11 Co 12/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Hany Zemanové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobců: a) Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 ) Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozený dne 27 Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupeni advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 proti žalovaným:

1. Jméno zainteresované osoby 2/0 , narozená dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 2/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0 2. Jméno zainteresované osoby 3/0 , narozená dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 3/0 o určení dědického práva o odvolání prvé žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 11. 2023, č. j. 9 C 113/2023-74, Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech odvolacího řízení částku 9 430,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce advokáta , Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0, . Druhá žalovaná a žalobci nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně vyhověl žalobě a určil, že oba žalobci jsou dědici zůstavitelky , jméno FO, , zemřelé dne , datum, , ze závěti ze dne , datum, (výroky I s II). Prvé žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 20 456 Kč (výrok II) a rovněž povinnost nahradit státem placené náklady v částce 1 309,40 Kč (výrok IV). Ve vztahu mezi žalovanými navzájem a mezi druhou žalovanou a žalobci nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů k závěru, že žalobcům se podařilo prokázat platnost allografní závěti zůstavitelky, datované dne , datum, . Soud řešil zásadní otázku, zda svědci závěti jsou osobami blízkými ve vztahu k závětí obmyšleným osobám, zejména k žalobci b). Dospěl k závěru, že tomu tak není u žádného ze svědků závěti. Svědek , jméno FO, je partnerem druhé žalované, která je dcerou zůstavitelky a matkou žalobce b). K žalobci a), který je manželem zůstavitelky, není v žádném rodinném ani obdobném vztahu, nikdy spolu nežili ve společné domácnosti, vídají se jen občas. Ve vztahu k žalobci b) se rovněž nejedná o osobu blízkou, neboť s matkou žalobce b) začal žít ve společné domácnosti až poté, kdy se žalobce b) odstěhoval a osamostatnil. Ve vztahu tohoto svědka a obou žalobců se nejedná o osobu, která by újmu, jež by některá z nich utrpěla, pociťovala jako újmu vlastní. Svědek , Anonymizováno, je bývalým partnerem dcery druhé žalované a sestry žalobce b). K žalobci a) není v žádném rodinném ani obdobném vztahu. Ve vztahu k žalobci b) jej rovněž nelze považovat za osobu blízkou, neboť s jeho sestrou již v době pořízení závěti nežil ve společné domácnosti, i v předchozí době se s ním stýkal pouze občas. Ani u tohoto svědka se proto ve vztahu k oběma žalobcům nejedná o osobu, která by újmu, jež by některá z nich utrpěla, pociťovala jako újmu vlastní. Soud prvního stupně zdůraznil, že prioritou dědického práva je respektování vůle zůstavitele, která byla v daném případě vyjádřena určitě, srozumitelně a nevzbuzuje žádné pochybnosti. Závěť je projevem autonomie vůle zůstavitelky, která byla sama oprávněna rozhodovat o způsobu vypořádání svého majetku pro případ své smrti. V době pořízení závěti byla zůstavitelka způsobilá takové právní jednání učinit, tedy projevit svoji vůli platným právním jednáním. Žalobě proto soud prvního stupně vyhověl a o nákladech řízení mezi žalobci a první žalovanou rozhodl podle kritéria úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.). Druhé žalované povinnost k náhradě nákladů řízení neuložil s odůvodněním, že se s žalobou ztotožnila, závěť považovala za platnou, navíc nemusela být ani žalována, neboť mezi ní a žalobci nebyl spor o dědické právo. O povinnosti prvé žalované zaplatit náklady státu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání prvá žalovaná, která namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť svědci závěti nesplňují podmínky ust. § 1540 odst. 1 občanského zákoníku. Svědek , jméno FO, je partnerem druhé žalované, sdílí s ní společnou domácnost, společně s ní o zůstavitelku pečoval. Je proto osobou blízkou obmyšlenému synovi druhé žalované, žalobci b). Svědek , Anonymizováno, byl v době podpisu závěti partnerem sestry žalobce b) a potvrdil při svém výslechu běžné rodinné vazby, zůstavitelku považoval za babičku. Je proto rovněž osobou blízkou ve vztahu k žalobci b). Za této situace měli být podpisu závěti přítomni tři svědci podle ust. § 1540 odst. 2 občanského zákoníku, případně měla být závěť napsána vlastní rukou zůstavitelky. Závěť proto minimálně z tohoto důvodu považuje prvá žalovaná za neplatnou. K obsahu projevu vůle zůstavitelky byla vyslechnuta pouze druhá žalovaná, která závěť sepisovala, a má tedy na výsledku řízení osobní zájem. Dále se prvá žalovaná vyjadřovala ke svým vztahům se zůstavitelkou (svou matkou) a s druhou žalovanou (svou sestrou), tvrdila, že byla se zůstavitelkou v kontaktu a ta jí sdělila, že na ni bude pamatovat v poslední vůli. Uvedla, že nemá důvěru v projev vůle zůstavitelky, který zůstavitelka svěřila pouze druhé žalované. Domáhala se změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. Žalobci považovali napadený rozsudek za správný a navrhli jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání uvedli, že je zřejmé, že žádný ze svědků závěti nemá blízký vztah k žalobci a) (manželu zůstavitelky). Pokud jde o žalobce b), je svědek , jméno FO, skutečně partnerem jeho matky, žádný bližší vztah však k žalobci b) nemá (jak vyplynulo z výpovědi tohoto svědka) a z ničeho nelze dovodit, že by újmu, kterou by utrpěl žalobce b), tento svědek pociťoval jako újmu vlastní. Vztah s matkou žalobce b) navázal až poté, kdy byl žalobce b) dospělý, nikdy nebydleli ve společné domácnosti a svědek se nijak nepodílel na výchově žalobce b), vídali se cca 5x v roce. Svědek , Anonymizováno, byl v družském vztahu se sestrou žalobce b), v roce 2022 se však rozešli. S žalobcem b) byl v kontaktu zřídka, měli rozdílné zájmy. Zůstavitelku samozřejmě znal a hovořil o ní jako o babičce, neboť byla prababičkou jeho dětí. Dále se žalobci vyjadřovali k tvrzení prvé žalované o jejím vztahu se zůstavitelkou. Zopakovali svá tvrzení, že prvá žalovaná se nestýkala se zůstavitelkou nejméně 15 roků, měla špatné vztahy s celou rodinou, zůstavitelce psala sprosté dopisy a obtěžovala ji telefonáty. V e-mailové korespondenci nazvala zůstavitelu individuem, které jí zacloní horizont. Tyto skutečnosti byly v řízení před soudem prvního stupně prokázány. S ohledem na veškeré v řízení prokázané skutečnosti je zřejmé, že závěť zůstavitelky odpovídala její vůli, kdy zůstavitelka především neměla zájem na tom, aby po ní prvá žalovaná cokoli dědila z důvodu dlouhotrvajících velmi špatných vzájemných vztahů. Posouzení svědků závěti jako osob blízkých žalobcům by pak bylo přílišným právním formalismem. K odvolání prvé žalované se vyjádřila rovněž druhá žalovaná, která napadený rozsudek považovala rovněž za správný a navrhla jeho potvrzení. Tvrzení prvé žalované, týkající se vztahů k zůstavitelce, označila za nepravdivá. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání prvé žalované, k vyjádření žalobců a druhé žalované, přihlédl i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Prvá žalovaná uplatnila odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvního stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvního stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že při posledním jednání soudu prvního stupně bylo účastníkům dáno poučení podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., a po tomto poučení nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. Ani v řízení před odvolacím soudem nebyly účastníky žádné další důkazy navrhovány (za splnění podmínek ust. § 205a o. s. ř.) ani nebylo navrhováno opakování důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl. Pokud neprovedl účastnický výslech prvé žalované, je třeba zmínit, že prvá žalovaná se k žádnému jednání soudu prvního stupně nedostavila a na svém účastnickém výslechu netrvala. Pokud bylo v průběhu řízení provedení tohoto důkazu navrhováno, měl loužit pouze k popisu vzájemných vztahů mezi prvou žalovanou, zůstavitelkou a druhou žalovanou. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., který uplatnila prvá žalovaná. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo, soud prvního stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva a poté, kdy dostatečně zjistil skutkový stav, věc správně právně posoudil. V přezkoumávané věci je před Okresním soudem v Klatovech pod spisovou značkou 12 D 201/2022 vedeno pozůstalostní řízení po zůstavitelce , jméno FO, , zemřelé dne , datum, , v němž byla druhou žalovanou předložena listina napsaná na počítači, nazvaná závěť a datovaná , datum, . Z textu vyplývá, že zůstavitelka povolává za dědice poloviny bytové jednotky tam specifikované svého vnuka , jméno FO, a za dědice druhé poloviny bytové jednotky a veškerého ostatního majetku svého manžela , jméno FO, . Na listině je podpis zůstavitelky a dále prohlášení dvou svědků (, jméno FO, a , jméno FO, ), že zůstavitelka před nimi současně přítomnými listinu vlastní rukou podepsala a výslovně projevila, že listina obsahuje její poslední vůli. Oba svědci jsou identifikováni rodným číslem a adresou bydliště, oba jsou na listině podepsáni. Notářka , tituly před jménem, , jméno FO, jako pověřená soudní komisařka dne 14. 11. 2022 oba svědky závěti vyslechla, byť nebyl dodržen postup dle ust. § 147 z. ř. s. a svědci nebyli vyslechnuti postupem, který občanský soudní řád stanoví pro důkaz výpovědí svědka. Protokol o výpovědi svědků závěti byl přečten při jednání dne 20. 3. 2023 všem v úvahu přicházejícím zákonným dědicům, jimiž jsou žalobce a) – manžel zůstavitelky a obě žalované – dcery zůstavitelky, a rovněž žalobci b) jako obmyšlenému závětí. Všichni uznali závěť za pravou a platnou, vyjma prvé žalované, která zpochybnila podpis zůstavitelky na závěti a to, zda závěť obsahuje zůstavitelčinu vůli, „a to i s ohledem na osoby, které jsou uvedeny jako svědci, neboť se domnívá, že by tyto osoby mohly mít zájem na obsahu závěti, a to nepřímo“. Soudní komisařka tuto situaci vyhodnotila jako spor o dědické právo a usnesením ze dne 20. 3. 2023, č. j. 12 D 201/2022-53, odkázala oba obmyšlené závětí k tomu, aby „ve lhůtě dvou měsíců uplatnili své dědické právo ze závěti ve formě soukromé listiny žalobou u Okresního soudu v Klatovech se žalobním návrhem, jehož obsahem bude určení, že předmětná závěť je pravá, tedy pochází od zůstavitelky“. V odůvodnění tohoto usnesení j dále uvedeno, že na straně žalovaných budou všichni ostatní účastníci řízení o pozůstalosti. Žalobci se dne 12. 5. 2023, tedy ve lhůtě určené soudní komisařkou, obrátili na soud prvního stupně s žalobou, jíž se domáhali určení, že jsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne , datum, . Přestože výrok usnesení s odkazem na sporné řízení neodpovídá ust. § 170 z. ř. s. a jedná se proto o nesprávný odkaz, žalobci koncipovali žalobní petit správně a v souladu s tímto zákonným ustanovením, čímž odpadla povinnost soudu prvního stupně žalobce o správném znění žalobního petitu poučit. V žalobě žalobci tvrdili, že závěť datovaná , datum, splňuje veškeré formální náležitosti allografní závěti (§ 1534 občanského zákoníku) a u osob svědků není dán žádný z důvodů relativní či absolutní svědecké nezpůsobilosti dle ust. § 1539 nebo § 1540 občanského zákoníku. Svědci závěti nejsou osobami blízkými dědicům. Pokud prvá žalovaná vyslovila pochybnosti o tom, zda závěť obsahuje pravou vůli zůstavitelky, tyto nebyly nijak konkretizovány. Není také zřejmé, zda prvá žalovaná napadá pravost podpisu zůstavitelky na závěti. Při prvním jednání soudu prvního stupně prvá žalovaná netvrdila, že podpis na závěti není podpisem zůstavitelky a neuvedla ani, z jakého důvodu nepovažuje obsah závěti za pravou vůli zůstavitelky. Neučinila tak ani po prodloužení koncentrační lhůty do konce dalšího jednání. Navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, avšak pouze k prokázání svého tvrzení, že nepsala dopisy předložené v průběhu řízení žalobci a druhou žalovanou, nikoli k prokázání pravosti podpisu zůstavitelky na závěti. Z tohoto důvodu jí bylo soudem sděleno, že takový důkaz je pro posouzení věci nadbytečný. Navrhovala rovněž provedení svého účastnického výslechu, avšak nikoli k předmětu řízení, ale k tomu, jaké byly vztahy mezi ní, zůstavitelkou, druhou žalovanou a dalšími členy rodiny. K žádnému z jednání soudu prvního stupně se však nedostavila. Soud prvního stupně provedl k důkazu kromě listin (zejména závěti) účastnický výslech žalobce b) a druhé žalované, jako svědky vyslechl oba svědky závěti. Ke vztahům mezi zůstavitelkou, dalšími členy rodiny a prvou žalovanou vyslechl rovněž sestru zůstavitelky. Poté žádný z účastníků provedení dalších důkazů nenavrhoval, a nebyly také tvrzeny žádné další skutečnosti. Při jednání dne 1. 11. 2023 byl účastníkům sdělen předběžný názor soudu, konkrétně že provedenými důkazy byla prokázána platnost právního jednání zůstavitelky, neboť závěť má po formální stránce všechny zákonem požadované náležitosti a zůstavitelka byla způsobilá závěť pořídit. Dále bylo účastníkům sděleno, že svědci závěti podle provedených důkazů splňují podmínky ust. § 1540 občanského zákoníku a soud míní žalobnímu návrhu vyhovět. Po sdělení tohoto předběžného názoru byli účastníci řádně poučeni podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř. a žádný z nich netvrdil další rozhodné skutečnosti a nenavrhoval provedení dalších důkazů. Při závěrečném návrhu se pak prvá žalovaná omezila již jen na tvrzení, že svědkové závěti nejsou způsobilými, neboť se jedná o osoby blízké. Toto tvrzení odůvodnila tím, že svědek , jméno FO, je partnerem druhé žalované, která závěť připravila, a svědek , Anonymizováno, v době, kdy závěť podepisoval, vnímal zůstavitelku jako prababičku svých dětí, měl partnerský vztah s její vnučkou. Prvá žalovaná má proto o platnosti závěti důvodné pochyby. Poté soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem. Protože allografní závěť byla pořízena soukromou listinou, bylo na žalobcích, aby prokázali, že se jedná o platné právní jednání zůstavitelky. Soud prvního stupně provedl veškeré žalobci navržené důkazy, jimiž bylo prokázáno, že zůstavitelka, byť byla v důsledku prodělaného onemocnění upoutána na lůžko, byla svéprávná, plně orientovaná a způsobilá pořídit pro případ své smrti. Tuto skutečnost prvá žalovaná ničím nezpochybnila a neučinila tak ani v odvolacím řízení. V řízení před soudem prvního stupně již prvá žalovaná ani netvrdila, že podpis zůstavitelky na závěti není jejím podpisem, navíc bylo výslechy účastníků i svědků prokázáno, že zůstavitelka závěť, jejíž text připravila druhá žalovaná, před nimi vlastnoručně podepsala. Rovněž bylo prokázáno, že před dvěma současně přítomnými svědky prohlásila, že se jedná o její poslední vůli. Ani tyto skutečnosti žalovaná ničím nezpochybnila a neučinila tak ani v odvolacím řízení. Zbývalo proto posoudit, zda svědci závěti byli k tomuto svědectví způsobilí. Podle ust. § 1534 občanského zákoníku závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Podle ust. § 1539 odst. 1 a 2 občanského zákoníku svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit. Svědkem nemůže být osoba nesvéprávná, nebo osoba, která není znalá jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí. Podle ust. § 1540 odst. 1 a 2 občanského zákoníku dědic nebo odkazovník není způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici nebo odkazovníkovi blízká, ani zaměstnanec dědice nebo odkazovníka. K platnosti ustanovení závěti učiněného ve prospěch některé z osob uvedených v odstavci 1 se vyžaduje, aby je zůstavitel napsal vlastní rukou, nebo aby je potvrdili tři svědci. Podle ust. § 22 odst. 1 občanského zákoníku osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. V přezkoumávané věci není žádný ze svědků závěti příbuzným v řadě přímé, sourozencem ani manželem žádného ze závětí obmyšlených dědiců. Ve vztahu k žalobci a), který je druhým manželem zůstavitelky, není žádný ze svědků ani osobou v poměru rodinném nebo obdobném, není osobou sešvagřenou ani osobou, která by s žalobcem a) trvale žila. Pokud jde o žalobce b), je svědek , jméno FO, partnerem jeho matky. Není otcem žalobce b), nepodílel se na jeho výchově, nikdy s ním nežil ve společné domácnosti a nebylo prokázáno, že by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, by druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní. Svědek , Anonymizováno, byl v době, kdy podepisoval závěť, druhem sestry žalobce b). Nejsou spolu v poměru rodinném (strýc, synovec, bratranec apod.) ani obdobném. Nejsou osobami sešvagřenými, neboť svědek nikdy se sestrou žalobce b) neuzavřel manželství, a nikdy spolu nežili ve společné domácnosti. Rovněž nebylo prokázáno, že by újmu, kterou by utrpěl jeden z nich, by druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní. Na tomto místě je třeba pro úplnost uvést, že švagrovský poměr vzniká uzavřením manželství, čímž se zároveň sešvagřené osoby mají ex lege za osoby blízké. Tato část ustanovení § 22 odst. 1 občanského zákoníku je však konstruována jako vyvratitelná domněnka ("má se za to"). Lze tedy prokázat opak, totiž že v konkrétním případě osoby sešvagřené osobami blízkými nejsou, resp. jimi být přestaly. Tento důkaz se provádí pomocí kritéria týkajícího se pociťování újmy způsobené druhé osobě jako újmy vlastní, tedy prokazuje se, že ač jsou určité osoby sešvagřeny, újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně nepociťovala jako újmu vlastní, a tudíž nejsou osobami blízkými. Jak je však uvedeno výše, svědek , Anonymizováno, není a nebyl švagrem žalobce b), ve společné domácnosti s ním nikdy nežil a újmu, kterou by některý z nich utrpěl, by druhý nepociťoval jako újmu vlastní. Nelze proto mít za to, že je osobou blízkou žalobci b). V přezkoumávané věci tedy žalobci prokázali, že svědky závěti nelze považovat za osoby blízké závětí obmyšleným žalobcům. Odvolací soud proto považuje napadený rozsudek za správný a v souladu se zákonem a jako takový jej podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení mezi účastníky a výroku o nákladech placených státem. Soud prvního stupně i zde aplikoval správná ustanovení procesního předpisu, byť u druhé žalované neuvádí, že aplikoval ust. § 150 o. s. ř., avšak z odůvodnění rozsudku aplikace tohoto ustanovení vyplývá. Odvolací soud použití ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou považuje za správné s ohledem na okolnosti případu, kdy druhá žalovaná byla účastnicí řízení bez svého zavinění a nadbytečně, neboť mezi ní a žalobci nebyl spor o dědické právo. Podrobila se však odkazujícímu usnesení pozůstalostního soudu, proti žalobě nijak nebrojila, řízení neprotahovala a napadený rozsudek respektovala. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolatelka neměla v odvolacím řízení úspěch a žalobcům vznikly účelně vynaložené náklady v souvislosti se zastoupením advokátem. Tyto náklady představují za dva úkony právní služby (vyjádření k odvoláním a účast na jednání odvolacího soudu) po 3 100 Kč, dvě paušální náhrady po 300 Kč, náhradu za promeškaná čas 400 Kč (2 hodiny), cestovní náhrady v částce 635 Kč a 21% daně z přidané hodnoty v částce 1 6445,40 Kč. Celkovou částku 9 430,40 Kč uložil odvolací soud zaplatit prvé žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobci a druhou žalovanou odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z nich. Druhá žalovaná se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolala, respektovala jej, řízení nijak neprotahovala a náklady vzniklé žalobcům nezpůsobila. Pro okolnosti případu je proto na místě rovněž aplikace ust. § 150 o. s. ř., přestože žalobci byli procesně úspěšní i vůči druhé žalované. Pro úplnost odvolací soud považuje za vhodné dodat, že v přezkoumávané věci se procesního pochybení dopustila soudní komisařka, která nepostupovala v řízení správně podle ust. § 146 a zejména podle ust. § 147 z. ř. s. Otázka posouzení způsobilosti svědků závěti je otázkou právní a má ji vyřešit soudní komisař. Pokud pak prvá žalovaná v pozůstalostním řízení namítala, že podpis na závěti není podpisem zůstavitelky a že závěť neobsahuje její pravou vůli, tyto námitky byly vyjádřeny pouze v rovině pochybností, bez uvedení konkrétních skutečností, které by taková tvrzení osvědčovaly. K uvedení takových skutečností měla být prvá žalovaná soudní komisařkou vyzvána, aby si mohla učinit závěr o tom, zda je zde spor o dědické právo. Soudu prvního stupně pak nelze vytknout, že žalobu projednal, i když se dokazování nakonec omezilo pouze právě na způsobilost svědků závěti. Prvá žalovaná totiž i při prvním jednání soudu uvedla, že má pochybnost o pravosti podpisu a o pravosti vůle zůstavitelky. Tyto pochybnosti však v průběhu řízení již nijak nekonkretizovala, a to ani po prodloužení koncentrační lhůty na její žádost, a soud prvního stupně se proto těmito jejími tvrzeními správně již nezabýval. Rovněž pro úplnost pak odvolací soud dodává, že pro posouzení způsobilosti svědků závěti z hlediska, zda jsou osobami blízkými některému z dědiců, je podstatný vztah svědků závěti k obmyšlené osobě, a nikoli jejich vztah k zůstaviteli nebo k tomu, kdo závěť sepsal. Není proto rozhodné, zda některý ze svědků žije s tím, kdo sepsal závěť, případně zda měl kladný vztah k zůstavitelce, protože byla prababičkou jeho dětí.