11 CO 43/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: ; územní celek sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; příjmení příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení bytu o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 11. 2022, č. j. 5 C 254/2022-62

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem I potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení v částce 11 534 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5 659,90 Kč do 5 měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalovanému vyklidit byt [číslo] v prvním patře domu [adresa] v [obec] a vyklizený předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 534 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozsudek odůvodnil tím, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že předmětem nájemní smlouvy, uzavřené dne 21. 5. 1992 mezi účastníky, byl předmětný byt, který žalobce dal do užívání žalovanému od 1. 1. 1992 na dobu neurčitou. Žalobce dal žalovanému výpověď ze dne 10. 12. 2019 z důvodu dluhu na nájemném a zálohách na služby za říjen a listopad 2019, kterou žalovaný osobně převzal 18. 12. 2019. Žalovaný podal 15. 1. 2020 žalobu o neplatnost výpovědi z nájmu, kterou Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 6 C 15/2020-111, zamítl. Krajský soud v Plzni tento rozsudek potvrdil rozhodnutím ze dne 20. 10. 2021, č. j. 15 Co 207/2021-133. Oba soudy shodně důvody pro výpověď z nájmu bytu spatřovaly v hrubém porušení povinností nájemce – žalovaného. Dospěly k závěru, že výpověď nebyla dána v rozporu s dobrými mravy. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2022, č. j. 26 Cdo 1195/2022-181, bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni odmítnuto. I ústavní stížnost žalovaného byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. III ÚS 2721/2022. Po právní stránce soud prvého stupně uzavřel, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla uzavřena smlouva o nájmu bytu dle § 685 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013, za užití § 3074 odst. 1 o. z., účinného od 1. 1. 2014. Žalobce učinil výpověď z nájmu bytu, kterou osobně žalovaný převzal, tedy výpověď byla způsobilá přivodit skončení nájmu. Žalovaný neúspěšně brojil proti výpovědi žalobou o neplatnost výpovědi v řízení sp. zn. 6 C 20/2022, kde soudy obou stupňů uzavřely, že výpověď byla dána po právu, platně, neboť byly splněny předpoklady pro výpověď z nájmu bytu ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. a výpověď splňovala formální i obsahové náležitosti požadované § 2286 odst. 1, 2 o. z. Ve výpovědi byla uvedena tříměsíční výpovědní doba, které počala běžet první den kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy byla doručena žalovanému, v souladu s § 2285 odst. 1 druhá věta o. z. Pokud žalovaný převzal výpověď 18. 12. 2019, výpovědní doba počala běžet 1. 1. 2020 a skončila 31. 3. 2020. Uplynutím výpovědní doby skončil nájem bytu a žalovanému vznikla povinnost byt odevzdat žalobci dle § 2292 o. z. Žalovaný této své povinnosti nedostál přes opakované výzvy žalobce k vyklizení a byt nadále užívá. Žalobce se proto právem domáhal ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení dle § 1040 o. z. Soud prvého stupně uzavřel, že žaloba byla podána důvodně, když námitku žalovaného, že žaloba na vyklizení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, shledal lichou. Předně žalovaný uplynutím výpovědní doby měl povinnost byt vyklidit, bez nároku na náhradní byt či ubytování. Žalobce i přesto nabídl žalovanému, že mu zajistí bydlení v bytě v domě s pečovatelskou službou. Tato nabídka trvá i v současné době, jak vyjádřil žalobce na jednání 30. 11. 2022 i ve výzvách k vyklizení. Žalobcem nabízený byt je v [obec], čímž by žalovaný byl ve městě jemu dobře známém. Jde o byt v prvním patře s výtahem a se sklepem, čímž by byl zajištěn bezproblémový přístup žalovaného do bytu a možnost uskladnění jeho věcí ve sklepní kóji. Rovněž pozitivním je způsob vytápění nabízeného bytu dálkovým vytápěním. Umístění bytu v domě s pečovatelskou službou by bylo pro žalovaného příznivé, neboť je držitelem ZTP a má zdravotní problémy. Takováto dobrá vůle žalobce, kdy neučinil kroky k vyklizení bytu již mnohem dříve, nemůže vést k závěru, že žaloba na vyklizení představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Požadavek žalobce na vyklizení bytu proto nepředstavoval zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., když na druhé straně bylo třeba poskytnout ochranu vlastnického práva žalobce. Ani nepříznivý zdravotní stav žalobce nemohl vést k závěru, že žaloba na vyklizení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

2. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, který namítal, že soud nesprávně posoudil otázku, zda podaná žaloba o vyklizení představuje zjevné zneužití práva. Žaloba je šikanózní, protože je podána výlučně v důsledku toho, že se žalovaný domáhal svých práv vyplývajících z jeho právního postavení nájemce. V bytě má také věci syn žalovaného [jméno] [příjmení], s nimiž žalovaný nemůže volně nakládat. Veškeré své povinnosti si žalovaný plní řádně, naopak má přeplatky. U žalovaného se nejedná o klasický případ neplatičství, nájemné nebylo hrazeno řádně z důvodu, že v bytě existovala řada závad, na které žalovaný opětovně poukazoval a k nimž mělo být soudem prvního stupně vedeno další dokazování, jak bylo žalovaným navrhováno. Rekonstrukce bytu znemožnila žalovanému jeho užívání. K žalovanému do bytu se také chce nastěhovat zpět jeho syn, i tato okolnost zakládá rozpor s dobrými mravy ve vztahu k vyklizení. U žalovaného jsou dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Žalovaný byl v minulosti zbaven svéprávnosti a i jeho osobní poměry vyplývající z obsahu spisu odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení protistraně.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že skutečnost, že v bytě se nachází věci syna žalovaného, který se chce nastěhovat zpět do bytu, nezakládá rozpor s dobrými mravy, který by odůvodňoval zamítnutí žaloby. Syn žalobce [jméno] [příjmení] nemá k bytu žádný právní vztah a není v bytě hlášen ani k trvalému pobytu. Otázka vyklizení věcí patřících jiné osobě z bytu je řešena v § 341 o. s. ř. Skutečnost, že si žalovaný řádně plní své povinnosti a nejedná se v jeho případě o klasický případ neplacení nájemného, je irelevantní. Otázka neplacení nájemného byla pravomocně vyřešena v řízení sp. zn. 6 C 15/2020 tak, že byla zamítnuta žaloba žalovaného o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Soudy všech stupňů vč. ústavního nepřisvědčily argumentaci žalovaného, že nebyly dány důvody pro výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného a úhrad za služby a naopak bylo prokázáno, že žalovaný platil přinejmenším od 1. 1. 2018 nájemné a zálohy na služby opožděně a až na základě písemných upomínek žalobce a že nájemné a zálohy na služby za měsíce říjen a listopad 2019, jejichž nezaplacení bylo důvodem výpovědi z nájmu bytu, zaplatil žalovaný až po podání výpovědi. Skutečnost, že žalovaný v současně době platí za užívání bytu náhradu ve výši ujednaného nájemného, nelze považovat za okolnost, která by měla vliv na posouzení žaloby jako šikanózního výkonu práva či jeho zjevného zneužití, neboť žalovaný, který již není nájemcem bytu, tím pouze plní svoji zákonnou povinnost dle § 2295 o. z. Žalobce pouze vykovává své právo na vyklizení bytu (resp. na ochranu jeho vlastnického práva), které mu náleží poté, co se žalovaným platně ukončil nájemní vztah k bytu výpovědí a žalovaný se přesto odmítl z bytu vystěhovat. Z tohoto důvodu nelze označit žalobu jako projev šikanózního výkonu práva či jeho zjevného zneužití. Pokud jde o údajné vady v bytě a omezení v jeho užívání při prováděné rekonstrukci, tyto skutečnosti byly řešeny v řízení o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a v řízení o vyklizení bytu již není důvod se jimi opětovně zabývat. Soud rovněž zaujal správný právní názor, že zde neexistují důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci, který byl v řízení zcela úspěšný. Výše nákladů řízení není taková, aby znemožnila žalovanému jejich úhradu s ohledem na jeho výdělkové a majetkové poměry a kromě toho je třeba vzít v potaz i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku na vyklizení bytu, dále dobu, která uplynula od právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2021, č. j. 15 Co 207/2021-133, na základě něhož byla podána žaloba o vyklizení, a rovněž i odmítavý postoj žalovaného k žalobě. Žalobce poskytl žalovanému dostatečný časový prostor, aby byt vyklidil, a to téměř 30 měsíců od skončení nájmu, resp. více než 10 měsíců od pravomocného skončení sporu o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Kromě toho žalobce nabídl žalovanému náhradní byt, aby mohl vyřešit svoji bytovou potřebu, avšak žalovaný nabídky nevyužil. Žalobce se tedy zachoval k žalovanému korektně a snažil se žalovanému pomoci řešit jeho bytovou situaci, ač to nebyla jeho povinnost. Za této situace by bylo nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci nespravedlivé a v rozporu se zásadou v § 142 odst. 1 o. s. ř. a zásadou rovnosti účastníků, neboť žalobce by byl nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení postižen za to, že vykonal své právo až poté, co poskytl žalovanému dostatečný časový prostor k řešení jeho bytové situace a nabídl mu bydlení v jiném adekvátním bytě. Ze stejných důvodů by byl nesprávný i závěr, že žaloba je aktem šikanózního výkonu práva či jeho zjevného zneužití. Žalovaný mohl v mezidobí uspokojit svoji bytovou potřebu v rodinném domě [adresa] v obci [obec], jehož je spoluvlastníkem.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání a vyjádření k němu, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud ani nemohl dospět k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech odkazuje.

6. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl žalovaným navržené důkazy ke skutečnostem, které mezi účastníky nebyly sporné či byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné, což soud prvého stupně v napadeném rozsudku i správně odůvodnil. Ze stejných důvodů odvolací soud neprovedl žalovaným navržené důkazy k exekuci vedené k vymožení nákladů předchozího řízení.

7. Soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval právní úpravu v ustanoveních § 685 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále„ obč. zák.“) a § 8, § 1040, § 2285 odst. 1, § 2286, § 2288 odst. 1 písm. a), § 2292 a § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále„ o. z.“) a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku v této části v podrobnostech též zcela odkazuje. Soud prvého stupně přitom dospěl především ke správným závěrům, že nájem předmětného bytu, vzniklý podle § 685 obč. zák. na základě nájemní smlouvy uzavřené účastníky dne 21. 5. 1992, skončil dne 31. 3. 2020 uplynutím tříměsíční výpovědní doby, uvedené ve výpovědi z nájmu bytu, dané žalobcem žalovanému pro hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu bytu (§ 2288 odst. 1 písm. a) o. z.), a žalovanému tak vznikla povinnost byt odevzdat žalobci (§ 2292 o. z.) Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem, že podání žaloby na vyklizení bytu v tomto případě nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy či zneužití práva, za situace, kdy žalovaný, přestože měl povinnost byt žalobci odevzdat v den skončení nájmu, byt i nadále cca 3 roky užívá, přestože mu žalobce, aniž k tomu byl povinen, nabídl náhradní byt, který je zcela adekvátní osobním poměrům a zdravotnímu stavu žalovaného. Ani skutečnost, že se v bytě nacházejí věci syna žalovaného a tento se chce do bytu nastěhovat, nezakládá rozpor s dobrými mravy či zneužití práva, neboť syn žalobce nemá k bytu žádný právní vztah. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I jako věcně správný potvrdil.

8. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, soud prvého stupně správně v souladu se zásadou úspěchu ve věci přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. zcela úspěšnému žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, jejichž výši odvolatel ani nijak nezpochybnil. Odvolací soud se přitom ztotožnil s důvody soudu prvého stupně, proč v dané věci nepřistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. s ohledem na poměry žalovaného. Odvolací soud však dospěl k závěru, že vzhledem k osobním poměrům žalovaného a výši nákladů řízení je vhodné stanovit lhůtu k jejich zaplacení delší než třídenní zákonnou, a proto podle § 160 odst. 1 o. s. ř. povolil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku, kterou považoval za přiměřenou a dostatečně dlouhou na to, aby si žalovaný dlužnou částku obstaral, čímž napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení změnil podle § 220 o. s. ř.

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. obdobně. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a odvolací soud mu proto přiznal vůči žalovanému náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 5 659,90 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) podle § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v sazbě 1 500 Kč, dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, náhrady cestovních výdajů ve výši 667,60 Kč za cestu osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět (délka cesty celkem 88 km, průměrná spotřeba nafty 5,4 l /100 km, sazba základní náhrady 5,20 Kč/km a cena nafty 44,10 Kč), náhrady za promeškaný čas za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 1, 3 cit. vyhlášky) a 21 % DPH. K jejímu zaplacení odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. povolil žalovanému s ohledem na jeho poměry přiměřenou dobu pěti měsíců od právní moci rozsudku.