14 Co 107/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vypořádání spoluvlastnictví na základě odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 1. 2023, č. j. 15 C 65/2021-135 Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího advokáta do tří měsíců od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 4 010 Kč.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zrušil spoluvlastnictví účastníků ke st. parc. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba , adresa, , pozemku st. p. č. , hodnota, , jehož součástí je stavba garáže, a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , vše v k. ú. , adresa, (výrok I), ohledně nemovitostí nařídil prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude mezi účastníky rozdělen rovným dílem (výrok II). Zamítl návrh žalovaného na odklad zrušení spoluvlastnictví (výrok III) a žádnému z účastníků, ani státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV a V).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že neshledal důvody pro odklad zrušení spoluvlastnictví. Ani jeden ze zákonem předvídavých důvodů pro povolení odkladu není naplněn. Žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by zrušením spoluvlastnictví došlo na jeho straně k majetkové ztrátě. Žalovaný od rozvodu užívá nemovitosti výhradně, pronajaty nejsou. V průběhu pandemie nedošlo k poklesu cen nemovitostí, ty naopak prudce vzrostly. Pro odklad nestačí ohrožení jakéhokoliv zájmu spoluvlastníka, ale musí jít o vážně ohrožení vztahující se k oprávněnému zájmu. Žalovaný neprokázal tak závažné zdravotní důvody přechodného charakteru, či další okolnost, která by k jeho tvrzenému dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu přistoupila, aby bylo možné o odkladu uvažovat. Ani skutečnost, že spolu se žalovaným nemovitost obývá dospělá dcera účastníků s téměř dospělou vnučkou, takovým důvodem není. Je třeba vidět, že od návrhu na odklad zrušení spoluvlastnictví uplynuly téměř dva roky, během nichž žalovaný situaci žádným způsobem neřešil.

3. Pokud jde o vlastní vypořádání spoluvlastnictví, soud prvního stupně nepřehlédl zákonný postup při zrušení a vypořádání. V tomto konkrétním případě však účastníci učinili nesporným, že ani jeden z nich nemá dostatek finančních prostředků k vyplacení vypořádacího podílu, a proto se tímto způsobem blíže nezabýval. Reálné dělení nemovitostí navrhované žalovaným není možné, jediným možným způsobem dělení by byla transformace na bytové jednotky. V tom případě by však i nadále vchod a chodba zůstaly společné, stejně tak jako sítě a vytápění. Potřeba vybudování kuchyně a sociálního zázemí v patře domu by představovala vynaložení dalších nemalých nákladů, ty nemá žádný z účastníků. Žalovaným tvrzená možnost finanční podpory dcerou nebyla prokázána. V případě rozdělení nemovitostí by nevznikly dvě rovnocenné nemovitosti, neboť dům je v horním patře zkosen. Vznikla by tak nutnost finanční náhrady pro toho ze spoluvlastníků, kterému by se v rámci vypořádání dostalo menšího podílu, což opět naráží na nedostatek jeho finančních prostředků. Lze také předpokládat, že reálným rozdělením by došlo k poklesu hodnoty domu. Návrh žalovaného neřeší rozdělení přilehlé zahrady a ani na dům přiléhající garáže. Podstatnou okolností bránící reálnému rozdělení jsou rovněž vztahy mezi účastníky. Ty jsou vyhrocené. Tedy ani tento zákonem předvídaný způsob vypořádání (reálně rozdělení) není možné. Proto soud prvního stupně rozhodl o prodeji ve veřejné dražbě, výtěžek dražby bude moci žalovaný použít na uspokojení své bytové potřeby. Nabídkami realitních kanceláří bylo osvědčeno, že výtěžek by mohl být dostačující. Při rozhodnutí o nákladech nákladů řízení považoval soud za spravedlivé, aby si každý nesl své náklady sám.

4. Žalovaný se proti rozsudku soudu prvního stupně včas odvolal. V odvolání navrhl odvolacímu soudu rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Jednak namítl procesní pochybení, když písemné znění rozsudku není totožné s rozsudkem vyhlášeným při jednání dne 31. 1. 2023; tím soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále vytýká soudu prvního stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci, když neprovedl zásadní důkazy k možnosti reálného rozdělení společné věci a stanovení případného vypořádacího podílu - místní šetření, znalecký posudek, výše obvyklé ceny, a závěry o stavu domu učinil pouze z jedné předložené fotografie. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný nemá prostředky na vyplacení vypořádacího podílu pro případ reálného rozdělení společné věci, není prokázán. Není totiž jasné, o jakou finanční částku by se mělo jednat. Žalovaný navrhl konkrétní způsob rozdělení domu na dvě bytové jednotky po patrech, kdy společný by zůstal vchod do domu a vstup na schodiště vedoucí do horní bytové jednotky. Žalovaný je ochoten vzdát se svého vypořádacího podílu, je připraven ponechat si tu nově vzniklou bytovou jednotku, která má nižší hodnotu. I historicky dům obývaly vždy dvě rodiny. V prvním patře je již hotová voda. V nadzemním podlaží je plně vybavená kuchyňská linka včetně spotřebičů, sociální zařízení a hotová příprava (trubky) pro dokončení koupelny. On souhlasí i s tím, aby i garáž byla přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně. Jeho jediným zájmem je, aby mohl v domě zůstat. Žalobkyně v domě nežije dvacet let, ničeho nehradí na jeho údržbu; její postup, kdy návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podává nyní, kdy je žalovaný v pokročilém věku a trpí zdravotními problémy, považuje žalovaný za rozporný s dobrými mravy a zásadou slušnosti. V průběhu sporu se žalovanému nedostalo řádného poučení k doplnění tvrzení a prokázání důkazů k otázce jak odkladu rozdělení společné věci, tak k otázce jejího možného rozdělení. Důkazy navrhované žalovaným soud prvního stupně neprovedl, ač tak učinit měl. Při ústním jednání navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrzen.

5. Žalobkyně se k odvolání písemně nevyjádřila.

6. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že účastníci jsou bývalí manželé. Jejich manželství uzavřené v prosinci roku 1976 bylo rozvedeno pravomocně v říjnu roku 2001. Ze společné domácnosti, kterou účastníci vedli v rodinném domě v , adresa, , se žalobkyně odstěhovala v lednu roku 2001. Žalovaný nemovitosti užívá, a to se společnou dcerou účastníků , Anonymizováno, a její zletilou dcerou (18 let). Na vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem v katastrálním území , adresa, se účastníci po rozvodu svého manželství nedohodli, od října roku 2004 jsou tedy spoluvlastníky nemovitostí, přičemž podíl každého z nich činí jednu polovinu.

7. Odvolací zopakoval dokazování fotografií rodinného domu a jeho projektovou dokumentací a doplnil dokazování výpisem z katastru nemovitostí. Žalovaný přitom popsal nemovitost, a to podle fotografií ve spise (příloha 1 a č. l. 75 a 76) a projektové dokumentace, která předcházela stavbě domu, a té, která předcházela stavbě tzv. zádveří. Z jeho popisu odvolací soud zjistil, že do domu jsou dva vchody; jeden je hlavní ze zádveří, druhý z tzv. domečku. Součástí zádveří je koupelna. Pokud se nejde do koupelny (rovně), jde se doleva do chodby (předsíně). Na chodbě je záchod a schodiště do patra a do sklepa. Vlastník spodního bytu by si mohl udělat příčku a tyto místnosti (koupelna, záchod) si oddělit. Nahoru se jde hned doprava po vstupu. Dole jsou dva pokoje a kuchyň. Tento prostor užívá on. Nahoře bydlí dcera účastníků se svojí dcerou, je tam kuchyň a dva pokoje. Všechny místnosti nahoře mají okno. Nahoře je na chodbě připraveno potrubí pro vybudování sprchového koutu, a to „takových 10 až 15 let“. Sprchový kout nebyl dokončen, protože si žalobkyně s dcerou nerozuměly. Dům je napojen na veřejnou kanalizaci. Hlavní uzávěry a měřidla vody, plynu, elektřiny jsou v domě pouze jednou. Vytápění pro celý dům je z kotle umístěného ve sklepě, je na tuhá paliva. Uvedl, že asi před 35 lety měnil rozvody elektřiny, vody a odpadu. V případě rozdělení domu na bytové jednotky je ochoten bydlet ve spodním, nebo i horním patře.

8. Na takto doplněném skutkovém základě dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný. Odvolací soud především pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž souhlasí, a dále se vyjadřuje k odvolacím námitkám.

9. Žalovaný má pocit, že žalobkyně na nemovitosti nemá právo, jak je zřejmé z jeho vyjádření před odvolacím soudem: „dům jsem koupil, byl to náš barák. Já jsem všechno platil, ona nic. Na barák mi dal můj otec.“ Avšak pro vypořádání spoluvlastnictví v současné době není významné, nakolik se žalobkyně podílela za doby trvání manželství na získání, udržení či zvelebování nemovitostí. Všechny tyto skutečnosti měl žalovaný namítat v řízení o vypořádání společného jmění manželů, jež mohl zahájit do tří let od rozvodu. Od rozvodu manželství, k němuž došlo v říjnu 2001, měl dostatečně dlouhou dobu – tři roky, aby buď se žalobkyní uzavřel dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění (respektive tehdy bezpodílového spoluvlastnictví), případně aby podal žalobu. To však žalovaný neučinil, a zdá se tedy, že jeho přístup byl poněkud lehkomyslný. Samotné přesvědčení, že dům patří jemu, protože v něm snad historicky bydlela jeho rodina, protože snad otec žalovaného účastníkům půjčil či dal finanční prostředky na jeho koupi, či proto, že kupní cena domu byla 35 000 Kčs, k prosazení jeho nároků nestačilo. Nelze rovněž přehlédnout, že v době, kdy zaniklo manželství účastníků (v roce 2001, tedy před 22 lety), byly účastníci podstatně mladší a nic tedy nebránilo tomu, aby situaci ohledně nemovitostí řešili.

10. Po uplynutí tříleté lhůty pro vypořádání společného jmění manželů se účastníci podle § 150 odst. 4 obč. zák. stali rovnodílnými spoluvlastníky a to, co se událo před vznikem tohoto jejich spoluvlastnictví, již nemá význam. Žalobkyně nemá v současné době – a ani po celou dobu od svého odstěhování (leden 2001) – neměla z nemovitostí žádný užitek. Za takové situace nemůže být nucena k tomu, aby ve spoluvlastnictví setrvávala i nadále. Její tvrzení, že se žalovaného bála, proto situaci neřešila dřív, sice prokázáno nebylo, stejně tak jako její tvrzení, že žalovaný vyhrožoval, že „barák raději podpálí“, avšak ani skutečnost, že situaci ohledně zrušení spoluvlastnictví řeší až nyní, není důvodem, proč spoluvlastnictví nezrušit a nevypořádat.

11. Soud prvního stupně přitom správně posoudil i otázku žalovaným navrhovaného odkladu. Odklad vypořádání přichází v úvahu za situace, že lze důvodně předpokládat, že během odkladu nastane nějaká skutečnost, která podstatně změní situaci. Tak tomu však v dané věci není a lze souhlasit se žalobkyní, že podání k podání takového návrhu žalovaného vedla pouze snaha oddálit rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Pokud by skutečně měl zájem situaci řešit způsobem, který navrhoval, řešil by ji nejpozději po podání žaloby nebo alespoň po vyhlášení napadeného rozsudku. Každý si má hájit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt), avšak žalovaný tak nečinil.

12. Pokud jde o způsob vypořádání, občanský zákoník stanoví přesný postup, jak při vypořádání spoluvlastnictví postupovat, čímž se soud prvního stupně správně řídil.

13. I odvolací soud má pak za to, že reálné rozdělení nemovitosti není dobře možné. Vertikální rozdělení v úvahu nepřichází, to nebylo sporné. Rozdělení na bytové jednotky ale také možné není.

14. V dolním patře domu (aktuálně obývaném žalovaným) je záchod přístupný z předsíně, z níž vede schodiště do horního patra, a koupelna ze zádveří, kterým vede jeden ze dvou vchodů. V případě zřízení dvou bytů, by uživatel horního musel procházet přinejmenším okolo záchodu, čímž by bylo narušeno soukromí jeho i uživatele spodního bytu. Vnutit žalobkyni byt s takovým omezením nelze, a pokud by žalobkyně měla byt prodávat, je zřejmé, že jeho hodnota by v důsledku omezení byla nižší, čímž se zabýval i soud prvního stupně.

15. Za účelem odstranění uvedené nevýhody by snad mohla být vybudována příčka, která by však zjevně podstatně zúžila prostor pro průchod, anebo – jak uvedla zástupkyně žalovaného – by musel být rozšířen vchod do spodního bytu. Obojí si by si však vykládalo náklady. Nešlo by ovšem o náklady jediné. Dále bylo třeba instalovat měřidla vody, plynu, elektřiny, řešit otázky vytápění, dokončení koupelny v horním patře. S tím by byly spojeny náklady minimálně v řádu desítek tisíc korun, a žalovaný, což vyplynulo z jeho opakovaných vyjádření, a to i při odvolacím jednání, na ně peníze nemá. Stejná je v tomto směru situace jeho dcery a vnučky, které s ním v domě žijí. Žalovaný sám uváděl, že vnučka, byť je nyní zletilá, má před sebou ještě dva roky studia a dcera má částečný invalidní důchod. Tedy tím je vyloučeno tvrzení žalovaného o tom, že dcera by se mohla na těchto nákladech podílet, či by mu mohla půjčit. Žalobkyně na takové náklady zřejmě rovněž nemá, eventuálně pokud je má, není ochotna je vynaložit.

16. Tedy dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že nemovitost není reálně dělitelná, odvolací soud s jeho závěrem souhlasí.

17. Za situace, že dům nelze reálně rozdělit a účastníci učinili nesporným, že nemají finanční prostředky na odkup podílu druhého z nich, zůstává jediné řešení a tím je – jak správně uzavřel soud prvního stupně – prodej nemovitostí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku rovným dílem mezi účastníky. Bylo prokázáno, jaká je cena nemovitostí, za níž se běžně nabízejí ke koupi nemovitosti v katastrálním území , adresa, , a to jak rodinné domy, tak byty. Byť se nejedná o skutečnou tržní cenu (protože není prokázáno, že by se za tuto cenu skutečně prodeje realizovaly), lze si učinit určitou (reálnou) představu o tom, v jaké výši se ceny v tamní lokalitě pohybují. Lze proto souhlasit, že je možné, aby si žalovaný pro svoji bytovou potřebu zajistil byt (koupě či nájem), a to za prostředky utržené z prodeje nemovitostí.

18. Odvolací soud sice chápe postoj žalovaného, který chce v domě zůstat, neboť v něm žije podstatnou část svého života, avšak podle platného práva to není důvodem pro to, aby spoluvlastnictví nebylo zrušeno a vypořádáno. Není jím ani tvrzení žalovaného, že žalobkyně se nepodílela na nákladech spojených s udržením nemovitosti od roku 2001 (na druhou stranu by však měl žalovaný vidět, že on roky užíval celou nemovitost, aniž žalobkyni za užívání jejího podílu něco platil).

19. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy odpovídá právu, a je i spravedlivé. Nelze totiž upřednostnit zájem jednoho ze spoluvlastníků na úkor druhého z nich. Proto je odvolací soud potvrdil.

20. Lze dodat, že důvodná není ani argumentace žalovaného, že rozsudek byl vyhlášen jinak, než vyplývá z jeho písemného odůvodnění, a proto bylo řízení postiženo vadou, která může mít vliv na správnost rozsudku. Je pravdou, že soud prvního stupně vyhlásil pouze výroky I až IV; nevyhlásil výrok o náhradě nákladů řízení státu. O tento výrok soud prvního stupně doplnil písemné vyhotovení rozsudku, což také zdůvodnil (odstavec 26). Žalovanému doplněným výrokem soudu prvního stupně nebyla uložena žádná povinnost, a proto mu nevznikla v souvislosti s tím žádná újma.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které v souvislosti s podáním odvolání žalovaným vynaložila. Tyto náklady představují náklady za její právní zastoupení, a to za 1 úkon právní služby (účast zástupce žalobkyně u odvolacího jednání) ve výši 1 500 Kč a režijní paušál ve výši 300 Kč. Dále cestovné zástupce žalobkyně k ústnímu jednání před odvolacím soudem, na trase , adresa, a zpět v celkové vzdálenosti 200 km osobním automobilem reg. zn. , SPZ, při průměrné spotřebě 5 l na 100 km a sazbě základní náhrady 5,20 Kč za 1 km a ceně motorové nafty 44,10 Kč za 1 litr. Zástupci žalobkyně byla přiznána náhrada za ztrátu času na cestě k jednání před odvolacím soudem za šest půlhodin po 100 Kč, parkovné ve výši 140 Kč (prokázané doklady o platbě za stání vozidla). Náklady řízení byly přiznány podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb [§ 9 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. g), § 13 odst. 4 a § 14 odst. 3] a § 189 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce za použití vyhlášky č. 467/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2023.