13 Co 639/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Hejdukové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Jméno žalované , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 111 456 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově, č. j. 23 C 79/2023-160, ze dne 6. 3. 2024

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výrocích II a III, potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 2 444 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na vydání ve věci rozsudku pro uznání (výrok I), rovněž zamítl žalobu ve věci samé na zaplacení částky 111 456 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 111 456 Kč od 15. 8. 2023 do zaplacení (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Soud dospěl k závěru, že průtažné řízení v celkové délce 4 roky a 6 měsíců nelze v projednávané věci hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé. Z hlediska složitosti průtažného řízení byla na několika instancích řešena celospolečensky významná právní otázka, která do té doby nebyla na úrovni nejvyšších soudů řešena. Z hlediska postupu příslušných orgánů veřejné moci tyto činily jednotlivé úkony bez zbytečných průtahů, konzistentně a v časové souslednosti, vyjma nesprávného postupu Odvolacího finančního ředitelství, který představoval ojedinělý průtah v rámci čtyř měsíců. Svým chováním však žalobce přispěl k prodloužení celkové délky řízení o řádově více měsíců, než kolik činilo pochybení Odvolacího finančního ředitelství, přičemž význam průtažného řízení pro žalobce považoval soud za standardní. Při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že při úvaze o nepřiměřenosti délky řízení je třeba jednotlivá kritéria posuzovat ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018), má soud za to, že nedošlo ze strany příslušných orgánů veřejné moci k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, když průtažné řízení jako celek odpovídalo dobou svého trvání času, v němž bylo možné ukončení průtažného řízení, s ohledem na shora popsané okolnosti, očekávat (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009). Soud proto nárok žalobce na úhradu částky 111 456 Kč s příslušenstvím ve výroku II tohoto rozsudku zamítl, a s přihlédnutím na úspěch žalované v řízení jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení.

2. Ve včasném odvolání vyjádřil žalobce nesouhlas s výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně. Měl za to, že mu náleží odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení, jemuž byl podroben. Přitom předmětem sporu byla jednoduchá právní otázka, která spočívala v tom, zda měl podat žalobce kontrolní hlášení ve formátu pdf či ve formátu xml. Tím, že žalobce podal kontrolní hlášení v pdf nezpůsobil nikomu žádnou újmu, ani komplikaci či obtíž. Daňové orgány potrestaly žalobce jen za to, že nezvolil pro hlášení formu, kterou považovaly za jedině možnou. Nakonec tento závěr ve správním řízení neobstál. Za nepřiměřený lze považovat postup, kdy věc byla řešena před třemi státními orgány, po dobu 4 roků a 6 měsíců. Nepřiznání žalobci náhrady nemajetkové újmy popírá právo na odškodnění, takové rozhodnutí je nespravedlivé a vyprazdňuje zákonem upravený institut náhrady škody. Nelze však přehlédnout, že rozhodnutím soudu bylo pominuto ústavně zaručené právo žalobce na odškodnění za újmu mu způsobenou státem v průtažném řízení. Celé průtažné řízení zavinily daňové orgány, když přestupkově stíhaly nevinnou osobu, k čemuž přistoupila i tzv. kvalifikovaná kasace (popsaná v bodě 126 napadeného rozhodnutí). K nepřiměřené délce řízení přispěly větší měrou daňové orgány, než složitost věci, z uvedeného důvodu pak nelze neodškodnit žalobce z titulu náhrady nemajetkové újmy. V roce, kdy byl žalobce ve správním řízení sankcionován pokutou 50 000 Kč, neměl jako podnikatel žádný výdělek, proto uvedený postih byl pro něho existenčně zásadní, zvláště pak, byla-li pokuta vymáhána exekučně. S uvedenou argumentací navrhl žalobce změnu odvoláním napadených výroků II a III tak, že mu přizná odvolací soud žalobou uplatněný nárok v plném rozsahu, jakož i náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaná, jež se ztotožnila s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhla jeho potvrzení a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně podle ní naprosto precizně popsal všechny pro danou věc rozhodné skutečnosti, vypořádal se se všemi aspekty uplatněné žaloby, přičemž své závěry v odůvodnění rozsudku náležitě, logicky a přesvědčivě vyložil. Pokud žalobce ve svých podáních neustále hovoří o nezákonném stíhání, je třeba zdůraznit, že v tomto řízení nepožaduje náhradu újmy za nezákonné rozhodnutí, ale za nepřiměřenou délku řízení. Tyto dva instituty pak nelze směšovat.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), přihlédl k obsahu podání účastníků, a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro náležité posouzení věci, potřeba dalšího dokazování v řízení nevyvstala, a ani nebyla namítána pro odvolací řízení některým z účastníků. Právní posouzení věci bylo podřazeno pod přiléhavé ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, soud přihlédl k Listině základních práv a svobod a k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (body 85 – 93 napadeného rozsudku), řídil se rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, zejména stanoviskem Cpjn 206/2010, jakož přihlédl i k rozhodnutím Ústavního soudu, a poté dospěl k takovým skutkovým a právním závěrům, jež vedly k zamítnutí žaloby na odškodnění žalobce za průtahy ve správním (soudním) řízení ohledně uložené sankce za nedodržení správními orgány požadované formy kontrolního hlášení podle zákona o DPH. Žalobce v odvolání odkazuje na skutečnosti rozhodné, na nichž postavil žalobní návrh, jež se staly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, a s nimiž se tento soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, navíc zvýrazňuje ústavní rámec řešené sporné záležitosti a namítá rozpornost napadeného rozsudku s ústavním pořádkem.

6. Rozsudek soudu prvního stupně považuje odvolací soud za věcně správný a náležitě odůvodněný, k němuž nemá výhrady, přičemž lze z něho vycházet i při interpretaci závěrů odvolacího soudu, a pakliže se napadené rozhodnutí zcela vypořádalo se žalobní argumentací, je možno na ně také odkázat v podrobnostech.

7. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je nutno vztáhnout také na veškerá správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20).

8. Předmětem projednávaného řízení je tvrzená náhrada nemajetkové újmy žalobce způsobené mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce průtažného řízení, které se, zjednodušeně řečeno, týkalo kontrolního hlášení žalobce ve smyslu § 101c a násl. zákona č. 235/2004 Sb., zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019. V průtažném řízení probíhajícím před správcem daně, následně před Odvolacím finančním ředitelstvím, Krajským soudem v Plzni, Nejvyšším správním soudem, a opětovně Odvolacím finančním ředitelstvím a Krajským soudem v Plzni, Nejvyšším správním soudem a konečně Odvolacím finančním ředitelstvím, se tak jednalo o daňové řízení s navazujícím řízením soudním.

9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že průtažné řízení je nutno posoudit jako řízení, jehož předmětem od samého počátku bylo základní právo nebo svoboda. Proto je i nutné toto řízení chápat jako jeden celek, jediné řízení, na jehož přiměřenou délku svědčilo žalobci právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020).

10. Dále je třeba konstatovat, že odškodnění v případě neprojednání věci v přiměřené lhůtě zahrnuje odškodnění nemateriální újmy, která byla způsobena výkonem veřejné moci, přičemž v souvislosti s délkou řízení jde především o stav nejistoty a nepříznivé působení dlouhotrvajícího sporu do osobnostní sféry žalobce. Uvedená nemajetková újma je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou, coby rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, a proto se v určitém základním rozsahu předpokládají (srovnej stanovisko Cpjn 206/2010).

11. Přiměřenost délky řízení však závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována, nikoliv odškodňování žalobce za jednotlivý průtah v řízení (srovnej stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (např. nečinnost soudu prvního stupně způsobená připojením k jinému spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem) nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není tedy možné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, ale je třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již při samotném posouzení přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění) je třeba vycházet z kritérií příkladmo stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení zásady rychlosti řízení tak lze považovat jen takový postup soudu (případně jiných příslušných orgánů veřejné moci), kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení příslušných orgánů v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany žalobce či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu, respektive příslušných orgánů veřejné moci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).

12. Předmětné průtažné řízení bylo zahájeno dne 2. 8. 2018 a skončilo dne 24. 2. 2023. Trvalo tedy 4 roky a 6 měsíců (viz bod 102).

13. Při posuzování přiměřenosti délky průtažného řízení je nutno vzít v úvahu dvě (často protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo žalobce, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. § 2 o. s. ř., § 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, § 5 odst. 3 daňového řádu). Jak již bylo zdůrazněno, je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

14. Nutno připomenout, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet nejen ze samotné délky řízení, ale také z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřenosti zadostiučinění, a sice ze složitosti případu, chování žalobce, postupu příslušných orgánů a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz stanovisko Cpjn 206/2010).

15. Pokud jde o složitost ve správním řízení řešeného případu, lze přisvědčit soudu prvního stupně, že průtažné řízení nebylo komplikované po skutkové stránce, ale jeho složitost byla spojena s právním hodnocením věci.

16. Předně je třeba připomenout, že se v průtažném řízení jednalo o řízení daňové s navazujícím soudním přezkumem, přičemž ve věci rozhodoval nejen správce daně, ale celkem třikrát také Odvolací finanční ředitelství, dvakrát Krajský soud v Plzni a konečně také dvakrát Nejvyšší správní soud. V průtažném řízení tak došlo k maximálnímu využití všech instancí (vyjma Ústavního soudu), které v rámci průtažného řízení mohly být využity, a to dokonce opakovaně. Nejvyšší soud výslovně uvádí, že pro složitost věci svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována, s přihlédnutím k případnému předcházejícímu řízení před správním orgánem, jsou-li předmětem jeho rozhodování stejná práva a povinnosti, která jsou následně předmětem soudního řízení tak, jako tomu bylo v konkrétním případě. Řízení ve více instancích totiž obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci další přezkumné instanci, pro její přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Jinými slovy řečeno, s rostoucím počtem soudních instancí, popřípadě stupňů jiných orgánů veřejné moci, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010).

17. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – má za to, že nelze mít pochybnosti o právní složitosti předmětného řízení, a to nejen s ohledem na počet instancí, které byly v průtažném řízení zainteresovány, ale také s ohledem na skutečnost, že se v průtažném řízení rozhodovalo o (z hlediska vrcholných soudů) do té doby neuceleném výkladu formátu a struktury kontrolního hlášení ve smyslu § 101c a násl. zákona o DPH, tedy o významném (a v kontextu jeho začlenění do tuzemské právní úpravy relativně novém) „nástroji státu“ sloužícímu k identifikaci rizikových spojení plátců, kteří neoprávněně krátí daň a uplatňují nárok na odpočet daně, kterou však jiný článek řetězce neodvedl. Právě z absence této sjednocující judikatury přirozeně vyvstala potřeba řešení předmětné problematiky na nejvyšších soudních úrovních.

18. Soud prvního stupně se podrobně a odpovídajícím způsobem vypořádal s danou problematikou v bodech 106 až 122 napadeného rozsudku, přičemž odvolací soud v dalším odkazuje na tuto věcně správnou argumentaci.

19. V průběhu celého průtažného řízení činily správní orgány a soudy jednotlivé úkony bez zbytečných průtahů, konzistentně a v časové souslednosti, a to v řádu jednotek dnů či týdnů (viz popis uvedený v bodě 124 napadeného rozsudku). Některé z úkonů správce daně byly dokonce činěny nad rámec jeho povinností, a to se záměrem jednat ve prospěch žalobce (bod 125).

20. Nicméně, soud prvního stupně správně vytkl posuzovanému řízení průtah, spojený s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. 8. 2019, č. j. 32178/19/5100-41452-712079, když uvedené rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2019, č. j. 30 Af 22/2019-50, z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti zrušeno a věc byla vrácena Odvolacímu finančnímu ředitelství zpět k dalšímu řízení. Uvedenou situaci je tak třeba skutečně považovat za nesprávný postup orgánů veřejné moci, který v konkrétním případě představoval prodloužení průtažného řízení (včetně navazujícího řízení o kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství vedeného pod sp. zn. 6 Afs 277/2019) o přibližně čtyři měsíce. Přesto, i při porovnání této prodlevy s průtahem v řízení zapříčiněným samotným žalobcem (bod 129, 132 až 138), nelze považovat zmíněné pochybení za natolik závažné, aby vedlo k odškodnění se závěrem o nepřiměřené délce průtažného řízení. Nakonec jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).

21. Neoprávněnou byla rovněž shledána výtka o průtazích v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném pod sp. zn. 2 Afs 395/2020. Soud prvního stupně podrobně popsal průběh řízení, postup účastníků v něm a Nejvyšším správním soudem činěné jednotlivé úkony (bod 128), které směřovaly ke kompletaci spisu, opatřování stanovisek a poskytnutí procesního poučení, když tyto úkony byly prováděny bezodkladně, plynule a konzistentně. Pokud ve spise za dobu od 23. 3. 2021 do 7. 9. 2022 nejsou zachyceny záznamy odkazující na konkrétní postup Nejvyššího správního soudu, nebyl tento stav považován za odškodnitelný průtah, když bylo akcentováno, že správní soud rozhodoval ve věci s významným celospolečenským dopadem, a do té doby na úrovni nejvyšších soudů neřešené. Dále lze z postupu Nejvyššího správního soudu dovodit, že tento bez jakéhokoliv odkladu po zahájení řízení soustavně činil v řízení jednotlivé úkony tak, aby mohl ve věci rozhodnout, přičemž avizovaná zdánlivá nečinnost nenastala mezi těmito jednotlivými úkony, ale až poté, co měl Nejvyšší správní soud učiněny všechny „přípravné“ úkony a měl k dispozici kompletní spisový materiál. Lze mít za to, že popsaný postup Nejvyššího správního soudu nelze zaměňovat s jeho zdánlivou nečinností, kdy se jako zcela legitimní jeví možnost Nejvyššího správního soudu, zejména v řešení právně významných otázek, na promyšlení rozhodnutí v dané věci. Celková délka tohoto řízení před Nejvyšším správním soudem pak činila 2 roky a 2 měsíce (od 14. 12. 2020, kdy byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena kasační stížnost žalobce do 10. 2. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2023, č. j. 2 Afs 395/2020-55). Do běhu doby trvání tohoto řízení se promítl také postup žalobce při odstraňování nedostatku povinného zastoupení v dovolacím řízení a rozšíření argumentace kasační stížnosti žalobce (bod 129). Z uvedeného vyplývá, že délka řízení před Nejvyšším správním soudem v tomto případě nebyla ovlivněna jen složitostí řešené problematiky, ale rovněž chováním žalobce, který po více než roce a půl, co bylo předmětné kasační řízení vedeno, rozšířil svoji stížnostní argumentaci. Jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá trvání času, v němž je možno očekávat skončení řízení. Pokud jde o řízení před Nejvyšším správním soudem sp. zn. 2 Afs 395/2020, jeho délka trvání 2 roky a 2 měsíce, v kontextu výše uvedeného, nepředstavuje nepřiměřený průtah řízení.

22. S přihlédnutím ke sděleným skutečnostem je také možno konstatovat, že průtažné řízení v celkové délce 4 roky a 6 měsíců nelze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, i s ohledem na počet řízení proběhlých v této věci před správcem daně, správními a soudními orgány, ale rovněž při zohlednění podílu žalobce na prodlužování řízení v délce několika měsíců, jak vyplynulo ze zjištění popsaných v bodě 129 a 132 až 138 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

23. Pokud jde o význam průtažného řízení pro žalobce, i zde odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že se jedná o zcela standardní věc.

24. Žalobce tvrdil zvýšený význam průtažného řízení pro jeho osobu, který odvozoval především ze skutečnosti, že ve věci byl vydán platební výměr, který byl exekučně vymáhán, a to i přes to, že žalobce byl osobou povinnou k výživě nezletilých dětí, přičemž za rok 2021 měl ztrátu z pronájmu ve výši 382 803 Kč a příjem ze zaměstnání ve výši 18 500 Kč hrubého měsíčně.

25. Skutečnosti, že žalobci byla v daňovém řízení uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, která byla exekučně vymáhána, případně, že žalobce dosahoval za rok 2021 předestřené ztráty z pronájmu či výše specifikovaného výdělku či že byl osobou žijící ve společné domácnosti se dvěma nezletilými dětmi, samy o sobě bez dalšího neznamenají automatickou presumpci zvýšeného významu řízení pro žalobce.

26. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, případně taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu nad rámec této obecné presumpce tvrdí a prokazuje poškozený (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).

27. V posuzované věci se však nejedná o žádnou z uvedených okolností, jež by v obecné rovině svědčila o zvýšeném významu průtažného řízení pro žalobce.

28. Vzhledem k tomu, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, kterého se žalobce dovolává, nelze mít zamítavý rozsudek za rozporný s ústavním pořádkem.

29. Veden těmito závěry, odvolací soud potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonný.

30. Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované přiznal odvolací soud proti žalobci právo na náhradu těchto nákladů ve výši 2 444 Kč, jež sestává z paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve výši 900 Kč a z náhrady cestovného za jízdu vykonanou vozidlem z Prahy do Plzně a zpět ve výši 1 544 Kč. Lhůta ke splnění této platební povinnosti byla stanovena do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.