13 CO 256/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 8. 2021, č. j. 30 C 138/2021-80

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části odvoláním napadené, tj. v rozsahu výroku I o určení vlastnictví žalobkyně k označeným nemovitým věcem a dále ve výroku II o nákladech řízení, potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk ze dne 14. 4. 2021 je platné, a dále zamítl žalobu na určení, že vlastnické právo k podílu o velikosti poloviny k nemovitostem, a to k pozemku parc. [číslo] (zahrada) o výměře 400 m2, k pozemku parc. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 518 m2, jehož součástí je stavba [adresa] (rodinného domu), stojící na pozemku parc. [číslo] které se nacházejí v [katastrální uzemí], obci [obec], zapsaných na [list vlastnictví], u [stát. instituce], [stát. instituce], po právu náleží [jméno] [příjmení], [rodné číslo], bytem [adresa] (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 16 940 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného (výrok II). Zamítavý výrok, ve vztahu k žalobnímu návrhu na určení vlastnického práva žalobkyně k označeným nemovitostem, byl postaven na závěru soudu, že právní jednání žalobkyně na odstoupení od darovací smlouvy bylo vágní a neurčité, tudíž je nelze považovat za platně učiněné, nýbrž toliko za zdánlivé jednání, k němuž se nepřihlíží. Podle názoru soudu, požadavek na uvedení zcela konkrétních skutečností, v nichž žalobkyně spatřovala zjevné porušení dobrých mravů ze strany žalovaného v jednání vůči ní, případně osobám jí blízkým, tj. přesnou charakteristiku závadného skutku či chování, odstoupení žalobkyně od darovací smlouvy neobsahovalo. Uvedený nedostatek nezhojila ani následně podaná žaloba, když v jejím rámci došlo v podstatě již toliko k dalšímu nepřípustnému rozšíření důvodu revokace daru s odkazem na zamezování žalobkyni styku se synem žalovaného (vnukem žalobkyně) a dále s odkazem na porušení žalovaným údajné dohody ohledně prodeje bytové jednotky na adrese v [obec], [ulice a číslo]. Nákladový výrok měl oporu v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. v úspěchu žalovaného v řízení.

2. Proti tomuto rozsudku si podala žalobkyně, a to vztažmo k té části výroku, jíž byl zamítnut návrh na určení, že je vlastnicí nemovitostí, které byly předmětem daru, včasné odvolání. Setrvala na stanovisku, že odstoupení od darovací smlouvy bylo učiněno naprosto určitým způsobem a proto je potřeba považovat toto právní jednání za platné. V podání ze dne 14. 4. 2021, jímž bylo učiněno právní jednání na odstoupení od darovací smlouvy, je uvedena dostatečně určitá charakteristika vytýkaného jednání, s odkazem zejména na skutečnost, že„ žalovaný se žalobkyní nekomunikuje“, jakož i jeho intenzita – pokud je vyjádřena slovním výrazem –„ že nikterak nekomunikuje“, jakož i z něho vyplývá časová specifikace takového chování, když žalobkyně uvedla, že„ tento stav nastal poté, co žalobkyně převedla na žalovaného vlastnické právo k nemovitostem“. Podle žalobkyně soud pochybil, pokud skutkové vymezení výzvy k vrácení daru hodnotil pouze ve vztahu k písemnému podání ze dne 14. 4. 2021 na odstoupení od darovací smlouvy, a nikoliv též z obsahu podané samotné žaloby, v níž může být učiněno právní jednání na vrácení daru. Vedle obsahu žaloby byly důvody pro vrácení daru specifikovány i ve dvou vyjádřeních žalobkyně zpracovaných k výzvě soudu, jimiž měla konkretizovat skutkové vymezení požadavku na obnovení jejího vlastnického práva k darovanému spoluvlastnickému podílu žalovanému předmětných nemovitostí. Nakonec nelze přehlédnout, že k závěru o neurčitosti právního jednání lze dospět až poté, kdy pochybnosti o určitosti projevené vůle nelze odstranit ani jejím výkladem. S odkazem na popsané skutečnosti a užitou argumentaci, je podle žalobkyně možné zjistit skutkové důvody pro obnovení jejího vlastnického práva k předmětu daru. Žalobkyně rovněž vytkla soudu prvního stupně nesprávnost jeho procesního postupu, který byl pro ni překvapivý, jestliže se soud nejprve zabýval věcí samou – navíc vedl žalobkyni k upřesnění skutkového vymezení právního jednání na odstoupení od darovací smlouvy – nicméně později žalobu zamítl pro neplatnost odstoupení od darovací smlouvy, v důsledku čehož neprovedl nijaké dokazování ve věci. S tímto odůvodněním navrhla žalobkyně zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k dalšímu řízení – s právním názorem o platnosti odstoupení od darovací smlouvy – za účelem provedení dokazování ve věci samé, včetně provedení jí navržených důkazů.

3. Žalovaný, který se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhl jeho potvrzení a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Darovací smlouva v projednávané věci byla uzavřena dne 15. 11. 2019 a projev vůle na odstoupení dárkyně (žalobkyně) od darovací smlouvy byl učiněn dne 14. 4. 2021. Za popsaného stavu je nutno nárok žalobkyně, jak byl uplatněn žalobou, podřadit pod režim zákona č. 89/2012 Sb., nového občanského zákoníku.

6. Podle § 2072 odst. 1 o. z., ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.

7. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení, odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké.

8. Podle § 2073 o. z. nevděk činí obdarovaného co do jeho osoby nepoctivým držitelem.

9. Podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (viz Hulmák a spol. Občanský zákoník VI.; závazkové právo, zvláštní část (§ 2055 - § 3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem„ hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (viz komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat kritériem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1794/2018).

10. V ustanovení § 2072 o. z. je definován pojem„ nevděk“ tak, že jde o chování, jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně porušujícím dobré mravy. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí specifikovat, jak a čím mu obdarovaný„ ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o„ zjevné porušení dobrých mravů“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem„ rozpor s dobrými mravy“. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé (podle současné právní úpravy„ zjevné“) kolizi s dobrými mravy.

11. Z uvedeného vyplývá, že ne každé závadné jednání je důvodem pro odstoupení od darovací smlouvy, nýbrž jen takové, které lze ve smyslu ust. § 2072 o. z. považovat za kvalifikované a dosahující určitého závažného stupně porušení společensky uznávaných pravidel slušného chování. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování pravidel chování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci a jiné. Pro odstoupení od darovací smlouvy je tedy potřebné kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce, přičemž obdarovaný tímto dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti ublíží. K tomu je potřebné zhodnocení všech konkrétních okolností případu, jakož i vzájemných vztahů dárce a obdarovaného.

12. S ohledem na sdělené proto stále platí, že k platnosti právního jednání na odstoupení od darovací smlouvy, je nezbytné, aby ve vytýkacím podání dárce byly uvedeny konkrétní skutečnosti, v nichž dárce spatřuje kvalifikované jednání obdarované osoby, pro které lze žádat„ vrácení daru“. Důvod pro odstoupení od darovací smlouvy proto musí být naprosto určitě skutkově vymezen, aby nemohl být dodatečně měněn či rozšiřován. I pro uvedené právní jednání totiž platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní jednání, tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti. Nadále je proto na tento typ řízení rovněž použitelná judikatura spojená s dřívějším institutem vrácení daru podle zákona č. 40/1964 Sb., jak byla ustáleně vykládána Nejvyšším soudem (viz např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, 33 Odo 936/2006, 33 Cdo 767/2011, 33 Cdo 3643/2012, 28 Cdo 4038/2013). Naplnění předpokladů pro odstoupení od darovací smlouvy je proto nutné zkoumat pouze ve vztahu k těm konkrétním skutečnostem, jež dárce v tomto vytýkacím podání učinil, a v nichž spatřuje důvod pro„ vrácení daru“ (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1499/2005, 33 Cdo 187/2019).

13. Žalobkyně (dárkyně) učinila vůči žalovanému (obdarovanému) právní jednání, v němž bylo obsaženo odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk, v dopisu ze dne 14. 4. 2021. V něm uvedla důvod pro užitý postup, s odkazem na ust. § 2072 o. z., se skutkovým vymezením, že„ obdarovaný postupuje v rozporu s dobrými mravy, pokud poté, co dárkyně na něho převedla vlastnické právo k nemovitostem, nikterak s ní nekomunikuje, neprojevuje o její osobu opravdový zájem, jaký by měl projevovat, a ani jí neposkytuje potřebnou pomoc“. Takto vymezený skutkový důvod pro odstoupení od darovací smlouvy, nelze považovat za určitý a nezaměnitelný, neboť z něho není možno postihnout, v čem konkrétně vytýkané jednání spočívá, za jakých okolností se událo a jak je závažné, rozsáhlé či intenzivní, respektive jaká újma je tímto jednáním obdarovaného dárkyni působena. Pod takto obecné vymezení důvodu je podřaditelné jakékoliv jednání, jež by mohla žalobkyně kdykoliv účelově uvádět, doplňovat a rozšiřovat. Rozhodný skutek pro odstoupení od darovací smlouvy, jak byl popsán v podání ze dne 14. 4. 2021, je tedy neurčitý a není nezaměnitelný. Platnost tohoto právního jednání je nutno posuzovat k okamžiku jeho učinění, respektive k době dojití uvedeného podání do dispozice adresáta. Soud proto nemůže posoudit opodstatněnost žalobního nároku a nastolení účinků předpokládaných v ust. § 2072 o. z., neboť odstoupení od darovací smlouvy je pro neurčitost toliko zdánlivým právním jednáním, u něhož nelze zjistit jeho obsah ani výkladem (ust. § 553 odst. 1 o. z.), přičemž ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (ust. § 554 o. z.).

14. Neurčitost posuzovaného právního jednání – s ohledem na již uvedené skutečnosti – nebylo možno odstranit ani výkladem projevu vůle toho, kdo jej učinil. Zde je potřeba zkoumat, zda projevená vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Uvedeného interpretačního pravidla je nutno použít, pokud právní jednání není jednoznačné z hlediska jeho věcného obsahu, a až za situace, kdy ani tímto způsobem nelze neurčitost obsahu odstranit, je možno tento úkon považovat za zdánlivý pro neurčitost (ust. § 553 odst. 1 o. z.). Za využití uvedeného interpretačního pravidla pak nelze uvádět nově skutečnosti, jež v právním jednání (na odstoupení od darovací smlouvy) nebyly skutkově pojmenovány. Z vůle projevené žalobkyní v dopisu ze dne 14. 4. 2021 nelze vysledovat nic nad rámec slovně vyjádřené vůle, neboť nic dalšího z jí učiněného právního jednání nevyplynulo. Ostatně, ani v řízení před soudem prvního stupně či v odvolacím řízení, nic právně relevantního v tomto směru nebylo žalobkyní uvedeno.

15. Není pochyb o tom, že právní jednání na odstoupení od darovací smlouvy – jako jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému – splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva, může být obsaženo rovněž v žalobě, konkrétně v té její části, která obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (žalobní návrh rozsudečného výroku je procesněprávním úkonem adresovaným soudu, který v sobě bez dalšího odstoupení od darovací smlouvy obsahovat nemůže). Doručením stejnopisu takové žaloby obdarovanému je – v případě naplnění zákonných předpokladů – splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovací smlouvy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 127/96, 25 Cdo 453/2000, 33 Cdo 1416/2013, 33 Cdo 5936/2016). Odvolací námitka uvedeného obsahu, jak byla vznesena žalobkyní, byla proto odvolacím soudem přezkoumána. V žalobě je však činěn pouhý prostý odkaz na dopis žalobkyně ze dne 14. 4. 2021 a skutkově v ní bylo vyjádřeno jen to, že„ žalovaný, poté, co na něho bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem, jež byly předmětem daru, ublížil žalobkyni tím, že s ní v rozporu s dobrými mravy přestal jakkoliv komunikovat, projevovat o ni opravdový zájem a ani jí neposkytl potřebnou pomoc“. I takto projevená vůle je obecná a pro neurčitost ji nelze považovat za platně učiněnou. Pokud – byť na výzvu soudu prvního stupně – žalobkyně po podání žaloby vymezovala skutkově důvody, které jí vedly k učinění právního jednání na odstoupení od darovací smlouvy, nelze k těmto podáním přihlédnout, neboť nepřípustně rozšiřovala důvody odstoupení od smlouvy, což také správně soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Neopodstatněnou je rovněž námitka o nepředvídatelnosti vydaného soudního rozhodnutí. Soud prvního stupně provedl korekci svého právního náhledu na věc, s níž účastníky řízení řádně seznámil a poskytl jim prostor k vyjádření se k nově nastolenému procesnímu postupu soudu a k rozhodným skutečnostem, tj. ke skutkovým a právním skutečnostem, na jejichž základě soud hodlal ve věci rozhodnout. Z protokolu o jednání soudu, při němž soud podrobně vysvětlil, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, svůj předběžný názor na projednávaný žalobní nárok, nevyplývá, že by žalobkyně nepochopila obsah předestřeného právního stanoviska soudu, reagovala na ně a nečinila návrhy na doplnění dokazování. Následně soud prvního stupně ve věci rozhodl, a to způsobem, jenž výrokem i odůvodněním korespondoval s vysloveným předběžným názorem. Překvapivým rozhodnutím je takové rozhodnutí, jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, a jež nebylo možno, na základě procesního postupu soudu a průběhu dokazování, předvídat. Takový stav v projednávané věci nenastal. Odvolací soud neshledal v procesním postupu soudu prvního stupně nijaké pochybení.

17. S ohledem na sdělené, proto odvolací soud postupem podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný a zákonný.

18. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada odměny za jeden úkon právní pomoci, jež mu byla poskytnuta advokátem (za účast při odvolacím jednání), s odkazem na ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., když žalovaný limitoval požadovanou náhradu odměny právního zastoupení částkou 2 500 Kč, k níž byla připočtena náhrada jednoho režijního paušálu 300 Kč a náhrada 21 % DPH z tohoto plnění 588 Kč, čímž celková náhrada nákladů odvolacího řízení byla vyčíslena na částku 3 388 Kč. Ke splnění této platební povinnosti byla žalobkyni stanovena lhůta v trvání tří dnů od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).