13 Co 561/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobců: a) Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0) Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 zastoupeni advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0 o žalobě na určení vlastnictví nabytého vydržením o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2. 2024, č. j. 11 C 128/2022-158, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 3. 2024, č. j. 11 C 128/2022-167 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení v částce 14 676 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/2 pozemku č. parc. Anonymizováno/Anonymizováno o výměře 97 m² vzniklého oddělením od pozemku č. parc. Anonymizováno/2 v katastrálním území adresa, v souladu s geometrickým plánem číslo 369-74/2023 vyhotoveným společností právnická osoba, adresa, který tvoří přílohu rozsudku (výrok I) a žalovanému uložil nahradit žalobcům plnou náhradu nákladů řízení (výrok II). Napadeným usnesením pak uložil žalovanému dále povinnost uhradit státem zálohované náklady řízení za vypracování geometrického oddělovacího plánu. Žalobci se svou žalobou domáhali určení spoluvlastnictví výše specifikovaného pozemku v k. ú. adresa z titulu vydržení s tvrzením, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí uvedených na LV 234 pro k. ú. adresa, tyto nemovitosti nabyli v rámci dědického řízení po zemřelém otci v roce 1993 a ve zbývajícím rozsahu v dědickém řízení po matce v roce 2005. Pozemky v době, kdy je žalobci nabyli do vlastnictví, byly oplocené drátěným pletivem v kovových rámech, plot byl vystavěn v roce 1985 rodiči žalobců, poté již byl jen opravován a udržován. Žalobci měli k těmto nemovitostem připlocenou spornou část pozemku 816/2, která však náležela do vlastnictví žalovaného. Tuto část pozemku žalovaní pokojně užívali v dobré víře, že jde o pozemek v jejich vlastnictví. Přípisem žalovaného ze dne datum byli upozorněni na to, že užívají pozemek ve vlastnictví žalovaného a byli žalovaným vyzváni k odstranění plotu. Žalovanému sdělili, že jsou přesvědčeni, že sporný pozemek vydrželi. Žalovaný nicméně i přes tuto skutečnost odstranil část plotu na sporné části pozemku, pokácel ovocné stromy, které na tomto místě vysadili rodiče žalobců, sporný pozemek si připlotil sám a začal užívat i skleník, který na místě postavili předchůdci žalobců. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tvrzením, že rodiče žalobců a otec žalovaného stavěli plot mezi pozemky účastníků a skleník na sporné části pozemku s vědomím, že sporná část pozemku není vlastnictvím právních předchůdců žalobců, když k převodu vlastnictví nikdy nedošlo. Žalobci sporný pozemek i skleník užívali a žalovanému naproti tomu umožňovali průjezd na pozemek. Žalovaný po žalobcích nic nepožadoval, dokud měl průjezd na svůj pozemek. V roce 2017 došlo k hádce žalovaného s žalobcem kvůli sušení sena. Žalobce pak zamkl vrata na svůj pozemek a žalovaný tak přišel o průjezd. Z tohoto důvodu žalovaný pozval na pozemek geodeta, nechal si zaměřit svůj pozemek a přestavěl plot. adresa pozemku si žalovaný nechal vytýčit v roce 2019. Při vytýčení pozemku byla přítomna jen rodina žalovaného, žalobci přítomni nebyli. Žalovaný jako účastník řízení vypověděl, že skutečnost, že žalobci mají připlocenou část pozemku náležející do jeho vlastnictví, sdělil žalobcům právě v souvislosti se sporem o vjezd na pozemek v roce 2018 nebo 2019. Dále poukázal na to, že v dědickém řízení po matce žalobců jméno FO byla zjišťována cena převáděných nemovitostí znaleckým posudkem, který spornou část pozemku žalovaného neoceňoval, také z toho žalobci museli poznat, že jim nenáleží. Přestože žalobci připojili k žalobě toliko zákres sporné části pozemku v katastrální mapě, a nikoliv geometrický plán, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je žaloba přesná a určitá, neboť identifikuje předmět sporu způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části pozemku se žaloba týká. Soud prvního stupně věc posuzoval podle ust. § 1089 a násl. zák. č. 89/2012, občanský zákoník (dále o. z.), tj. zkoumal zákonné podmínky řádného vydržení. Vyšel ze zjištění, že žalobci drželi spornou část pozemku č. parc. 816/2 od roku 2005, tedy od rozhodnutí nadepsaného soudu v dědickém řízení po jejich zesnulé matce jméno FO, až nejméně do roku 2019, kdy jim žalovaný sdělil po vzájemných konfliktech, že drží část jeho pozemku a chovali se k ní jako ke svému vlastnictví. Jejich držbu posoudil jako poctivou a pravou a zakládající se na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Poctivost držby žalobců spatřoval v tom, že žalobci poté, co nabyli své nemovitosti v k. ú. adresa v dědickém řízení po matce, začali je užívat v mezích oplocení, které zde bylo již od roku 1985. Toto oplocení pozemků bylo stavěno rodinnou žalobců společně s rodinou žalovaného, z čehož soud prvního stupně, na rozdíl od žalovaného, dovodil, že žalobcům nemohlo být zjevné, že by vykonávali právo, které jim nenáleží, když ani předchůdci žalovaného ničeho nenamítali. Soud prvního stupně z toho dovodil, že žalobci se sporné části pozemku neujali svémocně nebo lstí. Dospěl k závěru, že žalobci byli až do roku 2019 v přesvědčení, že spornou část pozemku užívají jako své vlastnictví získané na základě rozhodnutí nadepsaného soudu v dědickém řízení po matce. Co se týče námitky žalovaného, že sporná část pozemku nebyla zahrnuta do ocenění nemovitostí v k. ú. adresa, které žalobci zdědili po matce, pak i tuto skutečnost hodnotil soud prvního stupně ve prospěch žalobců, neboť bylo prokázáno, že znaleckým posudkem byl oceněn skleník a stromy na sporné části pozemku a předmětem ocenění bylo i oplocení na pozemku č. parc. 816/2, z čehož soud prvního stupně usoudil, že sám znalec musel předpokládat, že předmětem dědictví jsou pozemky v rámci oplocení. Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně podané žalobě vyhověl a určil, že žalobci jsou spoluvlastníky v rozsahu id. 1/2 pozemku č. parc. 816/2 v k. ú. adresa, jak je vyznačen na geometrickém plánu, který zadal v řízení zpracovat a označil ho za nedílnou součást rozsudku. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu odvoláním. Namítal, že držba sporného pozemku ze strany žalobců nebyla pravá, že žalobci nemohli být v dobré víře ve své vlastnictví sporného pozemku, a to přinejmenším od projednání dědictví po zemřelé matce, kdy ze spisu vedeného v dědickém řízení plyne, že sporná část pozemku byla v tomto znaleckém posudku zvýrazněna v katastrální mapě. Žalobci si tedy museli být podle žalovaného nutně vědomi, že jim sporný pozemek nepatří. Navrhoval změnu napadeného rozhodnutí tak, aby byla žaloba zamítnuta. Žalobci podali k odvolání žalovaného proti rozsudku vyjádření. Poukazovali na to, že znalecký posudek vyhotovený znalcem jméno FO v řízení o pozůstalosti po jejich matce žádný zákres oceňovaných nemovitostí ani snímek z katastrální mapy, na kterém by byl sporný pozemek zvýrazněn, neobsahuje. Jiný důkaz z dědického spisu žalovaný nenavrhoval. Z tohoto dědického spisu bylo provedeno k důkazu usnesení Okresního soudu adresa-jih ze dne datum, č. j. spisová značka, které žádné výměry pozemků, jež byly předmětem dědického řízení, neobsahovalo. Naopak jsou v něm uvedeny vedlejší stavby, venkovní úpravy a porosty a ty byly také ve znaleckém posudku znalcem oceněny. Žalobci nebyli upozorněni ze strany znalce, notáře ani ze strany svého otce, že by měla být připlocena část pozemku, která vlastnicky nepatřila jejich rodičům. Žalobci jsou přesvědčeni o tom, že v tomto případě je nutné, s ohledem k okolnostem nabytí sporné části předmětného pozemku a k chovaní rodinných příslušníků účastníků obou stran, kteří mimo jiné budovali společně oplocení pozemku žalobců tak, že zahrnovalo i spornou část pozemku žalobce, o níž se jedná, i skleník na tomto pozemku, posuzovat jejich držbu sporné časti pozemku jako držbu pravou a jejich jednáni jako omluvitelný omyl. Navrhovali proto potvrzení napadeného rozhodnutí. Předmětem přezkumu v odvolacím řízení bylo dále usnesení soudu prvního stupně z datum, jímž soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný z důvodu, že nebyl v řízení ve věci samé procesně úspěšný, je povinen zaplatit státem zálohované náklady na vypracování geometrického oddělovacího plánu v částce 3 470 Kč. Proti tomuto usnesení podal žalovaný rovněž odvolání. Namítal, že ke dni podání odvolání proti tomuto usnesení neobdržel písemné vyhotovení rozsudku, tedy ani nemohl proti tomuto rozsudku podat opravný prostředek, a proto uložení povinnosti k úhradě vzniklých nákladů pokládá za předčasné. Stejně jako i konstatování soudu prvního stupně o jeho neúspěchu ve věci. Navrhoval proto, aby odvolací soud předmětné usnesení zrušil. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně i napadené usnesení o náhradě státem zálohovaných nákladů včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobce proti rozsudku ve věci samé, ani jeho odvolání proti usnesení o povinnosti žalovaného uhradit státem zálohované náklady řízení, nejsou důvodná. Za situace, kdy žalobce tvrdí, že započal s držbou sporného pozemku současně s nabytím nemovitostí uvedených na LV č. hodnota v k. ú. adresa před účinností o. z., a to zčásti v roce 1993 v řízení o pozůstalosti po otci a ve zbývajícím rozsahu v roce 2005, kdy je získal v řízení o pozůstalosti po matce, pak měl soud prvního stupně posuzovat zákonné podmínky vydržení s odkazem na ust. § 3036 o. z., podle něhož se podle dosavadních právních předpisů posuzují až do svého zakončení všechny lhůty a doby, podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), neboť vydržecí doba započala žalobci běžet před datum, tj. před účinností o. z. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne datum, sp. zn. spisová značka konstatoval, že podle ustanovení z.č. 40/1964 Sb., obč. zák. se posuzuje nárok nejen tehdy, kdy k nabytí vlastnického práva vydržením došlo před datum, ale i v případě započetí běhu vydržecí doby před tímto datem. Nicméně to, že soud prvního stupně dovodil splnění podmínek vydržení podle § 1089 a násl. o. z. (poctivá a pravá držba zakládající se na právním důvodu a nepřerušené trvání držby přesahující dobu 10ti let – viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku), na výsledku rozhodnutí nic nemění, a to proto, že úprava zákonných podmínek vydržení obsažená v o. z. vychází z úpravy zák. č. 40/1964 Sb., obč. zák., právní úpravu v něm obsaženou podrobně rozvádí a naopak ještě zpřísňuje. Účelem vydržení je zajištění právní ochrany tomu subjektu, který věc dlouhodobě ovládá v dobré víře, že je jejím vlastníkem neboli tomu, kdo se o věc po určitou dobu stará v domnění, že s ní může nakládat jakožto vlastník. Podmínkou vydržení dle obč. zák. je oprávněná držba. Podle ust. § 130 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Při hodnocení dobré víry je třeba brát v úvahu „všechny okolnosti“, tzn. zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Soud prvního stupně v daném případě zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro posouzení, zda lze omyl žalovaného, že mu k pozemku parc. č. 138/2 náleží právo jakožto vlastníkovi, pokládat za omluvitelný, tedy takový, ke kterému došlo přesto, že žalobce (včetně právních předchůdců) postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. adresa víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (NS spisová značka, NS spisová značka, NS spisová značka). Soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil správné skutkové závěry a také s jeho právním hodnocením (toliko s výhradou k aplikaci o. z.), že jsou naplněny podmínky vydržení vlastnického práva žalobci k předmětnému pozemku, se odvolací soud ztotožňuje. Žalobci zdědili v roce 1993 a následně ve zbytku v roce 2005 nemovitosti, jejichž součástí v rámci oplocení byla i sporná část pozemku. V rámci toho oplocení, které bylo vystavěno v 80. letech, v podstatě v nezměněném rozsahu žalobci a jejich předchůdci pozemkovou parcelu užívali. Oplocení budovali otcové účastníků jako bratři. Předchůdci žalobců i žalobci sporný pozemek dlouhá léta užívali v dobré víře, že jim patří, aniž by proti tomu kdokoliv vznášel připomínky. Soud prvního stupně tedy dospěl ke správnému závěru, že žalobci se v posuzovaném případě držby sporné části pozemku neujali svémocně ani lstí, nelze jim vytýkat jakoukoliv nepoctivost či vloudění se do práv žalovaného. Jednalo se o rodinný majetek užívaný v tom rozsahu, jak bylo zbudováno oplocení před čtyřiceti lety. Žalobcům nemohlo být zjevné, že vykonávají právo, které jim nenáleží. adresa pozemků neposouvali, ale pokračovali v neměnném užívání rodinného majetku, tak, jak to bylo zavedeno desetiletí předtím. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně rovněž potud, že byly-li nemovitosti, které žalobci zdědili, v k. ú. adresa v rámci dědického řízení oceněny znaleckým posudkem, který výslovně neuváděl sporný pozemek, pak ani tato skutečnost sama o sobě nemohla vyvrátit přesvědčení žalobců o tom, že připlocená část pozemku je jejich vlastnictvím, zvláště, když posudek oceňoval skleník a stromy na sporné části pozemku a předmětem ocenění pak bylo i oplocení na pozemku parc. č. 816/2 v k. ú. adresa, z čehož by objektivně každý průměrný člověk (ust. § 4 odst. 1 o. z.) usuzoval, že předmětem dědictví jsou pozemky v rámci oplocení. Žalobcům lze podle obsahu připojeného spisu Okresního soudu adresa-jih sp. zn. spisová značka, týkajícího se řízení o pozůstalosti po jejich zesnulé matce jméno FO, přisvědčit, že znalecký posudek vyhotoveny znalcem jméno FO v tomto řízení žádný zákres oceňovaných nemovitostí ani snímek z katastrální mapy, na kterém by byl sporný pozemek zvýrazněn, neobsahuje. Bylo tedy prokázáno, že žalobci se chopili držby sporného pozemku v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem a takto ho užívali po celou desetiletou vydržecí dobu (počítáno od roku 2005) až minimálně do roku 2019, kdy byli žalovaným upozorněni na to, že mají zaplocenou část jeho pozemku. Soud prvního stupně tudíž postupoval správně, pokud s ohledem na výše uvedené podané žalobě vyhověl s tím, že vydrženou část pozemku č. parc. 816/2 v k. ú. adresa nechal vyznačit v geometrickém plánu, který označil za nedílnou součást rozsudku tak, aby se rozsudek mohl stát podkladem pro vklad vlastnického práva žalobců ke spornému pozemku do katastru nemovitostí. Odvolací soud pokládá rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a zákonu odpovídající, a proto ho podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení. K námitkám žalovaného proti usnesení o povinnosti žalovaného k náhradě státem zálohovaných nákladů řízení zbývá konstatovat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je konstitutivní, teprve jím nárok na náhradu nákladů řízení vzniká, proto se musí vykonatelnost samostatného usnesení odvíjet od jeho právní moci, i když bylo např. o výši nákladů rozhodnuto samostatně. Nárok na náhradu nákladů řízení je jako procesní nárok závislý na rozhodnutí ve věci samé, a proto platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nevznikne ani právo na náhradu nákladů řízení. Také rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného k náhradě státem zálohovaných nákladů řízení, které vychází z ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., tedy neúspěchu žalovaného v řízení, proto odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, a proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přísluší žalobcům. Žalobci uplatnili v odvolacím řízení nárok na náhradu nákladů právního zastoupení za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě mimosmluvní odměny za každý z těchto úkonů dle ust. § 7 ve spojení s ust. § 12 odst. 4 a. t. po 4 960 Kč, dále náhradu dvou režijních paušálů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t. a náhradu jízdného za cestu automobilem k odvolacímu jednání na trase adresa a zpět za 126 km v celkové výši 1 208,79 Kč při sazbě základní náhrady dle vyhl. č. 398/2023 Sb. a spotřebě nafty 6 l/100 km v ceně dle téhož předpisu, a dále náhradu za ztrátu času za 4 půlhodiny strávené na cestě, tj. 4 x 100 Kč dle ust. § 14 odst. 3 a. t., to vše s DPH 21 %, celkem 14 676 Kč., které je žalovaný povinen zaplatit žalobcům v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a k rukám jejich zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku je za podmínek ust. § 237 o. s. ř. přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, a to do dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím soudu prvního stupně.