13 CO 268/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o vyživovací povinnosti syna k otci o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 7. 2021, č. j. 31 C 216/2020-266, ve znění opravného usnesení č. j. 31 C 216/2020-274 ze dne 7. 9. 2021

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. vyjma výroku I, potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení rozhodl soud prvního stupně tak, že řízení o povinnosti umožnit žalobci styk s vnuky pro zpětvzetí žaloby podle ust. § 96 odst. 1, 2, 3, 4 o.s.ř. zastavil (výrok I), žalobu o uložení povinnosti žalovanému platit žalobci výživné ve výši 15 000 Kč měsíčně s účinností od 7. 7. 2016 zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se žalobou doplněnou právním zástupcem ustanoveným žalobci k ochraně jeho zájmu v průběhu řízení usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2020, č. j. 18 Nc 1545/2016-124 domáhal vůči žalovanému povinnosti platit žalobci výživné 15 000 Kč měsíčně již s účinností od podání původní žaloby dne 7. 7. 2016. Pokud se žalobce domáhal i dalších nároků, jak vůči žalovanému, tak ještě další označené žalované [celé jméno žalované], tj. aby byl žalobci umožněn styk s vnuky a aby se [celé jméno žalované] zdržela podněcování syna a vnuků žalobce k nenávisti, pak ve vztahu k těmto dílčím nárokům vzal žalobce žalobu v průběhu řízení zpět, o těchto nárocích bylo řízení soudem zastaveno a předmětem řízení žalobce učinil pouze nárok na přiznání výživného pro jeho osobu vůči žalovanému [celé jméno žalovaného], který je synem žalobce. Soud prvního stupně po provedeném důkazním řízení, kdy zjistil majetkové poměry žalobce i žalovaného, včetně vyživovacích povinností žalovaného k jeho třem dětem, po právní stránce věc posoudil podle ust. § 915 o. z. a dospěl k závěru, že nárok žalobce vůči žalovanému na přiznání výživného není důvodný. Soud prvního stupně odkázal na smysl ust. § 915 o. z., podle něhož je dítě povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu, přičemž intenzita není taková, jako je tomu u vyživovací povinnosti rodičů k dětem a aby došlo k aktivaci této vyživovací povinnosti, musí se rodič dítěte ocitnout ve stavu odkázanosti na pomoc a výživu, to znamená situaci, kdy rodič není schopen sám se živit, přičemž slušnou výživou znamená, že nejde pouze o úhradu těch nejnutnějších potřeb, ale i o úhradu odpovídající průměrnému životnímu standardu. V případě přiznání výživného je pak dle soudu nutno posuzovat nárok osoby domáhající se hrazení výživného nejen v souladu se zákonnými kritérii, ale i z hlediska, aby bylo mravné přiznat vyživovací povinnost, tedy aby plnění výživného nebylo v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně z provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobce je otcem žalovaného, k rozpadu manželství rodičů žalovaného došlo ve věku dvou let žalovaného, který se s žalobcem, a to přibližně do svých 7 let věku, stýkal jen sporadicky v místě bydliště své babičky. Následně žádný osobní kontakt mezi nimi nebyl, a pokud se žalovaný sám v dospělosti pokusil s otcem zkontaktovat, k obnovení vztahů nedošlo, naopak reakcí žalobce po poslední návštěvě uskutečněné z podnětu žalovaného v roce 2020, bylo podání upřesněné žaloby o určení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci. Za situace, kdy žalobce, coby otec žalovaného, neprojevoval o žalovaného po celou dobu jeho života téměř žádný zájem, nestýkal se s ním, nestaral se o něho, jak vyplynulo z výpovědi žalovaného, a ze strany žalobce k tomu nebyly navrženy žádné důkazy k vyvrácení tvrzení žalovaného, pak dle soudu prvního stupně již jen z tohoto hlediska by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy. Dále pak soud prvního stupně ve vztahu k druhé podmínce, a to zajištění slušné výživy, vzal z provedeného dokazování za prokázáno, že žalobce je schopen zajistit si slušnou výživu sám, jednak je zabezpečen vdovským a starobním důchodem v celkové výši 14 293 Kč měsíčně a dále pak je vlastníkem celé řady nemovitostí, které vlastnil po celou dobu, po kterou se vyživovací povinnosti po žalovaném domáhá, kdy je vlastníkem dokonce i bytové jednotky, kterou pronajímá s měsíčním nájemným ve výši cca 5 000 Kč měsíčně. Oproti tomu příjem žalovaného představuje částku 38 000 až 40 000 Kč měsíčně, žalovaný plní vyživovací povinnost ke svým třem nezletilým dětem v částce 16 000 Kč měsíčně, není vlastníkem nemovitého majetku. Soud prvního stupně uzavřel, že majetkové poměry žalobce jsou tedy dostačující pro to, aby si tento sám zajistil slušnou výživu, tedy nejen úhradu nezbytných potřeb, ale i úhradu odpovídající průměrnému životnímu standardu, když v řízení nebyly prokázány žádné zvláštní nadstandardní potřeby žalobce, například ve spojení s jeho zdravotním stavem. Na základě uvedeného proto soud prvního stupně žalobu na určení vyživovací povinnosti žalovaného vůči žalobci zamítl. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovaný, který byl v řízení zcela úspěšný, se svého práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

3. Proti tomuto rozsudku, a to vyjma výroku I o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, podal žalobce včasné odvolání. V něm namítal, že závěr soudu prvního stupně o nepřiznání výživného žalobci pro rozpor s dobrými mravy, nebyl dle žalobce v řízení prokázán, neboť soud vycházel pouze z tvrzení žalovaného. Pokud si soud prvního stupně vyžádal připojení spisového materiálu vedeného u Okresního soudu v Bruntále z doby, kdy byl žalovaný ještě nezletilým dítětem, pak žádný spis vedený u Okresního soudu v Bruntále se v archivu tohoto soudu nepodařilo dohledat, a pokud žalovaný navrhoval výslech své matky, pak soud tento návrh na provedení důkazu, který měl prokazovat poměry mezi žalobcem a žalovaným, soud pro nadbytečnost zamítl. S takovým závěrem však žalobce nesouhlasí. Namítal, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobce nehradil výživné vůči žalovanému (tehdy nezletilému) dobrovolně a řádně, a proto nelze bez dalšího tvrdit, že uložením povinnosti žalovanému hradit výživné žalobci by došlo k rozporu s dobrými mravy. Navíc sám žalovaný při své účastnické výpovědi uvedl, že žalobce hradil žalovanému, coby tehdy nezletilému, výživné ve výši 250 až 300 Kč měsíčně. K majetkovým poměrům pak žalobce v odvolání uvedl, že je sice vlastníkem nemovitých věcí, ale jsou ve špatném stavebnětechnickém stavu, neboť právě pro nedostatek finančních prostředků a pro absenci pomoci ze strany žalovaného nemůže žalobce nemovité věci opravit. Vzhledem k nízkému starobnímu a vdoveckému důchodu ve výši 14 293 Kč měsíčně si pak žalobce nemůže dovolit ani nezbytné opravy nemovitých věcí, zejména opravu vodovodní přípojky či zakoupení uhlí na zimu apod., kdy starobní a vdovecký důchod žalobci nepostačí ani na pokrytí nezbytných výdajů na bydlení, léky a jídlo. Bytovou jednotku, kterou žalobce vlastní, pronajímá z důvodu zlepšení své finanční situace, nicméně v danou dobu jsou nájemci v prodlení s placením nájemného již několik měsíců. Žalobce pak byl nucen domáhat se uložení povinnosti hradit výživné po žalovaném, neboť tento žalobci nikterak nepomáhá s údržbou nemovité věci, v níž žalobce bydlí, s přípravou otopu na zimní období a dalšími fyzicky náročnými pracemi, na které žalobce s ohledem na svůj věk nestačí. V této souvislosti žalobce poukázal na skutečnost, že mu v řízení byl ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupcem advokát, bylo mu přiznáno osvobození od soudních poplatků a zdůraznil, že ačkoliv soud dospěl k závěru, že není splněna podmínka pro přiznání výživného s ohledem na skutečnost, že žalobce je schopen sám se živit, přesto nepřistoupil k odejmutí přiznaného osvobození žalobci od soudních poplatků a z toho dle názoru žalobce lze dovozovat, že majetková situace žalobce je natolik špatná, aby odůvodňovala přiznání nároku na úhradu výživného. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a přiznání výživného žalobci.

4. Vyjádření k odvolání nebylo žalovaným podáno.

5. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené, tj. vyjma výroku I, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání, a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze považovat za důvodné.

6. Soud prvního stupně správně a v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a správně jej také právně posoudil. S jeho závěrem, že nejsou splněny podmínky pro přiznání výživného žalobci vůči žalovanému ve smyslu ust. § 915 o. z., a to zejména s ohledem na zjištěnou majetkovou situaci žalobce, se odvolací soud zcela ztotožňuje.

7. Žalobce se domáhal vůči žalovanému, který je synem žalobce, placení výživného ve výši 15 000 Kč měsíčně s účinností od podání prvotního návrhu, doručeného soudu prvního stupně dne 7. 7. 2016, s odkazem na ust. § 915 odst. 2 o. z., podle něhož je dítě povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu. Správně soud prvního stupně při úvaze o důvodnosti nároku žalobce vůči žalovanému vycházel z toho, jaké jsou předpoklady této vyživovací povinnosti, kterou nelze vykládat bez patřičného kontextu, zejména nelze dovozovat, že by vznikala bez dalšího ve chvíli, kdy dítě dosáhne zletilosti a je schopné samostatně se živit. Správně tak soud prvního stupně dovodil, že povinnost potomka k plnění vyživovací povinnosti vůči svému rodiči nastane tehdy, pokud se rodič ocitne ve stavu odkázanosti na pomoc a výživu dětí, kdy tedy není schopen sám se živit, přičemž intenzita vyživovací povinnosti dětí k rodičům je charakterizována zákonným požadavkem slušné výživy, tedy nevyžaduje se od dětí, aby zajistily svým rodičům stejnou životní úroveň, jakou mají samy. Pod pojmem slušná výživa je nutno rozumět zabezpečení stravy, odpovídajícího bydlení, ošacení, zdravotní péče, přiměřeného sociálního a kulturního vyžití. Předně odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, pokud po podrobném zjištění majetkových poměrů účastníků, kdy ve vztahu k žalobci z listinných důkazů (výpisy z katastru nemovitostí, potvrzení o výši vypláceného důchodu a prohlášení žalobce v podání ze dne 20. 8. 2020) vyplývá, že žalobce po celé rozhodné období, za které požadoval přiznání výživného po žalovaném, byl zabezpečen starobním důchodem v částkách dle potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení a v současné době žalobci náleží na starobním a vdoveckém důchodu celkem částka 14 293 Kč měsíčně, že žalobce je vlastníkem a spoluvlastníkem celé řady nemovitých věci v k. ú. [ulice] [obec] (podrobně soudem prvního stupně uvedených v odůvodnění rozsudku pod body 15, 16, 17), kdy krom zemědělské usedlosti, v níž žalobce bydlí, je žalobce vlastníkem dalších nemovitostí, které s uspokojováním potřeby bydlení žalobce nesouvisí, zejména je vlastníkem bytové jednotky, pronajímané žalobcem třetí osobě za částku 5 000 Kč měsíčně, dále je vlastníkem orné půdy (pozemky parc. [číslo] o výměře 12 000 m2 a parc. [číslo] o výměře 41 388 m2), jakož i spoluvlastníkem v rozsahu ¼ další orné půdy (pozemek parc. [číslo] o výměře 733 m2, pozemkové parcely [parcelní číslo], jejíž součástí je stavba bez č.p./č.e., zemědělská stavba), dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro vyhovění žalobě. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v případě žalobce a zjištění jeho majetkových poměrů nejde o stav podřaditelný pod ust. § 915 odst. 2 o. z., tedy, že by žalobce se nacházel v situaci, kdy není schopen sám se živit. Jednak je žalobce zajištěn starobním a vdovským důchodem, z něhož je schopen pokrýt základní potřeby, zejména však žalobce za situace, kdy je vlastníkem dalšího nemovitého majetku, který neslouží k uspokojování potřeby bydlení, zejména pak co se týče bytové jednotky pronajímané žalobcem za částku uváděnou samotným žalobcem ve výši 5 000 Kč měsíčně a vlastníkem orné půdy nikoli zanedbatelné výměry, žalobce disponuje dalším majetkem způsobilým mu generovat vyšší příjmy. Ve shodě se soudem prvního stupně je tedy odvolací soud v tom, že žalobce s ohledem na své celkové majetkové poměry se nenachází ve stavu odkázanosti na pomoc a výživu žalovaného. Již jen z tohoto důvodu nebyly splněny podmínky ust. § 915 odst. 2 o. z. pro přiznání výživného žalobci vůči žalovanému.

8. Pokud pak jde o závěr soudu prvního stupně, že žalobcem požadované výživné po žalovaném s ohledem na vzájemné vztahy mezi účastníky by představovalo i nesoulad s dobrými mravy, pak i s tímto závěrem soudu prvního stupně odvolací soud souhlasí. Z důkazů v řízení provedených (účastnická výpověď žalovaného) bylo zjištěno, že po rozvodu manželství rodičů žalovaného (zhruba ve dvou letech věku žalovaného) a následně po přestěhování žalovaného s matkou, v jejíž domácnosti žil, do [obec] ve věku 5 let žalovaného, se žalovaný s žalobcem stýkal pouze sporadicky, a to v místě bydliště babičky žalovaného, které bylo nedaleko bydliště žalobce, ovšem pouze asi do 7 let věku žalovaného po dobu života babičky. Po smrti babičky pak žalobce s žalovaným nenavázal žádný osobní kontakt, ani písemný, ač dle sdělení žalovaného v době jeho dětství i následného dospívání si to velmi přál. Teprve v době dospělosti z iniciativy žalovaného došlo k setkání s žalobcem, z něhož však žalovanému zůstalo zklamání, neboť k navázání vztahu pro nezájem žalobce nedošlo, když de facto vztah žalobce k žalovanému se od jeho dospělosti omezil pouze na uplatňování požadavku po jeho osobě prostřednictvím soudních a dalších institucí. Tomu pak odpovídá soudem prvního stupně učiněné zjištění (viz protokol o jednání ze dne 22. 7. 2021), že u žalobce v souvislosti s požadavkem vyživovací povinnosti po žalovaném bylo u Okresního soudu Plzeň-město dohledáno 39 záznamů (z let 1994, 1995, 1996, 1997, 1998, 2002, 2004, 2006, 2009, 2018), přičemž v žádné z věcí, které byly vedeny, nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný od počátku řízení poukazoval na vztah, respektive„ nevztah“ žalobce k jeho osobě, na nezájem ze strany žalobce o navázání kontaktu s žalovaným, na omezení se ze strany žalobce pouze na opakované vymáhání výživného po žalovaném úřední cestou od doby, kdy dokončil studia a v té souvislosti tedy žalovaný označoval uplatněný nárok žalobce za rozporný s dobrými mravy.

9. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobce byl prostřednictvím své zástupkyně, přítomné při jednání, poučen ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., že soud z provedeného dokazování tak nemá za prokázané, že by na straně žalobce byly splněny podmínky pro přiznání výživného. Žalobce však i přes toto poučení soudu svá tvrzení o důvodnosti uplatněného nároku nedoplnil a žádné nové důkazy neoznačil.

10. Pokud tedy soud prvního stupně vyšel z provedených listinných důkazů a účastnické výpovědi žalovaného a uzavřel, že nárok na přiznání výživného žalobci vůči žalovanému není dán ve smyslu ust. § 915 odst. 2 o. z., jednak z důvodu neexistence odkázanosti žalobce s ohledem na jeho zjištěné majetkové poměry na zajištění slušné výživy od žalovaného, a jednak není dán ani z důvodu rozpornosti nároku s dobrými mravy s ohledem na vztah a postoj žalobce k žalovanému, a proto žalobu na určení vyživovací povinnosti žalovaného k žalobci jako nedůvodnou zamítl, pak s tímto závěrem, jak shora podrobně popsáno, se odvolací soud ztotožňuje, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně v části odvoláním napadené jako rozhodnutí věcně správné a zákonu odpovídající podle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.

11. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšný v odvolacím řízení, náležela by mu náhrada nákladů tohoto řízení. Žalovanému však v této fázi řízení žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo.