13 CO 207/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: ; Bc. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovaným: ; 1. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa 2. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o 71 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 4 C 202/2020-162 ze dne 31. 3. 2022 ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 4 C 202/2020-176 ze dne 19. 5. 2022

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 924 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných.

1. Napadeným rozsudkem ve znění doplňujícího rozsudku uložil soud prvního žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 33 000 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí, žalobu co do částky 38 000 Kč s příslušenstvím zamítl a dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 5 945 Kč rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a k rukám zástupce žalovaných.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky, a to žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemci, byla uzavřena dne 16. 11. 2016 nájemní smlouva, předmětem nájmu byl byt o velikosti 2 + 1, nacházejícího se v budově [adresa] v obci [obec], ulice [ulice], a dále parkovací stání, výše nájemného včetně záloh za služby činila částku 12 500 Kč měsíčně a nájemní vztah na základě uvedené nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 1 ze dne 30. 11. 2017 trval od 1. 12. 2016 do 1. 8. 2018. Žalobce po žalovaných uplatnil nárok na zaplacení částky 71 000 Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného s tvrzením, že podle nájemní smlouvy byli žalovaní povinni platit nájemné na účet označený v nájemní smlouvě, a ze součtu plateb došlých od žalovaných na tento účet za celou dobu trvání nájemního vztahu vyplývá, že jim vznikl dluh na nájemném v žalované výši. Žalovaní s uplatněným nárokem nesouhlasili, namítali, že vedle nájemného hrazeného převodem na účet bylo nájemné hrazeno rovněž v hotovosti a žalobce označili za nedůvěryhodnou osobu, která se, a to nejen v jejich případě, domáhala úhrady neexistujícího dluhu. Soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení dospěl k závěru, že bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že by nájem byl hrazen nájemci pouze prostřednictvím bankovního účtu a nikoli i v hotovosti, když ve dvou případech v řízení slyšení svědci potvrdili, že byli přítomni tomu, kdy žalovaná uhradila žalobci nájem v hotovosti a třetí případ úhrady nájmu v hotovosti prokazuje poznámka žalované u platby převodem ze dne 10. 5. 2017 toho obsahu, že žalobci posílá o 500 Kč méně, neboť minulý měsíc mu dávala v hotovosti 13 000 Kč. V té souvislosti soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že předmětná poznámka se nachází u platby z května 2017 a první zmíňka o dlužném nájemném byla žalobcem ve vztahu k žalovaným učiněna až v červenci 2018, je tak zcela nepravděpodobné, že by si žalovaná již v květnu 2017 připravovala důkazy pro svoje tvrzení, že nájemné hradila vedle bankovního převodu i v hotovosti, pokud by tomu tak reálně nebylo. Soud uzavřel, že další platby nájemného v hotovosti žalovaná neprokázala, když žalovanou předložené příjmové pokladní doklady z důvodů popsaných soudem prvního stupně v bodu 19 odůvodnění napadeného rozsudku k tomu způsobilé nebyly. A pokud se žalovaní snažili pravdivost svých tvrzení o neexistenci dluhu na nájmu prokázat dalšími různými prostředky, kdy poukazovali na nedůvěryhodnost osoby žalobce, a i když soud prvního stupně s ohledem na provedené důkazní řízení a informace zjištěné ze svědeckých výpovědí k osobě žalobce a k jeho postupu ve vztahu k financím nepovažoval žalobce za zcela důvěryhodného, soud uzavřel, že musel hodnotit unesení důkazního břemene žalovanými spočívající v prokázání úhrady nájemného v hotovosti i v dalších než třech zmiňovaných případech, a to se žalovaným nepodařilo. Proto soud mohl od žalobcem požadované částky 71 000 Kč odečíst pouze jako zaplacenou částku dvou nájmů po 12 500 Kč, potvrzenou v řízení slyšenými svědky a jednou částku 13 000 Kč, vyplývající z poznámky žalované ve výpisu z bankovního účtu, připojené k platbě nájemného hrazeného žalobci převodem v květnu 2017. Žalovaným tak uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 33 000 Kč včetně příslušenství a ve zbývajícím nároku, tj. co do částky 38 000 Kč s příslušenstvím, žalobu žalobce jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud odkazem na ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na poměrný úspěch žalovaných v řízení, odvíjecí se od výše žalobcem požadované částky stanovené jako součet jistiny a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku (tj. částky 96 409,76 Kč) a od žalobci přiznané částky stanovené rovněž jako součet jistiny a kapitalizovaného úroku z prodlení ke stejnému datu (tj. částky 45 142,77 Kč), z čehož vyplývá, že převážně úspěšnými v řízení byli žalovaní, a to v rozsahu 53 %, a proto jsou to žalovaní, kteří vůči žalobci mají nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 6 % (53 % - 47 %). Účelně vynaloženými náklady shledal soud prvního stupně náklady na právní zastoupení žalovaných advokátem, a to za specifikované úkony právní služby při sazbě odměny ve výši 3 940 Kč za jeden úkon právní služby, vypočtené dle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, včetně paušálních náhrad za 13 úkonů právní služby a DPH. Pro oba žalované zastoupené advokátem jde o částku 99 084,48 Kč a 6 % z této částky představuje částku 5 945 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku podali jak žalobce, tak žalovaní, včasné odvolání.

4. Žalobce napadl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení. Namítal nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci (odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Zdůraznil, že v nájemní smlouvě bylo explicitně mezi stranami ujednáno, že nájemce, tedy žalovaní, jsou povinni hradit nájemné včetně záloh na bankovní účet pronajímatele (žalobce), který byl zcela jasně specifikován. Na tento účet pak byly v souladu se smlouvou hrazeny pouze některé nájmy a dle žalobce žalovaní neunesli důkazní břemeno, že prováděli úhradu nájemného, jak tvrdili, i v hotovosti. Byli to žalovaní, kteří v průběhu řízení předložili příjmové pokladní doklady, které měly prokazovat úhradu nájemného v hotovosti, ale pouhým okem bylo jasné, že neobsahují pravý podpis žalobce. Rovněž to byli žalovaní, kteří v řízení navrhovali vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví i daktyloskopie, přičemž následně od tohoto svého důkazního návrhu ustoupili. Pokud soud dospěl k závěru, že žalovaní prokázali úhradu tří nájmů, pak není zřejmé, které nájmy považuje soud za uhrazené a z jakého důvodu, dle žalobce se proto jeví rozsudek jako nepřezkoumatelný. Za nedostatečné a pochybné označil žalobce závěr soudu, pokud za prokázanou platbu nájemného měl z jednostranně uvedené poznámky žalované k úhradě prostřednictvím bankovního účtu o údajné předchozí platbě v hotovosti. Žalobce namítal, že v průběhu nájemního vztahu, jak sám uvedl, platby nekontroloval, o uvedené poznámce tedy nemohl nic vědět a dle názoru žalobce uvedená poznámka nic neprokazuje. Dále žalobce namítal, že se soud nedostatečně vypořádal z věrohodností a možnou podjatostí svědků [příjmení] a [příjmení], kteří měli potvrdit úhradu v hotovosti dalších dvou nájmů, když jeden ze svědků je otcem žalované a druhá svědkyně je její kamarádkou. Nebyly zohledněny ani určité rozpory v jejich výpovědi. Dle žalobce z výpovědí těchto svědků vůbec nevyplynulo, kolik mělo být údajně v hotovosti uhrazeno a soud ani tuto skutečnost nevzal v potaz. Žalobce zopakoval, že z hlediska žalobního nároku požadoval nájemné, které mělo být dle uzavřené smlouvy hrazeno bezhotovostním převodem, přičemž žalobce v řízení prokázal z výpisů z bankovních účtů přijaté platby, oproti čemuž žalovaní žádným způsobem věrohodně neprokázali, že by dlužné nájmy uhradili a už vůbec ne v soudem uvedené výši. Dále žalobce v odvolání konstatoval, že žalovaní včetně jejich právního zástupce, který je manželem žalované, se po celou dobu řízení snažili osobu žalobce všemi možnými způsoby dehonestovat, neboť k němu cítí zjevné antipatie, a za tím účelem předkládali různá tvrzení a důkazy, které pro danou věc zjevně nejsou relevantní, neboť s danou věcí nesouvisí. Žalobce je toho názoru, že žalobní nárok je zcela dán, že žalovaní neprokázali relevantními důkazy, že by svůj dluh uhradili. Navrhl změnu napadeného zamítavého výroku tak, že žalobě bude vyhověno i co do částky 38 000 Kč včetně příslušenství a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaní ve včas podaném odvolání, které směřovalo do výroku I o uložení povinnosti k úhradě částky 33 000 Kč s příslušenstvím, namítali, že soud prvního stupně nepřihlédl k jimi tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, že neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a konečně, že na základě provedených důkazů dospěl i k nesprávným skutkovým zjištěním. Zopakovali, že nárok uplatněný žalobcem v tomto řízení je nárokem smyšleným, neboť nájemné bylo žalobci uhrazeno v hotovosti. Popsali, jaké skutečnosti vyšly v řízení najevo ve vztahu k osobě žalobce a k jeho přístupu k financím, přičemž žalobce za rok a půl trvání nájemního poměru, kdy údajně měli žalovaní dlužit nájem, jednak nevyužil kauci ve smyslu článku 4 nájemní smlouvy, jednak po celou dobu trvání nájemního vztahu žalované nikdy nevyzval k úhradě dlužného nájemného, dokonce žalovaným v době, kdy údajně měli dlužit, jim prodloužil nájemní vztah dodatkem č. 1 z 30. 11. 2017, v němž není ani zmíňka o nějakém dluhu, stejně tak jako v době, kdy žalovaná požádala žalobce o předčasné ukončení nájmu a žalobce po dobu tří měsíců sháněl náhradního nájemce. První zmíňka o údajném dluhu se objevila ze strany žalobce pouze v reakci na absurdní spor mezi účastníky o stav bytu po odstěhování žalované, na což žalovaní reagovali tak, že se jedná ze strany žalobce o podvod, a proto jejich současná obrana v řízení není účelově vykonstruovanou ve vazbě na podanou žalobu. Placení nájemného k rukám žalobce v hotovosti potvrdili svědci [příjmení] a [příjmení], platba nájemného v hotovosti pak je prokázána i poznámkou ve výpise z účtu žalované z května 2017. Dle žalovaných postup žalobce, který se údajně rok a půl nestaral o placení nájemného, je naprosto nelogický, a to i právě s ohledem na jednání žalobce a jeho vystupování ve vztahu k třetím osobám a řešeným finančním otázkám. Zdůraznili, že z judikatury vyplývá, že soudy při hodnocení důkazního stavu mají vycházet z předpokladu logického chování a nikoliv naopak. Výpověď žalobce provedená v řízení je nevěrohodná a dle žalovaných z dokazování plyne, že zřejmou pohnutkou, která vedla žalobce k uplatnění nároku na zaplacení 71 000 Kč, které již jednou v hotovosti obdržel, byla obyčejná pomstychtivost a že tak postupuje běžně, jak dokládá kauza svědkyně [příjmení]. Konečně pak žalovaní namítali, že závěr soudu o tom, že žalobce je nevěrohodný, je sice správný, ale měl vést k tomu, že bude mít soud za prokázanou úhradu veškerého nárokovaného nájemného. Konečně pak nesouhlasili ani s hodnocením soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným označeným důkazům, které nebyly provedeny se závěrem, že šlo o jejich označení po koncentrační lhůtě, když měli za to, že navržené důkazy prolamovaly koncentraci řízení, neboť v písemném podání z 8. 2. 2022 avizovali, že na další emaily čekají, mají je přislíbené a předloží je bez zbytečného odkladu, což učinili poté, co se jejich právní zástupce uzdravil z nemoci Covid 19, přičemž se jednalo o relevantní důkazy zpochybňující rozhodná tvrzení žalobce. A pokud soud prvního stupně poukazoval na to, že ze strany žalovaných nebyl ani navržen účastnický výslech 2. žalovaného, k tomu žalovaní namítali, že jej považovali za nadbytečný, protože 2. žalovaný by zopakoval pouze to, co vypověděla 1. žalovaná v rámci účastnického výslechu, avšak takovou skutečnost, že nalézací soud by chtěl vyslechnout žalovaného, zjistili až na konci jednání dne 31. 3. 2022 ze stručného odůvodnění napadeného rozsudku a pokud by to věděli dříve, účastnický výslech by pochopitelně navrhli. Požadovali změnu napadeného výroku tak, že žaloba bude zamítnuta i co do částky 33 000 Kč s příslušenstvím, případně aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaní pak ještě podali doplnění odvolání. V něm znovu zopakovali, že s obdobným nepoctivým jednáním žalobce, jehož výrazem je podaná žaloba, má zkušenosti mnoho osob a řada z nich (M. [příjmení], J. [příjmení], A. [příjmení], D. [příjmení] a D. [příjmení]) byli ochotni se o ně v řízení podělit. Dále uvedli, že již také nalézací soudy po provedeném dokazování tvrzením žalobce neuvěřily a považovaly ho za nedůvěryhodného, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce proti svědkyně [příjmení]. [příjmení] o zaplacení částky 90 000 Kč. Trvali na tom, že pokud má být sporným to, zda žalovaní hradili nájemné žalobci v hotovosti, pak procesní výsledek v této věci závisí především na posouzení věrohodnosti tvrzení účastníků řízení, přičemž judikatura u hodnocení výpovědi svědka, kterou považují žalovaní za obdobně použitelnou, stanovila určitá kritéria, kdy soud má přihlédnout mimo jiné k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů a k tomu, do jaké míry je výpověď svědka v souladu s jinými důkazy, zda jim odporuje, případně zda se vzájemně doplňují a dále k chování svědka při výslechu, přičemž pro soud je významná zejména jeho přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi a ochota odpovídat na otázky, kdy jako negativní je vnímáno např. nejisté chování svědka nebo pokud svědek nedokáže některé skutečnosti věrohodně vysvětlit (odkaz zástupce žalovaných na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). Dle žalovaných, pokud tato kritéria jsou použita na hodnocení výpovědi žalobce a žalobních tvrzení jako takových, pak výsledkem je to, že jsou zcela nevěrohodná, neboť tvrzení žalobce, že mu žalovaní nehradili nájemné i hotově, vyvrací výpověď svědků [příjmení] a [příjmení] a poznámka žalované č. 1 k platbě z 9. 5. 2017 na výpisu z účtu, dále chování žalobce, který pokud by mu žalovaní opravdu dlužili nájemné přes rok a půl, pak žalované nijak neupomínal, nevyužil sjednanou kauci, prodloužil jim nájem, aniž by v dodatku slovem zmínil, že mu mají dlužit desetitisíce korun, platil za ně služby ze svého. Rovněž tvrzení žalobce, že placení nájemného nekontroloval, čímž se snažil vysvětlit nelogičnost svého shora uvedeného chování, pak vyvrací čestné prohlášení a svědectví jeho bratra v řízení, z čehož plyne, že k tomuto byl na základě jejich dohody naopak povinen, a dále i email J. [příjmení] ze dne 8. 2. 2022, v němž popisuje, že žalobce je naopak typem člověka, který se pozorně, a to i na dovolené, stará o své finanční záležitosti a postupuje velmi razantně, když jde o jeho peníze. Věrohodnost tvrzení žalobce je pak zpochybněna tím, že při účastnické výpovědi si protiřečil, výpověď o tom, že o zdanění nájmu se staral jeho bratr, byla v rozporu se svědeckou výpovědí jeho bratra, žalobcem bylo předloženo neúplné daňové přiznání, tedy bez přílohy č. 2, z níž by se dalo poznat, zda nájemné, jehož se domáhá, řádně zdanil. Věrohodnost tvrzení žalobce je zpochybněna i tím, že s obdobným nepoctivým jednáním žalobce mají zkušenost další již zmiňované osoby. Rovněž pak zcela běžnou praxí žalobce je předkládání neúplných listin. Dle žalovaných lze tedy na základě uvedeného konstatovat, že výpověď žalobce podle kritérií Nejvyššího soudu je zcela nevěrohodná a zjevně účelová. Proto odvolání žalovaných je třeba posoudit jako důvodné a naopak odvolání žalobce jako bezpředmětné a znovu žalovaní i v rámci vyjádření k odvolání žalobce popsali, že manipulace s dokumenty včetně jejich falšování je běžnou praxí žalobce.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnými osobami, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (§ 212, § 212a o.s.ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani odvolání žalovaných nelze shledat důvodným.

8. Soud prvního stupně učinil ve věci dostatečná skutková zjištění a dospěl ke správným právním závěrům, které řádně a přesvědčivě odůvodnil a s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na podrobné zdůvodnění provedené soudem prvního stupně odkazuje.

9. V posuzované věci uplatnil žalobce po žalovaných nárok na úhradu dlužného nájemného, celkem ve výši 71 000 Kč, s tvrzením, že po celou dobu nájemního poměru, který trval na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 16. 11. 2016 od 1. 12. 2016 do 1. 8. 2018, kdy došlo k ukončení nájemní smlouvy, mělo být nájemné spolu se zálohami na služby a úhradou za parkovací stání, tj. platba ve výši celkem 12 500 Kč měsíčně, hrazeno na účet označený v nájemní smlouvě. Dle tvrzení žalobce z důvodu, že žalovaní hradili nájemné nepravidelně a bez identifikace platby, přiřadil platby došlé na účet na nejstarší dluhy (§ 1933 o.z.) a dle přehledu, který učinil přílohou žaloby, měli dlužit žalovaní na nájmu za měsíce únor 2018 až červenec 2018 včetně částku celkem 71 000 Kč sestávající z plateb: 1x 8 500 Kč a 5x 12 500 Kč. Žalovaní potvrdili existenci nájemního vztahu na základě uvedené nájemní smlouvy z 16. 11. 2016, tvrzení 1. žalované, že měla být následně pouze s 1. žalovanou uzavřena nová nájemní smlouva na nájem předmětné bytové jednotky, se žalované prokázat nepodařilo. Soud prvního stupně tedy s ohledem na vymezený předmět řízení zcela správně uzavřel, že žalovaní byli v daném řízení pasivně legitimováni, když se na základě nájemní smlouvy ze dne 16. 11. 2016 ve znění jejího dodatku ze dne 30. 11. 2017 stali nájemníky označeného bytu s povinností hradit ve smlouvě dohodnuté nájemné a zálohy na služby po dobu trvání nájemního poměru (§ 2246 odst. 1 o. z. ve spojení s ust. § 4 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., o službách).

10. Zásadní námitkou žalovaných v řízení bylo to, že vedle plateb nájemného placených převodem na označený účet žalobce ve výši dokládané žalobcem však žalovaní hradili dohodnuté nájemné i v hotovosti přímo k rukám žalobce, a proto žádný dluh na nájemném ke dni skončení nájemního poměru jim nevznikl. S ohledem na okolnosti předcházející ukončení nájemního poměru, popisované žalovanou a zástupcem žalovaných a s ohledem na osobu žalobce a načasování, kdy začal žalobce po žalovaných dlužné nájemné požadovat, namítali, že jde ze strany žalobce o dluh smyšlený, neexistující. Soud prvního stupně zcela správně při posuzování důvodnosti nároku žalobce s ohledem na obranu žalovaných, že žalovanou částku představující dlužné nájemné uhradili žalobci formou nájemného předávaného mu v hotovosti, vycházel důsledně z toho, že důkazní břemeno tíží žalované a že zásadním pro rozhodnutí ve věci je, zda žalovaní unesou důkazní břemeno ohledně prokázání těchto svých tvrzení, o čemž byli také soudem prvého stupně poučeni. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní nedisponují žádným písemným dokladem, jímž by žalobce potvrdil převzetí nájemného v hotovosti, a sama žalovaná v rámci své účastnické výpovědi také uvedla, že žádné doklady od žalobce potvrzující platby nájemného v hotovosti nedostávali, ani je nepožadovali, neboť v té době měli s žalobcem bezproblémový vztah. Platbu nájemného v hotovosti se tak žalovaným, a to na základě důkazů citovaných soudem prvého stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž odvolací soud odkazuje (výslech svědků [příjmení] a [příjmení] a poznámka na výpisu z účtu u platby z května 2017) podařilo prokázat jen ve třech případech, tedy v souhrnu co do částky 38 000 Kč (2x 12 500 Kč a 1x 13 000 Kč). Ohledně úhrady dalších plateb nájemného, ohledně něhož neexistuje žádný důkaz o jeho předání žalobci, tak důkazní břemeno žalovaní neunesli. Podle ust. § 4 odst. 1 o. z. se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Pokud tedy žalovaní dle jejich tvrzení uskutečňovali hotovostní platby, aniž by vyžadovali jakékoli potvrzení o jejich provedení, pak jde k jejich tíži, že nejsou schopni provedení takových úhrad prokázat. Odvolací soud souhlasí s hodnocením soudu prvního stupně, že i za situace, kdy bylo vyvráceno tvrzení žalobce, že žalovaní nikdy nájemné v hotovosti neuhradili, je zásadním to, že ze strany žalovaných byla prokázána jeho úhrada jen ve třech shora popsaných případech. Ohledně tvrzení o úhradě i dalších nájmů formou hotovostních plateb, ohledně nichž však žalovaní nemohli označit žádný důkaz k prokázání převzetí platby žalobcem, se žalovaným důkazní břemeno unést nepodařilo. Nelze tak než souhlasit se soudem prvního stupně, že jen z chování žalobce, byť jej soud prvního stupně (a dle názoru odvolacího soudu také správně) označil za osobu ne zcela důvěryhodnou, nelze usuzovat na to, že i ostatní nájemné bylo žalovanými uhrazeno v hotovosti. Jak již shora uvedeno, žádné doklady, jimiž by byla vyloučena existence dluhu na nájmu, vyjma tří výše popsaných plateb, žalovaní předložit nemohli. Skutečnosti, že žalovaní byli v důkazní nouzi ve vztahu k prokázání jejich tvrzení o úhradě nájemného vedle plateb bezhotovostním převodem i formou hotovostních plateb, si byli sami žalovaní, respektive jejich právní zástupce, také vědomi, jak to vyplývá z e-mailové komunikace vedené mezi účastníky před zahájením soudního řízení.

11. Odvolací soud tak zcela souhlasí se soudem prvního stupně, že za prokázané platby hotovostních částek na nájmu ze strany žalovaných lze považovat platby pouze v celkové výši 38 000 Kč představující úhradu dvou nájmů po 12 500 Kč, kdy úhradu měsíčního nájemného k rukám žalobce potvrdili ve dvou případech svědci, kteří byli přítomni předání nájemného 1. žalovanou žalobci, a to v jednom případě svědek [jméno] [příjmení] a v jednom případě svědkyně [jméno] [příjmení], kdy oba svědci v rámci učiněných svědeckých výpovědí potvrdili, že byli fyzicky přítomni předání měsíčního nájemného 1. žalovanou žalobci a převzetí částky žalobcem. Správně pak soud prvního stupně za průkaz toho, že vedle těchto dvou„ nájmů“ byla v hotovosti uhrazena i další částka na nájemném, a to ve výši 13 000 Kč, dovodil z listinného důkazu - výpisu z účtu žalované opatřeného poznámkou u platby ze dne 10. 5. 2017, že je odesílána částka o 500 Kč menší, když za měsíc duben byla hrazena částka v hotovosti na nájemném 13 000 Kč. Ze strany soudu prvního stupně šlo o správné hodnocení těchto důkazů, námitky žalobce uplatněné v odvolání zpochybňující tyto důkazní prostředky neshledal odvolací soud důvodnými.

12. Pokud tedy soud prvního stupně učinil závěr o důvodnosti žaloby pouze co do částky 33 000 Kč včetně specifikovaného příslušenství a ve zbytku, tj. co do částky 38 000 Kč spolu s příslušenstvím, žalobu zamítl, když pouze ohledně této částky vzal za prokázáno, že žalovaní unesli důkazní břemeno o její úhradě, považuje odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a zákonný. Odvolání ani jednoho z účastníků důvodným neshledal a rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení vycházejícího z poměrného úspěchu žalovaných (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), když ostatně výrok o nákladech řízení, co do stanovení výše přiznaných nákladů i způsobu jejich výpočtu, nebyl ze strany ani jednoho z odvolatelů jakkoli sporován.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení pak vychází z ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. rovněž poměrného úspěchu ve stejném rozsahu i v rámci odvolacího řízení, když odvolání žalobce ani žalovaných nebylo shledáno důvodným a převážný úspěch ve stejném rozsahu je tedy i v odvolacím řízení na straně žalovaných, kterým náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu 6 %. Dle vyčíslení zástupce žalovaných činily náklady odvolacího řízení celkovou částku 15 391,20 Kč sestávající ze 3 úkonů právní pomoci po 3 940 Kč za podání odvolání, vyjádření k odvolání protistrany a účast u odvolacího jednání, dále požadavek na úhradu 3 režijních paušálů a DPH, z toho 6 % představuje částku 924 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovaným způsobem uvedeným ve výroku II rozsudku odvolacího soudu (§ 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).