13 CO 17/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: anonymizováno jméno příjmení bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o zaplacení částky 25 652 Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 10. 2022, č. j. 31 C 60/2022-55

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 25 652 Kč (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Soud věc posoudil jako žalobu na náhradu škody podle ust. § 2913 a ust. § 2952 občanského zákoníku, přičemž žalobu zamítl pro její předčasnost z důvodu, že nárok žalobce nebyl v době rozhodnutí soudu prvního stupně splatný. Soud konstatoval, že v době dojití žaloby k soudu (23. 2. 2022), předmětný nárok ani neexistoval, když žalobce zatím neuhradil částku 25 652 Kč svému právnímu zástupci z titulu zastoupení advokátem ve věci vedené proti žalovanému na zaplacení částky 500 000 Kč z vystavené směnky. Náhrada požadované škody pak představuje právě náklad spojený s vymožením plnění ze směnky, k němuž žalobce využil právní zastoupení advokátem, za něž náleží advokátovi náhrada vyčíslená na částku, jež je předmětem žaloby. K úhradě této částky došlo až 19. 10. 2022, což doložil žalobce příjmovým pokladním dokladem vystaveným téhož dne, na základě faktury [číslo] ze dne 18. 10. 2022. Uvedená faktura byla vystavena a platba částky 25 652 Kč byla provedena až po uplynutí koncentrační lhůty stanovené ve vedeném soudním řízení. Ke dni 23. 2. 2022 tedy předmětný dluh neexistoval a nemohl být důvodně uplatněn k přiznání žalobci v daném řízení. Pokud uvedený dluh vznikl až v průběhu samotného soudního řízení, přesto nemohlo dojít k jeho přiznání proti žalovanému, a to z důvodu, že se do doby rozhodnutí soudu prvního stupně nestal splatným. Žalobce totiž nevyvolal splatnost dluhu učiněním a doručením výzvy vůči žalovanému na zaplacení této částky a splatnost dluhu nemohla nastat ani doručením žaloby žalovanému, když k tomuto okamžiku dluh neexistoval. Výrok o nákladech řízení byl postaven na úspěchu žalovaného v řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když ten se práva na jejich náhradu vzdal.

2. Ve včasném odvolání vyjádřil žalobce nesouhlas s tímto rozhodnutím. Měl za to, že nárok je po právu dán, neboť v souvislosti s vymáháním plnění ze směnky proti žalovanému, vynaložil náklad spočívající v úhradě nákladu za právní zastoupení advokátem, jenž ve věci plnění ze směnky žalobce (mimosoudně) úspěšně zastupoval. Jde tedy o plnění z dohody o poskytování právní služby, tj. ze smlouvy příkazního typu dle ust. § 2430 a násl. občanského zákoníku, jež má reálný základ, a podle níž bylo uskutečněno právní zastoupení, z něhož je odvozen nyní projednávaný nárok. Nárok žalobce tedy představují náklady spojené s uplatněním směnečné pohledávky, které žalobce žádá k zaplacení postupem podle ust. § 513 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný žalobci nakonec uhradil směnečnou sumu ještě před podáním žaloby, odpustil mu žalobce placení úroků z prodlení, nicméně na úhradě nákladů vynaložených na právní zastoupení ve směnečné věci, jak jsou v tomto řízení uplatněny na zaplacení částky 25 652 Kč, trvá. Podle žalobce je tedy posuzovaný nárok existentní. Žalobce pak nesouhlasil s tím, že žaloba byla podána předčasně. Právní služby byly poskytnuty před podáním žaloby, bylo po právu žalovat na zaplacení těchto nákladů postupem podle ust. § 513 občanského zákoníku, když učiněné právní zastoupení bylo úspěšné a žalobce již zaplatil vyúčtovanou náhradu nákladů tohoto právního zastoupení. Není právně rozhodné, že se tak stalo až v průběhu tohoto vedeného soudního řízení, neboť při rozhodnutí věci je soud povinen podle ust. § 154 odst. 1 o. s. ř. vycházet ze skutkového stavu, jenž existoval v době vydání rozhodnutí ve věci samé. V době rozhodnutí věci soudem prvního stupně předmětná škoda existovala, neboť žalobce měl uhrazený náklad vůči zastupující advokátní kanceláři za jí poskytnuté a vyúčtované právní služby v odkazované směnečné věci. Podle žalobce byla, v době vydání napadeného rozsudku, žalobou uplatněná pohledávka rovněž splatná. Není pak rozhodné, zda žalovaný nárok byl splatný v době zahájení soudního řízení, nýbrž zda byl splatný v době konečného rozhodnutí soudu ve věci samé. Žalobce soudu prvního stupně nakonec vytkl, že při projednání sporu nepostupoval předvídatelně, jak je předepsáno v ust. § 6 o. s. ř. S uvedenou argumentací navrhl žalobce změnu napadeného rozsudku na přiznání mu práva na zaplacení částky 25 652 Kč a spolu s úspěchem v řízení požadoval rovněž zaplacení náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaný, který se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku, navrhl jeho potvrzení, přičemž práva na náhradu nákladů odvolacího řízení se vzdal.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že mezi účastníky existoval směnečný vztah na zaplacení částky 500 000 Kč, se splatností k datu 19. 7. 2020, kdy platební povinnost žalovaného nebyla naplněna ještě v říjnu 2021, proto si žalobce sjednal v této věci dne 4. 10. 2021 právní zastoupení advokátní kanceláří [příjmení] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována tři slova]. Právní zástupce žalobce vyzýval žalovaného podáními ze dne 18. 10. 2021, 2. 11. 2021 a 8. 11. 2021 ke splnění povinnosti z vystavené směnky. Žalovaný uhradil žalobci na jeho účet požadovanou částku 500 000 Kč až dne 25. 11. 2021.

6. Žalobce důvodně, aby předešel soudnímu sporu, řešil uspokojení svého nároku mimosoudní cestou, a to prostřednictvím zástupce v osobě advokáta, jenž poskytnutím právní služby za úplatu, napomohl věc mezi účastníky vyřešit smírným způsobem, když žalovaný nakonec částku 500 000 Kč žalobci uhradil. Není pochyb o tom, že jednání žalobce bylo účelnou obranou proti hrozící újmě v jeho majetkových poměrech, žalobce byl oprávněn nechat se zastoupit advokátem při vymáhání předmětného dluhu, a vynaložením peněžního plnění na zaplacení poskytnuté právní služby advokáta, mu vznikla majetková újma, jež je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, který porušil svoji povinnost k plnění z vystavené směnky.

7. Podle ust. § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

8. Podle ust. § 2952 občanského zákoníku, hradí se skutečná škoda, a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

9. Již ustálená soudní praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 630/2016, 32 Cdo 871/2018 či 32 Cdo 209/2019) stanovila, že„ újma, která vznikne žalobci tím, že v souvislosti s prodlením plnění ze strany žalované byl nucen vynaložit náklady na mimosmluvní odměnu advokáta ve výši stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a podle počtu úkonů právní služby, které advokát v této souvislosti vykonal, představuje skutečnou škodu ve smyslu ust. § 2913 odst. 1 a § 2952 občanského zákoníku, kterou je strana žalovaná povinna uhradit. Závěr, že představují-li škodu náklady na služby advokáta spočívající v mimosmluvní odměně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., že jde zásadně o náklady účelně vynaložené, je rovněž plně v souladu s názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III ÚS 1017/15, a sice, že vydání prostředků na právní pomoc představuje zásadně újmu na majetkových právech“ a je„ nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých právech v důsledku protiprávního jednání soukromé osoby, popřípadě orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takové újmy“.

10. Z uvedeného je zřejmé, že skutkový stav vymezený žalobcem v řízení, jenž v podstatě není žalovaným zásadně rozporován, by svědčil závěru o škodě v majetkových poměrech žalobce podle ust. § 2913 odst. 1 občanského zákoníku, jež vznikla porušením povinností žalovaným ze směnečného právního vztahu. Škoda by se rovnala účelně vynaloženým nákladům právního zastoupení žalobce advokátem ve věci úhrady plnění ze směnky vystavené žalovaným ve prospěch žalobce. Nutno podotknout, že škoda byla věcně správně vyčíslena, jak zjistil odvolací soud vlastním přepočtem.

11. Škoda, která se stala předmětem projednávané věci, nevznikla samotným poskytnutím právní služby žalobci ze strany jeho advokáta, ale až v okamžiku uskutečnění platby za poskytnuté zastoupení, kdy se provedená platba promítla v majetkových poměrech žalobce v podobě snížení jeho aktiv.

12. Lze proto plně přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že k době podání žaloby neexistoval nárok, jenž byl žalobcem uplatněn k projednání, neboť v jeho majetkových poměrech se dosud nepromítl důsledek protiprávního jednání žalovaného v podobě majetkové újmy.

13. Ostatně, při podání žaloby nebyla žalobcem doložena ani příkazní smlouva ohledně právního zastoupení žalobce advokátem ve věci plnění ze směnky a nedošlo ani k předložení vyúčtování poskytnuté mu právní služby ze strany advokáta.

14. Soud prvního stupně poučil žalobce ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. při soudním jednání dne 8. 9. 2022 o nedostatku v jeho postupu, pokud netvrdil a důkazně nedokládal rozhodné skutečnosti pro prosazení uplatněného nároku, zejména poukázal na absenci důkazních prostředků, kdy nedošlo k předložení dohody o právním zastoupení žalobce advokátem ve věci plnění ze směnky, nebylo předloženo vyúčtování právního zastoupení a případná faktura na poskytnuté právní služby a doklad o provedené úhradě žalobcem vyúčtované náhrady právního zastoupení. Soud předestřel žalobci svůj právní náhled na projednávanou věc a stanovil mu přiměřenou lhůtu na odstranění vytčených nedostatků. Je proto naprosto nepatřičná odvolací námitka o tom, že soud prvního stupně ve věci postupoval nepředvídatelně. Při soudním jednání 8. 9. 2022 bylo řízení rovněž koncentrováno a koncentrační lhůta byla poskytnuta do 16. 9. 2022. Teprve v návaznosti na poučení soudu předložil žalobce dohodu o poskytování právní služby ze dne 4. 10. 2021, fakturu [číslo] na zaplacení částky 25 652 Kč žalobcem advokátní kanceláři, s vyúčtováním právní služby za zastupování žalobce proti žalovanému ve věci plnění ze směnky, kdy faktura byla vystavena 18. 10. 2022, s datem splatnosti dne 19. 10. 2022, a dále byl předložen příjmový pokladní doklad ze dne 19. 10. 2022, kterým bylo prokázáno zaplacení předmětné částky 25 652 Kč k témuž dni.

15. Popsané skutečnosti potvrzují věcnou správnost závěru soudu prvního stupně v tom, že k době podání žaloby (23. 2. 2022) neexistoval nárok žalobce proti žalovanému na zaplacení částky 25 652 Kč, když v té době nebyla tato částka žalobcem jeho právnímu zástupci zaplacena, dokonce nedošlo ještě ani k jejímu vyfakturování, tj. ani právní zástupce žalobce neměl splatný právní nárok na provedení úhrady této částky vůči žalobci.

16. Pakliže ust. § 154 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že pro rozsudek soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, lze konstatovat, že – v mezidobí – do vydání napadeného rozsudku, došlo k promítnutí provedené platby žalobcem advokátovi v částce 25 652 Kč do jeho poměrů, tj. došlo ke snížení jeho aktiv v uvedeném rozsahu, tedy k majetkové újmě (škodě) k jeho tíži. Žalobce však do doby rozhodnutí soudu prvního stupně nevyvolal splatnost předmětného nároku proti žalovanému na náhradu škody, když vůči němu po vzniku nároku, tj. po datu 19. 10. 2022, neučinil výzvu na zaplacení dluhu ve smyslu ust. § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Předchozí výzvy na zaplacení dluhu, jakož i žaloba samotná, nemohly vyvolat splatnost nyní projednávaného nároku, pokud byly učiněny v době, kdy tento nárok ani neexistoval. Za tohoto stavu zamítl soud prvního stupně věcně správně předmětnou žalobu.

17. Z provedeného dokazování je navíc zjevné, že nejenže k době uplatnění žaloby, ale ani k okamžiku provedení koncentrace řízení, zde neexistoval předmětný nárok na náhradu škody, neboť v té době ještě nevznikla žalobci újma (v podobě snížení aktiv) v jeho majetkových poměrech. Žalobce postavil žalobu na jiném vymezení nároku a potřebě dokazování, když jej podřadil pod ust. § 513 občanského zákoníku, tj. hodnotil jej jako (nezaplacené) příslušenství pohledávky z nároku na plnění ze směnky. Pokud soud prvního stupně předestřel žalobci svůj právní náhled na projednávanou věc a poskytl mu poučení o povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., v podstatě ho nasměroval k jinému (jak uvedeno výše správnému) odpovědnostnímu vztahu, pro jehož prosazení v řízení však neměl žalobce předpoklady. K době koncentrace řízení totiž nárok žalobce neexistoval a nebyl tedy ani splatný. Koncentrace řízení sleduje to, aby skutková tvrzení a námitky, jakož i důkazní návrhy, směřující k prokázání opodstatněnosti předmětu řízení, byly zásadně soustředěny do určitého stanoveného okamžiku. Právní účinky koncentrace řízení nemohou být prolomeny tím, že žalobce (jako osoba s důkazní povinností) si po uplynutí koncentrační lhůty„ vytvoří“ nárok z jiného odpovědnostního vztahu a případně navodí i jeho splatnost, oproti stavu k době koncentrace řízení, kdy tento nárok nebyl existentní. Jiný výklad není přípustný, neboť by představoval porušení zásady„ rovnosti zbraní“ v občanskoprávním řízení a hrubě by znevýhodnil žalovaného. I z tohoto důvodu proto byla žaloba po právu zamítnuta.

18. S přihlédnutím ke sdělenému, odvolací soud postupem podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, neboť jej shledal v souladu se zákonem.

19. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšný žalovaný se vzdal práva na náhradu těchto nákladů řízení.