11 CO 120/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: ; územní celek , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; anonymizována dvě slova ulice a číslo obec , IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 262 542,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. 4. 2023, č. j. 6 C 252/2018 – 294

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 24 113,85 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 262 542,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05% ročně od 8. 4. 2016 do zaplacení (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 209 619,60 Kč (výrok II), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit na nákladech hrazených státem částku 7 500 Kč v téže lhůtě (výroky III a IV).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalovaný spravuje bytový dům [adresa] v [obec], stojící na parcelách č. st. [číslo], [číslo] a [číslo]. Součástí tohoto„ trojdomu“ je„ chodníková rampa“ (přední terasa – dále v textu jen„ rampa“), která se zčásti nachází na pozemku parc. [číslo] ve vlastnictví žalobce. [stát. instituce], stavební odbor (dále jen„ stavební úřad“) vydal dne 11. 12. 2013 rozhodnutí sp. [značka automobilu] [číslo] [spisová značka] [anonymizováno], jímž podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona nařídil žalovanému do 30 dnů od obdržení rozhodnutí provést nutné zabezpečovací práce na rampě v tam specifikovaném rozsahu. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu [příjmení] kraje, odboru regionálního rozvoje ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. [spisová značka] Stavební úřad poté dne 4. 8. 2015 oznámil žalovanému, kdo bude stavebním podnikatelem a provede nutné zabezpečovací práce, současně vyzval účastníky k účasti na kontrolní prohlídce. Následně pak na základě pokynu stavebního úřadu byly nutné zabezpečovací práce provedeny [právnická osoba], [anonymizováno], která za jejich provedení vyúčtovala částku 262 542,50 Kč a protože ji žalovaný přes výzvu žalobce nezaplatil, zaplatil ji žalobce, který se poté domáhal po žalovaném její úhrady. Žalovaný požadovanou částku neuhradil ani k následné výzvě žalobce v jím stanovené lhůtě. Poté, kdy soud prvního stupně uzavřel, že rampa je součástí stavby bytového domu, dospěl k závěru, že žalovaný je v řízení pasivně legitimován. Poukázal přitom na povinnost společenství vlastníků zajišťovat správu společných částí domu a v případě potřeby zajišťování oprav a rekonstrukcí, přičemž společenství reprezentuje vlastníky jednotek. Protože se v dané věci jedná o nutnou údržbu součásti domu (společných částí), je zajišťování takové opravy a její financování povinností společenství a nikoli jednotlivých vlastníků jednotek. Pokud jde o rozsah provedených zabezpečovacích prací, soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku a výslechu znalce [jméno] [příjmení]. Dospěl k závěru, že v roce 2015 došlo k novému posouzení havarijního stavu rampy a stavebním podnikatelem ([právnická osoba], [anonymizováno]) byly provedeny práce odlišné od prací, které byly specifikovány v rozhodnutí stavebního úřadu z 11. 12. 2013 (tyto práce provedeny nebyly). Stalo se tak na základě aktuálního posouzení statikem, neboť stav rampy se oproti roku 2013 zhoršil. Znaleckým posudkem bylo rovněž prokázáno, že provedené práce byly nutné k zabezpečení rampy a vyúčtovaná ceny byla v roce 2015 cenou obvyklou, odpovídá jednotlivým položkám a i skutečně provedeným zabezpečovacím pracím. Pokud jde o právní posouzení, soud prvního stupně citoval ust. § 135 stavebního zákona a současně ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku a uvedl, že žalobci se podařilo prokázat jeho tvrzení, žaloba je důvodná, a proto jí vyhověl. O nákladech řízení mezi účastníky pak rozhodl podle kritéria úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.) a o nákladech státu podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že vypracování znaleckého posudku navrhli oba účastníci a bylo to třeba k posouzení jejich námitek.

3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který opětovně namítal nedostatek pasivní legitimace, neboť nevlastní žádný majetek, ale pouze spravuje, nelze proto po něm vymáhat náklady vynaložené na neodkladné zabezpečovací práce podle ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona. Žalobce dle jeho názoru nechal provést a zaplatil práce na cizím majetku, o kterém není zřejmé, komu ve skutečnosti náleží. Pokud jde o věcnou legitimaci společenství vlastníků ve sporech o bezdůvodné obohacení, poukázal žalovaný na řadu judikátů Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že osoba vykonávající správu domu není povinna zaplatit peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na úkor třetí osoby. Dále žalovaný namítal, že rampa není součástí domu, ale je součástí pozemku ve vlastnictví žalobce, jedná se o veřejně přístupný chodník a pod rampou se nenacházejí žádné prostory, které by náležely k domům spravovaným žalovaným. V prohlášení původního vlastníka domů, jímž byly vymezeny jednotky a společné části domu, není rampa uvedena a vůlí nabyvatelů bytových a nebytových jednotek v domě nebylo zakoupit i„ velkou chodníkovou rampu“. Ta je volně přístupná veřejnosti, slouží všem občanům, kteří v daném místě procházejí a je tudíž veřejnou komunikací. Jako takovou ji také až do roku 2007 udržoval vlastník pozemku – žalobce. Dále žalovaný namítal, že postup žalobce při zadání zabezpečovacích prací byl v rozporu s § 135 stavebního zákona, neboť i znalec slyšený v řízení před soudem prvního stupně konstatoval, že se přiklání k vyjádření statika o nevhodnosti kompletní sanace stavebních konstrukcí (z finančních důvodů) s tím, že nejvýhodnější je stávající rampu demontovat a provést rampu novou. Žalovaný rovněž namítal, že zabezpečovací práce byly provedeny nekvalitně, tudíž se vlastník rampy ani nemohl obohatit. Poukazoval také opětovně na rozhodnutí Krajského úřadu [příjmení] kraje ze dne 9. 12. 2015, č. j. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], jímž bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu ([stát. instituce]) ze dne 11. 9. 2015, č. j. [spisová značka] a věc byla vrácena správnímu orgánu k novému projednání s tím, že toto rozhodnutí nebylo vydáno v souladu s právními předpisy. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí citoval zejména závěr odvolacího orgánu, že rozsah provedených prací byl mnohem širší a jejich povaha se z velké části nedá považovat za zabezpečovací práce. Pokud tedy byly práce provedeny podle zrušeného rozhodnutí stavebního úřadu, nejednalo se o nezbytné práce popsané v původním rozhodnutí z roku 2013, byly prováděny s časovou prodlevou (tedy lze pochybovat o jejich nezbytnosti) a stavební podnikatel, který práce provedl, byl určen zrušeným rozhodnutím. Žalovaný dále uvedl své výhrady k průběhu správního řízení, kdy vytýkal stavebnímu úřadu nerespektování ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona a nesprávné posouzené jeho námitky nedostatku pasivní legitimace ve správním řízení. Soudu prvého stupně vytýkal, že se s jeho námitkami, zopakovanými v odvolání, nevypořádal. Vytýkal mu rovněž nepřesvědčivost odůvodnění, neboť soud opomněl ust. § 506 občanského zákoníku, přestože zohlednil ust. § 505, a dále nevysvětlil, proč nelze aplikovat ust. § 3055 a § 3056 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů se žalovaný domáhal změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby.

4. Žalobce považoval napadený rozsudek za správný a navrhl jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný je v tomto sporu pasivně legitimován, neboť jeho úkolem vyplývajícím ze zákona je mimo jiné zajišťovat správu společných částí domu a v případě potřeby i oprav a rekonstrukcí, kdy při těchto činnostech společenství reprezentuje vlastníky jednotek. Skutečnost, že žalovaný nevlastní žádný majetek je irelevantní, jedná-li se o věc spojenou se správou a údržbou domu, kdy provedení nutných zabezpečovacích prací a jejich financování je povinností společenství vlastníků. Odkazy žalovaného na judikaturu vyšších soudů žalobce považuje za nepřiléhavé, neboť předmětem řízení není bezdůvodné obohacení žalovaného, ale náhrada nákladů na provedení nutných zabezpečovacích prací vyplývající z veřejnoprávní zákonné úpravy (ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona). Právním podkladem pro vznik nároku žalobce za úhradu nákladů vynaložených na provedení těchto prací je právě ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona, podle kterého náklady vynaložené na nutné zabezpečovací práce nese vlastník stavby, tedy žalovaný na základě své zákonné kompetence zajišťovat správu domu a pozemku, tedy i provedení nutných zabezpečovacích prací rampy jako společného prostoru. Za správný považoval žalobce rovněž závěr soudu, že rampa je součástí domu [adresa]. Její neoddělitelnost od stavby domu je dána stavebnětechnickým provedením i účelem (přístup do bytových i nebytových jednotek). Tyto skutečnosti byly prokázány znaleckými posudky a historicky rovněž způsobem vzniku rampy. Odkaz žalovaného na ust. § 506 občanského zákoníku tento závěr soudu nijak nezpochybňuje a nepodstatné je i to, že na rampu je veřejný přístup z okolních chodníků, neboť právě to je jejím účelem (přístup do domu). Relevantní není ani to, že vlastníkem pozemku pod rampou je žalobce. Je zde zjevná neshoda mezi stavem zapsaným ve veřejném rejstříku a stavem skutečným. Není relevantní důvod vzniku této neshody ani to, proč stále tento stav trvá, relevantní není ani to, že rampa není popsána v prohlášení vlastníka budovy (soukromé listině). Relevantní není ani poukaz žalovaného na zákon o místních komunikacích, který neřeší vlastnické právo k místním komunikacím, pouze upravuje jejich veřejnoprávní režim. Není proto důležité, kdo v minulosti rampu udržoval. Žalobce nemá pochyb o tom, že rampa je součástí stavby domu. Skutečný rozsah provedených zabezpečovacích prací a jejich hodnota byl v řízení prokázány, nárok žalobce na úhradu těchto prací vyplývá z ust. § 135 stavebního zákona. Žalobce postupoval v souladu s veřejnoprávní úpravou jak při opakovaném stanovení rozsahu nutných zabezpečovacích prací, tak při jejich provedení a následném uplatnění nároku na jejich uhrazení žalovaným. Poukázal na to, že odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o provedení zabezpečovacích prací nemá odkladný účinek, realizace těchto prací podle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 9. 2015 byla legální a legitimní a práce byly provedeny před rozhodnutím odvolacího orgánu, jímž bylo rozhodnutí stavebního úřadu zrušeno, tedy byly provedeny na základě vykonatelného rozhodnutí. Žalovaný je proto ve sporu věcně legitimován, rampa je nedílnou součástí budovy bytových domů, je společným prostorem této budovy a žalovaná částka je po právu.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu podle ust. § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu odvolání, k vyjádření žalobce i k obsahu spisu a zopakoval důkaz listinami, konkrétně rozhodnutím Krajského úřadu [příjmení] kraje ze dne 9. 12. 2015, č. j. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a rozhodnutím [stát. instituce], stavebního odboru ze dne 7. 1. 2016, č. j. [spisová značka] [anonymizováno], [spisová značka] Tyto listiny sice soud prvního stupně k důkazu provedl, avšak neučinil z nich žádné závěry, přestože z nich vyplývají skutečnosti pro rozhodnutí podstatné, jak bude uvedeno níže. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

6. Z odvolání žalovaného vyplývá, že uplatňuje odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

7. Odvolací soud především konstatuje, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvého stupně provedl na základě návrhů účastníků, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud poté, kdy dva listinné důkazy, z nichž soud prvního stupně neučinil žádný závěr, zopakoval. Lze konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvého stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že při posledním jednání soudu prvého stupně bylo účastníkům dáno poučení podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., po kterém nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvého stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a důkazy soudem prvého opomenuté zopakoval odvolací soud (ty však nemají vliv na zjištěný skutkový stav, význam mají pro právní posouzení).

8. Dále odvolací soud řešil, zda je dán odvolací důvod uplatněný žalovanou, tedy zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci sice částečně došlo a soud prvého stupně některá ustanovení hmotného práva neaplikoval správně, avšak bez vlivu na věcnou správnost napadeného rozsudku.

9. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel z prokázané skutečnosti, že bytový dům s nebytovými prostory [adresa] v [obec] byl v roce 2000 rozdělen na bytové a nebytové jednotky a společné části, vlastnictví jednotek bylo zapsáno do katastru nemovitostí, stejně jako spoluvlastnictví společných částí domu a pozemků, na nichž je dům postaven a jejichž součástí se s účinností od 1. 1. 2014 stal. S těmito pozemky sousedí pozemek ve vlastnictví žalobce, nad nímž se nachází rampa, sloužící k přístupu do vchodů domu, do nebytových (komerčních) prostor a současně jako místní komunikace (chodník). Soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že tato rampa je součástí stavby domu, a tento jeho závěr považuje odvolací soud za správný. Znaleckým posudkem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který byl předložen žalobcem a splňuje náležitosti požadované ust. § 127a o. s. ř. bylo prokázáno, že rampa není oddělitelná od hlavní stavby bytových domů bez porušení její podstaty, její vodorovná nosná konstrukce je staticky uložena na obvodovém zdivu suterénní zdi bytových domů a nemůže být konstrukčně oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila. Ze stavebně technického hlediska rampa nemůže být samostatnou věcí, neboť slouží věci hlavní, tj. k přístupu do bytového domu a do nebytových prostor jednotek objektu. Tento odborný závěr znalec stvrdil při svém výslechu v řízení před soudem prvního stupně. Skutečnost, že rampa je součástí domu, neboť takto byla budována, byla prokázána rovněž technickou zprávou projekčního střediska [anonymizována tři slova] [obec] z měsíce března 1959, stavebně technickou dokumentací, prohlášením a výslechem svědka [jméno] [příjmení]. Pokud z výslechu svědkyň [příjmení], [příjmení] a [příjmení] vyplývá, že žalobce po určitou dobu chodník na rampě udržoval a vybíral poplatky za užívání veřejného prostranství, nemá to význam pro posouzení, zda rampa je či není součástí bytového domu. Tyto skutečnosti nejsou významné ani pro posouzení, kdo je vlastníkem rampy. Je-li rampa součástí domu, v němž jsou bytové a nebytové jednotky, je společnou částí tohoto domu a je ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek. Na tom nic nemění skutečnost, že byla opomenuta v prohlášení předchozího vlastníka domu, které bylo podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a že nebyla jako součást (společná část) domu uvedena ve smlouvách, jimiž současní vlastníci jednotek tyto nabyli do svého vlastnictví.

10. Podle ust. § 505 občanského zákoníku je totiž součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Že je rampa součástí domu, bylo v řízení prokázáno. Za této situace pak není prostor pro aplikaci ust. § 506 odst. 1 občanského zákoníku, který řeší, co je součástí pozemku. Rampa totiž není samostatnou stavbou na pozemku ve vlastnictví žalobce, i když se nachází na části jeho pozemku. Argumentace účastníků (ale i soudu prvního stupně) týkající se aplikace ust. § 3055 a násl., § 3059 a § 1087 občanského zákoníku (splynutí či nesplynutí vlastnictví pozemků a staveb, stavby na několika pozemcích, přestavky) je pro posouzení předmětné věci nadbytečná a odvolací soud se jí již podrobně nezabývá. Otázka vlastnictví pozemku (či části pozemku) pod rampou totiž není předmětem tohoto řízení, bylo-li prokázáno, že rampa je součástí stavby domu. Pro posouzení přezkoumávané věci je podstatná otázka vlastnictví stavby, konkrétně rampy jako součásti stavby domu. Jak je uvedeno výše, rampa je společnou částí domu a je tedy ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek ve stejném podílu jako ostatní společné části domu.

11. Dále se odvolací soud zabýval tím, jaký nárok byl v řízení uplatněn. Povinností účastníka řízení (žalobce) není uplatněný nárok právně posoudit, jeho povinností je uvést taková skutková tvrzení, která soudu umožní uplatněný nárok podřadit pod správné zákonné ustanovení a použít správnou právní normu.

12. V přezkoumávané věci žalobce tvrdí, že se jedná o nárok vyplývající z ust. § 135 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb. ve znění pozdějších novel (dále jen stavební zákon). Tvrdí, že stavební úřad nařídil provedení nutných zabezpečovacích prací podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona, a protože hrozilo nebezpečí z prodlení, podle ust. § 135 odst. 3 stavebního zákona zajistil stavební úřad nutné zabezpečovací práce prostřednictvím stavebního podnikatele odborně vybaveného k jejich provedení, když takovému podnikateli může provedení prací nařídit. Protože žalovaný, ač byl k tomu vyzván, se s tímto podnikatelem nedohodl na úhradě nákladů, uhradil je žalobce (obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem) a v tomto řízení je vymáhá na vlastníku stavby (žalovaném). Soud prvního stupně přisvědčil žalobci a poukázal přitom na rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 12. 2013, jímž bylo podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona nařízeno žalovanému provedení nutných zabezpečovacích prací ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo odvolacím orgánem potvrzeno a nabylo právní moci. Nutné zabezpečovací práce v něm byly přesně specifikovány – bezodkladně tesařsky podepřít stropní desku stavby dvěma podélnými dřevěnými trámy po celé délce stavby, dopravním značením zamezit vjezdu motorových vozidel na plochu stavby a v intervalu 14 dní provádět vizuální prohlídku se zdokumentováním viditelných kritických míst.

13. V řízení bylo prokázáno, že povinnost uložená žalovanému tímto rozhodnutím stavebního úřadu nebyla ve stanovené lhůtě splněna (nebyla splněna ani později). Z listin provedených k důkazu v řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že stavební úřad opakovaně žádal žalovaného o sdělení, zda byly nutné zabezpečovací práce provedeny, a současně jej upozornil na to, že v případě jejich neprovedení bude postupovat podle ust. § 135 odst. 3 a odst. 6 stavebního zákona (dopisy ze 4. 6. 2014, 16. 10. 2014 a 23. 6. 2015, protokol o kontrolní prohlídce z 29. 4. 2015). Žalovaný opakovaně namítal, že není vlastníkem rampy (sdělení ze dne 11. 5. 2014, 29. 10. 2014 a 15. 5. 2015, protokol o kontrolní prohlídce z 29. 4. 2015). Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2015 stavební úřad zahájil podle ust. § 135 odst. 3 stavebního zákona řízení o provedení nutných zabezpečovacích prací stavebním podnikatelem k tomu odborně vybaveným, konkrétně [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] . Současně vyzval žalovaného k účasti na kontrolní prohlídce, při které bude zjišťovat, zda bylo dodrženo rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013 a byly provedeny nutné zabezpečovací práce v tomto rozhodnutí specifikované. Poté, kdy byla dne 24. 8. 2015 provedena kontrolní prohlídka stavby a zjištěno, že zabezpečovací práce provedeny nebyly, stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. 9. 2015, č. j. [spisová značka], nařídil provedení nutných zabezpečovacích prací odborně vybavenému stavebnímu podnikateli ([právnická osoba], [anonymizováno].). Toto rozhodnutí však bylo v celém rozsahu zrušeno a věc vrácena stavebnímu úřadu rozhodnutím Krajského úřadu [příjmení] kraje ze dne 9. 12. 2015, č. j. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]. Odvolací orgán stavebnímu úřadu vytkl rozpor s právními předpisy, neboť práce nařízené provést stavebnímu podnikateli se neshodují s nutnými zabezpečovacími pracemi, které bylo uloženo provést žalovanému rozhodnutím z 11. 12. 2013. Za této situace nemohl stavební úřad postupovat podle ust. § 135 odst. 3 stavebního zákona, jehož význam spočívá v tom, že vykonání rozhodnutí vydaného podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona může být nařízeno vlastníku stavby, pokud toto rozhodnutí dobrovolně nevykoná a hrozí nebezpečí z prodlení. Povinnost uložená vlastníku stavby v rozhodnutí vydaném podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona je za takové situace uložena stavebnímu podnikateli, kterému však může být uloženo provést pouze ty zabezpečovací práce, které stavební úřad v předchozím rozhodnutí podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona nařídil provést vlastníku stavby. Odvolací orgán dále uvedl, že je nepřípustné, aby bylo stavebnímu podnikateli podle ust. § 135 odst. 3 stavebního zákona uloženo provést práce v jiném rozsahu, nežli bylo uloženo vlastníku stavby předchozím rozhodnutím podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona.

14. Práce podle později zrušeného rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015 byly [právnická osoba], [anonymizováno] provedeny a ukončeny ke dni 10. 11. 2015 [právnická osoba] tyto práce vyúčtovala celkovou částkou 262 542,50 Kč žalovanému a ten je odmítl zaplatit (sdělení ze dne 18. 11. 2015). Vyúčtovanou cenu proto zaplatil žalobce dne 27. 11. 2015 a po žalovaném se domáhal zaplacení této částky, což žalovaný odmítl.

15. Stavební úřad po zrušení svého rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015 usnesením ze dne 7. 1. 2016, č. j. [spisová značka] [anonymizováno], zastavil řízení o provedení nutných zabezpečovacích prací s odůvodněním, že odvolání proti rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015, jímž bylo nařízeno provedení prací stavebnímu podnikateli, nemělo odkladný účinek, a práce již byly provedeny předtím, nežli bylo stavebnímu úřadu doručeno rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž bylo jeho rozhodnutí zrušeno.

16. Podle ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby provedení nutných zabezpečovacích prací, jestliže stavba svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, není-li nutné ji neodkladně odstranit.

17. Podle ust. § 135 odst. 3 stavebního zákona hrozí-li nebezpečí z prodlení, zajistí nutné zabezpečovací práce podle odstavce 2 stavební úřad prostřednictvím stavebního podnikatele, který je k jejich provedení odborně vybaven; takovému podnikateli může stavební úřad provedení prací nařídit.

18. Podle ust. § 135 odst. 4 a 5 stavebního zákona platí, že stavební úřad kontrolní prohlídkou stavby, na kterou přizve účastníky řízení, zjišťuje pouze její skutečný stav a rozhodne o nařízení nutných zabezpečovacích prací. Odvolání proti rozhodnutí nemá odkladný účinek. Nutné zabezpečovací práce může stavební úřad nařídit i bez předchozího projednání s vlastníkem stavby.

19. Podle ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona náklady vynaložené na nutné zabezpečovací práce nese vlastník stavby. Pokud stavební úřad zajistil provedení prací podle odstavce 3 stavebním podnikatelem a vlastník se s tímto podnikatelem nedohodl na úhradě nákladů, uhradí je a na vlastníkovi vymáhá obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem.

20. Pokud by stavební úřad postupoval v souladu se stavebním zákonem, vznikl by mu ze zákona nárok podle ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona. V přezkoumávané věci však tomu tak nebylo. Stavební úřad nařídil rozhodnutím ze dne 11. 12. 2013 žalovanému provedení nutných zabezpečovacích prací a tyto práce v tomto rozhodnutí specifikoval. Po dobu téměř dvou roků tyto práce provedeny nebyly a postup dle ust. § 135 odst. 3 stavebního zákona by byl na místě, avšak stavební úřad mohl stavebnímu podnikateli nařídit pouze provedení těch prací, které specifikoval v rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013. Namísto toho však stavební úřad rozhodnutím ze dne 11. 9. 2015 nařídil stavebnímu podnikateli provedení zcela jiných prací, nežli byly specifikovány v rozhodnutí ze dne 11. 12. 2013. To bylo také hlavním důvodem, pro který bylo rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015 odvolacím orgánem zrušeno a věc vrácena stavebnímu úřadu. Ten však již žádné nové rozhodnutí nevydal a řízení zastavil.

21. Protože zde není rozhodnutí podle ust. § 135 odst. 3 stavebního zákona (bylo„ odklizeno“ zrušením rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015 a další rozhodnutí vydáno nebylo), nemůže mít žalobce nárok vyplývající z ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona.

22. V řízení před soudem prvního stupně však bylo prokázáno, že devastace rampy po vydání původního rozhodnutí, jímž bylo žalovanému uloženo provést nutné zabezpečovací práce (11. 12. 2013), pokračovala. Ze závěrů znaleckého posudku [jméno] [příjmení], z následného písemného vyjádření znalce k otázkám účastníků i z výslechu tohoto znalce před soudem jednoznačně vyplývá, že práce provedené stavebním podnikatelem na základě nařízení stavebního úřadu a specifikované v později zrušeném rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015, byly pracemi zabezpečovacími, zajišťujícími nezbytnou bezpečnost přední terasy domu (rampy), neboť objekt byl v daném okamžiku již v havarijním stavu. Nejednalo se o práce, které by vedly k zamezení postupné degradace objektu terasy (rampy). Práce provedené stavebním podnikatelem byly provedeny v odpovídající kvalitě ve vztahu k charakteru těchto prací. V celém rozsahu se jedná o nejnutnější zajišťovací stavební práce, které plní i funkci nezbytné bezpečnosti stavby přední terasy (rampy). Částka vyúčtovaná stavebním podnikatelem odpovídá položkově skutečně provedeným stavebním pracím, odpovídá i obvyklé ceně takových prací v daném místě a čase.

23. S odkazem na vše shora uvedené lze tedy mít za prokázáno, že rampa je součástí stavby domu s bytovými a nebytovými jednotkami, spravovaného žalovaným. Z důvodu jejího havarijního stavu bylo po posouzení statikem nařízeno stavebním úřadem žalovanému provést nutné zabezpečovací práce předtím, nežli bude přistoupeno k dalšímu řešení stavebně technického stavu rampy (rozhodnutí z 11. 12. 2013). Protože tyto zabezpečovací práce provedeny nebyly, v roce 2015 byl stav rampy znovu posouzen statikem a na základě tohoto posouzení a pokračující devastace rampy vyvstala potřeba provést zabezpečovací práce v širším rozsahu, aby bylo zabráněno zřícení stavby. Tyto práce pak byly provedeny stavebním podnikatelem na základě později zrušeného rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 9. 2015. Práce byly zaplaceny žalobcem, jejich provedení bylo kvalitní a cena byla odpovídající jak položkovému rozpočtu, tak ceně obvyklé. Právě proto, že rozhodnutí ze dne 11. 9. 2015 bylo zrušeno a nebylo vydáno žádné jiné rozhodnutí, nemůže se jednat o speciální nárok žalobce podle ust. § 135 odst. 6 stavebního zákona Odvolací soud proto dospěl k závěru, že se jedná o bezdůvodné obohacení.

24. Podle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Citované ustanovení vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného. Dikce této normy postihuje základní kvalifikační předpoklady vzniku závazku z bezdůvodného obohacení, jimiž jsou získání majetkového prospěchu obohaceným, dále skutečnost, že byl prospěch získán na úkor jiné osoby (vznik obohacení se tedy negativně projevil v majetkové sféře ochuzeného – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 148/2010, 28 Cdo 1904/2018, 28 Cdo 509/2019), a současně to, že k jeho nabytí obohacenému nesvědčil spravedlivý důvod.

27. V přezkoumávané věci žalobce plnil na základě předběžně vykonatelného rozhodnutí orgánu veřejné moci (odvolání nemělo odkladný účinek) předtím, než bylo toto rozhodnutí odvolacím orgánem zrušeno. Plnění žalobce spočívalo v tom, že zaplatil řádně provedené a vyúčtované zabezpečovaní práce na součásti stavby domu, který je spravován žalovaným. Poslední otázkou, kterou se proto odvolací soud musel zabývat, je to, který subjekt se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, tedy za který subjekt žalobce poskytl plnění.

28. Podle ust. § 1189 odst. 1 a 2 občanského zákoníku správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Správa domu a pozemku zahrnuje i činnosti spojené s údržbou a opravou společných částí, přípravou a prováděním změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu. Má se za to, že se správa vztahuje i na společné části, které slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku.

29. Podle ust. § 1190 věty prvé občanského zákoníku je osobou odpovědnou za správu domu společenství vlastníků.

30. Podle ust. § 1194 odst. 1 občanského zákoníku je společenství vlastníků právnická osoba založená za účelem zajišťování správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Společenství vlastníků nesmí podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem.

31. Zákonodárce se přiklonil u správy se vznikem společenství vlastníků jednotek, jakožto právnické osoby korporativního typu, spíše k uplatnění principů korporátních nežli spoluvlastnických. Odborná literatura (Selucká, Dobrovolná, Vitoul, Štěpánová, 2018, s. 106) konstatuje, že v systému právnických osob jde v případě společenství„ o korporaci svého druhu, jež je ve fungování zásadním způsobem limitována svým účelem, tedy zajišťováním správy předmětného domu a pozemku“. Správa domu a pozemku, pro jejíž zajišťování jsou společenství zakládána, je pouze v obecném pojetí vymezena v § 1189 občanského zákoníku a na základě zmocňovacího ustanovení § 1222 jsou podrobnosti týkající se správy domu a pozemku upraveny v nařízení vlády č. 366/2013 Sb. Společenství se tedy ve své činnosti při zajišťování správy domu a pozemku řídí ustanoveními zákona, dále svými stanovami a také ustanoveními uvedeného prováděcího nařízení vlády.

32. Podle ust. § 7 písm. a) nařízení vlády č. 366/2013 Sb. je činností týkající se správy domu a pozemku z hlediska provozního a technického mimo jiné provoz, údržba, opravy, stavební úpravy a jiné změny společných částí domu, včetně změn vedoucích ke změně v účelu jejich užívání.

33. Podle ust. § 1196 odst. 1 občanského zákoníku společenství vlastníků právně jedná v mezích svého účelu s vlastníky jednotek i s třetími osobami.

34. Působnost společenství vlastníků k právnímu jednání (jednak s vlastníky jednotek, jednak se třetími osobami) je vymezena v § 1196 odst. 1 občanského zákoníku pouze v obecné rovině v návaznosti na účel společenství podle § 1194. Společenství je tedy oprávněno právně jednat v záležitostech spadajících do účelu jeho založení a vzniku, tedy do předmětu činnosti v mezích pojetí a účelu společenství, základním způsobem vymezeným v § 1194 odst. 1, jako osoby odpovědné za správu domu, tedy v mezích správy domu a pozemku.

35. Odvolací soud má za to, že v přezkoumávané věci je zajištění nezbytných zajišťovacích prací na součásti domu tak, aby bylo zabráněno ohrožení života či zdraví osob, je v působnosti společenství vlastníků a nikoli jednotlivých vlastníků jednotek. Jedná se o činnost spadající pod správu domu, za jejímž účelem bylo společenství zřízeno. Odvolací soud proto považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný je v tomto řízení pasivně legitimován.

36. Závěr o pasivní legitimaci žalovaného v této konkrétní věci se dle názoru odvolacího soudu neodchyluje od judikatury Nejvyššího soudu ČR, na kterou poukazuje žalovaný. Jím citovaná rozhodnutí totiž řeší situace, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení vlastníků jednotek zvýšením hodnoty společné věci či užíváním stavby na cizím pozemku.

37. Za přiléhavější pro posouzení přezkoumávané věci odvolací soud považuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017, v němž vyložil § 1189 občanského zákoníku tak, že v odstavci 1 definuje správu domu a pozemku jednak negativně jako vše, co nenáleží vlastníku jednotky, a jednak pozitivně jako vše, co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí; pozitivní vymezení současně doplnil o výčet činností, které se rovněž považují za správu domu a pozemku. V § 1189 odst. 2 občanského zákoníku je pak (nově) vyjádřena zásada, že správa domu a pozemku se vztahuje i na společné části, které slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku. Tento výklad Nejvyššího soudu ČR pak vyústil v závěr, že společenství vlastníků je oprávněno v rámci správy domu a pozemku podat negatorní žalobu podle § 1042 o. z. proti osobě, která neoprávněně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu.

38. Dle názoru odvolacího soudu lze odkázat i na rozsudek ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 379/2019, v němž Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že společenství vlastníků jednotek je aktivně věcně legitimováno k podání žaloby k odvrácení hrozící újmy na společných částech domu podle § 2903 odst. 2 občanského zákoníku. V odůvodnění tohoto rozsudku se zabýval úpravou vztahů bytového spoluvlastnictví, v níž se projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu a pozemku na straně druhé. Uvedl, že důsledky takto pojatého bytového spoluvlastnictví řeší právní úprava mimo jiné zavedením společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťování správy domu a pozemku. K naplnění tohoto účelu je právní úprava předně prohlašuje za právnickou osobu, čímž mu přiznává způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, tedy právní osobnost (§ 1194 odst. 1 věta před středníkem ve spojení s § 20 odst. 1 a § 15 odst. 1 občanského zákoníku) Vedle toho mu zároveň poskytuje způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat), tj. svéprávnost (§ 1194 odst. 1 věta za středníkem ve spojení s § 15 odst. 2 občanského zákoníku), byť vázanou pouze na naplňování účelu jeho činnosti. Z toho, že společenství vlastníků má právní osobnost i svéprávnost (byť omezenou na stanovený předmět činnosti), současně vyplývá, že v rámci zajišťování správy domu a pozemku, za niž odpovídá podle § 1190 občanského zákoníku, nejedná z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonává svá práva a povinnosti, jako by samo bylo vlastníkem. Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozsudku také doplnil k výkladu ust. § 1189 občanského zákoníku, že podrobnosti o činnostech týkajících se správy domu a pozemku upravuje nařízení vlády č. 366/2013 Sb. v § 7 a následujících, přičemž do těchto činností z hlediska provozního, technického a správního (vyjmenovaných demonstrativně v § 7 a 8) mimo jiné patří provoz, údržba, opravy, stavební úpravy a jiné změny společných částí domu (§ 7 písm. a)) či výkon činnosti vztahující se k uplatňování ochrany práv vlastníků jednotek (§ 8 písm. f)). Správa domu a pozemku je tak vymezena pouze obecně a zahrnuje různorodé činnosti včetně péče o společné části domu, jejichž výkon jednotlivými vlastníky jednotek by byl obtížný (ne-li prakticky nemožný).

39. Odvolací soud má za to, že je-li společenství vlastníků aktivně legitimováno k podání žaloby k odvrácení hrozící újmy na společných částech domu, je v přezkoumávané věci pasivně legitimováno k poskytnutí plnění žalobci, který je vynaložil na to, aby součást domu spravovaného společenstvím neohrožovala života a zdraví. Žalobce tak plnil za žalovaného, který je povinen společné části domu udržovat a zajišťovat jejich opravy, nikoli za jednotlivé vlastníky jednotek. Společenství sice vlastníkem není, jsou-li mu však přiznána práva k tomu, aby mohlo uskutečňovat účel, za kterým bylo zřízeno, a domáhat se právě v tomto rozsahu svých hmotných práv, musí na druhé straně být věcně legitimováno i ve sporech, v nichž jsou vynucovány jeho povinnosti.

40. Z uvedených důvodů odvolací soud považuje napadený rozsudek za správný a podle ust. § 219 o. s. ř. jej potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, kdy soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (kritérium úspěchu ve věci) a rovněž výpočet výše nákladů odvolací soud považuje za správný. Stejně tak považuje odvolací soud za správné i výroky o nákladech státu, proti nimž ostatně žádný z účastníků nebrojil.

41. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. rovněž podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšného žalobce za zastoupení advokátem tak činí za dva úkony právní služby po 9 380 Kč celkem 18 760 Kč, za dvě paušální náhrady po 300 Kč celkem 600 Kč. Dále cestovní výdaje advokáta za použití osobního automobilu na cestu z [obec] do [obec] a zpět v částce 278 Kč a náhrada za promeškaný čas (dvě půlhodiny) celkem 200 Kč a poplatek za parkování 90 Kč. K celkové částce 19 928,80 Kč pak náleží naň z přidané hodnoty 21% v částce 4 185,05 Kč. Celkovou částku 24 113,85 Kč odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.