11 CO 196/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 4. 2022, č. j. 13 C 105/2021 – 54

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 17 656,03 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 125 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 54 208 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů k závěru, že žalobkyně požadovala peněžité plnění ve výši jedné poloviny částky 250 000 Kč, která byla sporným aktivem v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé [datum], matce obou účastnic. Toto sporné aktivum měla tvořit pohledávka zůstavitelky za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná se měla na úkor zůstavitelky bezdůvodně obohatit tím, že z účtu zůstavitelky na účet žalované byly v době od února do června 2018 převáděny finanční prostředky. Bylo proto na žalované, aby prokázala, že k převodům těchto peněz existoval právní důvod. Z provedených důkazů učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že se při jednotlivých převodech peněz jednalo o darování, kdy zůstavitelky tyto prostředky věnovala jedné ze svých dcer (žalované), která se o ni starala v době, kdy toho již sama nebyla schopna. Nejednalo se tedy o bezdůvodné obohacení žalované. Případné započtení daru na dědický podíl žalované (pokud by nešlo o obvyklá darování), lze provést pouze v řízení o pozůstalosti a nelze o něm rozhodnout po pravomocném skončení tohoto řízení. Nerozhodné pak je, na jaký účel byly darované prostředky žalovanou použity (v tomto případě zčásti na zakoupení automobilu). Žalobu proto soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalované.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která soudu prvního stupně vytýkala nedostatečné a neúplné dokazování, neúplná a nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Uvedla, že žalovaná byla v řízení o pozůstalosti soudním komisařem řádně poučena o možnosti započtení daru na dědický podíl, úmyslně však neuvedla dary, které od zůstavitelky obdržela několik měsíců před její smrtí za situace, kdy ovládala bankovní účet zůstavitelky. Dary, které měl žalovaná od zůstavitelky obdržet, pak nebyly předmětem započtení. Žalobkyně neměla k dispozici výpisy z účtu zůstavitelky a sama proto nemohla namítat započtení darů. O převodech peněz se dozvěděla až po skončení řízení o pozůstalosti, když jí banka zpřístupnila výpisy z účtu zůstavitelky. Žalobkyně se snažila dosáhnout spravedlivého rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky a snížit majetkové disproporce mezi dědičkami. Žalovaná však ani k její výzvě nesdělila, jaká konkrétní výše finančních prostředků převedených na její účet byla určena přímo žalované a měla tedy být předmětem darování. Z původní částky 360 000 Kč se částka 50 000 Kč projednala v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti a ohledně částky 60 000 Kč bylo zjištěno, že se jednalo o dar zůstavitelky vnučkám. U zbývající sporné částky 250 000 Kč pak žalovaná neuvedla, na co přesně měla být určena. Žalobkyně zpochybňuje výpověď svědkyně [příjmení], z níž vycházel soud prvního stupně. Pro rozpory ve výpovědi této svědkyně před soudem prvního stupně a před policejním orgánem není zřejmé, jaká částka představovala příspěvek zůstavitelky na pomoc a jaká částka byla určena na koupi automobilu. Pokud byl úmysl zůstavitelky darovat žalované prostředky na koupi automobilu, není zřejmé, proč takový příkaz zůstavitelka nepotvrdila přímo v bance a proč byla tato částka zaslána na účet žalované v postupných platbách, případně proč si nezměnila limit pro výběr či převod prostředků v internetovém bankovnictví nebo v bance. Vzhledem k tomu, že internetové bankovnictví k účtu zůstavitelky zcela ovládla svědkyně [příjmení], na jejíž mobilní telefon přicházely potvrzovací SMS zprávy, má žalobkyně důvodné pochybnosti o tom, zda měla zůstavitelka přehled o jednotlivých převodech, učiněných ve velmi krátké době. Dále žalobkyně soudu prvního stupně vytýkala, že nesprávně věc posuzoval podle ust. § 189 z. ř. s. a žalovanou částku nesprávně považoval za aktivum pozůstalosti. Nesprávný je také názor soudu, že je nemožné provést v tomto řízení zápočet daru na dědický podíl žalované. Žalobkyně po soudu nežádala provést takové započtení, cílem bylo spravedlivé rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky do majetku dědiček a odstranění majetkové disproporce mezi dědičkami, na což soud prvního stupně zcela rezignoval. Dle názoru žalobkyně si měl soud sám předběžně vyhodnotit, zda žalovaná obdržela od zůstavitelky v posledních třech letech před smrtí nějaké bezplatné plnění, zda žalovaná po poučení notářem v řízení o dědictví sdělila, že obdržela od zůstavitelky v posledních třech letech před její smrtí bezplatné plnění ve výši 250 000 Kč, zda byla žalovaná zvýhodněna oproti žalobkyni v rozporu se smyslem institutu započtení a zda se jednalo o obvyklé darování či nikoli. Pokud by si soud tyto otázky zodpověděl, dospěl by k závěru, že žalobkyně byla v pozůstalostním řízení znevýhodněna úmyslným jednáním žalované a že nedošlo k spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky mezi obě účastnice řízení jako nepominutelné dědičky. Institut započtení má zabránit zvýhodnění nepominutelného dědice, požadavek zápočtu má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědice a jeho cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Bankovní transakce překročily obvyklá darování odpovídající majetkovým poměrům zůstavitelky, v dědickém řízení nedošlo k spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky do majetku dědiček a majetková disproporce nebyla odstraněna a tato majetková disproporce nebyla odstraněna ani soudem prvního stupně. Dále žalobkyně uvedla, že poukazuje na škodu, která jí vznikla postupem žalované v přímé souvislosti s jejím jednáním v pozůstalostním řízení a soud prvního stupně měl případně posoudit jí uplatněný nárok jako názor z titulu náhrady škody, neboť právní kvalifikace nároku účastníkem řízení není pro soud závazná. Ze všech těchto důvodů se žalobkyně domáhala změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná považovala napadený rozsudek za správný a navrhla jeho potvrzení. S výtkami žalobkyně nesouhlasila a důrazně popřela, že by v řízení o pozůstalosti úmyslně neuvedla dary (finanční prostředky), které obdržela od zůstavitelky v první polovině roku 2018, kdy taková skutečnost v řízení před soudem prvního stupně nebyla prokázána. Nesouhlasila s tvrzením žalobkyně o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně [příjmení], která vypovídala v podstatě shodně v řízení před soudem prvního stupně i před Policií ČR a z její výpovědi je zřejmé, že finanční prostředky v celkové výši 250 000 Kč byly zůstavitelkou darovány žalované. Zda se jednalo o jediné darování či o více samostatných darování (po částech), je dle názoru žalované pro toto řízení nerozhodné, a soud prvního stupně náležitě zjistil rozsah darování. Dále uvedla, že žalobkyně nerozlišuje důvod a účel darování. Svědkyně [příjmení] popsala důvody, které zůstavitelku vedly k darování finančních prostředků žalované (péče o zůstavitelku po operaci v lednu 2018), uvedla rovněž účel darování, jímž byla koupě automobilu žalovanou. Ze skutečnosti, že svědkyně [příjmení] je dcerou žalované, nelze a priori dovozovat její nevěrohodnost. Jednalo se o darování mezi členy nejužší rodiny, o němž měl povědomí úzký okruh členů rodiny. V řízení přitom vyšlo najevo, že žalobkyně s ostatními členy rodiny, včetně svých dcer, v rozhodné době komunikovala minimálně, nebyla s nimi v blízkém rodinném kontaktu, proto jí darování finančních prostředků nebylo známo. Soud prvního stupně dospěl k správnému závěru, že zůstavitelka darovala žalované finanční prostředky. Dospěl také k správnému závěru, že započtení daru na dědický podíl žalované již není možné. Právní řád nezná krom pozůstalostního řízení jiné řízení, jehož předmětem má být spravedlivé rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců a odstranění majetkové disproporce mezi dědici. K rozdělení majetku mezi dědice dochází výhradně v pozůstalostním řízení, v němž je jedině možné provést započtení daru na dědický podíl, navíc jen tehdy, není-li uzavřena dohoda o rozdělení pozůstalosti. V dané věci bylo pozůstalostní řízení pravomocně skončeno a započtení darovaných finančních prostředků na dědický podíl žalované již není možné. Pokud žalobkyně má za to, že žalovaná drží finanční prostředky neoprávněně a že tyto prostředky byly v majetku zůstavitelky ke dni jejího úmrtí, kdy v dědickém řízení bylo vlastnictví těchto finančních prostředků sporné, dle názoru žalované je jedinou možností postup dle ust. § 189 z. ř. s . Soud prvního stupně tak správně posoudil žalobou uplatněný nárok podle tohoto ustanovení a nikoli jako žalobu na plnění podle ust. § 79 o. s. ř. Uvádí-li žalobkyně, že měl soud posoudit její nárok jako nárok na náhradu škody, žalovaná to považuje za mylnou úvahu, neboť žalobkyně neuvádí, jakého protiprávního jednání se údajně měla žalovaná dopustit, jakou zákonem stanovenou povinnost měla porušit, či jakým způsobem měla porušit dobré mravy, případně jaké je zde zavinění žalované a v jaké formě. Pro vznik odpovědnosti za škodu tak nejsou dány (ani tvrzeny) základní předpoklady.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobkyně, k vyjádření žalované i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Žalovaná, přestože v úvodu odvolání vyjmenovala téměř všechny přípustné odvolací důvody, uplatnila odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

7. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvního stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvního stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že soud prvního stupně provedl neúspěšně pokus o smír mezi účastnicemi, vymezil nesporné a sporné skutečnosti, účastnicím při každém jednání sdělil výsledky přípravy a svůj předběžný názor, při prvním jednání (22. 7. 2021) jim také poskytl poučení o koncentraci řízení. Při posledním jednání soudu prvního stupně pak bylo účastnicím dáno poučení podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., a po tomto poučení nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. V řízení před odvolacím soudem nebyly účastníky žádné další důkazy navrhovány (za splnění podmínek ust. § 205a o. s. ř.) ani nebylo navrhováno opakování důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl.

8. Pokud některé navrhované důkazy soud prvního stupně neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné, v odůvodnění rozsudku se s tímto procesním postupem vypořádal. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením návrhu důkazu výpovědí notáře a notářské koncipientky jako důkazu nadbytečného, neboť skutečnost, že v řízení o pozůstalosti byly účastnice poučeny o možnosti navrhnout zápočet daru je dostatečně prokázána obsahem protokolu z jednání před soudním komisařem, který soud prvního stupně provedl k důkazu. Ostatní zamítnuté důkazy navrhovala provést žalovaná a soud prvního stupně je rovněž správně hodnotil jako nadbytečné, neboť již z důkazů provedených měl skutkový stav za dostatečně zjištěný a tvrzení žalované za prokázaná. Není proto dán odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. d) ani písm. e) o. s. ř.

9. Odvolací soud zamítl provedení žalobkyní navrženého důkazu dotazem na banku zůstavitelky, na jaké telefonní číslo odcházely při finančních transakcích potvrzující kódy, v jakých časech byly zasílány, z jakých IP adres bylo přistupováno do internetového bankovnictví zůstavitelky a zda byly činěny nějaké změny limitů v internetovém bankovnictví či na platební kartě zůstavitelky. Tento důkaz byl navrhován s tím, že žalobkyně jím chtěla v odvolacím řízení prokázat nevěrohodnost svědkyně [příjmení]. Nejde totiž o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatní v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku totiž není označení dalších důkazů, kterými se odvolatel snaží prokázat jiný skutkový stav, než z jakého vycházel soud prvního stupně.

10. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvního stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo, soud prvního stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva, zejména ust. § 189 odst. 1 z. ř. s. a poté, kdy dostatečně zjistil skutkový stav, věc správně právně posoudil.

11. V přezkoumávané věci bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobkyně a žalovaná jsou zákonnými dědičkami zůstavitelky [jméno] [příjmení], zemřelé [datum]. Pozůstalostní řízení bylo skončeno pravomocným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jímž byla schválena dohoda dědiček o rozdělení pozůstalosti, a podle této dohody bylo potvrzeno oběma účastnicím nabytí dědictví. Při jednání u soudního komisaře bylo účastnicím dáno poučení o možnosti navrhnout započtení na dědický podíl některé z dědiček a obě účastnice shodně uvedly, že„ započtení nepřichází“. Po skončení pozůstalostního řízení podala žalobkyně návrh na dodatečné projednání dědictví, v níž uvedla, že žádá projednání pohledávky zůstavitelky, která měla být předmětem dědického řízení ve výši 360 000 Kč. Podle tvrzení žalobkyně se mělo jednat o finanční prostředky převedené bez právního důvodu z účtu zůstavitelky na účet žalované, což žalovaná v řízení o pozůstalosti zamlčela. Žalovaná ve vyjádření k návrhu na dodatečné projednání pozůstalosti uvedla, že předmětem dědictví může být pouze částka 50 000 Kč. Jednalo se o finanční prostředky, které byly ze zůstavitelčina účtu převedeny na účet žalované krátce před smrtí zůstavitelky a byly určeny na náklady související s umístěním zůstavitelky do léčebny dlouhodobě nemocných, k němuž již nedošlo. Při jednání u soudního komisaře dne [datum] byla jako dodatečně zjištěné aktivum projednána částka 50 000 Kč, ohledně níž účastnice uzavřely dohodu o rozdělení pozůstalosti, tato dohoda byla schválena usnesením ze dne 24. 2. 2020, č. j. [číslo jednací], a současně bylo podle této dohody potvrzeno účastnicím nabytí dědictví. Ohledně zbývající částky 310 000 Kč žalovaná uvedla, že tuto částku zůstavitelka zčásti darovala svým vnučkám, a zčásti žalované a zčásti byla použita pro potřeby zůstavitelky. Soudní komisař se poté omezil na zjištění spornosti žalobkyní tvrzené pohledávky ve výši 310 000 Kč a opětovně obě účastnice poučil o možnosti navrhnout započtení daru. Po tomto poučení obě účastnice (již zastoupené advokáty) uvedly, že„ započtení nepřichází“. Usnesení o dodatečném projednání pozůstalosti nabylo právní moci dne 24. 2. 2020.

12. Dne 16. 3. 2021 podala žalobkyně návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a domáhala se uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 125 000 Kč s příslušenstvím. V návrhu tvrdila, že obě účastnice dědily po zůstavitelce mimo jiné každá polovinu práv a povinností k účtu, z něhož bylo před smrtí zůstavitelky postupně převedeno na účet žalované či vybráno kartou celkem 360 000 Kč. Dodatečně bylo projednáno dědictví ohledně částky 50 000 Kč a na základě žalobkyní podaného trestního oznámení bylo zjištěno, že částku 60 000 Kč zůstavitelka darovala vnučkám. Žalovaná se tedy bezdůvodně obohatila o částku 250 000 Kč„ na úkor pozůstalosti v dědickém řízení“ a žalovaná se domáhá poloviny této částky.

13. Žalovaná se podané žalobě (poté, kdy proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podala včasný odpor) bránila tvrzením, že zůstavitelka jí peníze poskytla za svého života jako dar. Důvodem darování byla skutečnost, že žalovaná se od úmrtí zůstavitelčina manžela až do smrti zůstavitelky starala o ni a rovněž o nemovité věci v zůstavitelčině vlastnictví, od února 2018 žila zůstavitelka u žalované, která jí poskytovala veškerou každodenní péči, včetně osobní hygieny, bydlení, hrazení a poskytování stravy, pravidelného odvozu k lékaři několikrát týdně, obstarání léků a vyřizování administrativních záležitostí. V té době rovněž dosloužilo vozidlo žalované a zůstavitelka musela navštěvovat lékaře, proto žalované přispěla na koupi ojetého vozidla. Zčásti tedy byly peníze použity i pro potřeby zůstavitelky. Žalovaná sedy nabyla finanční prostředky od zůstavitelky na základě právního důvodu a nemohlo u ní dojít k bezdůvodnému obohacení na úkor zůstavitelky. Tvrzení žalované bylo prokázáno zejména výpovědí svědkyně [příjmení] (dcery žalované a jedné z vnuček zůstavitelky) v řízení před soudem prvního stupně a na Policii ČR, jakož i výpovědí žalované na Policii ČR. Stejné tvrzení uváděl zástupce žalované v korespondenci se zástupcem žalobkyně před zahájením řízení.

14. Žalobkyně po celou dobu řízení před soudem prvního stupně setrvala na svém tvrzení, že žalovaná získala majetkový prospěch plněním od zůstavitelky bez právního důvodu a bylo tedy na žalované, aby prokázala, že takový právní důvod existoval. Žalovaná v tomto hledu své důkazní břemeno unesla a prokázala, že zůstavitelka jí finanční prostředky darovala formou postupných převodů finančních částek na její účet.

15. Námitku, aby bylo provedeno započtení na dědický podíl, obvykle v řízení o pozůstalosti vznáší spoludědic po poučení o této možnosti, daném mu soudním komisařem. Logicky v pozůstalostním řízení uplatňuje zápočet daru na dědický podíl spoludědice ten, kdo nebyl obdarován, aby tím docílil zkrácení dědického podílu obdarovaného. Tuto otázku musí vyřešit pozůstalostní soud (soudní komisař), neboť nejde o spor o dědické právo, nýbrž jde o spor o velikost dědických podílů dědiců, jejichž dědické právo je nesporné. Soud tak učiní vydáním usnesení o potvrzení nabytí dědictví podle § 185 odst. 1, 2 z. ř. s., ve kterém určí dědické podíly dědiců na celé pozůstalosti tak, jak vyplývají z provedeného započtení. V řízení, které probíhá před vydáním tohoto usnesení, musí zjistit, zda jsou dány podmínky pro takové započtení a jaká je hodnota bezúplatného plnění, které má být započteno. Z uvedeného vyplývá, že provést započtení daru na dědický podíl lze pouze do skončení řízení o pozůstalosti.

16. V přezkoumávané věci bylo prokázáno, že nejpozději v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti žalobkyně věděla o tom, že z účtu zůstavitelky na účet žalované byly převedeny finanční prostředky, věděla o tom, kdy byly transakce provedeny a v jaké výši. Žalovaná v tomto řízení také uvedla, že se jednalo o peníze, které jí darovala zůstavitelka. Přesto po řádném poučení soudním komisařem zápočet daru nenavrhla a uzavřela s žalovanou dohodu o rozdělení pozůstalosti. Po pravomocném skončení pozůstalostního řízení již zápočet daru uplatnit nelze, neboť tuto otázku, včetně dokazování, řeší v úplnosti soudní komisař. Aktuálně proto již není rozhodné, jaká částka z peněz darovaných zůstavitelkou žalované byla míněna jako finanční příspěvek na potřeby zůstavitelky či odměna za péči o ni, a jaká část byla určena jako příspěvek na zakoupení automobilu. Není rozhodné ani to, zda peníze byly zůstavitelkou darovány žalované najednou či postupně. Rozhodné není ani to, zda se jednalo o obvyklá darování či nikoli. Podstatné je, že se jednalo o darované finanční prostředky, tedy že bylo prokázáno tvrzení žalované, že nezískala na úkor zůstavitelky majetkový prospěch bez právního důvodu.

17. Protože v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že zde není sporné aktivum pozůstalosti (pohledávka zůstavitelky za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení), soud správně poté, kdy aplikoval ust. § 189 odst. 1 z. ř. s., žalobu zamítl. Úkolem soudu v tomto řízení bylo na základě provedeného dokazování posoudit, zda žalobkyně prokázala jí tvrzený nárok a nikoli spravedlivé rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitelky mezi nepominutelné dědice, jak se mylně domnívá žalobkyně. Úkolem soudu rovněž nebylo odstranění majetkové disproporce mezi dědici a revokovat tím výsledek pozůstalostního řízení. Ostatně ani v pozůstalostním řízení, zvláště pokud je skončeno schválením dohody o rozdělení pozůstalosti, není úkolem soudního komisaře odstraňovat majetkové disproporce mezi dědici.

18. Odvolací soud považuje z výše uvedených důvodů napadený rozsudek za správný a souladný se zákonem, proto jej podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi námitkami odvolatelky, které jsou v odvolání v podstatě opakovány. Nadto odvolací soud konstatuje, že odvolání je postaveno v podstatě jen na zpochybňování skutkových závěrů soudu prvního stupně a zpochybňování hodnocení některých důkazů soudem prvního stupně.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolatelka neměla v odvolacím řízení úspěch a žalované vznikly účelně vynaložené náklady v souvislosti se zastoupením advokátem. Tyto náklady představují za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu) po 6 100 Kč, dvě paušální náhrady po 300 Kč, cestovní náhrady v částce 1 442,03 Kč, náhradu za promeškaný čas v částce 600 Kč a 21% daně z přidané hodnoty. Celkovou částku 17 656,03 Kč uložil odvolací soud zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

20. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že se nezabýval námitkou žalobkyně, že věc měla být posouzena jako náhrada škody. Lze přisvědčit žalobkyni, že právní kvalifikace uplatněného nároku skutečně není pro soud závazná, závazná jsou však skutková tvrzení účastníků řízení. Skutková tvrzení žalobkyně po celou dobu řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím však nesměřovala k nároku z titulu odpovědnosti za škodu, ale k nároku z titulu bezdůvodného obohacení žalované na úkor zůstavitelky. Ani v odvolání žalobkyně nejsou uvedena žádná tvrzení, podle nichž by soud mohl věc posoudit jako nárok zůstavitelky vůči žalované z titulu odpovědnosti za škodu. Navíc v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (ust. § 216 odst. 2 o. s. ř.).