11 Co 159/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno – Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o nahrazení projevu vůle o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 3. 2025, č. j. 7 C 63/2024–61 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 2 175 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o bezúplatném převodu pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 2 633 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon o půdě), jejíž restituční nároky (a nároky její právní předchůdkyně) vyplývají z pravomocného soudního rozhodnutí vydaného v roce 2013 a specifikovaných v bodě 3 odůvodnění rozsudku. Žalobkyně (spolu se svou zemřelou matkou) požádala 28. 4. 2016 o převod náhradních pozemků a dne 9. 9. 2016 byla s nimi uzavřena smlouva o bezúplatném převodu pozemků v hodnotě 110 000 Kč. Tím byl vypořádán restituční nárok žalobkyně do výše 41 250 Kč a restituční nárok její matky do výše 68 750 Kč. Celkový restituční nárok obou byl oceněn znaleckým posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, na částku 151 210 Kč. Nevydané pozemky byly tímto posudkem oceněny jako pozemky určené k zastavění. Po částečném uspokojení tohoto nároku citovanou smlouvou o bezúplatném převodu pozemků žalovaná eviduje u žalobkyně dosud neuspokojený restituční nárok ve výši 19 203,75 Kč a u její zemřelé matky ve výši 32 006,25 Kč. Žalobkyně spolu se svou matkou pak požádaly dne 8. 4. 2019 o další bezúplatný převod pozemků, žalovaná jim však dne 29. 4. 2019 sdělila, že pro vydání náhradních pozemků, o které žádaly, nejsou splněny podmínky, neboť výše jejich restitučního nároku není dostatečná. Poté se již žalobkyně ani její matka dalších veřejných nabídek neúčastnily, neobrátily se na žalovanou se žádostí o přecenění jejich restitučního nároku, nedokládaly žádné listiny ve vztahu k charakteru nevydaných pozemků. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že předpokladem úspěšnosti žaloby o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního pozemku jsou zbytečné průtahy přičítané žalované, její liknavý či svévolný postup vůči konkrétním oprávněným osobám, přičemž kumulativně musí být splněna podmínka aktivního jednání oprávněných osob k získání náhradních pozemků. Nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je vymožitelným a soudem chráněným právem, které lze realizovat uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku. Oprávněná osoba však může svůj nárok na převod náhradních pozemků uplatnit u soudu za situace, kdy se i přes svůj aktivní přístup dlouhodobě nemůže domoci svých práv a postup státu lze vůči ní hodnotit jako liknavý, svévolný či diskriminující. Takovým je přístup státu, kdy bezdůvodně protizákonně oddaluje uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně ani její matka (její právní předchůdkyně a držitelka části restitučního nároku) samy aktivně neusilovaly o uspokojení svého nároku, včetně jeho případného přecenění. Kromě neúspěšné účasti ve veřejné nabídce v roce 2019 neučinily žádné kroky směřující k přecenění jejich nároku, neshromáždily k případnému přecenění žádné podklady. Teprve v řízení před soudem prvního stupně bez další relevantní argumentace tvrdily, že nevydané pozemky měly být oceněny jako stavební, avšak ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , na základě něhož žalovaná ocenila jejich restituční nárok, vyplývá, že pozemky takto oceněny byly. Přístup žalobkyně a její matky k uspokojování jejich restitučního nároku (zbývající části) nelze považovat za aktivní. Nejsou proto splněny podmínky, na nichž se ustálila rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, za nichž může oprávněná osoba svůj nárok na bezúplatný převod konkrétního náhradního pozemku uplatnit u soudu (tedy přes svůj aktivní přístup se dlouhodobě nemůže domoci svých práv a postup státu lze vůči ní hodnotit jako liknavý, svévolný či diskriminující). Soud prvního stupně se tedy poté, kdy dospěl k závěru o nedostatku aktivního přístupu žalobkyně a její matky, již dále nezabýval tím, zda tvrzená liknavost žalované měla podobu nedostatku veřejných nabídek či nezařazení vhodných pozemků do těchto nabídek, případně výší restitučního nároku nebo vhodností požadovaného náhradního pozemku. Právo na náhradu nákladů řízení pak přiznal úspěšné žalované podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která namítala nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávná skutková zjištění, nesprávné právní posouzení a z toho vyplývající nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedla rovněž, že rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění není patrno, jak se soud vypořádal s jejími tvrzeními, jak jednotlivé důkazy hodnotil a jak se vypořádal s neadekvátním oceněním vyvlastněných pozemků. Argumentaci soudu, že žalobkyně (a její matka) nebyly dostatečně aktivní, označil za neakceptovatelnou s ohledem na období, v němž žádaly o vydání náhradních pozemků a vzhledem k věku své matky. Nárok na vydání nemovitých věcí uplatnily 1. 12. 1992 a o jejich nároku bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto až 24. 4. 2009. Poté podaly žalobu podle části páté o. s. ř. a o jejich nároku bylo s konečnou platností rozhodnuto až rozsudkem ze dne 16. 7. 2013. Až do této doby se do veřejných nabídek přihlašovat nemohly. Jejich žádosti o převod náhradních pozemků ze dne 28. 4. 2016 bylo vyhověno a následně požádaly o převod dalších pozemků dne 8. 4. 2019. Této žádosti vyhověno nebylo. Z tohoto jejich postupu nelze dovodit dlouhodobou nečinnost. Žalobkyně opakovaně poukazovala na věk své matky v době uspokojování restitučního nároku, na období probíhající pandemie Covidu a nemožnost účastnit se v této době veřejných nabídek. Žalobkyně dále soudu vytýkala, že se nevypořádal s jejím tvrzením, že žalovaná měla pozemky přecenit, což jednoznačně vyplývá z recentní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, neboť stát je sám povinen zjistit správnou výši nároku konkrétní oprávněné osoby před jeho uspokojením. Při hodnocení postupu státu ve vztahu ke konkrétnímu restitučnímu nároku je pak třeba zohlednit i dobu, po kterou nárok zůstává neuspokojený, a právě v důsledku délky předchozího řízení byla žalobkyni a její matce výrazně snížena možnost domoci se adekvátních pozemků. Žalobkyně dále opakovaně tvrdila, že nabídka náhradních pozemků byla nevyhovující a neodpovídající pozemkům, které byly vyvlastněny. S odkazem soudu na znalecký posudek se ztotožnit dle názoru žalobkyně nelze, neboť byl vyhotoven v roce 2015, proto je nepoužitelný, navíc se s ním žalobkyně mohla seznámit až při jednání soudu, není přílohou předchozí smlouvy o bezúplatném převodu pozemků a pro toto řízení proto není relevantní. Právě z důvodu nesprávného ocenění nemohl být nárok žalobkyně a její matky uspokojen, byly tak fakticky vyloučena z možné účasti ve veřejných nabídkách a nelze souhlasit s názorem soudu, že nebyly aktivní za situace, kdy se v roce 2016 a 2019 přihlásily do výběrových řízení. Žalobkyně považovala za nesprávný postup soudu prvního stupně, pokud zamítl jí navržené důkazy a nezabýval se výší restitučního nároku ani vhodností označeného pozemku. Výši restitučního nároku si měl soud posoudit jako předběžnou otázku a za situace, kdy tu je disproporce mezi nově oceněným nárokem a cenou náhradních pozemků, mohl uložit žalobkyni povinnost zaplatit částku odpovídající rozdílu těchto cen. Skutečnost, že žalovaná eviduje restituční nárok v určité výši, neznamená, že je tato výše správná, tuto výši měl soud sám určit. Stát má aktivní povinnost zajistit přiměřené uspokojení nároku a zjevně tak neučinil. Bezpráví, které vzniklo vyvlastněním pozemků, se tak opakuje a prodlužuje. Žalobkyně má za to, že ji měl soud prvního stupně vyzvat k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit uplatněný nárok, měl rovněž vyzvat žalovanou, aby sdělila, jaké pozemky jsou aktuálně v nabídce a připadají tak v úvahu jako náhradní pozemky k uspokojení restitučního nároku žalobkyně. Z uvedených důvodů se žalobkyně domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno.

4. Žalovaná považovala napadený rozsudek za správný a navrhla jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem vymykajícím se zákonem stanovenému postupu je třeba považovat za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup státu lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminující. Poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž bylo konstatováno, že uspokojení nároku převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky je na místě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Žalobkyně však v žalobě ani v odvolání proti rozsudku neuvedla, proč považuje ocenění restitučního nároku za nesprávné, neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by nesprávnost tohoto ocenění odůvodňovaly. Žalovaná zopakovala průběh restitučního řízení, částečného uspokojení přiznaného restitučního nároku žalobkyně a její matky a nevyhovění žádosti o převod dalších konkrétních pozemků z veřejné nabídky pro nedostatek evidovaného zbytku restitučního nároku žalobkyně a její matky. Zdůraznila, že od té doby až do podání žaloby žalobkyně ani její matka nijak neusilovaly o další uspokojení svého nároku ani nečinily spornou jeho výši, neprojevily zájem o nahlédnutí do spisu, nečinily sporným znalecký posudek, jímž byl restituční nárok (nevydané pozemky) oceněn. Nebyly proto splněny podmínky, za nichž může oprávněná osoba svůj nárok na převod konkrétního náhradního pozemku mimo veřejnou nabídku uplatnit u soudu. Neuspokojení zbytku restitučního nároku žalobkyně (a její matky) není v tomto případě důsledkem liknavosti či svévole státu, ale dlouhodobou nečinností a nedostatečnou aktivitou žalobkyně a její matky.

5. Odvolací soud přezkoumal na základě odvolání žalobkyně napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k obsahu odvolání, k vyjádření žalované i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

6. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 a násl. o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky řízení navrhovány. Lze proto konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvého stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože se skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvého stupně. Hodnocení důkazů soudem prvého stupně přitom nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvého stupně také při hodnocení důkazů žádný z jím provedených důkazů neopomněl. Pokud návrhy žalobkyně na provedení dalších důkazů soud prvního stupně zamítl, tento postup v rozsudku řádně odůvodnil.

7. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo a soud prvého stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva, která cituje v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

8. Nejvyšší soud i Ústavní soud, na jejichž rozhodovací praxi poukazuje žalovaná, skutečně opakovaně zdůraznily základní zásadu, tedy že náhradní pozemky mají být oprávněným osobám poskytnuty v době co možná nejkratší, a to co největšímu počtu oprávněných osob, což je základním cílem restitučních zákonů. Odvolací soud si je vědom doby, která uplynula od přijetí zákona o půdě, přičemž restituční nároky oprávněných osob stále nejsou zcela vypořádány.

9. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že hodnota jejího (a matčina) restitučního nároku není vyčíslena, neboť nebyla určena aktuální hodnota pozemků, která měla být stanovena podle současných cen. Je proto třeba, aby byla určena znaleckým posudkem s přihlédnutím k tomu, že vyvlastněné pozemky měly stavební charakter. Liknavý postup žalované spatřovala v délce restitučního řízení, když o poslední části restitučního nároku bylo rozhodnuto až v roce 2013. Po celou tuto dobu se nemohla žalobkyně ani její matka přihlašovat do veřejných nabídek. Tvrdila aktivní přístup k uspokojení svého nároku, který spatřovala v tom, že v roce 2016 se s matkou přihlásily do veřejné nabídky a jejich nárok byl částečně uspokojen. V roce 2019 pak se do veřejné nabídky přihlásily opětovně, avšak jejich žádost o převod náhradních pozemků byla vyřazena s odůvodněním, že celková nabídková cena požadovaných pozemků je vyšší než hodnota restitučního nároku. Žádnou další aktivitu žalobkyně netvrdila ani přes výzvu soudu prvního stupně (usnesení ze dne 8. 1. 2025, č. j. 7 C 63/2024-35). Na tuto výzvu reagovala žalobkyně sdělením, že pravidelně s matkou sledovaly portál náhradních pozemků a žádné vhodné pozemky v katastrálním území Kralovice, Skvrňany či Trojany, kde vlastní a mají pronajaty nemovitosti, v nabídkách nebyly. Dále uvedla, že jim nelze klást za vinu, že po roce 2019 žádnou další aktivitu nevyvíjely, neboť to nebylo jejich povinností. Neměly povinnost vyhledávat náhradní pozemky jen proto, že stát nerozhodl ve lhůtách uložených mu zákonem (vydání náhradních pozemků do šesti měsíců dle původního znění zákona o půdě).

10. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně je oprávněnou osobou (před svým úmrtím jí byla i její matka a žalobkyně je její jedinou dědičkou). Restituční nárok byl oceněn znaleckým posudkem, jímž byly odňaté pozemky oceněny jako pozemky určené k zástavbě. Žalovanou evidovaný restituční nárok byl částečně uspokojen převodem náhradních pozemků, které si žalobkyně a její matky vybraly ve veřejné nabídce v roce 2016 a část tohoto nároku uspokojena nebyla. Žádost žalobkyně a její matky o převod dalších náhradních pozemků byla žalovaným v roce 2019 vyřazena z důvodu, že cena vybraných náhradních pozemků převyšovala výši zbytku restitučního nároku. Od té doby se žalobkyně ani její matka nikterak nesnažily o převod jiných náhradních pozemků a nevznesly žádné námitky proti ocenění restitučního nároku. Nebylo prokázáno pouhé tvrzení žalobkyně, že byl restituční nárok nesprávně oceněn. Žalobkyně i její matka byly v tomto ohledu nečinné, neposkytly žalované žádné podklady pro správné ocenění (přecenění) jejich nároku, neopatřily znalecký posudek, který by jejich nároky ocenil jinak, nežli v jaké výši byly evidovány žalovanou. Nelze tedy konstatovat, že by žalovaná odmítala (natož dlouhodobě) přecenit (řádně ocenit) restituční nárok žalobkyně a její matky. Ostatně ani v odvolacím řízení žalobkyně nic konkrétního ohledně výše ocenění restitučního nároku netvrdí a nesprávně se domnívá, že je povinností soudu, aby zjistil, jaká je správná výše restitučního nároku oprávněné osoby. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že se jedná o sporné řízení, v němž musí procesní aktivitu vyvinout účastníci a nikoli soud.

11. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (bod 19) cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3257/2022: „Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (od 1. 1. 2013 právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (dříve Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29)“.

12. Pokud soud prvního stupně reflektoval citovanou judikaturu a dospěl k závěru, že není splněna jedna ze základních podmínek pro to, aby se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu jí vybraného pozemku mimo veřejnou nabídku, konkrétně že nebyla prokázána dostatečná aktivita žalobkyně a její zemřelé matky směřující k uspokojení jejich restitučního nároku, odvolací soud tento jeho závěr považuje za správný, v souladu se zákonem i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

13. Odvolací soud se tedy v přezkoumávané věci ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a napadený rozsudek jako věcně správný a v souladu se zákone potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení (správná aplikace ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.). V podrobnostech pak odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, který (na rozdíl od žalobkyně) nepovažuje za nepřezkoumatelný.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. rovněž podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch a má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty představují za dvě paušální náhrady dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. po 300 Kč (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) celkem 600 Kč. Paušální náhradu na přípravu na jednání odvolací soud žalované nepřiznal, neboť za přípravu na jednání náleží pouze jedna paušální náhrada, která byla žalované přiznána v řízení před soudem prvního stupně. Dále pak má žalovaná právo na náhradu cestovních nákladů za použití osobního automobilu zn. Škoda Octavia na cestu k jednání odvolacího soudu z , Anonymizováno, do , Anonymizováno, a zpět při ujetí celkem 200 km, průměrné spotřebě 5,8 l na100 km, ceně pohonných hmot 35,80 Kč za litr (celkem 415 Kč) a amortizaci vozidla 5,80 Kč na 1 km (celkem 1 160 Kč). Žalobkyni tedy byla uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení celkovou částku 2 175 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.