13 Co 97/2024

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená obecným zmocněncem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno bytem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 10. 2023, č. j. 5 C 6/2022-202, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2023, č. j. 5 C 6/2022-210

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 39 268 Kč, a to ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč, a to ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi, kterou dala žalovaná žalobkyni dne 27. 10. 2021 (výrok I) a žalobkyni uložila povinnost zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2009 jako účetní a administrativní pracovnice, a to zpočátku na 25 hodin týdně, posléze s účinností od 1. 1. 2019 na plný pracovní úvazek. Žalovaná dne 29. 9. 2021 rozhodla o organizační změně spočívající ve snížení pracovního úvazku žalobkyně na 0,625 při stejném objemu práce. Důvodem mělo být zvýšení efektivity práce a finanční úspory. Žalobkyně s organizační změnou nesouhlasila, a proto jí dne 27. 10. 2021 předala starostka žalované výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost ve smyslu ust. § 52c zák. práce. Žalobkyně namítala ve lhůtě dle ust. § 72 zák. práce neplatnost výpovědi, výpovědní důvod pokládá za účelově vykonstruovaný s cílem se jí zbavit, neboť mezi ní a starostkou došlo k narušení vzájemných vztahů. Namítala, že starostka navíc rozhodla o organizační změně mimo rámec své kompetence.

3. Soud prvního stupně žalobě nejprve rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 5 C 6/2022-132, vyhověl. Žalobkyni přisvědčil, že nebylo v pravomoci starostky obce rozhodnout o organizační změně. Dospěl k závěru, že o organizační změně měla rozhodnout rada obce, nikoliv starostka, oprávnění rady dovodil z ust. § 102 odst. 2 písm. j) zák. o obcích, podle něhož je radě obce vyhrazeno stanovit celkový počet zaměstnanců obce na obecním úřadě a v organizačních složkách obce.

4. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 13 Co 209/2023-162, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož je sice rada obce podle zákona o obcích oprávněna stanovit nejen celkový počet zaměstnanců v obecním úřadě, ale může rozhodnout i o velikosti úvazků na pracovních místech, avšak rada obce může svou rozhodovací pravomoc delegovat na tajemníka a v obcích, kde není funkce tajemníka zřízena, na starostu obce. To znamená, pokud rada obce o dalších otázkách spojených s pracovními místy, jako např. o velikosti úvazků, rozhodnutí nepřijme, je k němu oprávněn tajemník, potažmo starosta, přičemž tak může učinit i bez výslovného pověření radou. Odvolací soud nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně postavil své první rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru toliko na závěru, že o organizační změně z 29. 9. 2021 nerozhodla rada obce, aniž se zabýval otázkou, zda si rozhodování o takové otázce rada obce vyhradila. Proto uložil soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení prověřil, zda si rada obce rozhodování o rozsahu pracovních úvazků na pozicích jednotlivých zaměstnanců jakoukoliv formou vymínila do své výlučné kompetence. Pokud by tomu tak nebylo, bylo odvolacím soudem konstatováno, že poté by byla starostka obce oprávněna o velikosti úvazku žalobkyně rozhodnout, a to i bez výslovného pověření radou. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně poučit žalovanou o povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu ke skutečnosti, jak bylo v období před rozhodnou organizační změnou radou obce koncipováno personální obsazení obecního úřadu, tj. jeho organizační struktura a počet zaměstnanců, a do jaké míry byly výslovně radou obce upraveny další otázky spojené s pracovními místy, zejména velikost úvazků a především, zda si rada obce rozhodování o rozsahu pracovních úvazků jakoukoliv formou vymínila do své výlučné kompetence.

5. Soud prvního stupně dodržel pokyny odvolacího soudu a po kasačním rozhodnutí řádně poučil žalovanou o povinnosti tvrzení i důkazní. Žalovaná nato uvedla, že rada obce si rozhodování o rozsahu pracovních úvazků před přijetím dotčené organizační změny z 29. 9. 2021 nevymínila do své rozhodovací pravomoci. Popsala organizační strukturu obecního úřadu a uvedla, že po volbách do obecního zastupitelstva v roce 2018 tvořily obecní úřad kromě starostky dvě zaměstnankyně, a to žalobkyně s úvazkem 0,625 a matrikářka s úvazkem 1,0, ale té již běžela výpovědní lhůta z titulu výpovědi, kterou sama podala. Dalšími zaměstnanci obce byli tři členové pracovní čety a hajný. Rada obce rozhodla 5. 12. 2018 o rozšíření obecního úřadu o dvě administrativní zaměstnankyně, aniž určila velikost jejich úvazku. Na tomto základě uzavřela starostka pracovní smlouvy na půl úvazku s paní , jméno FO, a na půl úvazku s paní , jméno FO, . Rada obce podle žalované ani v tomto případě nerozhodovala o pracovních úvazcích. Žalovaná poukazovala na to, že podle organizačního řádu obce , adresa, z 25. 3. 2010 včetně jeho dalších aktualizací mzdová a personální politika byla vykonávána přímo v pravomoci starosty obce. Oproti tomu žalobkyně doložila zápis ze schůze rady obce , adresa, ze dne 4. 11. 2020 s tím, že podle jeho obsahu rada obce naopak rozhodla o navýšení úvazku jednoho zaměstnance obce na pozici obsluha čističky odpadních vod. Z uvedeného žalobkyně v rozporu se žalovanou dovozovala, že rada obce o úvazcích zaměstnanců obecního úřadu rozhodovala, a tudíž, že starostka k tomu oprávněna nebyla.

6. Soud prvního stupně zhodnotil rozhodné skutečnosti v kontextu doplněných tvrzení účastníků i důkazů, které navrhli na jejich podporu, a dospěl k závěru, že před přijetím dotčené organizační změny z 29. 9. 2021 lze mít za prokázané, že si obecní rada nijak nevymínila, že bude rozhodovat o rozsahu a výši úvazků jednotlivých zaměstnanců obecního úřadu. Daný závěr vzal za potvrzený také obsahem organizačního řádu obecního úřadu č. 13/2010, z něhož vyplynulo, že starosta obce svým podpisem schvaluje veškeré pracovněprávní úkony s tím, že podle článku čtyři je v jeho pravomoci vykonávat přímo personální a mzdovou politiku. I z tohoto lze dle závěrů soudu prvního stupně dovodit, že rada obce si nevymínila rozhodování o výši úvazku. Dané závěry nemůže podle soudu prvního stupně zpochybnit ani obsah rozhodnutí rady ze dne 4. 11. 2020, na které odkazovala žalobkyně, jímž rada navýšila úvazek pro zaměstnance obce, který měl dohlížet na čističku odpadních vod. Podle soudu prvního stupně z uvedeného nelze dovodit, že by si rada obce vymínila rozhodování o pracovních úvazcích i jiných zaměstnanců. Soud prvního stupně tedy dospěl ve svém novém rozhodnutí po doplnění dokazování v intencích pokynů odvolacího soudu k závěru, že starostka obce mohla rozhodnout o organizační změně, podle níž bude úvazek žalobkyně na pozici účetní a administrativní pracovnice snížen s účinností od 1. 1. 2021 z 1,0 na 0,625.

7. Dále se soud prvního stupně vymezoval k dalším dílčím námitkám žalobkyně, jimiž zpochybňovala platnost a účinnost organizační změny i navazující výpovědi. Žalobkyně namítala, že byl-li při sníženém úvazku po žalobkyni požadován stejný rozsah práce, pak rozhodnutí o organizační změně ani není možné pokládat podle vlastního obsahu za rozhodnutí o organizační změně. Podle soudu prvního stupně však, je-li podstatou organizační změny snížení úvazku za situace, kdy zaměstnavatel nemůže zaměstnanci zadávat pracovní úkoly v rozsahu původně sjednaného úvazku, o organizační změnu se jedná. Úvaha zaměstnavatele v tomto směru není soudem přezkoumatelná.

8. V novém rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně odmítla uzavřít dohodu o změně pracovní smlouvy, postupovala žalovaná v souladu s ust. § 52 c) zák. práce, skončila-li se žalobkyni pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost z důvodu organizačních změn. Ani námitku žalobkyně, že rozhodnutí o organizační změně bylo účelové, motivované snahou zbavit se jí, soud prvního stupně neakceptoval. Skutečnost, že žalobkyně obdržela od žalované dne 17. 9. 2021 dopis, v němž jí žalovaná vytýkala porušení pracovní kázně, sama o sobě o účelovosti podané výpovědi nesvědčí. Nebyl-li po skončení pracovního poměru se žalobkyní její zrušený úvazek obsazen jiným zaměstnancem, ale její práce byla v rámci organizační změny zčásti přenesena na externí subjekt-to pokud jde o vedení účetnictví, a zčásti rozdělena mezi starostku a stávající zaměstnankyně , jméno FO, a , jméno FO, , což potvrdily jejich výpovědi, pak to svědčí o tom, že výpověď nebyla účelová, důvody podané výpovědi odpovídaly skutečnosti, a tedy organizační změna skutečně směřovala k zefektivnění celé organizační struktury. Vzhledem k uvedenému posoudil soud prvního stupně výpověď jako plně oprávněnou a žalobu zamítnul.

9. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvoláním. Soudu prvního stupně vytýkala, že se nedostatečně zabýval její argumentací, že výpověď směřovala k jinému cíli než k dosažení organizační změny a že v daném směru neprovedl výslechy svědků, které navrhovala, a to členek rady obce. Pokládá za nelogické, že soud prvního stupně ze skutečnosti, že na pracovní pozici žalobkyně nebyl přijat nikdo další a že účetní agenda byla přenesena na externí subjekt, dovozoval potvrzení toho, že důvody podané výpovědi odpovídaly skutečnosti. Úvazek jí byl toliko snížen, její pracovní pozice nebyla zrušena. Podle žalobkyně by bylo možné argumentovat tak, jak uvádí prvoinstanční soud, pouze pokud by organizační změna spočívala v úplném zrušení pracovní pozice účetní. Vlastní smysl organizační změny podle ní vyjádřil právní zástupce žalované při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 9. 5. 2022, kdy uvedl, že po zjištění, že žalobkyně zpracovávala v pracovní době jako osoba samostatně výdělečně činná účetnictví třetím osobám, dospěla žalovaná k závěru, že může stávající objem práce zvládnut za dobu odpovídající sníženému úvazku. Dále žalobkyně namítala, že soud prvního stupně pominul zásadní rozpory v tvrzení žalované spočívající v tom, že v některých případech uváděla, že se organizační změna týkala pracovního úvazku žalobkyně na pozici účetní, ale jindy, že se týkala její pozice administrativní pracovnice. Namítala, že když úřednice , jméno FO, a , jméno FO, složily úspěšně potřebné administrativní zkoušky v červnu 2019 a mohly tedy vykonávat všechny administrativní práce, tak žalovaná žalobkyni pracovní úvazek nesnížila, a to ani když u těchto pracovnic navýšila jejich úvazek. Podle žalobkyně se žalovaná začala zajímat o ekonomickou stránku chodu obecního úřadu účelově až v okamžiku, kdy vytvořila dne 17. 9. 2021 vytýkací dopis, který předala žalobkyni. Z toho opět dovozovala účelovost organizační změny. Dále žalobkyně polemizovala s tvrzením žalované, že využívala pracovní dobu pro své soukromé účely, podle žalobkyně toto nebylo prokázáno. Žalobkyně setrvává na svém tvrzení, že žalovaná organizační změnou jen předstírala skutečný důvod, kdy se jí chtěla za každou cenu zbavit jako nepohodlné zaměstnankyně. Namítala, že byla s organizační změnou seznámena dne 5. 10. 2021, tedy až po nabytí její účinnosti. Dále žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně, zaměňuje personální a mzdovou politiku s rozhodováním o organizační struktuře obecního úřadu, která je ve výlučné pravomoci rady obce. Žádné zákonné ustanovení nesvěřuje starostovi rozhodování o struktuře obecního úřadu, nemá žádnou pravomoc, jakkoliv zasahovat do organizační struktury obce, to svěřuje v ust. § 102 odst. 2 písm. j) zákona o obcích radě obce. Podle žalobkyně může starosta obce sjednat se zaměstnancem kratší pracovní úvazek jen dohodou, pokud je shoda vůle na straně jak zaměstnavatele, tak i zaměstnance. Argumentovala tím, že ne každá změna úvazku zaměstnance nutně představuje změnu organizační struktury. Je podle ní rozdíl mezi zvýšením úvazku zaměstnanci, který je zařazen na pozici, kde organizační strukturou obce je nastaven neomezený – tedy plný pracovní úvazek a situací, kdy je organizační strukturou obce nastaven zkráceny úvazek. Ke stanovení výše úvazků nad organizační strukturou stanovený rámec došlo u zaměstnankyň , jméno FO, a , jméno FO, , neboť tyto zaměstnankyně byly v prosinci 2018 přijaty na jednu jedinou pracovní pozici (sdílené pracovní místo) v celkové výši úvazku 1,0 a až následně těmto zaměstnankyním starostka žalované svévolně – bez rozhodnutí rady obce postupně zvyšovala úvazek. Podle žalobkyně je nepravděpodobné, že si rada rozhodování o úvazcích nevyhradila, když podle usnesení ze dne 4. 11. 2020 o úvazku pracovníka, který měl obsluhovat čističku odpadních vod, rozhodovala. Žalobkyně dále namítala, že je zásadní rozdíl mezi sjednáním určité výše úvazku zaměstnance se zaměstnavatelem, a stanovením výše úvazků v rámci organizační struktury pro jednotlivé pracovní pozice. Má za to, že rada obce schvaluje organizační strukturu, stanovuje počet zaměstnanců v rámci této organizační struktury, ale jen v obecné rovině, bez jakékoliv vazby na konkrétní fyzické osoby – zaměstnance. Starosta podle ní k takovýmto organizačním změnám oprávněn není. Podle ní prvoinstanční soud nerozlišoval mezi personální politikou – uzavíráním zcela konkrétních pracovních smluv se zcela konkrétními zaměstnanci a mezi tím, co je to organizační struktura obecního úřadu a organizační změna této struktury.

10. Z procesního hlediska vytýkala žalobkyně soudu prvního stupně, že nebyla řádně předvolána na jednání 16. 10. 2023, kdy šlo o jediné ústní jednání po kasaci předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně, při němž byl vynesen rozsudek. Tvrdila, že na straně soudu prvního stupně muselo dojít k administrativnímu pochybení spočívajícímu v tom, že předvolání k ústnímu jednání nebylo ve skutečnosti do obálky vloženo. Dále namítala, že nebyla prvoinstančním soudem poučena ve smyslu ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. o tom, do kdy může ve fázi řízení po kasaci předchozího rozsudku soudu prvního stupně uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání.

11. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení žalobkyně nesouhlasila s tím, že byla právnímu zástupci žalované přiznána samostatná náhrada za odůvodnění odvolání, kdy žalovaná nejprve podala blanketní odvolání a později ho odůvodnila a náhrada za více než u jedno jednání odměna navýšená za to, že přesáhlo dvě hodiny. Má za to, že jediné ústní jednání, které splňuje podmínku pro účtování dvou úkonů právní služby, bylo jednání ze dne 12. 9. 2022. Navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaná k odvolání žalobkyně písemné vyjádření nepodala, při jednání se však prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila tak, že vnímá spor ve dvou rovinách, kdy jde jednak o otázku, zda byla dána nadbytečnost žalobkyně a tudíž, zda výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni pro nadbytečnost byla po právu. Ve vztahu k uvedenému z konstantní judikatury vyšších soudů jednoznačně vyplývá, že postup zaměstnavatele při přijetí organizační změny je v jeho kompetenci a nepodléhá přezkumu soudem. V druhé rovině jde pak o to, zda o snížení úvazku mohla rozhodnout starostka obce. Potud souhlasí s výše shrnutými závěry soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o úvazku bylo v pravomoci starostky, a navrhovala proto potvrzení napadeného rozhodnutí.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

14. Při posuzování rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně jako jednoho z předpokladů výpovědi podle ust. § 52 odst. 1 písm. c) zák. práce, soud v řízení podle ust. § 72 zák. práce zkoumá, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil příslušný orgán zaměstnavatele. V posuzovaném případě není sporné, že rozhodnutí přijato bylo, spor se týkal otázky, zda takové rozhodnutí učinil příslušný orgán obce. Pracovněprávní působnost vůči zaměstnancům obce zákon výslovně svěřuje starostovi (ust. § 103 odst. 4 písm. b) zák. č. 128/2000 Sb., o obcích). Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že starostka obce v posuzovaném případě byla oprávněna rozhodnout o změně organizačního charakteru vztahující se k výši úvazku na pracovní pozici, kterou zastávala žalobkyně. Důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, jež účastníci doplnili po předchozím rozhodnutí odvolacího soudu, neprokazují, že by si rada obce vymínila rozhodování o výši úvazků na pracovních pozicích zaměstnanců obce do své výlučné rozhodovací pravomoci. Odkazovala-li žalobkyně na rozhodnutí z 4. 11. 2020, kdy rada obce schválila navýšení úvazků pro zaměstnance o jeden celý úvazek za účelem posílení čety zajišťující obsluhu čističky odpadních vod, odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo v podstatě o navýšení počtu zaměstnanců, resp. o přijetí dalšího zaměstnance, nikoliv o změnu výše úvazku zaměstnance na stávající pracovní pozici a dotčené rozhodnutí rady v tomto konkrétním případě není důkazem o tom, že by si rada obce vyčlenila do své kompetence rozhodování o navýšení pracovních úvazků zaměstnanců již zařazených v organizační struktuře úřadu. Změna úvazku žalobkyně v posuzovaném případě odpovídá organizační změně ve vlastním slova smyslu a nezbývá než přisvědčit žalované, že není v pravomoci soudu v tomto řízení smysluplnost ani účelnost takové organizační změny posuzovat. Soud prvního stupně podrobně zjišťoval, zda rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně nebylo přijato tzv. „na oko“ (simulovaně). Pečlivě vážil všechny okolnosti, které posuzované jednání provázely, jemu předcházely a na něj navazovaly a i to, jakým způsobem bylo následně rozhodnutí o organizační změně realizováno. Odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně potud, že v řešeném případě nebylo prokázáno, že by rozhodnutí žalované o snížení úvazku žalobkyně sledovalo jiný účel než zvýšení efektivnosti práce tak, aby ji žalovaná žalobkyni nadále zaměstnávala jen na takový úvazek, jaký odpovídal jejím potřebám a možnostem. Lze tedy konstatovat, že hmotněprávní předpoklad výpovědi dané žalovanou žalobkyni z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. c) zák. práce nebyl v tomto řízení zpochybněn. Soud prvního stupně proto rozhodl ve věci samé správně, pokud žalobu o určení neplatnosti výpovědi zamítl.

15. Ani námitce žalobkyně proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, kdy vytýkala, že nebyla řádně předvolána k ústnímu jednání konanému 16. 10. 2023, nelze přisvědčit. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobkyně nebyla řádně a včas předvolána k uvedenému ústnímu jednání. Na č.l. 189 p.v. je založena doručenka osvědčující předvolání obecného zmocněnce žalobkyně k jednání. Tato doručenka má charakter veřejné listiny (ust. § 134 o. s. ř.) a je nadána presumpcí správnosti údajů v ní obsažených. Žalobkyně neprokázala, že by údaje na této doručence nebyly pravdivé. Avšak i pokud by tomu tak bylo, nelze odhlédnout od skutečnosti, že v odvolacím řízení vzal soud na vědomí obsah písemného vyjádření žalobkyně k věci z 25. 10. 2023, v němž shrnula v řízení před soudem prvního stupně své procesní stanovisko, a především dal při ústním jednání v rámci odvolacího řízení žalobkyni prostor uvést veškerá tvrzení, která chtěla sdělit. Její tvrzení však ve své podstatě korespondovala s její již dříve předestřenou argumentací. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že ani případné procesní pochybení soudu prvního stupně tvrzené žalobkyní, spočívající údajně v tom, že nebyla předvolána k jednání, nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

16. Vzhledem k uvedenému odvolací soudu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný a zákonný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. V rámci podaného odvolání byl žalobkyní napaden i závislý výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Odvolací soud souhlasí s žalobkyní, že doplnění blanketního odvolání nelze pokládat za účelně vynaložený náklad řízení, za nějž by měla být žalobkyni přiznána zvlášť náhrada nákladů řízení, neboť odvolání mohlo být podáno rovnou odůvodněné. Žalobkyni lze přisvědčit dále také potud, že zvýšená náhrada nákladů za započatou druhou hodinu trvání ústního jednání před soudem prvního stupně přísluší žalované jen za jednání, které se konalo 12. 9. 2022. Potud odvolací soud jinak správně stanovenou náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně snížil. Současně však odvolací soud přiznal žalované na rozdíl od soudu prvního stupně jako účelně vynaložený náklad řízení náhradu za zaplacený soudní poplatek. Po této korekci činí náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně 39 268 Kč. Odvolací soud proto výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení podle ust. § 220 o. s. ř. změnil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 39 268 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce (ust. § 140 odst. 1 o. s. ř.) v prodloužené pariční lhůtě patnácti dnů (ust. §160 odst. 1 o. s. ř.).

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla se svým odvoláním procesně úspěšná, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proto přísluší žalované, a to v hodnotě náhrady za jeden úkon právní služby jejího právního zástupce (účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě mimosmluvní odměny dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 7 a. t. v částce 2 500 Kč spolu s jedním režijním paušálem po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše spolu s DPH 21 %, celkem 3 388 Kč. Také náhradu těchto nákladů uložil odvolací soud žalobkyni uhradit žalované k rukám jejího právního zástupce (ust. § 140 odst. 1 o. s. ř.) v prodloužené pariční lhůtě patnácti dnů (ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.).