13 Co 390/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobce: Anonymizováno Anonymizováno , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Pavlem Cinkem, Anonymizováno . Anonymizováno ., Anonymizováno sídlem Veleslavínova 363/33, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupený advokátkou Anonymizováno . Věrou Nenutilovou sídlem Masarykovo náměstí 8, 349 01 Stříbro o určení vlastnického práva k nemovitostem o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Tachově, č. j. 4 C 92/2022-230, ze dne 29. 8. 2023 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, o výměře 3 363 m², v k. ú. , adresa, u Bernartic, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k výše specifikovanému pozemku z titulu vydržení za podmínek ust. § 1089 o. z. (řádné vydržení) a současně z titulu vydržení za podmínek ust. § 1095 o. z. (mimořádné vydržení). Argumentoval tím, že pozemek on i jeho právní předchůdci užívali po dobu delší než 50 let, měli ho připlocený k dalším nemovitostem, které v k. ú. , adresa, u , Anonymizováno, vlastnili, pěstovali na něm ovocné stromy a další plodiny i chovali drobné zvířectvo, přičemž žalovaný proti tomu léta neměl námitky. Pozemek je uveden v katastru nemovitostí na listu vlastnictví žalovaného, a proto má žalobce naléhavý právní zájem uvést evidenci v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, namítal, že držba pozemku není ze strany žalobce a jeho předchůdců ani řádná ani poctivá. V řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí již odvolací soud ve věci rozhodoval a zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud žalobu zamítl. V kasačním rozhodnutí odvolací soud vyložil, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně potud, že zákonné předpoklady řádného vydržení dle ust. § 1089 o. z. nebyly žalobcem splněny, a to zejména s ohledem na zjištění, jakým způsobem se chopil držby sporného pozemku. Žalobce v roce 1981 získal z pozůstalosti po svém zesnulém otci , jméno FO, ½ pozemků, které nyní ve Strachovicích u Bernartic vlastní. Soud prvního stupně si vyžádal připojení spisu Státního notářství v Tachově a z tohoto spisu zjistil, že sporný pozemek parc. č. 267/3 byl původně zapsán na výpisu z evidence nemovitostí založeném v notářském spise jako vlastnictví žalobce a také v rozhodnutí státního notářství o dědictví po otci žalobce bylo uvedeno, že náležel do pozůstalosti, která žalobci připadla. Následně však z podnětu Státní geodezie Tachov došlo k opravě jak v evidenci nemovitostí, tak i samotného rozhodnutí Státního notářství Tachov týkajícího se pozůstalosti po otci žalobce a žalobci bylo rozhodnutí o dědictví po otci doručeno s vyznačenou opravou v tom smyslu, že mu daný pozemek nepatří. Na podkladě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemohl být od okamžiku, kdy mu bylo doručeno opravené rozhodnutí Státního notářství v Tachově, tj. již od roku 1981, v dobré víře, že je vlastníkem sporného pozemku. Pozemek pak následně nebyl uveden ani v darovací smlouvě z roku 1994, na základě, níž převedla na žalobce jeho matka druhou ideální polovinu nemovitostí v k. ú. , adresa, u Bernartic a nebyl zahrnut ani mezi pozemky, které v souvislosti s uzavřením předmětné darovací smlouvy oceňoval znalec. Žalobce z pozemku neplatil daň a sám potvrdil, že cca jedenáct let ví, že není uveden jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí. V kontextu uvedených zjištění a s přihlédnutím k značné rozloze pozemku v poměru k rozloze dalších pozemků, které žalobce v místě vlastnil, kdy rozloha sporného pozemku představovala cca 80% rozlohy těchto pozemků, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce nemohl být při držbě pozemku v dobré víře a zákonné podmínky řádného vydržení předpokládané v ust. § 1089 o. z. proto nenaplnil. Potud se odvolací soud s posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil. Odvolací soud přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí proto, že považoval za nesprávné právní posouzení soudu prvního stupně ve vztahu k podmínkám mimořádného vydržení, jež bylo žalobcem rovněž namítáno. Účastníci byli odvolacím soudem poučeni, že ve vztahu k posouzení podmínek mimořádného vydržení je rozhodné, zda žalovaný, kterého v daném směru tíží důkazní břemeno, prokáže nepoctivý úmysl žalobce při uchopení držby, neboť institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu. Soud prvního stupně v prvním svém rozhodnutí postavil závěr o nenaplnění zákonných podmínek mimořádného vydržení na zjištění, že žalobce při jednání dne 14. 6. 2022 uvedl, že ví již 11 let, že není jako vlastník sporného pozemku zapsán v katastru nemovitostí, resp., že se danou skutečnost dozvěděl před 1. 1. 2019, tj. před datem, k němuž připouští nejdříve mimořádné vydržení přechodné ust. § 3066 o. z. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně neztotožnil a vyložil, že samotná vědomost o rozporu skutečného stavu se stavem knihovním, nabytá až v průběhu držby a běhu vydržecí doby, mimořádné vydržení nevylučuje (viz aktuální NS sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 z 10. 5. 2023, jakož i NS, Anonymizováno, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021, 22 Cdo 1686/2021, 21 Cdo 2974/2021). Pro závěr, zda je držba v nepoctivém úmyslu, jsou relevantní především okolnosti, za nichž se držitel držby chopil. V daném smyslu byl žalovaný odvolacím soudem poučen ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a bylo konstatováno, že bude na soudu prvního stupně, aby doplněná tvrzení žalovaného, z nichž žalovaný dovozuje nepoctivý úmysl žalobce při nabytí držby, posoudil a provedl žalovaným navržené důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností. Zejména pak bylo zdůrazněno, že podmínkou mimořádného vydržení je nikoliv poctivá držba, která se hodnotí u řádného vydržení, ale absence nepoctivého úmyslu držitele. Soud prvního stupně poté, kdy mu byla věc odvolacím soudem vrácena k dalšímu řízení, doplnil dokazování o žalovaným navrhované důkazy s výjimkou sdělení finančního úřadu o tom, zda žalobce z pozemku platil daň, neboť k vyžádání takové zprávy nedal žalobce souhlas. Především soud prvního stupně vyslechl žalovaným navržené svědky, a to účetní Městyse , adresa, , jméno FO, , pracovnici pověřenou správou majetku městyse , jméno FO, a starostu , jméno FO, . Z výpovědi slyšených svědků , Anonymizováno, , že žalobce se dostavil na úřad městyse s tím, že by pozemek odkoupil za 5 Kč/m², ale bylo mu sděleno, že v případě kupní smlouvy je nutné vyhotovit znalecký posudek ohledně ceny pozemku, s čímž žalobce nesouhlasil. Svědkyně , jméno FO, vypověděla, že v roce 2012 byla přítomna místnímu šetření v souvislosti s pozemkovými úpravami ve Strachovicích, kde bylo se žalobcem dohodnuto, že problematika sporného pozemku bude žalobcem vyřešena po pozemkových úpravách tak, že žalobce pozemek odkoupí, anebo si ho pronajme. Tato dohoda reflektovala skutečnost, že v době probíhajících pozemkových úprav nebylo jisté, zda žalovaný bude po jejich dokončení stále vlastníkem pozemku, resp., zda nedojde k jeho směně. Pozemkové úpravy skončily v roce 2021. Svědkyně vypověděla, že poté několikrát vyzývala žalobce, aby se dostavil na úřad o pozemku jednat. Potvrdila, že když se žalobce dostavil, byl ochoten pozemek odkoupit za cenu 5 Kč/m². S tím žalovaný nesouhlasil. Posléze se již žalobce přes výzvy žalovaného k jednání o pozemku nedostavil. Poté, co soud prvního stupně doplnil v potřebném rozsahu dokazování, zaměřil svou pozornost (v intencích pokynů odvolacího soudu) především na skutková zjištění týkající se okolností, za nichž se žalobce chopil držby sporného pozemku. Dospěl k závěru, že za situace, kdy byl žalobce již v rámci dědického řízení ve věci pozůstalosti po svém otci v roce 1981 konfrontován se skutečností, že na základě iniciativy střediska geodézie došlo k opravě rozhodnutí o dědictví a sporný pozemek byl z dědictví vyškrtnut z důvodu, že vyšlo najevo, že nebyl ve vlastnictví zůstavitele, dále s přihlédnutím ke zjištění, že rozloha pozemku, jehož mimořádného vydržení se žalobce domáhá, tvoří téměř 80 % rozlohy pozemků, které žalobce v místě vlastní, dále se zřetelem k tomu, že mezi částí pozemku dříve označenou parc. č. 267/3 a částí dříve označenou parc. č. , hodnota, , vedla cesta označená parc. č. 588/2, která byla ve vlastnictví žalovaného až od roku 2013, kdy až v rámci pozemkových úprav došlo ke vzniku současné parcely č. , hodnota, , jejíhož vydržení se žalobce domáhá, nelze dospět k jinému závěru, než že žalobce nejednal při uchopení držby poctivě, a tedy držbu sporného pozemku nabyl v nepoctivém úmyslu. Proto soud prvního stupně žalobu opětovně zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce v zákonné lhůtě odvoláním. Namítal, že když jeho rodiče pozemek užívali v dobré víře více než 50 let, neměl jakoukoliv potřebu ani důvod pochybovat o vlastnictví předmětného pozemku. Jeho účast na pozemkové úpravě nic nedokazuje. I kdyby v rámci této pozemkové úpravy došlo k seznámení se s hranicemi pozemků, pak na základě takové skutečnosti, nemohl žalobce dle svého tvrzení zjistit, že předmětný pozemek není v jeho vlastnictví. Popřel, že uvedl, že ví více než 11 let o tom, že není vlastníkem dotčeného pozemku. Podle žalobce měl soud vyzvat žalovaného k doplnění tvrzení o tom, z jakého důvodu nechal žalobce na sporném pozemku hospodařit a užívat ho. Poukazoval na to, že všichni svědci slyšení před vydáním zrušovacího rozhodnutí odvolacím soudem potvrdili, že pozemek užívali , jméno FO, , měli zde ovce, pěstovali brambory a měli na něm ovocné stromy. Dřevěný plot okolo pozemku rodina , jméno FO, opravovala a následně ho žalobce vyměnil za nový. Má za to, že dobrá víra jeho i jeho předchůdců při užívání pozemku nebyla v průběhu dokazování nikterak zpochybněna. Podle žalobce se pozemek nachází v nepřehledném terénu, kdy ani nebyla pořádně seznatelná výměra zaploceného pozemku, což měl možnost soud prvního stupně posoudit při místním šetření. Žalobce dále v odvolání pojednal o tom, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo náleží. Poukazoval na to, že činil aktivity k rozptýlení pochybností, jednal se zástupci žalovaného, i když pro neochotu žalovaného bez výsledku. Podle žalobce soud prvního stupně nepostupoval tak, jak mu bylo odvolacím soudem uloženo. Svědkové slyšení po zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem měli podle žalobce právní zájem na výsledku řízení. Žalobce z tohoto důvodu zpochybňoval jejich věrohodnost. Soudu prvního stupně vytýkal, že žalovaného zvýhodňoval a jeho pochybení zlehčoval, naproti tomu jednání žalobce zveličoval, jako by se snad lstí chopil držby, což není pravdou. Podle žalobce je zásadní pro posouzení otázky, zda došlo či nikoliv k naplnění podmínek mimořádného vydržení sporného pozemku, kdy se žalobce chopil držby, což však soud prvního stupně podle žalobce opomněl řádně zhodnotit, přestože žalobce na tuto skutečnost opakovaně poukazoval. Navrhoval, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobě vyhověl. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce zopakoval, že pokládá žalobu za nedůvodnou a neoprávněnou, že žalobce sporný pozemek nemohl vydržet, podle žalovaného žalobce věděl, že sporný pozemek není jeho vlastnictvím a jen potajmu vyčkával a konzumoval výhodu z jeho užívání. Rozsudek soudu prvního stupně pokládá žalovaný za správný a navrhoval jeho potvrzení. Žalobce na vyjádření žalovaného k odvolání reagoval replikou. Žalovaný dle jeho názoru ve vyjádření k odvolání uvádí jen obecná konstatování, aniž reagoval na argumenty žalobce obsažené v odvolání. Žalovanému se nepodařilo prokázat nepoctivý úmysl žalobce při uchopení držby ani v jejím průběhu. Zopakoval, že on i jeho předchůdci po dobu delší 50-ti let pozemek užívali v dobré víře, že ho vlastní, což pokládá za zásadní pro rozhodnutí ve věci. Opětovně navrhoval, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané žalobě vyhoví. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Soud prvního stupně, vázán pokyny odvolacího soudu, posuzoval po zrušení předchozího rozhodnutí opětovně naplnění zákonných podmínek mimořádného vydržení sporného pozemku žalobcem ve smyslu ust. § 1095 o. z. Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. V posuzovaném případě odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně potud, že okolnosti případu vyplývající ze zjištění, že v řízení o pozůstalosti po otci žalobce již v roce 1981 bylo z podnětu státní geodezie zjištěno, že sporný pozemek parc. č. 267/3 (dnes parc. č. , hodnota, ) byl zařazen do pozůstalosti v důsledku pochybení, tj. nesprávně, usnesení o dědictví proto bylo notářem opraveno tak, že tento pozemek byl z pozůstalosti vyškrtnut a takto opravené usnesení o pozůstalosti bylo žalobci doručeno, což žalobce nesporoval, nelze benevolentně omluvit. Každý průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti by za daných okolností musel bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku, který mu zjevně nenáleží. Pokud tak žalobce přesto učinil a pozemek užíval jako vlastní, nelze takovému jednání přiznat právní ochranu, neboť je zjevné, že žalobce se v takovém případě držby pozemku ujal v nepoctivém úmyslu, jinak řečeno slovy judikatury Nejvyššího soudu, vetřel se v držbu svémocně, vloudil se v ni potajmu, lstí (NS sp. zn. 22 Cdo 1686/2021 z 31. 5. 2022). Ani v darovací smlouvě, která byla uzavřena mezi žalobcem jako obdarovaným a matkou žalobce jako dárcem v roce 1994 nebyl sporný pozemek uveden a nebyl ani předmětem ocenění v rámci znaleckého posudku o ceně nemovitostí převáděných darovací smlouvou. Žalobce se držby pozemku v nepoctivém úmyslu nejen chopil, ale v nepoctivé držbě pokračoval. Pozemek držel, aniž bylo prokázáno, že z něho platil daně za situace, kdy mu muselo být již jen z porovnání velikosti sporného pozemku s ostatními pozemky jím nabytými v k. ú. , adresa, u Bernartic zřejmé, že pozemek nemůže být v jeho vlastnictví. Nepoctivost úmyslů žalobce při uchopení držby i následně v jejím průběhu byla potvrzena dále výpovědí svědků slyšených soudem prvního stupně (účetní , jméno FO, , , jméno FO, a starosty , jméno FO, ). Z jejich výpovědi vyplynulo, že žalobci bylo již v roce 2012 při místním šetření v souvislosti s pozemkovými úpravami ve Strachovicích žalovaným nabízeno, že mu sporný pozemek po pozemkových úpravách odprodá nebo pronajme, avšak žalobce jednání s obcí ignoroval a namísto toho se domáhá určení vlastnictví pozemku podanou žalobou z titulu mimořádného vydržení. Po zvážení uvedených individuálních okolností případu dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud nepoctivému úmyslu žalobce neposkytl právní ochranu a žalobu o určení, že je vlastníkem dotčeného pozemku zamítl. Odvolací soud pokládá napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení za věcně správné a zákonné, a proto ho za podmínek ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení procesně úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v náhradě nákladů právního zastoupení (vyjádření k odvolání, účast na jednání) v sazbě mimosmluvní odměny po 2 500 Kč požadované žalovanou dle ust. § 7a § 9 odst. 4 písm. b) a. t. spolu s dvěma režijními paušály po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t., celkem v částce 5 600 Kč. Právní zástupkyně žalovaného není plátcem DPH. Tuto částku uložil odvolací soud žalobci uhradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).