11 Co 120/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená rodné přijmení Datum narození žalobkyně . Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená rodné přijmení Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení dědického práva o odvolání žalobkyně a žalované proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 5. 2024, č. j. 33 C 86/2020-521 Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1. Napadeným usnesením soud prvého stupně žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 138 954,24 Kč do tří dnů od právní moci „tohoto rozsudku“.

2. Proti usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že v dané kauze je problematika aplikace § 150 o. s. ř. tak významná, že k této otázce mělo být nařízeno jednání. Soud prvého stupně nevydal ani usnesení obsahující výzvu k vyjádření se k aplikaci § 150 o. s. ř. V případě žalobkyně jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání (nebo alespoň snížení) náhrady nákladů řízení, neboť jsou zde okolnosti, pro které by v tomto případě bylo nespravedlivé ukládat jí náhradu nákladů řízení žalované, a za kterých je možné spravedlivě požadovat na žalované, aby jí vynaložené náklady řízení nesla ze svého. Žalobkyně je důchodkyně, její důchod ve výši 21 581,00 Kč měsíčně sotva pokryje její běžné životní náklady a je tak nucena si přivydělávat na brigádách. Žalobkyně nevlastní žádný majetek významnější hodnoty. Žije sama. Nemá úspory. Má vážné zdravotní problémy, které jí značně limitují v běžném životě. Částka nákladů řízení určená soudem prvého stupně v napadeném usnesení, kterou by měla uhradit žalované, je pro žalobkyni likvidační. Není schopna tuto částku uhradit ani ve splátkách. Okolnosti, které vedly žalobkyni k uplatnění nároku v tomto řízení, byly, že se o zůstavitele dlouhodobě starala, sdílela s ním život, byla vypravitelkou pohřbu, zatímco žalovaná o zůstavitele neprojevovala žádný zájem a její dědické právo je postaveno na základě zákonné dědické posloupnosti. Žalobkyně je subjektivně přesvědčena, že byla družkou zůstavitele a z tohoto titulu s ním sdílela společnou domácnost. Pokud jde o postoje účastníků v průběhu řízení, žalobkyně v rámci celého řízení byla konzistentní v obraně svého nároku a řádně předkládala ohledně svých tvrzení důkazní návrhy, řádně dodržovala od počátku projednávání dědictví pokyny notářky, po zahájení soudního řízení dbala pokynů svého zástupce i soudu a snažila se o smírné vyřešení věci, kdy žádná ze 3 nabízených dohod žalovanou nebyla přijata. Žalovaná neuznala návrh notářky na znalce pro odhad nemovitostí, neměla zájem o brzké vyřízení dědické záležitosti. S ohledem na rodinné poměry žalované a skutečnost, že je dědičkou majetku po zůstaviteli, tak situace, že by nesla své náklady řízení, nezasáhne její osobní a majetkovou sféru v takovém rozsahu a způsobem, jakým by byla zasažena osobní a majetková sféru žalobkyně, pokud by soud žalované přiznal náhradu nákladů ve výši, kterou požaduje.

3. Rovněž žalovaná napadla usnesení včasným odvoláním, v němž namítala, že soud prvého stupně jí opětovně nepřiznal zvýšenou odměnu za každý úkon poskytnutých právních služeb na dvojnásobek. Žalovaná je cizinkou, která nerozumí českému jazyku a se kterou právní zástupce byl nucen komunikovat v německém jazyce, německou právní terminologií, která je odlišná od běžné komunikační úrovně cizího jazyka. Právní zástupce není rodilým mluvčím německého jazyka. Komunikace v cizím jazyce vyžadovala značné jazykové dovednosti a předpoklady, jejichž důsledkem je mimořádná obtížnost úkonu oproti úkonu prováděném v českém jazyce. Soud prvého stupně dále opětovně nepřiznal odměnu za vyjádření ze dne 6. 4. 2023. Nejedná se o obyčejný přípis, ale o konstatování situace jednání s nemocnicí a její právní hodnocení, které bylo v dané věci zásadní s ohledem na nutnost získat zdravotnickou dokumentaci zůstavitele, kde měl zůstavitel uvést, jaký je vztah zůstavitele k žalobkyni. Úkonem právní služby je každá činnost advokáta, která je subsumovatelná pod § 11 adv. tarifu. Písemné podání, aby bylo úkonem právní služby, nemusí být činěno jen vůči soudu, ale i vůči jiným subjektům, podmínkou je, aby se jednalo o podání nebo návrh ve věci samé, což zde je splněno. Pokud soud považuje za neúčelný krok, který prováděl právní zástupce žalované a paralelně také sám soudce, pak se o neúčelné podání ze strany žalované nejedná. Vyjádření ze dne 6. 4. 2023 neobsahuje jen několik vět, jedná se o text v rozsahu 1,29 normostrany. Soud rovněž nesprávně dovodil, že právnímu zástupci žalované za cesty k soudu nepřísluší stravné. Podle § 13 odst. 5 adv. tarifu se náhrada cestovních výdajů řídí právními předpisy o cestovních náhradách, přičemž se zde odkazuje na zákoník práce. Součástí cestovních náhrad podle zákoníku práce je i stravné. Pro tvrzení soudu, že stravné náleží jen advokátům ustanoveným podle § 30 o. s. ř., neexistuje žádný zákonný podklad a je svévolné a diskriminující. Soud dále nepřiznal žalované náhradu mzdy. Žalovaná předložila soudu potvrzení o svém ušlém výdělku ve znění obvyklém ve Spolkové republice Německo. Z potvrzení , Anonymizováno, lékárny , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne 20. 6. 2023 vyplývá, že ve dnech 7. 6. a 20. 12. 2022 nemohla pracovat 2 x 4 hod., když její hodinová mzda činí 30 EUR. Celkově její výpadek mzdy činil 240 EUR. Z potvrzení společnosti , Anonymizováno, vyplývá, že činila ušlá mzda v délce 5 hodin v jednotlivých dnech, na které připadlo soudní jednání, celkem 1 169,25 EUR. Nárok žalované je dostatečně prokázán. V případě, že by soud měl přesto k těmto dokumentům otázky, měl žalovanou vyzvat, aby svůj nárok doplnila.

4. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. napadený výrok o nákladech řízení, přihlédl k odvolání, a aniž musel nařídit jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že dosud nejsou splněny podmínky pro změnu ani potvrzení rozhodnutí.

5. Kritériem rozhodování o nákladech řízení je ve sporném soudním řízení zásadně úspěch ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). V přezkoumávané věci byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, žalovaná tedy měla v řízení plný úspěch a podle zásady procesního úspěchu ve věci by tak měla právo na náhradu nákladů řízení. Občanský soudní řád však výjimečně, v § 150, připouští právo na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku zcela nebo zčásti nepřiznat, pokud tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 150 o. s. ř. lze obecně považovat za zcela výjimečné, přičemž důvody, jež by soud k tomuto postupu vedly, musí být řádně zjištěny a přesvědčivě zdůvodněny. Ustanovení § 150 o. s. ř. tak slouží k řešení situace, v níž je nepřiměřeně tvrdé a nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 304/2018 a v něm citovanou judikaturu Ústavního soudu a komentářovou literaturu).

6. V přezkoumávané věci je předně nutno konstatovat, že odvolací soud usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 160/2023-503, zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvého stupně o nákladech řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto kasačním rozhodnutí byl dán soudu prvého stupně závazný pokyn podle § 226 odst. 1 o. s. ř., že se musí zabývat všemi okolnostmi této konkrétní věci, přístupem účastníků a jejich chováním a postoji v době před zahájením řízení a v průběhu řízení, včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každé z účastnic. Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že soud prvého stupně tento závazný pokyn nerespektoval, když se v odůvodnění napadeného výroku řádně nezabýval posouzením všech okolností této věci v naznačeném rozsahu. Předně se vůbec nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastnic řízení, které vůbec nezjišťoval. V této souvislosti se rovněž nijak nezabýval tím, jaký dopad by aplikace § 150 o. s. ř. měla na poměry každé z účastnic. Nezabýval se ani přístupem, chováním a postoji každé z účastnic jak v předprocesním stádiu sporu, tak po zahájení řízení. Pokud se soud prvého stupně otázkou, zda jsou v dané věci splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. s ohledem na všechny okolnosti věci nezabýval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

7. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro zvýšení odměny zástupce žalované na dvojnásobek podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) z důvodu použití cizího jazyka. Za situace, kdy zástupce žalované má znalosti německého jazyka, včetně odborné právní terminologie, na velmi vysoké úrovni a při úkonech právní služby, spočívajících v účasti na jednáních a podání ve věci, komunikoval v českém jazyce, přičemž jednání soudu byla tlumočena tlumočníkem, nelze dospět k závěru, že by úkony právní služby v dané věci byly natolik mimořádně obtížné z důvodu použití německého jazyka, aby bylo možno žalované přiznat náhradu nákladů řízení za zvýšení mimosoudní odměny jejího zástupce.

8. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že za úkon právní služby, spočívající v podání ze dne 6. 4. 2023, odměna zástupci žalované nepřísluší, neboť se nejedná o podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, nýbrž o důkazní návrh. Z ustálené judikatury přitom plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvého stupně odměna nepřísluší (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 28/2004 nebo 8 To 59/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 177/2024).

9. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že nárok na stravné má pouze advokát ustanovený soudem podle § 30 o. s. ř. Takový restriktivní výklad nemá oporu v zákoně. Ustanovení § 13 odst. 1, 5 adv. tarifu přiznává advokátu náhradu hotových nákladů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, včetně cestovních výdajů s odkazem na právní předpis o cestovních náhradách (tj. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, § 163). Podle judikatury se pak při výkladu ustanovení § 13 odst. 1 adv. tarifu uplatní speciální úprava v § 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, vymezující pojem „cestovní výdaj“ v případě podnikatele (tedy i advokáta) tak, že jde mimo jiné o stravné při tuzemské pracovní cestě delší než 12 hodin v kalendářním dnu (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 18. 9. 2002, sp. zn. 5 To 100/2003).

10. Pokud jde o námitku týkající se nepřiznání náhrady mzdy žalované, je nutno uvést, že podle § 137 odst. 1 o. s. ř. ušlý výdělek jako hotový výdaj účastníka tvoří jeho náklady řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zcela zřejmé, proč soud prvého stupně nepřiznal žalované náhradu ušlé mzdy, resp. z jakého důvodu nepovažoval potvrzení zaměstnavatelů žalované za dostatečný podklad pro stanovení náhrady mzdy. Pokud však soud prvého stupně nepovažoval potvrzení zaměstnavatelů žalované za dostatečný podklad k doložení skutečnosti, zda a v jaké výši žalované skutečně ušla mzda, měl žalovanou vyzvat k jejich doplnění, případně měl sám v tomto směru na zaměstnavatele žalované učinit dotaz.

11. Odvolací soud vzhledem ke shora uvedenému napadené rozhodnutí zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V jeho rámci soud prvého stupně opětovně rozhodne o nákladech řízení, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se bude zabývat všemi relevantními důvody pro výjimečnou aplikaci § 150 o. s. ř., včetně všech důvodů uvedených žalobkyní v jejím odvolání, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž důvody, jež by soud k tomuto postupu vedly, musí být řádně zjištěny a přesvědčivě zdůvodněny. Pokud skutečnosti rozhodné z pohledu aplikace § 150 o. s. ř. nebudou mezi účastníky nesporné, bude nutné k nim provést též dokazování, za jehož účelem soud prvého stupně nařídí jednání. Rozhodne-li soud prvého stupně o náhradě nákladů řízení žalované, bude se současně zabývat i otázkou účelnosti jí vynaložených nákladů řízení.