14 CO 114/2023

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno jméno , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem anonymizováno číslo , PSČ obec a číslo o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 7. 2022, č. j. 38 C 164/2020-380

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 300 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od 17. 12. 2019 do zaplacení, a to společně a nerozdílně s [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], IČO [číslo], která byla k témuž plnění odsouzena rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 7. 2022, č. j. 38 C 164/2020-380.

II. Pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 10. 6. 2017 do 16. 12. 2019, výrok II rozsudku soudu prvního stupně se potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů právní moci rozsudku náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 203 974 Kč, a to společně a nerozdílně s [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], IČO [číslo], která byla k témuž plnění odsouzena rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 7. 2022, č. j. 38 C 164/2020-380.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce do tří dnů právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 43 372 Kč.

V. Žalovaný je povinen nahradit státu (k rukám Okresního soudu Plzeň-město) do tří dnů právní moci rozsudku náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7 925,17 Kč, a to společně a nerozdílně s [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], IČO [číslo], která byla k témuž plnění odsouzena rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 7. 2022, č. j. 38 C 164/2020-380, a usnesením téhož soudu ze dne 16. 8. 2022, č. j. 38 C 164/2020-393.

1. Žalobce se po žalovaném [jméno] [jméno] a po [právnická osoba], [anonymizována dvě slova], která byla původně druhou žalovanou (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“), domáhal, aby mu společně a nerozdílně nahradili škodu, která na jeho automobilu vznikla při nehodě dne 21. 2. 2017. Tehdy žalobce využil službu nazvanou„ [anonymizována dvě slova]“, spočívající v odvozu jednak žalobce a jeho přítelkyně [anonymizováno]. [příjmení], jednak žalobcova automobilu. Službu provozovala [anonymizována dvě slova], žalobcův automobil řídil žalovaný a ten s ním naboural. Žalovaný a [anonymizována dvě slova] se žalobě bránili tvrzením, že nehodu nezpůsobil žalovaný, ale přítelkyně žalobce, která v automobilu seděla vedle žalovaného a zasahovala mu do řízení.

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní uvedené tvrzení neprokázali, navíc i kdyby se přítelkyně žalobce na způsobení škody podílela, nenesl by za to žalobce odpovědnost. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl, avšak jen vůči [anonymizována dvě slova] (výrok I). Vůči žalovanému žalobu zamítl (výrok II) na základě názoru, že žalovaný jako tzv. pomocník [anonymizována dvě slova] povinnost k náhradě škody nemá, a to bez ohledu na to, zda byl s [anonymizována dvě slova] v pracovněprávním poměru, nebo ne. Výši náhrady škody měl soud za prokázanou na základě znaleckého posudku.

3. Proti rozsudku se odvolal žalobce i [anonymizována dvě slova]. Vůči [anonymizována dvě slova] však odvolací řízení skončilo zastavením pro nezaplacení soudního poplatku (usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. l. 530). [anonymizována dvě slova] tak přestala být účastníkem řízení a odvolací soud projednal pouze odvolání žalobce proti výroku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému.

4. Pokud žalobce uvedl, že se odvolává i proti výrokům, jimiž bylo vyhověno žalobě proti [anonymizována dvě slova] a přiznáno mu právo na náhradu nákladů řízení, posuzoval to odvolací soud jako návrh, aby v případě vyhovění odvolání a odsouzení žalovaného byla vyjádřena solidarita povinnosti žalovaného a [anonymizována dvě slova]. Do vyhovujícího výroku se ovšem odvolat nemohl, ani jinak navrhnout změnu jeho formulace. Soud prvního stupně v tomto výroku správně nevyjádřil solidaritu, protože odsoudil jedinou osobu. To však neznamená, že v případě odsouzení další osoby by nebylo možné solidaritu dovodit. Obecně může být každý ze solidárních spoludlužníků žalován zvlášť, takže solidarita pak nemusí být vyjádřena vůbec a může být řešena až v případném řízení o zastavení exekuce proti některému ze spoludlužníků.

5. Rozsudek napadl i žalovaný, a to výrok, jímž mu proti žalobci bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť výši náhrady považoval za nesprávnou (nízkou).

6. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, odvolání žalovaného v důsledku toho bezpředmětné.

7. Skutkovým zjištěním soudu prvního stupně především bylo, že žalobce si objednal službu„ [anonymizována dvě slova]“ u [anonymizována dvě slova]. Z tohoto zjištění odvolací soud vychází, protože je v souladu s tvrzeními účastníků a s provedenými důkazy. Žalobce sice v odvolání alternativně dovozoval, že závazek vznikl mezi ním a žalovaným, ve své konstrukci však vynechal nikým nezpochybněný fakt, že žalovaný vozidlo žalobce odvážel na základě objednávky, kterou žalobce učinil u [anonymizována dvě slova]. Závazek tak jednoznačně vznikl mezi těmito osobami a žalovaný jednal jako tzv. pomocník [anonymizována dvě slova] ve smyslu § 1935 o. z., podle nějž platí, že plní-li dlužník pomocí jiné osoby (odtud„ pomocník“), odpovídá tak, jako by plnil sám.

8. Tímto ustanovením, ani ustanovením § 2914 o. z. – jak správně argumentoval žalobce – však zákon nijak neupravuje odpovědnost pomocníka, pokud při plnění za dlužníka způsobí škodu. Na jeho postavení dopadá § 2910 o. z., ukládající povinnost k náhradě škody tomu, kdo vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného.

9. Žalovaný tím, že při jízdě automobilem žalobce najel do svodidel a automobil tak poškodil, zasáhl do absolutního, totiž vlastnického práva žalobce. Je třeba souhlasit se žalobcem, že přitom porušil povinnosti stanovené v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a to jednak v § 4 písm. a), jednak v § 5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Podle prvého ustanovení se měl žalovaný při řízení chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, a své chování byl povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle druhého se měl věnovat plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.

10. Bránil-li se žalovaný tvrzením, že do svodidla narazil proto, že mu do řízení zasahovala přítelkyně žalobce, zpochybňoval své zavinění (při odvolacím jednání uvedl, že nejsou splněny subjektivní podmínky aplikace § 2910 o. z.). Pokud by jeho tvrzení bylo pravdivé, neměnilo by to sice nic na závěru o porušení povinnosti, zejména na tom, že se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu, avšak škodu by nezavinil. S ohledem na domněnku nedbalostního zavinění stanovenou v § 2911 o. z. by však nedostatek zavinění, tedy jednání žalobcovy přítelkyně, musel prokázat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se to žalovanému nepodařilo, a tento závěr žalovaný ani v odvolacím řízení, kde k tomu měl ještě příležitost, nebyl schopen ničím zpochybnit.

11. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný by měl žalobci nahradit škodu dle § 2910 o. z. Soud prvního stupně ovšem toto ustanovení neaplikoval, neboť vyšel z předpokladu, že § 2914 o. z. odpovědnost pomocníka vylučuje.

12. Podle § 2914 o. z. platí, že kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

13. Je pravdou, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích z posledních let se při výkladu tohoto ustanovení vydává stejným směrem jako soud prvního stupně, avšak k tak kategorickému závěru nedospívá, ba dokonce vychází z toho, že„ v obecné rovině je tedy nutné přijmout závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1221/2020). Judikatura Nejvyššího soudu akcentuje ochranu zaměstnanců – byť ani je zřejmě kategoricky z odpovědnosti nevylučuje – a na základě tohoto rozlišuje, nakolik byl pomocník při plnění dluhu tzv. principála vázán jeho pokyny.„ Za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel“ (rozsudek ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, publikovaný pod č. 51/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecněji pak Nejvyšší soud uvedl, že„ bude rozhodné zejména, zda osoba (ať již fyzická nebo právnická) provádí činnost pro jinou fyzickou (právnickou) osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod její odpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení“ (rozsudek ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1221/2020).

14. Z tohoto hlediska má tudíž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, za to, že otázka, zda žalovaný jednal jako zaměstnanec [anonymizována dvě slova], či nikoliv, může být významná. A protože závěr soudu prvního stupně, že„ byl žalovaný č. 1 velmi pravděpodobně v pracovněprávním vztahu k žalovanému č. 2“, dovozený navzdory jiným důkazům jen z dodatečně předložené dohody o provedení práce, nepovažoval za přesvědčivý, odvolací soud v tomto bodě zopakoval dokazování a učinil vlastní, odlišný skutkový závěr.

15. Odvolací soud provedl důkaz úředními záznamy o podaném vysvětlení (č. l. 80 a 82), podle nichž žalovaný a jeho bratr [jméno] [jméno], jenž řídil druhé vozidlo a odvážel samotného žalobce, před policejním orgánem ve dnech 8. 3. 2017 a 1. 3. 2017, tedy záhy po nehodě, shodně uvedli, že žalovaný„ ve [právnická osoba] [anonymizováno]“ pracuje„ jako OSVČ“, resp.„ na živnostenský list.“ Již tato tvrzení vedou k závěru, že žalovaný nebyl zaměstnancem [anonymizována dvě slova], ale jednal za ni jako samostatný podnikatel. Argument žalovaného, že on a jeho bratr se zaměřovali na jiné skutečnosti, význam důkazu nezmenšuje, protože informace, zda žalovaný byl zaměstnancem či podnikatelem, je jednoduchou informací, na kterou nebylo třeba zvlášť zaměřovat pozornost. Uvedený závěr je ovšem podporován dalšími důkazy. ČSSZ v odpovědi na dotaz soudu, zda [anonymizována dvě slova] v roce 2017 odváděla za žalovaného pojistné na sociální zabezpečení, uvedla, že žalovaný v této společnosti není evidován (č. l. 88 a 97). Obdobně FÚ pro [územní celek] odpověděl, že společnost v daném období neodváděla žádné zálohy na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ani na dani vybírané srážkou z příjmu fyzických osob (č. l. 88 a 103). Konečně je třeba poukázat i na výpis z živnostenského rejstříku, podle nějž žalovaný měl od 3. 2. 2017 koncesi na silniční motorovou dopravu (č. l. 87). Souhrn těchto důkazů přesvědčivě ukazuje, že žalovaný nebyl zaměstnancem [anonymizována dvě slova], ale činnost pro něj vykonával jako podnikatel.

16. Proti těmto důkazům stojí jedině listina nazvaná jako dohoda o provedení práce ze dne 1. 2. 2017. Tvrzení o pracovněprávním poměru však žalovaný uplatnil na dotaz soudu až dodatečně, na jednání konaném dne 13. 10. 2020; v prvním vyjádření k žalobě (č. l. 23) se o něm ještě nezmínil. Odvolací soud s ohledem na to, hlavně však s ohledem na výše uvedené důkazy nepovažuje údaje uvedené na listině za správné a má za to, že v březnu 2017 žádná dohoda o provedení práce uzavřena nebyla.

17. Tato skutečnost vede k závěru, že kritérium Nejvyššího soudu pro vyloučení odpovědnosti pomocníka nebylo naplněno. Nikdo z účastníků navíc netvrdil – přestože na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud účastníky upozornil – že by měl žalovaný při odvozu automobilu žalobce nějaké zvláštní pokyny (např. jakou rychlostí jet, jak dávat nebo nedávat pozor). Žalovaný tedy závazek [anonymizována dvě slova] plnil samostatně a jeho povinnost k náhradě škody tudíž vyloučena není.

18. Pokud jde o další předpoklady nároku žalobce na náhradu škody, zejména co se týče výše škody, vychází odvolací soud – jak avizoval na ústním jednání – ze závěrů soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nebyly zpochybněny.

19. Kromě nároku na náhradu škody má žalobce vůči žalovanému nárok na placení úroků z prodlení. I v tomto bodě odkazuje odvolací soud pro stručnost na nezpochybněné odůvodnění soudu prvého stupně, jež lze použít i vůči žalovanému.

20. Z uvedených důvodů odvolací soud zamítavý výrok II napadeného rozsudku změnil a žalobě o náhradu škody a zaplacení úroků z prodlení vůči žalovanému vyhověl. Pouze v rozsahu části úročeného období tento výrok potvrdil, obdobně jako rozhodl soud prvního stupně ve vztahu k [anonymizována dvě slova]. Protože nyní žalovaného odsoudil za situace, kdy již byla odsouzena i [anonymizována dvě slova], vyjádřil ve vyhovujícím výroku solidaritu mezi oběma povinnými.

21. Úspěšnému žalobci odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, je jejich výše stejná, jako stanovil soud prvního stupně ve vztahu k [anonymizována dvě slova], a proto odvolací soud i zde odkazuje na jeho odůvodnění. I ve výroku o této náhradě vyjádřil solidaritu obou povinných.

22. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, vyúčtoval zástupce žalobce celkem 51 927 Kč, a to za 3 úkony právní služby – vyjádření k odvolání obou žalovaných, odvolání proti rozsudku a účast u jednání odvolacího soudu (celkem 29 400 Kč), cestovné ve výši (718 Kč), náhradu za ztrátu času (400 Kč), DPH (6 408,78 Kč) a soudní poplatek zaplacený za odvolání (15 000 Kč). Takto byly náklady vyúčtovány správně, až na odměnu za vyjádření k odvolání žalovaných. Protože účastníkem tohoto odvolacího řízení byl již jen žalovaný [jméno] [jméno], náleží žalobci proti němu pouze náhrada odměny za vyjádření k odvolání tohoto žalovaného. To se přitom týkalo pouze nákladů řízení, a proto odměna za ně přísluší podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu pouze v poloviční výši, a to navíc z tarifní hodnoty 93 303,46 Kč, protože jen o tuto částku žalovanému v odvolání šlo (o tuto částku chtěl přiznat více, než mu přiznal soud prvního stupně).

23. V návaznosti na změnu rozsudku ve vztahu k žalovanému rozhodl odvolací soud i o nákladech státu a žalovanému uložil povinnost nahradit je solidárně s [anonymizována dvě slova]. I v tomto posledním bodě odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku, týkající se uložení náhradové povinnosti [anonymizována dvě slova], a na doplňující usnesení.