14 CO 181/2022

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobce: ; jméno příjmení, IČO sídlem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; územní celek, IČO sídlem adresa zastoupené advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 1 236 538 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 8 C 655/2020-109

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu v Chebu do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 15 328 Kč.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 35 180,20 Kč.

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 236 538 Kč s příslušenstvím z titulu zisku, který žalobci v období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2019 ušel v důsledku nemožnosti provozovat areál anonymizováno země ve obec (dále jen„ areál“), způsobené neplatností smlouvy ze dne 3. 11. 2014, jíž mu byl areál pronajat (dále jen„ nájemní smlouva“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi protiprávním jednáním žalovaného spočívajícím v porušení zákona o obcích při výběru nájemce a škodou v podobě ušlého zisku není příčinná souvislost, neboť kdyby žalovaný zákon neporušil a nájemce vybral řádně, žalobce by se nájemcem nikdy nestal a žádný zisk by mu neušel.

2. Žalobce se proti rozsudku odvolal s tím, že příčinná souvislost mezi porušením zákona při výběru nájemce a škodou dána je. Soud prvního stupně se v rozporu s ustanovením § 13 o. z. odklonil od svého rozsudku ze dne 25. 11. 2019, č. j. 8 C 215/2016-346, a rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 8. 2020, č. j. 56 Co 62/2020-381, jež ve sporu mezi týmiž účastníky o ušlý zisk za předchozí období příčinnou souvislost shledaly, aniž tento odklon racionálně a přesvědčivě odůvodnil.

3. Žalovaný navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.

4. Odvolání není důvodné.

5. V dané věci se žalobce domáhá náhrady škody spočívající v zisku, který mu ušel z důvodu, že ve sledovaném období vzhledem k neplatnosti nájemní smlouvy nemohl jako podnikatel provozovat areál a dosahovat tak zisku. Uplatňuje tedy nárok na náhradu škody způsobené neplatností právního jednání, který soud prvního stupně správně posoudil podle § 579 odst. 2 o. z. Odpovědnost žalovaného za škodu při výkonu veřejné správy v samostatné působnosti podle § 19 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nepřichází v úvahu, neboť nakládání s obecním majetkem není výkonem veřejné správy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1961/2005, nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 532/2007).

6. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyly odvoláním zpochybněny, a odvolací soud z nich proto vychází, vyplývá, že po zveřejnění záměru pronajmout areál předložily žalovanému nabídky na uzavření smlouvy též právnická osoba, anonymizováno a právnická osoba, že jejich nabídky byly pro žalovaného ekonomicky výhodnější a že kritériem výběru byla právě ekonomická výhodnost. Při řádném běhu věcí, tedy kdyby žalovaný uzavřel smlouvu se zájemcem, který předložil nejvýhodnější nabídku, by se tedy žalovaný nájemcem vůbec nestal a zisku by dosáhnout nemohl. Za těchto okolností je tedy závěr soudu prvního stupně, že mezi vznikem škody v podobě ušlého zisku na straně jedné a porušením zákona při výběru nájemce na straně druhé není příčinná souvislost, správný. Na rozdíl od jiných případů náhrady škody způsobené neplatností smlouvy zde totiž nejde o to, že kdyby jedna smluvní strana nepochybila, byla by uzavřena platná smlouva a na jejím základě by druhá strana dosáhla zisku, nýbrž o to, že kdyby jedna strana nepochybila, nebyla by smlouva uzavřena vůbec a druhá strana by žádného zisku dosáhnout nemohla.

7. Za rozporný s ustanovením § 13 o. z. odvolací soud napadený rozsudek nepovažuje. Z odvoláním nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v řízení o náhradě ušlého zisku za předchozí období žalovaný existenci příčinné souvislosti nezpochybnil; soud prvního stupně se jí proto podrobněji nezabýval. V tomto řízení ji však zpochybnil, a proto bylo nutné se jí zabývat hlouběji. Soudní praxe přitom dospěla k závěru, že důvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. nemůže vzniknout, jestliže se pozdější řízení o obdobném skutkovém stavu odvíjí od předchozího řízení odlišně kupříkladu proto, že účastník v pozdějším řízení – i vzhledem k odlišné procesní aktivitě druhé strany – odlišným způsobem plní svoji povinnost tvrzení a důkazní povinnost a v důsledku toho nese odlišným způsobem i břemeno tvrzení a důkazní břemeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015). Uvedené ustanovení nezakládá právo na stejné rozhodnutí, ale jen právo na řádné odůvodnění rozhodnutí odchylného, a toto právo soud prvního stupně respektoval (viz též Holčapek, T., Šustek, P. Očekávání jednoty v soudním rozhodování? K § 13 občanského zákoníku AUC Iuridica 2/2022, str. 15-25).

8. Jen pro úplnost – a již nad rámec odůvodnění tohoto rozsudku – odvolací soud poukazuje na pochybnosti o tom, zda lze při neplatnosti smlouvy podle § 579 odst. 2 o. z. odškodnit nejen skutečnou škodu, ale i ušlý zisk. Odborná literatura se k odškodnění ušlého zisku staví převážně záporně s tím, že kompenzace má být – stejně jako u předsmluvní odpovědnosti podle § 1729 odst. 2 o. z. – omezena pouze na tzv. negativní interes, spočívající v nákladech vynaložených na uzavření smlouvy a na přípravu jejího plnění. Opírá se přitom o stejnou úpravu v zahraničních právních řádech a také v evropských unifikačních projektech, zejména v ustanovení čl. 4:117 Principů evropského smluvního práva (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654). Komentář. 2. vydání. C. H. Beck Praha 2022, str. 1847, nebo Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III, § 419-654. Leges Praha 2014, str. 717-718). V oblasti nakládání s obecním majetkem hovoří pro správnost tohoto výkladu i skutečnost, že § 38 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), chránící hospodaření s majetkem obce, by nemělo reálný význam, kdyby obec byla přesto povinna nahradit nájemci zisk, kterého by na základě nehospodárné, a tudíž neplatné smlouvy dosáhl, ačkoli právě tomu má uvedené ustanovení zabránit.

9. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, a to včetně správného a zvlášť nezpochybněného výroku o nákladech řízení účastníků.

10. Výrok o nákladech státu se opírá o ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobce neměl ve věci úspěch; je proto povinen nahradit státu náklady, které v řízení platil. Soud prvního stupně proto správně rozhodl o základu práva státu vůči žalobci na náhradu nákladů řízení. Po vydání napadeného rozsudku bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2022, č. j. 8 C 655/2020-116, znalecké kanceláři právnická osoba za dostavení se k jednání dne 24. 3. 2022, které bylo odročeno bez projednání věci, a za výslech jejího pověřence při jednání dne 27. 4. 2022 přiznáno znalečné v celkové výši 15 328 Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 7. 2022 a dne 28. 7. 2022 bylo znalečné vyplaceno (viz poukaz na č. l. 126 spisu). Nyní je tedy již možné náhradu nákladů státu vyčíslit, a proto odvolací soud výrok III napadeného rozsudku změnil tak, že přiznal státu vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 15 328 Kč.

11. Žalovaný má podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, jež spočívají v odměně advokáta za zastoupení při dvou úkonech právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) podle § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 13 260 Kč = 26 520 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za dva úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2 x 300 Kč = 600 Kč, ve výdajích na cestu advokáta osobním automobilem k jednání před odvolacím soudem na trase obec – obec a zpět ve výši 1 354,60 Kč, v náhradě za čas promeškaný advokátem cestou k jednání před odvolacím soudem a zpět ve výši 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), ve výši 6 105,60 Kč Náklady žalovaného v odvolacím řízení celkem činí 35 180,20 Kč a je třeba je zaplatit k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

12. Lhůtu k plnění odvolací soud stanovil žalobci podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek neshledal. Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, závisí-li rozsudek na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je třeba podat u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení rozsudku.