11 CO 43/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa o snížení výživného zletilého dítěte o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 11. 2021, č. j. 11 C 191/2020 – 90

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. ve výrocích pod body I, II a V, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně změnil předchozí rozhodnutí o výživném pro žalovanou a s účinností od 1. 2. 2021 snížil výživné, které je žalobce povinen platit žalované, z částky 4 000 Kč na částku 2 300 Kč měsíčně (výroky I a II). Ohledně částky 500 Kč měsíčně soud řízení zastavil a ohledně částky 300 Kč měsíčně žalobu zamítl (výroky III a IV). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V).

2. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že u žalobce nastala podstatná změna poměrů rozhodných pro posouzení výše jeho vyživovací povinnosti k žalované. Tuto změnu shledal v ukončení živnostenské činnosti a ve věku žalobce, který se stal starobním důchodcem. Nelze proto uzavřít, že by se žalobce vzdal výhodnějšího zaměstnání či příjmu. Žalobci je po provedení exekučních srážek vyplácen starobní důchod v částce 10 041 Kč měsíčně a nevlastní žádný hodnotnější majetek. Výživné v dosavadní částce tak představuje téměř polovinu žalobcova příjmu. Pro rozhodnutí ve věci soud považoval za primární posouzení poměrů žalobce, když potřeby žalované, která se stále připravuje na budoucí povolání, se nepochybně zvýšily. Podrobněji se soud nezabýval poměry matky žalované, která svoji vyživovací povinnost k žalované plní zcela. O nákladech řízení rozhodl podle přibližně stejného úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.).

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která uvedla, že žalobce se rozhodl mít dítě ve vyšším věku a musel tedy počítat s tím, že je bude muset zabezpečit, tj. pravděpodobně pracovat i v době, kdy by jinak dosáhl hranice starobního důchodu. Žalobce neuvedl žádný objektivní důvod, který by mu bránil ve výkonu zaměstnání a má jistě řadu možností, jak si přivydělat. Soud měl proto zkoumat, zda se žalobce nevzdává možnosti přivýdělku. Dále žalovaná uvedla, že žalobce neprokázal své náklady, nijak nedoložil své tvrzení, že žije v pronajaté místnosti. Dle názoru žalované žije žalobce u své přítelkyně a žádné náklady na bydlení nemá. Jediný smysluplný náklad, který lze žalobci uznat, je náklad na léky. Náklady žalobce na telefon jsou neúměrně vysoké. Za této situace nebyl prostor pro snížení výživného, když žalobce má částku 10 000 Kč pro své potřeby a pokud by z této částky platit dosavadní výživné 4 000 Kč, zbývá mu částka 6 000 Kč. Žalovaná se proto domáhala změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby na snížení výživného.

4. Žalobce považoval napadený rozsudek za správný a navrhl jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání zopakoval, že bydlí u svého známého v jednom pokoji a kromě zařízení tohoto pokoje a ošacení nic nevlastní. Má přítelkyni, kterou však pouze navštěvuje. Nemá žádné motorové vozidlo ani televizor, vlastní pouze 16 let staré kolo. Náklady na služby mobilního operátora má vysoké, neboť má tarif s neomezenými daty a voláním a na mobilním telefonu sleduje i televizi.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalované, k vyjádření žalobce i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Podle ust. § 859 občanského zákoníku vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti; jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti.

7. Podle ust. § 913 odst. 1 a 2 občanského zákoníku pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Podle ust. § 915 odst. 1 občanského zákoníku životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

8. Každou novou úpravu výživného u zletilých dětí soud posuzuje z hlediska ust. § 163 o. s. ř., podle něhož rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů. Musí se jednat o podstatnou změnu v okolnostech, které jsou rozhodující pro určení výše a doby trvání výživného, tj. především o podstatnou změnu v odůvodněných potřebách oprávněného a možnostech, schopnostech či majetkových poměrech povinného. Soud pak při rozhodování o nové úpravě výživného vychází z výše citovaných ustanovení občanského zákoníku.

9. Odvolací soud v této věci již rozhodoval usnesením ze dne 1. 9. 2021, č. j. 11 Co 172/2021 – 61, jímž zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Soudu prvního stupně vytkl nesprávnou interpretaci ust. § 913 odst. 1 a 2 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku a nesprávný závěr, že žalobce neprokázal změnu svých poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení uvedl mimo jiné, že kvalifikovanou a podstatnou změnou poměrů je ukončení živnostenské činnosti, věk žalobce a skutečnost, že se stal starobním důchodcem. Za této situace pak nelze uzavřít, že se žalobce bez důležitého důvodu vzdal vyššího či jiného příjmu. Pokud soudy v minulosti v opatrovnickém řízení neuvěřily tvrzením žalobce o výši jeho skutečných příjmů, nelze z těchto minulých zjištění a závěrů vycházet v současné době, kdy je z objektivních důvodů (věk žalobce) situace zcela jiná, žalobce se stal starobním důchodcem a své živnostenské podnikání z tohoto důvodu ukončil. Odvolací soud rovněž neměl pochyb o tom, že jsou odůvodněné potřeby žalované vysoké, avšak potřeby oprávněného nejsou jediným zákonným kritériem pro určení výše výživného, přičemž dalšími zákonnými kritérii se soud prvního stupně nezabýval (možnosti a schopnosti žalobce a jeho životní úroveň, na které by se měla žalovaná podílet).

10. Žalobce se v přezkoumávané věci domáhá snížení výživného, které mu bylo uloženo platit žalobkyni rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 3. 1. 2012, č. j. [číslo jednací]. Účinnost této úpravy nastala dnem právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu manželství žalobce a matky žalované (3. 5. 2012). Poté se žalobce opakovaně ještě v době nezletilosti žalované domáhal snížení výživného. Naposledy byl jeho návrh na snížení výživného zamítnut rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 6. 2015, č. j. [číslo jednací], který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2015, č. j. 14 C 294/2015 – 456. V té době soud nevyhověl žalobcově návrhu, neboť jeho poměry snížení výživného neodůvodňovaly. Soudy obou stupňů konstatovaly, že žalobce má příjem ze živnostenského podnikání (jako agent pojišťovací společnosti měl příjem z provizí za sjednané pojistky). Matka žalované byla v té době na rodičovské dovolené s příjmem tvořeným pouze rodičovským příspěvkem 7 100 Kč měsíčně, matčin partner měl příjem 22 570 Kč měsíčně.

11. Žalobce v návrhu podaném u soudu prvního stupně dne 14. 12. 2020 tvrdil, že se změnily jeho poměry a není schopen platit výživné v dříve stanovené výši, neboť v současné době pobírá pouze starobní důchod, nemá jiný příjem ani majetek. Doposud mu s placením výživného pomáhala jeho matka, která však zemřela a je nyní odkázán pouze na svůj vlastní příjem. Výživné žádal snížit s účinností od 1. 2. 2021 původně na částku 1 500 Kč měsíčně, posléze v průběhu řízení pak na částku 2 000 Kč měsíčně.

12. V dalším řízení před soudem prvního stupně (po zrušení předchozího rozsudku) pak bylo prokázáno, že žalobce po své zemřelé matce ničeho nedědil (pozůstalostní řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku a nepatrný majetek byl vydán sestře žalobce jako vypravitelce pohřbu). Dále bylo prokázáno, že žalobce není vlastníkem žádné nemovitosti ani žádného motorového vozidla, když poslední automobil byl na jeho jméno registrován do 16. 12. 2020 (zn. Mazda, rok výroby 2009). Žalobce k tomu uvedl, že kupní cenu 40 000 Kč již spotřeboval. Byla rovněž prokázána výše žalobcova starobního důchodu (10 405 Kč po exekuční srážce) a výše platby mobilnímu operátorovi (1 576 Kč). Žalovaná učinila nespornou částku vynakládanou žalobcem na léky (150 Kč měsíčně). Neprokázanými zůstaly náklady žalobce na bydlení, které žalovaná nespornými neučinila (2 000 Kč měsíčně).

13. V řízení před odvolacím soudem byly provedeny další důkazy podle ust. § 213a odst. 1 o. s. ř., neboť bez zjištění poměrů matky žalované a poměrů žalované nelze učinit závěr o tom, zda jsou splněna kritéria daná ust. § 913 odst. 1 a 2 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku.

14. Z daňových přiznání matky žalované a jejího partnera, jakož i z výpisů bankovních účtů matky žalované odvolací soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem matky žalované činí 41 587 Kč, průměrný čistý měsíční příjem jejího partnera činí 46 517 Kč. Matka žalované vlastní byt, který pronajímá, přičemž nájemné pokryje náklady na hypotéku a na fond oprav matka žalované doplácí 2 500 Kč měsíčně. Dále vlastní rekreační objekt, kde náklady na provoz činí 2 000 Kč měsíčně. Bytové potřeby uspokojuje žalovaná spolu s matkou a jejím partnerem v bytě matčina partnera, kde náklady na fond oprav a služby činí 3 300 Kč měsíčně, za elektřinu platí 1 300 Kč měsíčně. Celá rodina matky žalované platí služby mobilního operátora, matka žalované si dále platí penzijní připojištění 3 000 Kč měsíčně. Matka žalované a její partner mají společnou vyživovací povinnost k nezletilé [jméno] [příjmení], narozené dne [datum]. Pokud jde o pravidelné platby na potřeby žalované, jedná se měsíčně o stravné ve škole 600 Kč, mobilní služby 670 Kč, plzeňskou kartu 200 Kč, příspěvek na maturitní ples 300 Kč, spoření 500 Kč, doučování z chemie 700 Kč a doučování z biologie 800 Kč.

15. V přezkoumávané věci soud prvního stupně, pokud jde o zjištění poměrů žalobce, provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav způsobem, který mohl být základem pro rozhodnutí ve věci. Po doplnění dokazování odvolacím soudem (poměry matky žalované a potřeby žalované) pak lze konstatovat, že skutkový stav je zjištěn způsobem postačujícím pro rozhodnutí ve věci samé. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně odvolací soud mohl zcela převzít, pokud jde o změnu poměrů žalobce. Poté, kdy doplnil dokazování a učinil vlastní skutková zjištění ohledně poměrů a životní úrovně matky žalované a ohledně potřeb samotné žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně lze považovat za správné, neboť tato zjištění odvolacího soudu nemohla zpochybnit základní závěr soudu prvního stupně, tedy že na straně žalobce došlo k takové změně poměrů, která zakládá možnost nové úpravy výživného, konkrétně jeho snížení.

16. Je nepochybné, že u žalobce došlo k podstatné změně poměrů oproti době, kdy bylo výživné pro žalovanou soudem upravováno naposledy, neboť jeho příjem se podstatně snížil. Naopak potřeby žalované se v souvislosti s jejím věkem a studiem zvýšily, avšak podstatně se zvýšil i příjem matky žalované a jejího partnera a rovněž životní úroveň matky žalované. Jsou tedy dány podmínky pro snížení soudem původně stanoveného výživného.

17. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalované, že se žalobce vzdal možnosti dalšího příjmu (nad rámec svého starobního důchodu). V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce ukončil živnostenskou činnost a stal se starobním důchodcem, aktuálně je ve věku 68 roků, jeho jediným příjmem je starobní důchod a je nemajetný. Ani po své matce ničeho nedědil, a to nikoli z důvodu, že by dědictví odmítl či uzavřel pro sebe nevýhodnou dohodu, ale z důvodu nemajetnosti zůstavitelky. Nelze proto učinit závěr, že by se žalobce vzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě že podstupuje nepřiměřená majetková rizika. Protože u žalobce žádná z výše uvedených skutečností nenastala a nelze pouze formalisticky dospět k závěru, že pokud žalobce ukončil svou živnostenskou činnost proto, že mu vznikl nárok na starobní důchod, vzdal se bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání. Nemůže obstát ani poukaz žalované na to, že žalobce měl dítě ve vyšším věku, a proto si musel být vědom, že musí pracovat déle. Stejnou argumentaci by totiž bylo možné použít i v opačném smyslu, tedy že matka žalované měla dítě s otcem vyššího věku a musela si tedy být vědoma, že s důchodovým věkem se sníží jeho příjem.

18. Není pochyb o tom, že odůvodněné potřeby žalované jsou vysoké a že žalobcova vyživovací povinnost k žalované trvá, dokud nebude schopna sama se živit. Jak však konstatoval odvolací soud již ve zrušujícím usnesení, potřeby oprávněného nejsou jediným zákonným kritériem, které soud bere v úvahu při rozhodování o změně výše výživného. Kromě prokázané podstatné změny poměrů na straně žalobce však bylo také prokázáno, že žalovaná se podílí na podstatně vyšší životní úrovni své matky, jejíž poměry jsou popsány výše. Příjem matky žalované se oproti poslednímu rozhodování soudu o výživném (zamítnutí návrhu žalobce na snížení výživného v roce 2015) zvýšil na šestinásobek, příjem partnera matky na dvojnásobek, matka s partnerem vlastní celkem dva byty a rekreační objekt. Poměr, jakým se žalovaná může podílet na životní úrovni žalobce, je pak dán žalobcovými poměry a jeho životní úrovní. Žalobce je nemajetný a jeho jediným příjmem je starobní důchod v částce 10 405 Kč měsíčně. Protože žalobce není schopen platit žalované výživné v takové výši, aby pokrylo cca polovinu jejích aktuálních potřeb, musí být částka výživného určitým kompromisem mezi vysokými potřebami zletilé žalované a poměrně omezenými možnostmi a schopnostmi žalobce. Pokud pak soud prvního stupně v napadeném rozsudku tento kompromis vyjádřil částkou 2 300 Kč měsíčně, odvolací soud se s tímto jeho závěrem ztotožnil, když má za to, že výživné v této výši odpovídá všem zákonným kritériím.

19. Z uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. jako správný a v souladu se zákonem, a to včetně výroku o nákladech řízení, kde soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšný žalobce se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal, nebylo proto přiznáno žádnému z účastníků.

21. Pro úplnost pak odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, pokud soud prvního stupně hodnotil výši žalobcových nákladů na bydlení, když s touto částí odůvodnění se ztotožňuje.