13 Co 762/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátkou Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: za účasti vedlejšího účastníka: Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 , a.s., Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 1/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 1/0 zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0 o zaplacení částky 5 067 794 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. 6. 2024, č. j. 9 C 266/2023-388 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady odvolacího řízení, a to každému v částce 14 132,80 Kč, ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právních zástupců. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném náhrady nemajetkové újmy odpovídající bolestnému v částce 250 000 Kč s příslušenstvím, ztížení společenského uplatnění v částce 4 000 000 Kč s příslušenstvím a další nemajetkové újmě v částce 102 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále náhrady účelně vynaložených nákladů léčení v částce 174 178 Kč s příslušenstvím (výrok II) a náhrady za ztrátu na výdělku v částce 541 116 Kč s příslušenstvím (výrok III). Dále rozhodl, že se žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se stal dne 16. 7. 2022 během rekreační procházky v , jméno FO, úraz, kdy našlápl na kamennou klenbu propustku, jímž protékal potok pod komunikací ve vlastnictví žalovaného, betonová klenba se s ním utrhla a žalobce spadl do potoka. V důsledku pádu utrpěl závažné poškození míchy, se kterým byl ¾ roku hospitalizován a následně mu bylo předepsáno domácí ošetření. Propustek, z jehož betonové římsy žalobce spadl do potoka, představuje podle ust. § 12 odst. 1 písm. b) zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, součást místní komunikace ve vlastnictví žalovaného a vlastníkem propustku je proto žalovaný, po kterém proto žalobce uplatňoval v předchozím odstavci specifikované nároky z titulu jeho odpovědnosti za závadu ve schůdnosti komunikace. Žalovaný ani vedlejší účastník na jeho straně nároky žalobce neuznali. Namítali, že propustek není určen k chůzi, je mimo část komunikace určenou k chůzi, a proto není možné závadu propustku pokládat za závadu ve schůdnosti komunikace. Škoda je podle žalovaného i vedlejšího účastníka důsledkem stavebního stavu propustku a na ten se odpovědnost žalovaného podle ust. § 27 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nevztahuje. Podle žalovaného i vedlejšího účastníka se žalobci úraz stal proto, že se pohyboval mimo vozovku a nevěnoval pozornost tomu, kam vstupuje. Soud prvního stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování včetně šetření na místě, kde k úrazu došlo. Předně zaměřil pozornost na objasnění mechaniky úrazového děje a v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. I ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016) směřoval dokazování dále ke zjištění, do jaké míry se sám žalobce zasadil o to, aby úrazu předešel, a na zjištění, v jaké míře k úrazu přispěl vlastník komunikace. Pokud se týče vlastníka komunikace, soud prvního stupně nezjistil žádné jeho pochybení při údržbě komunikace. K důkazu byl konstatován plán údržby a dále byl vyslechnut jako svědek vedoucí majetkového odboru , právnická osoba, v , jméno FO, , jméno FO, . Ten popsal, jak technické služby žalovaného zajišťují údržbu komunikace v zimě i v létě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že to byl sám žalobce, kdo si přivodil újmu tím, že se pohyboval na hraně propustku, který není určen primárně k chůzi. Nedostál tak své povinnosti přizpůsobit pohyb prostředí, které si vyhledal mimo vozovku a nechoval se tak, aby předešel úrazu. Soud prvního stupně dále poukázal na nevhodnou volbu obuvi žalobcem pro pohyb v posuzovaném terénu. K objasnění vlastního mechanismu vzniku úrazu soud prvního stupně vyslechl žalovaného jako účastníka řízení, dále vyslechl jako svědka , jméno FO, , která pád žalobce jako náhodná kolemjdoucí viděla, a provedl místní šetření na místě, kde k úrazu došlo. K dispozici měl i celou řadou fotografií z místa úrazu předložených žalobcem. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že je vyloučené, aby k pádu žalobce došlo tak, jak uváděl. Žalobce k vlastnímu průběhu úrazového děje vypověděl jako účastník řízení, že šel s manželkou a vnučkami na výlet ze , jméno FO, směrem na , adresa, . V místním muzeu se dozvěděl, že se v okolí , jméno FO, vyskytují bobři a chtěl se podívat, jestli na potoce, který viděl ze silnice, nebude bobří hrad. Pravou nohou stoupl na betonovou římsu propustku, a přitom měl jednu nohu na vozovce. Pak se s ním propustek zřítil a on spadl do potoka. Soud prvního stupně na místním šetření zjistil, že mezi vozovkou a betonovou římsou propustku, jejíž část se vylomila, se nachází travnatý pás široký několik desítek centimetrů. Poté, co situaci zhlédl na místním šetření, dospěl k závěru, že žalobce se nikdy na místo, kde se mu podle jeho výpovědi úraz stal, nemohl dostat tím způsobem, že by stál jednou nohou na silnici a druhou šlápl na betonovou římsu můstku. Musel nejdříve přejít oběma nohama na travnatý pás. Na místním šetření tedy dospěl soud prvního stupně k závěru, že k pádu žalobce muselo dojít jinak, než sám uvádí, že nemohla nastat situace, že by chodec ze silnice stoupnul přímo na betonovou římsu propustku. Dále soud prvního stupně poukázal na svědeckou výpověď , jméno FO, a její čestné prohlášení, ve kterém uvedla, že viděla, jak žalobce padá pravým bokem kolmo do potoka a že měl hlavu po proudu. Pokud však žalobce měl hlavu na po proudu, což bylo zachyceno i na fotografiích, musel podle závěrů soudu prvního stupně ležet na levém boku. Nemohla nastat situace, že by žalobce měl hlavu po proudu potoka a současně ležel na pravém boku. Při místním šetření dospěl soud prvního stupně k závěru, že pokud se svědkyně , jméno FO, nacházela v místě, na které při místním šetření označila, pak lze pochybovat o tom, že z něj vůbec mohla pád žalobce do potoka vidět. Dále poukázal soud prvního stupně na rozpory ve výpovědích žalobce týkajících se vegetace v okolí betonové římsy v době jeho pádu. Žalobce při účastnickém výslechu uváděl, že v místě byla krátká tráva, při místním šetření ale uvedl, že místo bylo celé zarostlé kopřivami, což následně potvrdila i svědkyně , jméno FO, . Tvrzení žalobce ohledně bujné vegetace však neodpovídalo tomu, co zjistil soud prvního stupně z fotografií, které žalobce předložil. Zarostlá byla druhá strana propustku, ze které žalobce nespadl. Naopak na straně, kde žalobce spadl do potoka, bylo z fotografií patrné, že je kolem silnice posekaný pruh trávy a že tudíž žalovaný věnoval pozornost letní údržbě silnice, což vypověděl jako svědek také , jméno FO, , vedoucího majetkového odboru , právnická osoba, v , jméno FO, . Soud prvního stupně po zhodnocení rozhodných okolností vzniku úrazu dospěl k závěru, že žalobce si přivodil újmu sám tím, že se pohyboval na hraně propustku, který není určen k chůzi a nedostál tak své povinnosti počínat si tak, aby předešel úrazu. Proto dospěl k závěru, že základ odpovědnosti žalovaného za újmu, která úrazem žalobci vznikla, není dán a žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky včetně vedlejšího pak rozhodl podle ust. § 150 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal se zdůvodněním, že by bylo s ohledem na zdravotní postižení žalobce a skutečnost, že není v důsledku úrazu pracovně zařazen, rozhodnutí podle zásad procesního úspěchu pro něho nepřiměřenou tvrdostí. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu a vedlejší účastník ve výroku IV o nákladech řízení včasným odvoláním. Žalobce vytýkal soudu prvního stupně, že přehnaně formalisticky řešil dílčí rozpory ve výpovědi jeho a svědkyně , jméno FO, a nezohlednil časový odstup jejich výpovědi od vlastní nehody. Podle žalobce je jedno, spadl-li na pravý nebo levý bok, za podstatné pokládá, že spadl tak nešťastně, že ho to poznamenalo na celý život. Má za to, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval jeho výpověď při místním šetření. Uváděl-li na místním šetření, že místo bylo celé zarostlé kopřivami, myslel tím břehy potoka. Dále je toho názoru, že soud prvního stupně se při výslechu svědka , jméno FO, , vedoucího majetkového odboru , právnická osoba, v , jméno FO, , nesprávně zaměřil na údržbu okolí propustku, místo aby zjišťoval, jakým způsobem žalovaný kontroluje technický a stavební stav propustku. Posuzování jeho obuvi v době úrazu pokládá za úsměvné, neboť samotná obuv neměla žádný vliv na předmětný pád. K pádu by došlo, ať by měl pantofle nebo holínky. Neuklouznul na povrchu, nýbrž se pod ním sesunul odlomený kus betonové římsy propustku, který nevydržel jeho tíhu. Poškození betonové římsy nebylo vidět, neměl žádnou možnost, jak poškození zjistit a úrazu předejít. Pokud by žalovaný nechtěl, aby se na místo vstupovalo, měl místo opatřit zábradlím tak, jako to posléze po úrazu udělal. Navrhoval zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ve věci sp. zn. 25 Cdo 2295/2019 posuzoval případ, kdy se žalobce pohyboval mimo komunikaci po nezpevněné a zatravněné krajnici, tedy v místech, která nejsou určena pro chůzi. V takovém případě neshledal Nejvyšší soud odpovědnost vlastníka komunikace za závadu ve schůdnosti s tím, že za těchto okolností mohl žalobce při dostatečné obezřetnosti předpokládat, že se v takových místech mohou vyskytnout nečekané překážky a měl tomu svůj pohyb přizpůsobit. Nejvyšší soud uzavřel, že překážky vyskytující se v místech neurčených pro chůzi nemohou založit odpovědnost majitele komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti. Žalovaný poukazoval na to, že propustek se nachází mimo část komunikace určenou pro pohyb chodců. Má za to, že ve světle dané skutečnosti pozbývá další smysl argumentace v tom smyslu, zda byl propustek zarostlý a nebyl tak vidět, anebo, zda nebyl zarostlý, neboť v každém případě byl mimo komunikaci určenou pro pohyb chodců. Obdobně se vyjádřil k odvolání žalobce také vedlejší účastník. Dle jeho názoru, pohyboval-li se žalobce mimo vyznačenou komunikaci, jde to k jeho tíži a nemohlo se jednat o závadu ve schůdnosti. Také on navrhoval potvrzení napadeného rozhodnutí. Vedlejší účastník v odvolání do nákladového výroku IV namítl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval tíživými materiálními poměry žalobce, aniž by je v řízení zjišťoval, a aniž by bylo ze strany žalobce k jeho majetkovým poměrům cokoliv relevantního tvrzeno. Pokud pak soud prvního stupně shledal řadu tvrzení žalobce rozpornou a dovodil z toho, k pádu žalobce muselo dojít jinak, než žalobce tvrdí, tj. že žalobce neuvedl pravdu ohledně úrazového děje, měl danou skutečnost podle vedlejšího účastníka promítnout do rozhodování o nákladech řízení. Navrhoval, aby proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku IV změnil a přiznal mu plnou náhradu nákladů řízení. Žalobce se k odvolání vedlejšího účastníka do nákladového výroku vymezil ve svém odvolání do věci samé. Namítal, že je obecně známo, že vedlejší účastník má rozsáhlé právní oddělení, a proto bylo jeho zastoupení advokátem neúčelně vynaloženým nákladem řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce ani vedlejšího účastníka není důvodné. Soud prvního stupně rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a také s jeho právními závěry se odvolací soud ztotožňuje. Odvolací soud souhlasí s argumentací žalované strany, že poškození betonové římsy propustku nepředstavuje závadu ve schůdnosti podle ust. § 26 odst. 7 zák. č.13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nemůže tak založit objektivní odpovědnost žalovaného za vznik škody ve smyslu ust. § 27 odst. 3 téhož zákona. Poškození propustku je jistě nedostatkem, avšak s ohledem na místo, kde se tento nedostatek nacházel (zcela mimo komunikaci), nelze dovodit, že se jednalo o závadu ve schůdnosti komunikace. Závadou ve schůdnosti pozemní komunikace podle § 26 odst. 7 zák. č.13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. V projednávané věci se žalobce pohyboval mimo komunikaci, tedy v místech, která primárně nejsou určena pro chůzi. Nebylo zjištěno, že by žalobce měl konkrétní věcný důvod pro vstup na římsu propustku, např. z důvodu průjezdu vozidel, aby se jim vyhnul. Sám žalobce před soudem prvního stupně vypověděl, že v době předcházející pádu nebyl na komunikaci žádný provoz a z fotografií předložených žalobcem nevyplývá, že by do vozovky zasahovala vegetace, které by se musel žalobce vstupem na travnatý pás, pod nímž se propustek nacházel, vyhýbat. Za těchto okolností žalobce mohl při dostatečné obezřetnosti předpokládat, že vstupuje-li do prostoru, který není určen ke schůdnosti, mohou se zde vyskytnout nečekané překážky a měl tomu přizpůsobit své jednání. V daném případě nepřichází v úvahu ani odpovědnost žalovaného za porušení prevenční povinnosti vlastníka komunikace a jejího příslušenství ve smyslu ust. § 2900 a násl. o. z. Obecná prevenční povinnost není bezbřehá, nýbrž zahrnuje jen taková opatření, která lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat. Žalobcem prosazovaný názor, že lze po žalovaném jako vlastníkovi komunikace požadovat, aby udržoval ve schůdném stavu propustek, který není určen k tomu, aby se na něj vstupovalo, takovým opatřením, které lze rozumně požadovat, není. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně potud, že žalobce si přivodil újmu sám tím, že se pohyboval na hraně propustku, který není určen k tomu, aby se na něj stoupalo, nedostál své povinnosti přizpůsobit pohyb prostředí, které si vyhledal mimo vozovku a nechoval se tak, aby předešel úrazu. Soud prvního stupně zcela jasně vyložil důvody, na kterých založil své rozhodnutí, s námitkami žalobce, že hodnotil důkazy včetně jeho účastnické výpovědi přehnaně formalisticky, se odvolací soud neztotožňuje. Pokud tedy soud prvního stupně žalobě nevyhověl a zamítl ji se zdůvodněním, že základ nároku není dán, považuje odvolací soud jeho rozhodnutí za věcně správné a zákonné, a proto ho podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Co se týče výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, vedlejšímu účastníku nelze přisvědčit, že by soud prvního stupně majetkové poměry žalobce nezjišťoval. Z připojeného spisu soudu prvního stupně sp. zn. 15 Nc 1/2023 vyplývá, že majetkové poměry žalobce byly podrobně zjištěny v řízení o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení bezplatného právního zástupce podle ust. § 30 o. s. ř. Bylo zjištěno, že jediným příjmem žalobce je jeho starobní důchod v částce 20 574 Kč měsíčně, ze kterého platí měsíčně výživné na nezletilou dceru ve výši 4 000 Kč, příspěvek na bydlení ve výši 3 300 Kč a telefon ve výši 968 Kč. Kromě jednoho lesního a dvou zemědělských pozemků, osobního automobilu , jméno FO, , jméno FO, roku výroby 2011 a úspor na účtu ve výši cca 44 300 Kč nemá majetek větší hodnoty. V důsledku úrazu není schopen pracovat. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně potud, že závažné zdravotní problémy, nemajetnost a omezené možnosti výdělku žalobce po úrazu odůvodňují výjimečné rozhodnutí o nákladech řízení předpokládané v ust. § 150 o. s. ř. Takové rozhodnutí nemůže v daném případě žalovaného ani vedlejšího účastníka nepřiměřeně poškodit, neboť oba představují korporace s rozpočtem, pro který náhrada nákladů vynaložených v tomto řízení není zásadní zátěží. Odvolací soud proto postupoval také ve vztahu k nákladovému výroku IV tak, že ho za podmínek ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný a zákonný potvrdil. Ani při rozhodování o nákladech odvolacího řízení nemohl odvolací soud rezignovat na zjištění o tíživé materiální situaci žalobce, která nadále přetrvává ve stejné nebo dokonce vyšší intenzitě než v řízení před soudem prvního stupně a je traumatizující následkem úrazu, který provází žalobce do současné doby. Odvolací soud však současně hodnotil i to, že důvody, pro které soud prvního stupně přistoupil k zamítnutí žaloby, byly v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesvědčivě a srozumitelně vyjádřeny a žalobce mohl poznat, že jeho odvolání je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, které vyvolá jen další náklady řízení. Proto odvolací soud za podmínek ust. § 224 ve spojení s ust. § 150 o. s. ř. jinak procesně zcela úspěšnému žalovanému i vedlejšímu účastníkovi přiznal nárok na náhradu alespoň 50 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalovanému i vedlejšímu účastníkovi náleží v odvolacím řízení náhrada nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání před odvolacím soudem). Podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) a. t. se za tarifní hodnotu při uplatňování nároku na náhradu nemajetkové újmy (bolestné, ztížení společenského uplatnění a další nemajetková újma) považuje částka 50 000 Kč. Žalobce se vedle náhrady nemajetkové újmy domáhal i náhrady nákladů léčení v částce 174 178 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku v částce 541 116 Kč. Podle ust. § 12 odst. 3 a. t. se při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Vzhledem k uvedenému odměna advokáta za jeden úkon právní služby byla v případě žalovaného i vedlejšího účastníka stanovena v částce 11 380 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč nemajetková újma + 174 178 Kč náklady léčení + 541 116 Kč náhrada za ztrátu na výdělku = 765 294 Kč). Dále náleží žalovanému i vedlejšímu účastníkovi ke každému ze dvou výše specifikovaných úkonů právní služby režijní paušál po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t. a DPH 21 %. Celkem tak činí náhrada nákladů právního zastoupení žalovaného i vedlejšího účastníka v odvolacím řízení 28 265,60 Kč. Z této částky pak bylo žalovanému i vedlejšímu účastníkovi přiznáno 50 %, tj. 14 132,80 Kč. Tuto částku uložil odvolací soud žalobci uhradit žalovanému i vedlejšímu účastníkovi k rukám jejich právního zástupce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) v prodloužené pariční lhůtě jednoho měsíce (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.), když opětovně zohlednil tíživou finanční i sociální situaci žalobce, jak byla výše popsána.