13 CO 11/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: ; Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO sídlem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno jméno , Ph.D. sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 26 250 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Tachov ze dne 3. 11. 2021, č. j. 3 C 218/2021-100

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 000,80 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 26 250 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 6 001,60 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II). Zamítavý výrok rozhodnutí byl postaven na závěru, že kupní smlouva, od níž žalobkyně odvozuje uplatněný nárok, byla uzavřena platně, včetně ujednání o kupní ceně, pro účastníky je smlouva závazná, proto není opodstatněný požadavek žalobkyně na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení, když na platnost smlouvy by nemělo vliv, pokud by kupní cena za převedené pozemky byla dohodnuta v částce nižší než byla cena obvyklá pozemků v době uzavření převodní smlouvy. Soud měl dále za to, že argumentaci žalobkyně, jež odkazovala na oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě, nelze ani analogicky použít na stanovení obvyklé ceny pro účel sjednání kupní ceny ve smlouvě o převodu nemovité věci. V případě vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě, musí být tyto oceněny podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., zatímco kupní cena v případě prodeje věci musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle úspěchu účastníků v řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítá, že zásadní pro posouzení věci je, že v případě smluv uzavřených mezi Státním pozemkovým úřadem (dále také jen„ SPÚ“) a uživateli pozemků v zahrádkové osadě podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, bylo povinností SPÚ, na základě písemné žádosti oprávněného uživatele pozemku v zahrádkových nebo chatových osadách zřízených na základě územního rozhodnutí nebo existujících již před 1. říjnem 1976, převést pozemek do vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví této osobě. Nešlo o projev svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky v souladu s § 14 odst. 1 citovaného zákona za cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákonná hodnota). Z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že SPÚ převod musel realizovat, za splnění zákonem stanovených podmínek, tedy i za zákonem definovanou cenu. V žádném případě nebylo na úvaze SPÚ, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat, zákon mu nedával možnost realizovat převod za dohodnutou cenu. Judikatura k této problematice je podle žalobkyně celkem jednotná, když je dlouhodobě opakován názor, že smlouvy, kterými převádí pozemky v režimu nárokového převodu Pozemkový fond ČR, respektive SPÚ, nejsou projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejich prostřednictvím byla realizována zákonem stanovená povinnost převést pozemky, za zákonem stanovených podmínek, zákonem stanoveným subjektům. Pokud došlo v souzených případech k převodu pozemků v hodnotě vyšší nežli zákonné, učinil tak převádějící subjekt mimo rámec zákona, a proto i bez právního důvodu, čímž se žalovaní (nabyvatelé pozemku) na úkor žalobkyně (převádějícího) bezdůvodně obohatili. K vydání byli legitimováni ti, kteří se obohatili, nikoliv znalec, který pochybil při zpracování znaleckého posudku. V souvislosti s tím odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 a 28 Cdo 1623/2019 a k námitce, že tato rozhodnutí nejsou případná, uvedla, že převod náhradního pozemku za pozemky nevydané je nutno odlišit od vydání pozemků v tzv. přímé restituci podle zákona č. 229/1991 Sb., kdy je ve správním řízení rozhodováno o vydání, respektive obnově vlastnického práva ke konkrétnímu pozemku. V případě převodu náhradního pozemku má SPÚ zákonem stanoven okruh osob, na které za zákonem stanovených podmínek, mimo jiné i hodnotových, smlouvou, nikoliv ve správním řízení, převede pozemek jako náhradní, proto je zde nepopiratelná podobnost s nárokovým převodem na uživatele pozemku v zahrádkových osadách. Na posouzení nemůže mít vliv ani to, že v daném případě cenu stanovil zákon č. 229/1991 Sb., nikoliv zákon č. 503/2012 Sb., protože oba tyto zákony definují dispoziční oprávnění pro žalobce a podmínky (tj. i cenové), za jakých může, respektive musí dispozici realizovat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 posuzovalo prakticky obdobnou situaci, kdy původní posudek, ze kterého se vycházelo při stanovení ceny pozemků v převodní smlouvě, objednal Pozemkový fond ČR a nabyvatel toto ocenění pouze akceptoval. I v tomto případě, kdy měla být převodem saturována majetková křivda a žalovaným dle jejich tvrzení de facto vznikla křivda nová, Nejvyšší soud dospěl k tomu, že musí bezdůvodné obohacení vydat. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání nesouhlasila s tím, že v judikatuře Nejvyššího soudu citované v odvolání, je posuzována obdobná situace, když žalobkyně nepřípustně zobecňuje závěry zmíněných judikátů. Zásadní rozdíl mezi kauzami řešenými žalobkyní uváděnou judikaturou a danou věcí spočívá v tom, že judikáty řešily jen specifickou a úzkou otázku vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb., respektive jejich oceňování, a nikdy se nejednalo o převody pozemků formou kupní smlouvy. Oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě se mělo dít přesně podle podmínek stanovených zákonem, tedy ocenění mělo být učiněno ke konkrétnímu datu a podle zcela konkrétně označené oceňovací vyhlášky, zatímco v daném případě byla uzavírána kupní smlouva a podle zákona měla žalobkyně prodávat pozemky v dané zahrádkářské osadě za obvyklou cenu. Skutečnost, že zákon ukládá SPÚ povinnost určitým osobám při splnění určitých zákonných podmínek převést pozemky, znamená automaticky nedostatek autonomní svobodné vůle na straně prodávajícího, ale co se týče obsahu smlouvy, není autonomie svobodné vůle SPÚ jako prodávajícího nijak zvlášť omezena. Skutečnost, že má prodat pozemek za obvyklou cenu, je stanovena zákonem, ale obecně vzato i ostatní státní instituce a dokonce i státní podniky jsou při dispozicích se svým majetkem zavazovány zákonem k určitým podmínkám a k použití obvyklé ceny. To ale obecně neznamená, že by neměly svobodnou vůli a že by smlouvy jimi uzavřené mohly být libovolně revidovány právě třeba v otázce ceny a třeba jen na základě revizního posudku. Do důsledku vzato by závěry žalobkyně o nedostatku autonomie svobodné vůle vedly k nastolení právní nejistoty všech účastníků, kteří si od státních institucí cokoli kupují. Soud prvního stupně správně na potřebu respektování právní jistoty a dobré víry kupujících poukázal. Byla to žalobkyně, kdo jednostranně stanovil výši kupní ceny, a kupující na takovou cenu přistoupila a učinila tak v přesvědčení, že i stran kupní ceny je smlouva v naprostém pořádku. Způsob zjištění či stanovení obvyklé ceny byl zcela na svobodné vůli žalobkyně. Obvyklá cena nemusí být vůbec cenou zjištěnou znaleckým posudkem a ani zákon o oceňování majetku to nepředepisuje. Obvyklá cena je cenou, za kterou je prodávající ochoten něco prodat a kupující je ochoten to koupit a za takovou cenu se obvykle převody či koupě v daném místě a čase realizují. Jestliže žalobkyně zvolila způsob stanovení ceny znaleckým posudkem, je to způsob přípustný, ale jakmile uzavřela smlouvu na konkrétní cenu, a je jedno, zda podle znaleckého posudku či jinak stanovenou, smlouva platí a nelze ji jednostranně měnit ani s odkazem na to, že si po letech nechala zpracovat další posudek a následně ještě další revizní posudek znaleckého ústavu. Žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků podle ust. § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení neproběhlo nijaké dokazování – odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci – a účastníci výslovně souhlasili s tímto postupem (viz č. l. 111, 113 spisu).

5. Se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právním posouzením se odvolací soud plně ztotožňuje a v podstatě lze na odůvodnění napadeného rozsudku zcela odkázat.

6. Je nesporné, že v projednávané věci byly předmětné pozemky na žalovanou převedeny kupní smlouvou uzavřenou ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb. na základě žádosti žalované, tj. v režimu nárokového převodu, kdy žalobkyně měla zákonnou povinnost pozemky do vlastnictví žalované převést za cenu obvyklou (dle § 14 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Co se rozumí cenou obvyklou, stanoví § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, podle něhož obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, případně obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího, ani vliv zvláštní obliby.

7. Polemika žalobkyně o absenci její svobodné vůle při uzavření kupní smlouvy je nepřípadná. Stát je jedním z účastníků občanskoprávních vztahů a jeho postavení je vůči ostatním subjektům rovné. Stát při uzavření posuzované kupní smlouvy neměl omezenou autonomii vůle ke sjednání této smlouvy a jediným zákonným limitem bylo stanovení kupní ceny jako ceny obvyklé, což bylo v procesu uzavření smlouvy naplněno. Kupní cena byla stanovena znaleckým posudkem jako cena obvyklá (tržní) v daném místě a čase a byla jedním ze smluvních ujednání. Žalovaná nijak nezapříčinila chybné ocenění převáděných pozemků, neboť to byla žalobkyně, kdo koncipoval samotnou kupní smlouvu a zajišťovala stanovení obvyklé ceny převáděného majetku, sama zadala znalecký posudek a v době před uzavřením smlouvy (30. 7. 2015) nepovažovala cenu obvyklou zjištěnou znaleckým posudkem za nesprávnou. Byla to žalobkyně, kdo vystupoval v silnějším postavení, přičemž žalovaná na předložený jí obsah kupní smlouvy přistoupila. Bylo na uvážení žalobkyně, jakým způsobem bude cena obvyklá zjištěna a v jejím uvážení byl i výběr znalce. Následně, po uzavření kupní smlouvy, změněný názor žalobkyně na výši obvyklé ceny převáděných pozemků k době jejich prodeje, nemůže mít nijakou právní relevanci, neboť uzavřením smlouvy jsou účastníci tohoto smluvního vztahu vázáni obsahem smlouvy, který nelze jednostranně změnit. Případné chybné ocenění pozemku v procesu uzavírání kupní smlouvy ze strany žalobkyně nemůže jít k tíži žalované. V této souvislosti odkazuje odvolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2422/99, v němž bylo konstatováno, že skutečnost, že účastníky sjednaná kupní cena neodpovídá kvantitativním či kvalitativním vlastnostem prodané věci, nezakládá kupujícímu nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného tímto plněním jako plněním bez právního důvodu. Pro projednávanou věc proto nemá právní význam zjištění z nového (revizního) znaleckého posudku ohledně obvyklé ceny pozemku k době jeho prodeje.

8. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně i žalované, že judikatura, na kterou poukazuje žalobkyně, není přiléhavá na projednávanou věc, když v této judikatuře skutečně byla posuzována jiná otázka, a to otázka oceňování náhradních pozemků podle zákona o půdě, nikoliv otázka stanovení obvyklé ceny věci pro účel sjednání kupní ceny ve smlouvě o převodu nemovité věci. Podobnost je pouze v tom, že v obou případech stát nemá svobodnou vůli při stanovení ceny převáděných pozemků, když v obou případech musí postupovat podle zákona. V případě vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě jejich ocenění musí být provedeno podle konkrétně označené oceňovací vyhlášky (vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), zatímco v případě prodeje věci kupní cena musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. Podstatný rozdíl je ale v tom, že vydáváním náhradních pozemků stát plní svoji zákonnou povinnost poskytnout restituentům náhradu za nevydané věci, kdy způsob stanovení výše náhrady vyplývá ze zákona a jen do výše této náhrady má stát povinnost oprávněným osobám plnit, včetně plnění poskytnutého formou náhradních pozemků. Správné stanovení ceny náhradních pozemků v souladu se zákonem je tak podstatné pro závěr, zda restituční nároky konkrétních oprávněných osob již byly zcela uspokojeny či nikoliv a je i logické, že poskytne-li stát oprávněné osobě náhradu v rozsahu větším, než na kterou má oprávněná osoba zákonný nárok, dochází tím k bezdůvodnému obohacení oprávněné osoby. V případě prodeje věci má ale zjištění obvyklé ceny věci význam jen z hlediska stanovení kupní ceny věci, tzn. jen do doby uzavření kupní smlouvy, po jejím uzavření je smlouva, jak již bylo výše uvedeno, pro strany závazná a na platnost smlouvy nemůže mít vliv ani případně následně zjištěná nesprávnost stanovené obvyklé ceny věci (sloužící jako podklad pro sjednání kupní ceny) před uzavřením kupní smlouvy. Po uzavření smlouvy, v posuzovaném případě, byla kupní smlouva pro stát i pro žalovanou závazná a neměnná a na její platnost či obsah nemůže mít vliv ani případně následně zjištěná nesprávnost stanovení obvyklé ceny věci před uzavřením kupní smlouvy. Uvedené platí o to více, že jednou ze smluvních stran byl stát.

9. Kupní cena za převedené pozemky byla stanovena na základě znaleckého posudku znalce [jméno] [příjmení] ze dne [datum], včetně jeho doplňku č. 1 ze dne [datum] a doplňku č. 2 ze dne [datum] a objednávku tohoto posudku učinil Státní pozemkový úřad dne 2. 4. 2015. Tímto způsobem stanovená obvyklá cena předmětných pozemků byla následně mezi účastníky sjednána jako kupní cena v kupní smlouvě uzavřené dne 30. 7. 2015, v době uzavření smlouvy obě strany sjednanou kupní cenu považovaly za cenu obvyklou a okamžikem podpisu se smlouva stala závaznou pro obě smluvní strany.

10. Za předpokladu platně uzavřené kupní smlouvy, jež byla i v rámci sjednané kupní ceny, pro účastníky závazná, není zde dán nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jak byl žalobkyní uplatněn proti žalované v projednávaném případě.

11. S ohledem na sdělené odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný a zákonný. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada těchto nákladů v celkové výši 3 000,80 Kč, sestávající z náhrady odměny právního zastoupení žalované advokátem za jeden úkon právní pomoci (za vyjádření k odvolání) podle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 180 Kč, dále byla žalované přiznána náhrada jednoho režijního paušálu 300 Kč a náhrada 21 % DPH z tohoto plnění ve výši 520,80 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v trvání tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., s určením plnění k rukám právního zástupce žalované podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.;