11 Co 164/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyň: a) Jméno žalobkyně A , narozená rodné přijmení Datum narození žalobkyně A , narozená rodné přijmení Datum narození žalobkyně B , narozená rodné přijmení Datum narození žalobkyně C bytem Adresa žalobkyně C zastoupeny advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno – Jméno žalovaného A , IČO IČO žalovaného A sídlem Adresa žalovaného A zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B za účasti: Jméno advokáta C ., IČO IČO advokáta C sídlem Adresa advokáta C zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o nahrazení projevu vůle o odvolání žalobkyň i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 2. 2025, č. j. 3 C 6/2017–1219 (nesprávně uvedeno 3 C 6/2017-1119)

I. Řízení o odvolání žalobkyň proti výrokům pod body II a III a řízení o odvolání žalovaného proti výrokům pod body I, II, III a V rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

II. Ve výroku pod bodem V se napadený rozsudek mění tak, že žalobkyně jsou povinny zaplatit vedlejšímu účastníku , právnická osoba, . náklady řízení, a to , Jméno žalobkyně A, částku 25 764,63 Kč, , Jméno žalobkyně B, částku 25 764,63 Kč a , Jméno žalobkyně C, částku 51 529,26 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně advokátky , Jméno advokátky, .

III. Ve výroku pod bodem IV se napadený rozsudek zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2023, č. j. 11 Co 130/2022-844, a po jeho částečném zrušení dovolacím soudem pak napadeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo z větší části vyhověno žalobě a nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy se žalobkyněmi o bezúplatném převodu pozemků specifikovaných ve výroku rozsudků, částečně byla žaloba (výroky I a III napadeného rozsudku) zamítnuta. Výrokem pod bodem II soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, jímž se řízení končilo, bylo současně rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyním na nákladech řízení částku 4 255 228,78 Kč (výrok IV) a o povinnosti žalobkyň zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku na nákladech řízení částku 103 058,52 Kč (výrok V).

2. Žalobkyně podaly včasné odvolání proti výrokům pod body II (nepřipuštění změny žaloby) a III (částečné zamítnutí žaloby). Žalovaný podal včasné odvolání proti všem výrokům rozsudku. Předtím, nežli o odvolání účastníků proti těmto výrokům rozhodl odvolací soud, vzaly žalobkyně odvolání proti výrokům pod body II a III rozsudku zpět, žalovaný vzal zpět odvolání proti výrokům pod body I, II, III a V rozsudku.

3. Protože byly splněny podmínky ust. § 207 odst. 2 o. s. ř., podle kterého dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví, odvolací soud podle tohoto zákonného ustanovení postupoval a odvolací řízení, pokud se odvolání účastníků týkalo citovaných výroků rozsudku, zastavil. K tomu musel nařizovat jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

4. Předmětem přezkumu odvolacím soudem tak zůstaly výroky pod body IV a V, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech vedlejšího účastníka.

5. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že vedlejší účastník (na straně žalovaného) má právo na náhradu nákladů řízení, které vynaložil. Vzal přitom v úvahu výsledek řízení a současně konstatoval, že vedlejší účastník sdílí procesní výsledek hlavního účastníka, na jehož straně stojí. Náklady vznikly vedlejšímu účastníku v souvislosti s nepatrným procesním úspěchem žalovaného a má proto právo na jejich náhradu v účelně vynaložené výši.

6. Proti výroku, jímž bylo vedlejšímu účastníku přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, podaly včasné odvolání žalobkyně, které jej považovaly za nesprávný a nespravedlivý. Uvedly, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. a tyto důvody spatřovaly ve skutečnosti, že se žalobkyním podařilo v průběhu řízení uzavřít s vedlejším účastníkem dohodu o převodu pozemku, ohledně kterého byla následně žaloba zamítnuta (pozemek parc. č. , hodnota, /, Anonymizováno, v k. ú. , adresa, ), na žalobkyně v takovém rozsahu, aby byly řádně zajištěny zájmy žalobkyň i vedlejšího účastníka. Proto je jim uložená povinnost k náhradě nákladů vedlejšímu účastníku s ohledem na průběh řízení nepřiměřeně tvrdá. Poukazovaly na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení musí vycházet z komplexního zhodnocení celého případu a náhrada nákladů musí být v souladu s průběhem řízení a logickým ukončením celého soudního řízení. Napadený výrok rovněž označily za nepřezkoumatelný a tvrdily, že se soud prvního stupně nezabýval všemi relevantními okolnostmi a nehodnotil komplexně okolnosti případu. Domáhaly se proto změny výroku, jímž bylo vedlejšímu účastníku přiznáno právo na náhradu nákladů řízení tak, že mu toto právo přiznáno nebude, případně zrušení tohoto výroku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal výrok napadeným odvoláním žalobkyň (pod bodem V), přihlédl k odvolání žalobkyň i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. K tomu nemusel nařizovat jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

8. Podle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Obecně, pokud není v zákoně stanoveno jinak, soud o náhradě nákladů rozhoduje podle úspěchu ve věci (ust. § 142 o. s. ř.).

9. Podle procesního úspěchu ve věci má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení úspěšný účastník podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

10. V odůvodněných případech může soud použít ust. § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat.

11. Odvolací soud se nemohl zabývat správností skutkových či právních závěrů soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jde o tu část řízení, v níž vystupoval vedlejší účastník. Výrok rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly vydání náhradního pozemku, na němž má oprávněný zájem vedlejší účastník, nebyl napaden odvoláním, je pravomocný a je třeba z něj při rozhodování o nákladech řízení vycházet.

12. Žalobkyně se v rámci u soudu uplatněného nároku na nahrazení projevu vůle (uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků) domáhala mimo jiné vydání pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , o kterém jí bylo známo z údajů ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí), že jeho část tvoří chráněné ložiskové území. Žalobkyně v průběhu řízení nechaly zhotovit geometrický plán, jímž byla zbývající část pozemku označena parcelním číslem , hodnota, /, Anonymizováno, . Vedlejší účastník původně s takovým oddělením části pozemku projevil souhlas, avšak v průběhu řízení (již 7. 9. 2020) vydalo ministerstvo životního prostředí rozhodnutí č. j. MZP/2020/530/1408, jímž udělilo vedlejšímu účastníku předchozí souhlas k podání návrhu na stanovení dobývacího prostoru , adresa, III. Do území stanoveného pro ochranu výhradního ložiska (chráněného ložiskového území), odděleného geometrickým plánem, však nebyly zahrnuty další části pozemků, které k němu přináleží a které pak zatěžují i okolní pozemky, konkrétně závěrné svahy lomu, přístupové cesty, ochranné valy, odvodnění, prostory pro výsypky a deponie, zázemí pro těžbu apod. Poté byl vypracován další geometrický plán, jímž byla oddělena část původního pozemku parc. č. , hodnota, a vedlejší účastník projevil souhlas s vydáním takto oddělené části pozemku žalobkyním, avšak ani ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla zpracována obsáhlá těžební studie, na základě které by bylo postaveno najisto, zda bude vedlejší účastník žádat o rozšíření chráněného ložiskového území, případně na kterých konkrétních pozemcích, když aktuálně je chráněné ložiskové území vyznačeno pouze v takové rozloze, v jaké je skutečný dobývací prostor. Soud prvního stupně považoval za překážku převoditelnosti pozemku (byť jen jeho části oddělené geometrickým plánem) zejména skutečnost, že nelze ani ke dni vyhlášení rozsudku postavit najisto, že nedojde k rozšíření chráněného ložiskového území a rozšíření dobývacího prostoru, což by do budoucna znamenalo případné vyvlastnění pozemku nebo vedení soudních sporů.

13. Jak je uvedeno výše, výrok rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba, nebyl napaden odvoláním, je pravomocný a je třeba z něj při rozhodování o nákladech řízení vycházet. Žalobkyně přes všechna zjištění ohledně pozemku v k. ú. , adresa, trvaly na jeho vydání a vedlejší účastník v tomto smyslu řízení nikterak nezdržoval, nebránil se ani vydání části pozemku oddělené geometrickým plánem, k požadavkům žalobkyň byl vstřícný. Neúspěch žalobkyň nebyl ani zčásti způsoben procesním postupem vedlejšího účastníka či jeho chováním v průběhu řízení.

14. V ust. § 150 o. s. ř. je upraveno zmírňovací (moderační) nákladové právo soudu, které je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci a soud je využije v případech, kdy by důsledná aplikace ust. § 142 a násl. vedla k nepřiměřeným tvrdostem. Jeho smyslem je zohlednit jiné, výjimečné okolnosti spočívající zejména v povaze věci či poměrech účastníků, pro něž by bylo nespravedlivé realizovat (zákonné) právo na náhradu nákladů řízení. Moderační právo je mimořádný procesní institut, a takto je třeba s ním v praxi zacházet. Nelze je nadužívat např. tím, že soudu je "líto" neúspěšné strany sporu, jíž je uložena hlavním výrokem přísná povinnost, a další povinnost k náhradě nákladů, často ve vysokých částkách, se mu jeví jako příliš tvrdá. Takto však nelze moderační právo soudu chápat. Jde o vzácnou výjimku z pravidla, kterou nesmí soud nadužívat nebo dokonce zneužívat.

15. Soud musí zkoumat všechny konkrétní okolnosti věci, tedy osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně všech účastníků, jakož i ty, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení, pravidla morálky a ekvity. Tyto okolnosti musí být objektivní, to znamená zásadně vzniklé bez přičinění účastníků. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017).

16. Odvolací soud dále poukazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3070/14, z něhož vyplývá, že při rozhodování o nákladech řízení ovládaném zásadou „úspěchu ve věci“, která je doplněna zásadou zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu. Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci. Lze odkázat rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2986/2015 a další, z nichž vyplývá, že ust. § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.

17. Žalobkyně netvrdily, že by důvody pro výjimečné použití ust. § 150 o. s. ř. spočívaly v jejich poměrech. Pokud pak jde o okolnosti případu, pro které by bylo na místě citované ustanovení aplikovat, z výše uvedených důvodů (viz body 12 a 13) je odvolací soud rovněž neshledal. Vedlejšímu účastníku vznikly v souvislosti s jeho účastí v řízení náklady za zastoupení advokátem, které soud prvního stupně správně vypočítal (žalobkyně ani proti jejich výši nebrojí) a správně dospěl k závěru, že vedlejší účastník má právo na jejich náhradu vůči žalobkyním, neboť v té části řízení, v níž se jej účastnil, byl úspěšný. Odvolací soud se však nemohl ztotožnit s tím, že povinnost k náhradě nákladů byla uložena žalobkyním společně a nerozdílně. V řízení se nejedná o taková společná práva či povinnosti, že by se rozsudek musel vztahovat na všechny účastníky vystupující na jedné straně a kdy by úkony jednoho z nich platily i pro ostatní. V daném řízení jedná každá žalobkyně sama za sebe a uplatňuje svůj vlastní nárok (§ 91 o. s. ř.).

18. Odvolací soud proto výrok, jímž byla žalobkyním uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníku, podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobkyním tuto povinnost uložil podle poměru, v jakém se domáhaly vydání náhradních pozemků, tedy žalobkyně a) a b) každé co do jedné čtvrtiny a žalobkyně c) co do jedné poloviny.

19. O nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když konstatoval převážný úspěch žalobkyň, neboť žalovaný byl úspěšný toliko ohledně jednoho nevydaného pozemku. Při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta, vycházel z předmětu řízení, jímž nejsou primárně náhradní pozemky, ale částka vyjádřená v penězích, o kterou se vydáním náhradních pozemků snížil restituční nárok žalobkyň. V tomto směru byly žalobkyně zcela úspěšné, neboť jejich doposud neuspokojený restituční nárok byl uspokojen vydáním většího množství náhradních pozemků a byl tak snížen o částku 6 438 085,53 Kč. Právě tato částka je rozhodující pro stanovení tarifní hodnoty a při zastoupení tří žalobkyň pak soud prvního stupně odměnu snížil o 20 % za každou zastoupenou žalobkyni, dospěl tak k částce 27 248 Kč za každou z žalobkyň. Dále pak opsal vyúčtování nákladů zpracované zástupcem žalobkyň.

20. Proti výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok IV rozsudku) podal včasné odvolání žalovaný, který s výší přiznané náhrady nákladů nesouhlasil. Namítal nesprávný výpočet tarifní hodnoty, nesprávné hodnocení míry úspěchu žalobkyň, neúčelnost některých konkrétních přiznaných nákladů a rovněž nesprávný výpočet počtu paušálních náhrad. K tomu uváděl obsáhlou argumentaci a citoval judikaturu Ústavního soudu a rovněž soudu prvního stupně vytýkal, že nerespektoval názor odvolacího soudu vyjádřený v předchozích zrušujících rozhodnutích. Domáhal se změny napadeného výroku tak, že právo na náhradu nákladů řízení nebude přiznáno žádnému z účastníků.

21. Žalobkyně považovaly napadený výrok za správný a navrhly jeho potvrzení, ve vyjádření k odvolání žalobce argumentovaly k jeho jednotlivým bodům a rovněž odkazovaly na judikaturu zejména Ústavního soudu a rovněž Nejvyššího soudu.

22. Odvolací soud projednal odvolání žalovaného, a aniž k tomu musel nařizovat jednání podle ust. § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř., dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro potvrzení ani změnu výroku o nákladech řízení mezi účastníky.

23. Usnesením ze dne 29. 1. 2021, č. j. 11 Co 174/2020-629, odvolací soud rušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (v pořadí třetí) a soudu prvního stupně uložil, aby se při rozhodování o nákladech řízení vypořádal s argumentací žalobkyň i žalovaného a řádně své rozhodnutí odůvodnil, aniž by se spokojil s opisováním podání žalobkyň. Uložil mu, aby se zabýval poměrem úspěchu ve věci a vzal v úvahu, že ohledně 26 (v té době) požadovaných pozemků bylo řízení zastaveno či žaloba zamítnuta, a to v různých stádiích řízení. Upozornil na to, že v pořadí prvním rozsudkem vydaným v této věci bylo řízení ohledně některých pozemků pravomocně částečně zastaveno a žaloba také částečně pravomocně zamítnuta, dalším rozsudkem došlo k pravomocnému zastavení řízení ohledně dalších pozemků. Rozsudkem ze dne 9. 6. 2023, č. j. 11 Co 130/2022-844, jímž odvolací soud rozhodoval ve věci samé, byl opět zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a odvolací soud konstatoval, že je třeba vypořádat se s argumenty vznesenými oběma stranami sporu a přihlédnout k judikatuře vztahující se k problematice nákladů řízení v tomto typu sporu.

24. Ani v nyní přezkoumávaném výroku o nákladech řízení mezi účastníky však soud prvního stupně neuvádí konkrétní důvody, které jej vedly k přiznání konkrétní částky nákladů řízení žalobcům, nevypořádává se s argumentací (opakovanou) žalovaného ani s judikaturou Ústavního soudu, která řeší otázku náhrady nákladů v tomto typu sporů a na kterou částečně žalovaný odkazuje. Není zřejmé, jak soud prvního stupně hodnotí skutečnost, že každá ze žalobkyň uplatnila (a byla jí přiznána) jinou výši nároku, nabývá jiný podíl na pozemcích. Nehodnotí také důvody, pro které bylo s žalobou disponováno. V odůvodnění uvádí pouze obecné formulace, které však přezkumu odvolacím soudem podrobit nelze. Odvolací soud proto nemohl jinak, nežli opětovně konstatovat nepřezkoumatelnost důvodů, pro které soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly žalobkyně v řízení plně úspěšné (částečně byla žaloba zamítnuta nejen napadeným rozsudkem, ale rovněž v pořadí prvním rozsudkem v tomto řízení vydaným), či z jakého důvodu hodnotí jejich úspěch jako převážný (a neúspěch nezaviněný). Pouhými obecnými formulacemi odkazujícími na charakter řízení nelze plný úspěch žalobkyň odůvodnit. S důvody dispozice žalobkyň s předmětem řízení se soud prvního stupně nevypořádal vůbec, přestože s předmětem řízení bylo disponováno opakovaně, a ne vždy ze shodných důvodů. Bez významu pak není ani skutečnost, že každá ze žalobkyň požadovala a také obdržela na základě rozhodnutí ve věci samé podíly na nemovitostech v různé výši a hodnotě.

25. Odvolacímu soudu proto nezbylo, nežli napadený výrok o nákladech řízení mezi účastníky podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

26. Pro úplnost pak odvolací soud na tomto místě považuje za vhodné odkázat nejen na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. III. ÚS 2736/23, na který poukazuje žalovaný, ale dále např. na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3048/24 a jeho právní větu „Při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o vydání náhradních pozemků k uspokojení restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, které zčásti končilo zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby, musí soud náležitě vyhodnotit, z jakého důvodu bral žalobce – v každém jednotlivém případě – žalobu zpět a zda lze žalobci vzhledem k okolnostem přičíst zavinění za zastavení řízení (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu)). Pokud tak nečiní, zatíží své rozhodnutí vadou, jež může mít ústavní rozměr (takto již např. nález sp. zn.

IV. ÚS 3063/21 ze dne

19. července 2022, bod 25)“. V tomto odkazovaném nálezu pak Ústavní soud vyslovil právní větu „Rozhoduje-li soud o náhradě nákladů v řízení o vydání náhradního pozemku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je povinen vzít v úvahu jak právní povahu takového řízení (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu), tak i to, zda postup státu vůči oprávněné osobě (žalobci) při uspokojování jejího restitučního nároku nebyl liknavý či svévolný a nezakládal mimořádnou možnost požadovat konkrétní pozemky mimo veřejnou nabídku. Stejně tak však musí posoudit, zda oprávněná osoba z procesního hlediska nezavinila zastavení řízení (§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu), konkrétně, zda nezahájila řízení, ač mohla/měla vědět, že požadovaný pozemek nebude možné vydat, a z tohoto důvodu pak musela (i opakovaně) navrhnout soudu zastavení řízení, tj. kdy postupovala procesně neopatrně, a v důsledku toho způsobila vznik nákladů, které by v takovém řízení jinak nevznikly“.

27. Dále pak odvolací soud poukazuje na nesprávný výpočet paušálních náhrad hotových výdajů (§ 13 advokátního tarifu), kdy nelze tuto paušální náhradu při jednom úkonu právní služby násobit počtem zastoupených účastníků, ale za jeden úkon právní služby náleží pouze jedna paušální náhrada bez ohledu na počet zastoupených účastníků.