13 CO 234/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: ; územní celek , IČO sídlem adresa , PSČ obec zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa , PSČ obec zastoupená advokátem Mgr. Bc. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 27 115,54 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Klatovy ze dne 23. 6. 2021, č. j. 5 C 215/2020-101

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5 040 Kč ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 27 115,54 Kč s vyjmenovaným příslušenstvím, ve splátkách po 1 500 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich (výrok I) a dále zavázal žalovanou k zaplacení žalobci náhrady nákladů řízení ve výši 10 326 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 600 Kč splatných do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich, k rukám právního zástupce žalobce (výrok II). Soud postavil rozhodnutí na skutkovém a právním závěru, že žalovaná za vymezené rozhodné období od 8. 12. 2017 do 31. 12. 2019 nezaplatila žádnou úhradu za byt a za provedenou dodávku služeb spojených s užíváním bytu, ať již z právního titulu platně sjednané nájemní smlouvy k bytu či z důvodu bezdůvodného obohacení za užívání bytu po skončení nájmu bytu, tj. od 29. 5. 2018, v důsledku ukončení nájemního vztahu platně podanou výpovědí ze strany žalobce jako pronajimatele bytu, pokud žalovaná byt nadále užívala a nepředala ho pronajimateli. Ostatně, za toto své protiprávní jednání byla žalovaná pravomocně odsouzena rozsudkem Okresního soudu Klatovy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 1 T 182/2018-176, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7 To 74/2020-257. Soud odmítl námitku žalované, že žalobcem uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, když žalovaná v předmětném bytě, za jehož užívání nezaplatila nijakou částku, plně a na potřebné úrovni uspokojovala své bytové potřeby – navíc s možností využití pečovatelské služby – proto je zcela opodstatněné, aby zaplatila za užívání bytu a za odebrané služby úhradu. Soud v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakého důvodu nepovažuje sjednanou nájemní smlouvu za neplatnou, jak hodnotí skutkově a právně posuzovaný právní vztah (včetně ukončení nájmu bytu platnou výpovědí ze strany pronajimatele), vysvětlil způsob vyčíslení žalobci přisouzeného nároku, což učinil vše s odkazem na provedené dokazování, jak je popsáno a zachyceno ve spise. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo postaveno na plném úspěchu žalobce v řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti tomuto rozsudku si podala žalovaná včasné odvolání, v němž setrvala na námitkách již v řízení uplatněných před soudem prvního stupně, ve vztahu k nimž žádala přezkoumání závěrů vyjádřených soudem v napadeném rozsudku. Podle žalované není z provedeného dokazování zřejmé, zda byla platně uzavřena nájemní smlouva k bytu, z jehož užívání je odvozován projednávaný nárok, když nebylo žalobcem doloženo předchozí písemné doporučení zřizovatele bytu ke sjednání nájemního vztahu, jak to vyžaduje ustanovení § 2300 odst. 2 o. z., přičemž to samé platí podle žalované i ohledně podané výpovědi z nájmu bytu, neboť žalobce v řízení nedoložil předchozí souhlas zřizovatele bytu k tomuto postupu, jenž je předpokládán v ustanovení § 2301 odst. 3 o. z. Podle žalované je uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy, když žalobce musel vědět, že žalovaná je existenčně závislá na sociální dávce – příspěvku na bydlení- bez jejíž výplaty nebyla schopna nájemné hradit. Místo toho, aby žalobce žalované (jako uživatelce bytu v domě s pečovatelskou službou) poskytl součinnost k jednání s příslušnými úřady, zasílal naopak těmto zavádějící a nepravdivé informace o tom, že platnost nájemní smlouvy skončila ke dni 31. 12. 2017. Tím v konečném důsledku došlo k tomu, že žalovaná nezískala sociální dávku na bydlení a nemohla tak hradit nájemné a služby za předmětný byt. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně uvedenou skutečnost nehodnotil, navrhla žalovaná zrušení napadeného rozsudku a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

3. Žalobce, který se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhl jeho potvrzení a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. Odvolací argumentaci považoval za irelevantní, když k uzavření nájemní smlouvy k bytu či k podání výpovědi z nájmu bytu nepotřeboval doporučení či souhlas jiného subjektu, neboť žalobce je zřizovatelem a vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází. Navíc, pokud žalovaná nenapadla žalobou u soudu výpověď z nájmu bytu, nemůže se v řízení o zaplacení dlužného nájemného a bezdůvodného obohacení domáhat určení neplatnosti podané výpovědi. Vnitřní vůli pronajimatele k uzavření nájemní smlouvy či k vypovězení nájmu bytu vyjádřila rada města a její usnesení ohledně této skutečnosti, byla v soudním řízení doložena. Žalobcem uplatněný nárok na zaplacení dlužného nájemného, respektive na vydání bezdůvodného obohacení, nemůže být rozporný s dobrými mravy. Není věcí pronajimatele, zda, respektive za jakých podmínek, mohla žalovaná získat sociální dávku určenou k úhradě jejích nákladů spojených s bydlením. Při uzavření nájemní smlouvy ubezpečovala žalovaná pronajimatele, že má finanční prostředky k hrazení nájemného a služeb spojených s užíváním bytu.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro posouzení věci, přijaté skutkové a právní závěry v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. dostatečně a naprosto přesvědčivě vyložil, odvolací soud ve vztahu k nim nemá pochyb o jejich věcné správnosti, zcela se s nimi ztotožňuje, proto je tímto činí součástí odůvodnění svého rozhodnutí. Závěry, na nichž je postaveno napadené rozhodnutí, plně korespondují s důkazy provedenými před soudem prvního stupně. Skutkový stav věci nebyl žalovanou napadán a po provedené koncentraci řízení podle ust. § 118b odst. 2 o. s. ř. nelze k němu ani uvádět jiné rozhodné skutečnosti. Žalovaná skutkový stav věci zjištěný před soudem prvního stupně považovala také za odpovídající skutečnosti, když k němu neměla v řízení námitek, nenavrhovala provedení dalších důkazů, a to ani tehdy, když byla soudem poučena, s odkazem na ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy případně označit dříve, než ve věci soud vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek stanovených v ust. § 205a o. s. ř. Ani podané odvolání nerozporuje nic ve vztahu k rozhodnému skutkovému stavu věci.

6. Námitky vyjádřené v odvolání k platnosti sjednané nájemní smlouvy nejsou opodstatněné. Žalobce jako zřizovatel domu, v němž je byt zvláštního určení ve smyslu ust. § 2300 odst. 1 o. z., nepotřeboval písemné doporučení jiného subjektu k platnému sjednání nájemní smlouvy (ust. § 2300 odst. 2 o. z.) a ani souhlas k vypovězení nájemního vztahu, který v takovém případě předpokládá ust. § 2301 odst. 3 o. z. Jiným způsobem platnost nájemní smlouvy nebyla žalovanou zpochybňována a ani odvolací soud v rámci vlastní přezkumné činnosti nezjistil neplatnost předmětné smlouvy.

7. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že naplněností uplatněného výpovědního důvodu se soud může zabývat jen v řízení vyvolaném podle ust. § 2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal v prekluzivní lhůtě stanovené v ust. § 2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Jde o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpisu, žalobce v takovém případě nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem. Ustanovení § 2290 o. z. brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu z nájmu bytu byla posuzována v jiném řízení, a to ani jako otázka předběžná. Pod pojem oprávněnost (v užším smyslu) tak lze podřadit důvodnost, respektive naplněnost uplatněného výpovědního důvodu. S ohledem na účel a smysl ust. § 2290 o. z. a následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat i v širším smyslu. Neoprávněná proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď, bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu. Zjistí-li proto soud v řízení vedeném podle ust. § 2290 o. z., že je výpověď z nějakého důvodu neplatná (absolutně či relativně) nebo zdánlivá, žalobě nájemce rovněž vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána po právu, tedy v souladu se zákonem. Ustanovení § 2290 o. z. však naopak nebrání tomu, aby soud k neplatnosti či zdánlivosti výpovědi přihlédl i v jiném řízení. Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že zjistí-li soud již v řízení podle § 2290 o. z., že výpověď je neplatná či zdánlivá, bude to mít za následek rozhodnutí o neoprávněnosti takové výpovědi v podobě vyhovění žalobě. Neuplatní-li však žalobce v řízení podle § 2290 o. z. důvody neplatnosti (absenci písemné formy, neuvedení výpovědního důvodu, nepoučení nájemce o možnosti podat žalobu podle § 2290 o. z., rozpor s dobrými mravy, aj.) či zdánlivosti výpovědi (např. je-li výpovědní důvod uveden neurčitě, nesrozumitelně) a v řízení nevyjdou najevo ani jinak, nebrání to jejich uplatnění v dalších řízeních. Přitom zákon nestanoví žádnou lhůtu, ani neupravuje žádná jiná zvláštní řízení k jejich uplatnění. Uvedená právní argumentace vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněného pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; 26 Cdo 5679/2016; 26 Cdo 3328/2017; 26 Cdo 5114/2017; 26 Cdo 542/2019.

8. Z uvedeného plyne, že v daném řízení nelze přezkoumat oprávněnost podané výpovědi, pokud žalovaná jako nájemce bytu nepodala v prekluzivní lhůtě dvou měsíců žalobu podle ust. § 2290 o. z., nicméně žalovaná mohla namítat neplatnost podané výpovědi.

9. Soud prvního stupně věcně správně popsal skutečnosti, na nichž je postaven závěr o platném ukončení nájemního vztahu k bytu žalované, včetně užité právní kvalifikace s odkazem na ust. § 2286 a § 2291 odst. 2 o. z. Podaná výpověď po obsahové stránce splnila veškeré požadavky na ni kladené, když byla učiněna v písemné formě, obsahovala skutkové vymezení užitého důvodu a rovněž poučení o právu nájemce bytu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Žalovaná neplnila platební povinnost na úhradu sjednaného měsíčního nájemného a plateb za služby spojené s užíváním bytu, a to za celé výpovědí vymezené období, tj. od samého počátku vzniku nájemního vztahu, když nezaplatila nijakou částku, což ani nebylo z její strany rozporováno, čímž zvlášť závažným způsobem porušila svoji povinnost nájemce ve smyslu ust. § 2291 odst. 2 o. z., proto důvodně vypověděl pronajimatel nájem bytu v souladu s ust. § 2291 odst. 1 o. z. bez výpovědní doby a vyzval ji ve stanovené lhůtě k vyklizení bytu. Žalovaná shora užitý postup skutkově a právně v daném řízení nerozporovala, nicméně neplatnost podané výpovědi namítla pro tvrzenou absenci předchozího souhlasu k tomuto postupu ze strany zřizovatele domu s bytem zvláštního určení. Námitka takového obsahu není věcně správná, neboť žalobce žádný souhlas s uplatněním výpovědi nepotřeboval, neboť sám je vlastníkem a zřizovatelem předmětného bytu.

10. Nutno rovněž odmítnout stanovisko žalované, že projednávaný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Jestliže pronajimatel bytu žádá zaplacení nájemného a služeb za užívání bytu, jedná se o legitimní zákonný nárok, a naopak, pokud žalovaná od samého počátku, tj. od 8. 12. 2017, existence nájemního vztahu, do 31. 12. 2019, nezaplatila na nájemné a za poskytnuté služby ničeho, zapříčinila sama pronajimatelem zvolený postup na ukončení nájemního vztahu, když se chovala protiprávně, zvlášť závažným způsobem. Ostatně, za uvedené jednání byla žalovaná odsouzena rozsudkem Okresního soudu Klatovy ze dne 28. 1. 2020, pod č. j. 1 T 182/2018-176, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2020, pod č. j. 7 To 74/2020-257, k podmíněnému trestu odnětí svobody a k částečné náhradě škody. Žalovaná se nikterak nesnažila splnit uvedenou platební povinnost, bezdůvodně a svévolně se nepodrobila úhradě tohoto plnění, a to ani zčásti, navíc se odmítala z bytu vystěhovat a vedla se žalobcem řadu soudních sporů, aniž by mohla dosáhnout nějakého úspěchu. Žalovaná byla z bytu vyklizena exekučně ke dni 7. 12. 2021 a do doby současné na nájemném a službách nezaplatila nic. Z obsahu nájemní smlouvy, ani ze zákona, neplyne, že by žalobce jako pronajimatel bytu měl povinnost poskytnout nájemci součinnost při zajišťování pro něho jakýchkoliv sociálních dávek. Uvedená sociální potřebnost byla plně v režii žalované a pronajimatel bytu s ní neměl nic společného. Nelze odhlédnout od zjištění, jež bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalovaná při sjednání nájemní smlouvy deklarovala, že je způsobilá plnit si platební povinnosti z nájemního vztahu. Žalovaná měla plně zajištěno na několik let bydlení v domě s pečovatelskou službou, aniž by za ně cokoliv uhradila, byť nájemné bylo sjednáno v nízké částce 570 Kč měsíčně.

11. Nakonec, a to je zásadní, i kdyby žalovaná prokázala neplatnost sjednání nájemní smlouvy k bytu, či naopak neplatnost podané výpovědi, stále by ji stíhala povinnost k hrazení plateb za užívání bytu, a to buď z titulu bezdůvodného obohacení či z titulu existence nájemního vztahu. Uvedená argumentace však nebyla žalovanou v řízení prosazena, neboť byla naprosto neopodstatněná.

12. S odkazem na sdělené lze proto uzavřít, že nájemní vztah žalované k předmětnému bytu trval od 8. 12. 2017 do 29. 5. 2018, a žalobce byl oprávněn požadovat po žalované úhradu nájemného a služeb spojených s užíváním bytu podle ust. § 2251 odst. 1 o. z. a v době od 30. 5. 2018 do 31. 12. 2019 užívala žalovaná (po vypovězení nájemního vztahu) byt bez právního důvodu, proto za uvedené období byl žalobce oprávněn požadovat po žalované úhradu bezdůvodného obohacení za užívání bytu. Vyčíslení bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu vychází z objektivizované úvahy o„ ceně za bydlení“ ve srovnatelném bytě v daném místě a čase. Pokud soud prvního stupně uvažoval s částkou 570 Kč měsíčně, tj. ve výši původně sjednané úhrady za nájemné, jedná se o vyčíslení bezdůvodného obohacení pro žalovanou v příznivé výši. Bezdůvodné obohacení ve vztahu ke službám spojeným s užíváním bytu vychází přímo z vyúčtování dodávky těchto služeb žalované.

13. Skutkový stav věci ke skončení nájemního vztahu je náležitě popsán a vysvětlen v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud – jako na věcně správné – odkazuje.

14. Shodné lze uvést rovněž k vyčíslení dluhu na nájemném a za platby spojené s užíváním bytu, jež je podloženo provedeným dokazováním a vychází z přesně provedeného výpočtu, se zohledněním plnění, k němuž byla žalovaná odsouzena – z téhož právního titulu – v trestním řízení. Vyčíslení celkového dluhu je náležitě a srozumitelně odůvodněno v napadeném rozsudku, odvolací soud se s ním ztotožňuje, žalovanou není nikterak zpochybňováno, proto i v této části odkazuje odvolací soud na závěry přijaté soudem prvního stupně.

15. S ohledem na sdělené potvrdil odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonný.

16. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada za dva úkony právní služby advokáta (za vyjádření k odvolání a za účast při odvolacím jednání) podle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 440 Kč (2 x 2 220 Kč) a náhrada dvou režijních paušálů ve výši 600 Kč, tj. celková náhrada nákladů odvolacího řízení představuje plnění v částce 5 040 Kč, k jejíž úhradě byla žalované stanovena prodloužená lhůta plnění v délce šesti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).