemné a smluvní pokutu za prodlení s předáním předmětu nájmu). Zaplacením této částky žalovaná nárok žalobkyně uznala, nedomáhala se vrácení této částky. Žalobkyně pak opakovala svá tvrzení ohledně okamžiku skončení nájemního vztahu. Obě účastnice řízení při tomto jednání soudu poukazovaly na poslední stranu nájemní smlouvy a na text, který na ni napsala vlastní rukou žalobkyně. Každá z nich si tento rukou psaný text vysvětlovala jinak. Žalobkyně měla za to, že tímto byl žalované odpuštěn nájem za únor 2017, za předpokladu, že restaurace bude vymalovaná a čistá. Protože se tak nestalo, nebyl důvod pro jakékoli odpuštění nájemného. Žalovaná naopak měla za to, že nájemné hradila řádně a neměla na něm žádný dluh právě s ohledem na žalobkyní dopsaný text na nájemní smlouvě. Dále tvrdila, že nikdy nepovažovala částku 144 000 Kč za kompenzaci dlužného nájemného a smluvní pokuty. Zaplacením této částky reagovala na výzvu žalobkyně k její úhradě, a protože v té době již vzájemné vztahy nebyly dobré, domnívala se, že zaplacením žalobkyní požadované částky uspokojí jakékoli případné nároky žalobkyně.

15. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že žalovanou uplatněná námitka započtení obstojí. Žalobkyní vlastnoručně psaný text v nájemní smlouvě vyložil tak, že žalovaná byla zproštěna povinnosti platit nájemné za měsíc únor 2017, proto nezaplacení nájemného za tento měsíc nemohlo být důvodem pro odstoupení od nájemní smlouvy.

16. V řízení bylo prokázáno, že účastnice uzavřely dne 31. 1. 2017 nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor (restaurace s příslušenstvím) a bytové jednotky o velikosti 1 + 1 v domě [adresa], který je součástí pozemku č. parc. [číslo] v [katastrální uzemí] Smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 2. 2017 do 1. 2. 2027. Pokud jde o nájemné, ujednaly si jeho výši 25 000 Kč měsíčně a splatnost nejpozději k 10. dni kalendářního měsíce předem na měsíc následující. Na této nájemní smlouvě je vlastní rukou žalobkyně (nesporná skutečnost) napsán text„ Měsíc únor 2017 je zproštěn povinnosti platit nájemné. Povinnost platit nájemné počíná měsícem březnem 2017“ Za tímto textem je podpis žalobkyně.

17. Protože každá z účastnic i soud prvního stupně vykládaly tento text odlišně, při jednání odvolacího soudu byly přítomné účastnice dotázány, jak si jej při uzavírání smlouvy vysvětlily. Žalovaná uvedla, že z něj pro ni vyplývá, že v únoru 2017 neměla nájemné platit a platby měla poukazovat žalobkyni od března 2017, tedy předem na měsíc duben 2017. Dle názoru žalobkyně byl žalované naopak odpuštěn nájem za únor 2017, který se měl zaplatit při podpisu nájemní smlouvy 31. 1. 2017. V únoru pak již měla žalovaná platit nájem předem na měsíc březen a takto s placením pokračovat. Protože z vyjádření účastnic vyplývá, že každá z nich si vysvětlovala rukou psaný dodatek na nájemní smlouvě jinak a k odlišnému výkladu přistoupil i soud prvního stupně, odvolací soud se zabýval otázkou výkladu tohoto právního jednání.

18. Podle ust. § 556 odst. 1 a 2 občanského zákoníku co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Podle ust. § 557 občanského zákoníku připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.

19. V dané věci žalobkyní psaný dodatek textu nájemní smlouvy neobsahuje, že je žalovaná zproštěna povinnosti platit nájemné„ za“ měsíc únor, jak jej vyložil soud prvního stupně. Je v něm uvedeno doslova, že„ měsíc únor 2017 je zproštěn povinnosti platit nájemné“ a že„ povinnost platit nájemné počíná měsícem březnem 2017“, nikoli„ za“ měsíc březen. Jedná se o projev vůle žalobkyně vůči žalované a žalovaná mu rozuměla tak, že nájemné začne platit v březnu 2017 (předem na měsíc duben). Výrazů použitých v ručně psaném textu použila žalobkyně, k její tíži je proto třeba je vyložit. Bez významu ani není, jak se účastnice chovaly po uzavření nájemní smlouvy, pokud jde o placení nájemného.

20. Bylo prokázáno, že žalovaná začala sjednané nájemné platit v březnu 2017 a platila je každý měsíc až do ledna 2018 včetně. V únoru 2018 nájemné nezaplatila, v březnu 2018 zaplatila dvě platby nájemného (za únor a březen), v dubnu 2018 zaplatila nájemné a v květnu 2018 zaplatila částku 144 000 Kč (nájemné 25 000 Kč a žalobkyní požadovanou další částku 119 000 Kč jako smluvní pokutu). Nebylo prokázáno, že by se žalobkyně po žalované po celý rok od uzavření smlouvy domáhala zaplacení nájemného„ za měsíce únor a březen 2017“. Dne 19. 12. 2017 adresovala žalované výzvu k odstranění závadného chování, v níž vytýkala řadu nedostatků, nikoli však neplacení nájemného. Teprve v podání nazvaném„ jednostranné odstoupení od nájemní smlouvy“ ze dne 26. 2. 2018 žalobkyně uvedla, že nebylo uhrazeno nájemné za měsíce únor a březen 2017 a za měsíc únor 2018. Je tedy zřejmé, že až do dne, kdy žalobkyně od nájemní smlouvy tímto podáním chtěla odstoupit, nepožadovala po žalované zaplacení nájemného za únor a březen 2017 (platby předem). Obě strany smlouvy se tedy po dobu jednoho roku chovaly tak, jak si vysvětlovala rukou psaný dodatek nájemní smlouvy žalovaná, tedy že není povinna platit nájemné v únoru 2017 a tato povinnost ji stíhá až od března 2017, kdy měla podle nájemní smlouvy platit nájemné na duben 2017.

21. Protože v nájemní smlouvě účastnice ujednaly, že pronajímatel je oprávněn od smlouvy odstoupit v případě prodlení nájemce s úhradou nájemného za 2 kalendářní měsíce a tato podmínka splněna nebyla (jak je vyloženo výše), soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně od nájemní smlouvy dne 26. 2. 2018 platně neodstoupila. Pokud v tomto podání žalobkyně uvádí další porušení nájemní smlouvy žalovanou, nejednalo se o důvody pro odstoupení od smlouvy, mohlo by se jednat pouze o důvody, pro které mohla dát žalobkyně žalované výpověď z nájemní smlouvy, což neučinila. Správně také soud prvního stupně posoudil jako neplatnou výpověď nájemní smlouvy ze dne 27. 3. 2023, kterou naopak dala žalobkyni žalovaná, a to pro absenci skutkového vymezení výpovědního důvodu a včasné uplatnění námitky relativní neplatnosti tohoto právního jednání ze strany žalobkyně.

22. Za této situace nelze jinak, nežli uzavřít, že nájemní vztah skončil až ke dni 31. 5. 2018, jak rovněž správně uzavřel soud prvního stupně. K tomuto dni došlo k faktickému předání předmětu nájmu a není rozhodné, zda se toto faktické předání neuskutečnilo v polovině května 2023, jak původně požadovala žalobkyně, ale až k poslednímu dni tohoto měsíce. Protože k tomuto okamžiku daly obě smluvní strany zcela nepochybně najevo, že v nájemním vztahu nechce žádná z nich pokračovat, soud prvního stupně správně uzavřel, že je datum 31. 5. 2018 třeba považovat za okamžik skončení nájemního vztahu dohodou smluvních stran.

23. Jestliže žalobkyně od nájemní smlouvy platně neodstoupila, nemohl jí ani vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty 2 000 Kč za každý den prodlení s předáním předmětu nájmu (článek IV nájemní smlouvy). Pokud tedy žalovaná nad rámec nájemného zaplatila žalobkyni částku 219 000 Kč, jednalo se u žalobkyně o bezdůvodné obohacení, které je povinna žalované vydat. Rovněž tento závěr soudu prvního stupně je proto správný.

24. Soud prvního stupně se nezabýval tvrzením žalované, že ujednání o smluvní pokutě v nájemní smlouvě je v rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Tímto tvrzením se zabývat nemusel, dospěl-li k závěru, že odstoupení žalobkyně od nájemní smlouvy je neplatné z jiných důvodů (viz výše). Nezabýval se jím proto ani odvolací soud.

25. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku vypořádal i s námitkou žalobkyně, že je na místě aplikace ust. § 2997 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, a považoval ji za nedůvodnou. Podle tohoto zákonného ustanovení právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Protože uplatnění liberačního důvodu vědomého plnění nedluhu žalobkyní při jednání soudu prvního stupně bylo pouze obecné a soudem prvního stupně nebyla žalobkyně k této otázce poučena podle ust. § 118a o. s. ř., byla výslovně dotázána při jednání odvolacího soudu, zda její argumentace týkající se kompenzační námitky žalované směřuje k uplatnění liberačního důvodu upraveného ust. § 2997 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku. Protože prohlásila, že tento liberační důvod neuplatňuje, odvolací soud se jím dále nezabýval.

26. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud považuje napadený rozsudek za věcně správný a v souladu se zákonem, proto jej podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil v obou výrocích o věci samé i ve výroku o nákladech řízení, kdy soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. (poměr úspěchu ve věci) a rovněž výpočet výše nákladů odvolací soud považuje za správný.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. rovněž podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud vycházel z předmětu odvolacího řízení, jímž je celá žalovaná částka 217 115,15 Kč. Poměr úspěchu ve věci je shodný jako v řízení před soudem prvního stupně a žalovaná má právo na náhradu 35% účelně vynaložených nákladů. Náklady žalované za zastoupení advokátem činí za dva úkony po 9 180 Kč, dva paušály po 300 Kč a zaplacený soudní poplatek 4 256 Kč, celkem 23 216 Kč 35% z této částky pak představuje částka 8 125,60 Kč a tuto částku odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Žalované nebyly přiznány náklady za jeden úkon právní služby (doplnění odvolání), neboť v tomto podání byl pouze doplněn a specifikován petit, který odvolání žalobkyně postrádalo.

28. Obě účastnice napadly svými odvoláními rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (výslovně jejich odvolání směřovala proti oběma výrokům rozsudku).

29. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Odvolání přitom může podat účastník řízení, jemuž je ukládána nějaká povinnost či v jehož neprospěch bylo rozhodnutí vydáno.

30. Žalobkyni bylo částečně vyhověno výrokem pod bodem I napadeného rozsudku, tento výrok tedy není v její neprospěch a k podání odvolání proti tomuto výroku není osobou oprávněnou. Výrok pod bodem II (částečné zamítnutí žaloby) je naopak ve prospěch žalované, proto žalovaná není osobou oprávněnou podat proti tomuto výroku odvolání. Odvolací soud proto podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem I a odvolání žalované proti výroku pod bodem II napadeného rozsudku.