14 CO 200/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Jeřábka a soudkyň Mgr. Jany Boškové a JUDr. Ivy Hejdukové ve věci žalobkyně: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovaným: 1. za účasti vedlejšího účastníka: ; anonymizováno jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa 2. anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa 3. územní celek , IČO sídlem adresa 4. neznámí dědicové jméno příjmení zastoupeni opatrovnicí příjmení jméno příjmení bytem adresa anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 5. 2021, č. j. 14 C 198/2018-208,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit 1. žalované a 2. žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 365 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení].

III. Žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady odvolacího řízení žalovaným č. 4, které budou vyčísleny soudem prvního stupně.

IV. Žalobkyně, 3. žalovaný a vedlejší účastník nemají proti sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně na určení, že je vlastníkem pozemkové parcely [číslo] v katastrálním území [obec] (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným č. 1 a 2 náklady řízení ve výši 57 281,40 Kč k rukám jejich advokáta (výrok III). Ve vztahu mezi žalobkyní, třetím žalovaným a vedlejším účastníkem nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z nich (výrok III) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit České republice náklady za zastoupení žalovaných č. 4 s tím, že tyto budou určeny samostatným usnesením (výrok IV).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že podmínkou vydržení vlastnického práva je existence dobré víry, že žalobkyně je vlastníkem pozemkové parcely [číslo] v k. ú. [obec] (dále jen„ sporný pozemek“) a že žádné okolnosti její dobrou víru nevylučují. Soud prvního stupně však zjistil existenci dvou zásadních důvodů, které dobrou víru žalobkyně ve vlastnictví sporného pozemku vylučují. Jde jednak o obsah samotné darovací smlouvy a v souvislosti s ní vyhotovený znalecký posudek a geometrický plán. Z těchto listin jednoznačně vyplývá výměra převáděných nemovitostí a také existence (a výměra) sporného pozemku. Druhým důvodem je vzájemný poměr výměry pozemků ve vlastnictví žalobkyně a sporného pozemku. Výměra sporného pozemku dokonce přesahuje výměru pozemku ve vlastnictví žalobkyně (pozemek parc. [číslo]). Za takové situace nelze uvažovat o tom, že by na straně žalobkyně mohl být dán omluvitelný omyl. Výměra sporného pozemku je natolik zásadní a nepřehlédnutelná, že jakýkoliv omyl vylučuje, navíc tyto okolnosti byly v rodině žalobkyně známy. Protože byla dobrá víra žalobkyně ve vlastnictví sporného pozemku vyloučena, nebylo třeba zabývat se dalšími tvrzeními, a proto důkazy k nim navrhované byly nadbytečné, stejně tak jako prokazování skutečností, které byly nesporné, či byly prokázány z jiných provedených důkazů.

3. Žalobkyně se proti rozsudku včas odvolala. V odůvodnění odvolání uvedla, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a důkazům, a proto nedostatečně zjistil skutkový a věc nesprávně právně posoudil. Tím porušil její právo na spravedlivý proces, neboť jeho rozhodnutí není dostatečně přezkoumatelné. V této souvislosti žalobkyně poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I ÚS 1135/17 a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09. Je přesvědčena, že pokud by soud prvního stupně provedl všechny jí označené důkazy, dospěl by k závěru o její dobré víře při držbě sporného pozemku. Tím, že důkazy provedeny nebyly, nebylo možné učinit kvalifikovaný závěr o skutkovém stavu věci. Žalobkyně pozemkovou parcelu č. parc. [číslo] užívá jako vlastník po dobu téměř třiceti let jako funkční celek spolu s rodinným domem, respektive zahradou kolem něj. Pozemkové parcely č. st. [číslo] a č. parc. [číslo] jsou a vždy byly funkčně sjednoceny a oploceny. Držbu žalobkyně tak přitom lze označit za mimořádnou co do doby jejího trvání. Touto mimořádností se soud prvního stupně nezabýval. Pro posouzení dobré víry žalobkyně je třeba zohlednit specifické okolnosti, za kterých byla darovací smlouva uzavírána, jednalo se o darování mezi rodiči a jejich dítětem, a bez dalšího nelze předpokládat, že žalobkyně byla seznámena se skutečnostmi, o nichž věděli její rodiče (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 22 Cdo 77/2013). V darovací smlouvě je uvedeno, že žalobkyni byl darován rodinný dům [adresa] jak s vedlejší stavbou (skleníkem), venkovními prostory, oplocením i pozemky. Ani tím se soud prvního stupně nezabýval. Zahrada má a vždy měla jednotně řešenou organizaci a výsadbu porostů ať již okrasných nebo hospodářských. To vše vylučuje závěr o tom, že žalobkyně musela o nesouladu faktického stavu se stavem zapsaným vědět. Dále žalobkyně poukázala na to, že v souvislosti s darovací smlouvou nebyl vyhotoven žádný geometrický plán, před podpisem darovací smlouvy žalobkyně žádný geometrický plán k dispozici neměla, neboť přílohou darovací smlouvy nebyl. Nesprávný je i závěr soudu o skutečnostech, které vyplynuly z výpovědi matky žalobkyně, která výslovně uvedla, že o okolnostech převodu předmětných nemovitostí s dcerou (tedy žalobkyní) nikdy nemluvily, tedy nelze dojít k závěru, že by žalobkyně o nepřevedení předmětné pozemkové parcely věděla. Při hodnocení důkazů se navíc soud prvního stupně nevypořádal s tím, že svědkyni v době výpovědi bylo 90 let. Věc je zejména s ohledem na extrémní dobu držby žalobkyně potřeba posuzovat komplexně a v širších souvislostech. Proto navrhla opakování důkazů výslechem svědka - své matky a dále provedení ostatních důkazů, které před soudem prvního stupně již navrhla, ale provedeny nebyly. Navrhla odvolacímu soudu rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dala v úvahu i skutečnost, že se jeví absurdním, aby po dobu téměř třiceti let byla nečinná za situace, že by věděla, že užívá cizí pozemek.

4. Třetí žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, neboť soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci a správně právně jej posoudil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání žalobkyně i vyjádření k němu a poté dospěl k závěru, že toto odvolání není důvodné.

6. Soud prvního stupně provedl dostatek důkazů ke zjištění skutkového stavu věci, který mu umožnil přijmout i správné právní závěry. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje. Soud prvního stupně správně posoudil věc podle § 130 a § 134 zákona č. 40/1964 Sb. o. z., ve znění účinném do 31. 12. 2013 a v souladu s konstantní judikaturou zkoumal, zda žalobkyně byla v dobré víře, že věc, kterou užívá (pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] – dále jen„ pozemek“,„ sporný pozemek“), jí patří, a zda v této dobré víře je se zřetelem ke všem okolnostem, přičemž tato dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem nabytí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99). Oprávněná držba by zde mohla být dána i za situce, že by žalobkyně jednala v omylu, muselo by se však jednat o omyl omluvitelný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).

7. Žalobkyně tvrdí, že vlastnictví k pozemku získala darováním, a to na základě darovací smlouvy uzavřené v roce 1998 mezi jejími rodiči jako dárci na straně jedné a jí jako obdarovanou na straně druhé (darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 21. 4. 1988 sepsaná notářským zápisem Státního notářství [okres] – státní notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pod [číslo jednací]).

8. Jak správně soud prvního stupně uvedl, z obsahu samotné darovací smlouvy je zcela jednoznačně seznatelné, jaké konkrétní pozemky byly žalobkyni darovány a jaké byly jejich výměry („ domek [adresa] v [obec], ul. [ulice] se st [parcelní číslo] o výměře 113 m2 a zahradou č. parc. [číslo] o výměře 687 m2 tamže“). Před uzavřením darovací smlouvy byl vypracován znalecký posudek i geometrický plán (poř. [číslo] ze dne [datum]), přičemž i z těchto listin výměra darovaných pozemků i existence sporného pozemku jednoznačně vyplývá. V této souvislosti lze odkázat i na znění samotné darovací smlouvy, v níž je výslovně uvedeno, že„ hodnota daru činí dle ocenění soudního znalce [příjmení] [jméno]. [jméno] [příjmení] ze dne 13. 1. 1998“. Žalobkyně měla možnost před podpisem smlouvy (i kdykoliv později) se seznámit s jejím zněním, geometrickým plánem či oceněním soudního znalce a učinit tak v rámci běžné opatrnosti měla. Nebylo tvzeno, že by jí v tom něco bránilo. Pokud by tak učinila, nepochybně by jí muselo být zřejmé a musela by zjistit, že nenabývá vlastnické právo ke spornému pozemku, že tento pozemek není předmětem převodu. Lze připustit, že vzhledem ke skutečnosti, že šlo o darování rodiči, nevěnovala žalobkyně převodu takovou pozornost, jako by třeba bývala věnovala v případě převodu od cizích osob, však ani v případě převodu od osoby blízké nelze zcela rezignovat na běžnou opatrnost.

9. Žalobkyně získala darováním pozemky o celkové výměře 800 m2, tedy 687 m2 (výměra pozemku [parcelní číslo]) a 113 m2 (výměra st. p. č [číslo]) a spolu s tím se chopila držby plochy 698 m2 (výměra pozemku [parcelní číslo]), tedy plochy, která činí 87,25% výměry pozemků, které nabyla na základě darovací smlouvy, když pokud se porovnává pouze darovaná zahrada (687 m2), jedná se dokonce o pozemek větší. Lze i zde souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že jde o natolik zásadní a nepřehlédnutelnou plochu, že jakýkoliv omyl je zde vyloučen. Tento závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000 zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. C 139, který mj. uvádí„ stává se, že kupující se ujme na základě různých skutečností držby pozemku o větší výměře, než jaký koupil. Nejde-li o naprosto podstatné překročení výměry, může jít o stav, kdy kupující ani při zachování obvyklé opatrnosti nemusel mít pochybnosti o svém právu. Pokud se však chopí tržby plochy více než dvojnásobné, tyto pochybnosti objektivně měl mít“.

10. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem není pro posouzení věci významné, že sporný pozemek je oplocen spolu s pozemky ve vlastnictví žalobkyně, že všechny pozemky žalobkyně užívá po dobu třiceti let, že po tuto dobu o pozemek pečuje (to nebylo sporné, a proto neprováděl-li soud prvního stupně k této skutečnosti dokazování výslechem sousedů, učinil tak správně). Není významná ani skutečnost, že žalobkyně platila daň z pozemků o výměře 1 393 m2, neboť i pokud tak činila, nemohlo to založit její vlastnictví ke spornému pozemku. To nemohla ani skutečnost, že na předmětném pozemku rodiče žalobkyně postavili skleník, který ji následně smlouvou z roku 1988 darovali, ani to, že její rodiče nechali zpracovat návrh zahrady tak, že byla založena na obou pozemcích (parc. [číslo]).

11. Pokud žalobkyně uvádí, že je absurdní, aby po dobu třiceti let byla nečinná, pokud by bývala věděla, že předmětnou parcelu nenabyla darem od svých rodičů, pak k tomu je možné pouze uvést, že lze nahlížet na situaci i tak, že naopak mohla být přesvědčena o tom, že pokud po dlouhou dobu nikdo vlastnictví její (a předtím jejích rodičů) ke spornému pozemku nezpochybňoval, že se tak již nestane, a proto tuto situaci řešit ani nemusí.

12. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, pokud posoudil výslech svědkyně [jméno] [příjmení] (matky žalobkyně) tak, že byť výslovně neuvedla, že o okolnostech převodu (darování) nemovitostí s dcerou hovořili (měla na mysli rodiče) pak ze zvukového záznamu o její výpovědi (její přesný přepis je v protokole z ústního jednání), lze nabýt přesvědčení o tom, že v rodině žalobkyně skutečnost, že část zahrady není ve vlastnictví rodiny, byla známa, minimálně od okamžiku, kdy mělo dojít k převodu na žalobkyni. Nelze souhlasit s tím, že by snad soud prvního stupně svědkyni [příjmení], respektive její výpověď nehodnotil komplexně, že by jakýmkoliv způsobem byla její výpověď prováděna v rozporu s občanským soudním řádem a pokud se snad v průběhu výslechu necítila„ komfortně“, lze to přikládat i tomu, že byla dotazována na skutečnosti, o nichž příliš mluvit nechtěla, neboť si mohla být vědoma toho, že žalobkyni nebudou ku prospěchu. Věk svědkyně pak nelze při hodnocení výpovědi zohledňovat. Ani odvolací soud tedy neshledal žádný důvod k tomu, aby svědkyně [jméno] [příjmení] byla opakovaně vyslýchána. Za této situace pak neobstojí odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 77/2013, protože v projednávané věci se to, že žalobkyně věděla (či měla vědět) o tom, že není vlastníkem celé zahrady, nepředpokládá pouze z existence příbuzenského vztahu mezi ní a dárci, ale byla prokázána (minimálně výslechem svědkyně).

13. Protože provedené důkazy umožnily soudu prvního stupně učinit závěr o skutkovém stavu, nebylo třeba provádět další dokazování. To by naopak bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud prvního stupně důvody, proč další důkazy neprováděl, ve svém rozhodnutí vysvětlil, byť možná ne příliš obsáhle, ale přesto dostatečně jasně.

14. Protože žalobkyně nebyla objektivně v dobré víře v to, že jí pozemek náleží, nemohla se stát jeho vlastníkem, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a zákonu odpovídající potvrdil, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení, které soud prvního stupně posoudil správně a proti jehož rozhodnutí v této části žádné výhrady nebyly.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní byli v řízení plně úspěšní, mají tedy právo na plnou náhradu nákladů řízení, které v souvislosti s odvolacím řízení vynaložili. Žalovaní č. 1 a 2 mají právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, a to za jeden úkon právní služby – účast u odvolacího jednání (podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif) ve výši 4 960 Kč (podle § 7 a § 9 odst. 4 za použití § 12 odst. 4 advokátního tarifu), náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21% DPH ze součtu odměny advokáta a náhrady hotových výdajů (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1 105 Kč.

16. Protože žalovaný č. 3 ani vedlejší účastník přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení nepožadovali, nebylo jim ve vztahu mezi nimi a žalobkyní přiznáno.

17. Žalovaní č. 4 byli v řízení zastoupeni ustanoveným opatrovníkem, jehož náklady nese stát. Vzhledem k jejich úspěchu ve věci, byla povinnost zaplatit tyto náklady uložena žalobkyni (§ 149 odst. 2 o. s. ř.), přičemž o jejich výši a lhůtě splatnosti rozhodne soud prvního stupně.