14 CO 204/2021

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudkyň Mgr. Jany Boškové a JUDr. Ivy Hejdukové ve věci žalobkyně: ; územní celek , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 8. 2021, č. j. 8 C 233/2019-560

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 3 388 Kč.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že vlastníkem kopané studny nacházející se na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] je žalobkyně (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobkyně přes poučení, kterého se jí od soudu dostalo, nepředložila žádný důkaz o tom, že studna (vybudovaná před účinností zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) byla před účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, majetkem [územní celek], či státu. Neprokázala, že by ona (či předtím [územní celek]) studnu vlastnila k 31. 12. 1949, ani neprokázala, že by studna byla k 24. 5. 1991 ve vlastnictví ČSFR. Nebylo prokázáno ani tvrzení žalobkyně o tom, že se ke studni chovala jako k věci vlastní. Byla-li studně evidována v inventurních soupisech obce, pak tyto jsou poplatné předchozímu socialistickému zřízení, kdy se neřešilo, komu skutečně studna patří a byť se obec ke studni„ papírově hlásila“, jako ke svému majetku se k ní nechovala. Ani předložený seznam studní konkrétně nerozlišuje, jaká studna je soukromá a jaká veřejná. Pozemek [číslo] v k. ú. [obec] je ve výlučném vlastnictví žalovaného, studna je samostatnou stavbou (samostatnou věcí), a proto se stala podle § 3054 o. z. dnem 1. 1. 2014 součástí pozemku žalovaného. Nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by studna byla vybudována státem, žalobkyní či tehdejším národním výborem. Žalobkyně nepožádala katastrální úřad o žádný zápis týkající se dané studny, neučinila ani žádný úkon podle zákona č. 172/1991 Sb., stát se k této věci (stavbě) na pozemku jiného vlastníka nehlásí. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že studna je tzv. historickým majetkem, a proto žalobě nebylo možné vyhovět. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že je úspěšnému žalovanému nepřiznal, a to proto, že chováním žalovaného byly žalobkyni zatajeny některé dokumenty vztahující se k předmětu sporu (vodoprávní řízení, povolení odběru čerpání vod), navíc žalovaný jako starosta žalobkyně nepodal žalobu o určení vlastnictví ke studni.

3. Žalobkyně se proti rozsudku včas odvolala. V odvolání namítla neúplně zjištěný skutkový stav věci ohledně vzniku studně, neboť podle kroniky žalobkyně tato studně existovala již v roce 1928. Soud prvního stupně záměrně neřešil, kdo byl vlastníkem studny od roku 1928 do roku 2014 a přešel skutečný okamžik vytvoření studny, ani nezjišťoval, jaký vodní zdroj uvedl právní předchůdce žalovaného v žádosti o vydání stavebního povolení k nemovitosti [číslo] v obci [obec], zda se jednalo o soukromý zdroj, nebo o obecní či veřejný zdroj. Mělo být zjištěno, co v žádosti o vydání stavebního povolení k nemovitosti [číslo] v obci [obec] bylo uvedeno a co bylo obsahem kolaudačního rozhodnutí ohledně zdroje vody pro tuto nemovitost v roce 1934. Studnu vystavěli občané [územní celek] na pozemku československého státu, v této souvislosti odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu R II 240/26. Tvrzení o tom, že poloha studny byla nezměněna po celou dobu její existence, není založeno na žádném důkazu. Bylo-li by tomu tak, není zřejmé, jak se za plot dostala vodovodní přípojka zbudovaná právními předchůdci [jméno] [příjmení]. Bylo-li zpochybňováno, o kterou studnu v obci jde, pak všem, i obci, bylo zřejmé, o kterou studnu se jedná, neboť zastupitelstvo obce v roce 2003 udělilo [jméno] [příjmení] souhlas k napojení ke studni„ na návsi“. Stejně tak v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. [spisová značka] byla potvrzena ochrana držby k připojení nemovitosti [adresa] [územní celek] ke studni„ na návsi“. U znaleckého posudku žalobkyně upozornila na polohovou odchylku bodů (kód kvality 4 až 0,73 m). Namítla dále, že pozemková parcela [číslo] nemá deklarovaný rozměr podle smlouvy z roku 1931 mezi československým státem a právním předchůdcem žalovaného. Byl to naopak žalovaný, který se na základě tvrzených skutečností (a jistě držených listin) mohl domáhat určení svého vlastnictví. Soud se nezajímal o to, proč se žalovaný od roku 1990 do roku 2018 jako vlastník nechoval, nehájil své vlastnické právo a dokumenty vztahující se k studni zatajil před obcí. Nezabýval se ani tím, že žalobkyně v dobré víře vykonávala své vlastnické právo po dobu dvaceti osmi let. Není zřejmé, proč žalovaný žádal v roce 2015 o povolení k čerpání vody, když jako vlastník takové povolení nepotřeboval. Tedy soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, nesprávně hodnotil provedené důkazy, některé navržené důkazy neprovedl, a proto žalobkyně navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný a navrhl jeho potvrzení. Uvedl, že žalobkyně byla opakovaně soudem prvního stupně poučována o povinnosti prokázat svá tvrzení, což se jí nepodařilo. Žalovaný odkázal na § 91 zemského zákona č. 5/1889 Sb. s tím, že při výstavbě nové budovy je třeba zajistit dostatek vody založením vlastní studně, což považuje za klíčové. Jde-li o závěry znaleckého posudku, pak k těm sama žalobkyně uvedla, že proti obsahu ani závěrům posudku nemá výhrady. Soud prvního stupně detailně zkoumal průběh vlastnických práv v průběhu času a není jeho vinou, že žalobkyně neunesla své tvrzení o vlastnictví. Právní předchůdce žalovaného nabyl pozemek v době platnosti všeobecného občanského zákoníku, tedy se vším, co je do země zapuštěno. Nebyl proto povinen se domáhat určení vlastnictví. K otázce vydržení žalovaný uvedl, že držba nebyla žalobkyní nikdy realizována, neboť obec přístup ke studni zajištěn nemá. Žalovaný nikdy nesporoval označení studně jako veřejné v tom smyslu, že bylo umožňováno čerpání vody osobám ve vsi, vždy však sporoval označení studně jako obecní ve smyslu vlastnictví obce. Žalovaný a jeho právní předchůdci se vždy k pozemku a ke studni chovali jako vlastníci, proti jejímu oplocení ani obec ničeho nenamítala. Žalovaný (a jeho rodina) prováděl a provádí nezbytnou údržbu. Obec mu v tom nikdy nebránila, ani mu za to nikdy neposkytovala žádnou náhradu.

5. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalovaného doplnila, že první písemná zmínka o studni se nachází v kronice [územní celek] v roce 1928. Právní předchůdce žalovaného zakoupil pozemek parc. [číslo] v roce 1931 od československého státu a podle přídělové listiny součástí pozemku nebyla žádná studna. Ani další listiny vztahující se k výše zmíněnému pozemku (dokumenty o dědických řízeních) studnu nezmiňují. Je tedy otázkou, na základě jakého právního úkonu se žalovaný stal vlastníkem. Je faktem, že studna se z velké části nachází za rozhradou žalovaného, vystavěnou v 70. letech 20. století. Žalovaný uvádí protichůdná, účelová a nepravdivá tvrzení. Studna byla vybudována obyvateli obce pravděpodobně na přelomu století s cílem, aby se stala zdrojem pitné vody pro všechny obyvatele, tedy aby sloužila veřejnému prospěchu. Naopak to byla obec, která se o studnu starala, v roce 1951 provedla výměnu ručního čerpadla a v letech 2009 a 2010 rozbory vody. V té době přístup ke studni měla. Pokud žalovaný či jeho právní předchůdce vystavěl vlastní studnu, musí existovat stavební povolení, které by měl žalovaný předložit. K případnému vydržení vlastnictví předmětné studny došlo před rokem 2018, a proto je námitka žalovaného ohledně nemožnosti držet právo bez významu. Žalovaný si chce přivlastnit studnu postavenou někým jiným a neoprávněně těžit ze zásady, že stavba je součástí pozemku. Veřejné statky musí být soudem chráněny ve prospěch veřejného vlastnictví a veřejného užívání, neboť soukromoprávní zásada, že„ stavba je součástí pozemku“, nemůže rušit či měnit právní vlastnictví věci.

6. Odvolací soud při ústním jednání zopakoval důkaz částí znaleckého posudku [číslo] [rok] [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], a to konkrétně přílohu č. 19 – soutisk aktuální katastrální mapy a mapy pozemkového katastru, z níž zjistil, že podle aktuální katastrální mapy byla hranice pozemku [číslo] v k. ú. [obec] posunuta blíže ke studni, tedy v neprospěch žalovaného 7. Při ústním jednání pak odvolací soud upozornil účastníky na dvě důležitá hlediska, jednak zásadu superficies solo cedit, tedy že stavba je součástí pozemku, uplatňující se na našem území do konce roku 1949 a nutnost odlišení otázky veřejného užívání a otázky vlastnictví.

8. Odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Soud prvního stupně provedl důkazní řízení v dostatečném rozsahu, správně zjistil skutkový stav věci a dospěl ke správným závěrům.

10. Nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně odvolací soud uvádí, že podstatným hlediskem, které bylo třeba zjistit před přijetím závěru o vlastnictví studně, bylo, komu patřil pozemek, na kterém se studna nachází. Soud prvního stupně, a to zejména na základě znaleckého posudku, dospěl k závěru, že studna se vždy nacházela na pozemku žalovaného, resp. jeho právních předchůdců. Odvolací soud zopakoval zčásti důkazní řízení částí znaleckého posudku, a to porovnáním dvou map - mapy pozemkového katastru a mapy katastru nemovitostí. Tím ověřil, že závěr znalkyně o tom, že nedošlo k posunu hranic pozemků je oprávněný. Vyplývá z toho, že studna se vždy nacházela (a nachází dosud) na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec]. Pokud snad došlo k nějakému posunu hranic pozemků, pak pouze v neprospěch žalovaného, kdy byla hranice mezi pozemky [číslo] a [číslo] posunuta směrem do pozemku [číslo], tedy blíže k okraji studny.

11. Zásada superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě, v právu: stavba je součástí pozemku) v praxi znamená, že stavba není samostatnou nemovitou věcí, nýbrž součástí pozemku, na kterém byla zřízena. Tato zásada se uplatňovala na našem území až do konce roku 1949, kdy zákon č. 141/1950 Sb., tzv. střední občanský zákoník, tuto zásadu přestal respektovat a zavedl pravidlo, dle něhož byla stavba samostatnou věcí, tedy mohla mít stavba jiného vlastníka než toho, kdo vlastnil pozemek pod stavbou. V projednávané věci však je nesporné, že ke stavbě studny došlo předtím (žalobce tvrdí, že záznam o studni je v kronice z roku 1928, při jednání uváděl, že stavba byla postavena na konci 20. let, z obsahu spisu pak vyplývá i tvrzení, že se tak stalo už na počátku století), a proto při uplatnění uvedené zásady že„ stavba je součástí pozemku“ nemohl být vlastník studny odlišný od vlastníka pozemku, na němž se studna nacházela. Tedy vlastníkem studny byl ten, kdo vlastnil pozemek a tím byl právní předchůdce žalovaného. Ohledně tohoto nástupnictví soud prvního stupně zjistil následující: pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] (dále jen„ pozemek“) získal do svého vlastnictví od československého státu v roce 1931 přídělovou listinou [jméno] [příjmení]. V roce 1937 nabyli pozemek [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (později provdaná [příjmení]). V roce 1983 na základě dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] získal polovinu pozemku žalovaný. Druhou polovinu pozemku nabyl žalovaný v říjnu 1991 darovací smlouvou od své matky [jméno] [příjmení]. Tato zjištění soudu prvního stupně jsou správná a pro posouzení věci postačují.

12. Pro posouzení věci není totiž podle názoru odvolacího soudu významné zjištění, co bylo před tím, než pozemek získal do vlastnictví přídělovou listinou [jméno] [příjmení]. I kdyby totiž bylo pravdou (což ani prokazováno nebylo), že studnu postavili občané obce a že ji postavili na pozemku československého státu (což je otázkou), pak tento pozemek přídělovou listinou přešel do vlastnictví právního předchůdce žalovaného. To, že (což obě strany učinily nesporným) v přídělové listině není o studni žádná zmínka, nijak závěr odvolacího soudu nevyvrací.

13. Soud prvního stupně dospěl i ke správnému závěru, a to na základě svědeckých výpovědí, že studnu občané obce využívali k braní vody a je rovněž možné, že se tak dělo v režimu tzv.„ veřejného užívání“. Tento pojem je však pojmem správního práva, nikoli práva občanského. Jde o institut chráněný správním právem. Je tedy možné, že tomu tak bylo, a rovněž je možné, že vlastník studny trpěl tento stav bez tohoto režimu. Tato otázka však není předmětem řízení a ani otázkou, kterou by v tomto řízení o určení vlastnictví odvolací soud měl vyřešit. Ani užíváním studny v režimu„ veřejného užívání“, ani jejím užíváním občany obce bez něj, není vyloučeno její soukromé vlastnictví. V této souvislosti poukazuje odvolací soud na závěry rozhodnutí R II 240/2006 (zmiňované i žalobcem v jeho odvolání), kde se uvádí, že„ též věci, určené k veřejnému užívání, zůstávají ve vlastnictví obce (státu), nejsou vyňaty z právního obchodování a mohou i do soukromého vlastnictví přejíti; soukromá práva k nim, pokud slouží tomuto účelu, jsou jen potud vyloučena, pokud se nesrovnávají s veřejnoprávním jich určením“. Tedy znamená to, že veřejně užívané věci nejsou vyňaty z obchodování a mohou být převedeny i do soukromého vlastnictví, k čemuž také nejspíše došlo v tomto případě. Tedy po doplnění tohoto odůvodnění souhlasí odvolací soud s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně.

14. Odvolací soud souhlasí i s úvahou soudu prvního stupně, pokud jde o otázku vydržení. V této souvislosti je nejdůležitější zjištění soudu prvního stupně o tom, že o studnu výlučně (či převážně) pečovala a starala se rodina žalovaného. Toto skutkové zjištění soudu prvního stupně nebylo nijak zpochybněno a nevyvrací jej ani skutečnost, že v roce 2019 a 2020 nechala žalobkyně provést rozbory vody ze studně. Takové jednání však nijak nezakládá její vlastnické právo, navíc nelze přehlédnout, že k tomu obec přistoupila v době, kdy již spor ohledně vlastnictví na obci vznikl, může se tedy jednat o účelové jednání. Lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že bylo prokázáno, že to byl ponejvíce syn žalovaného, který studnu opravoval a zajišťoval její údržbu. Nebylo prokázáno, že by v tom obec nějak bránila, případně náklady s tím spojené hradila. I kdyby tomu tak však nebylo (rodina žalovaného by studnu neudržovala), k vydržení by bylo třeba splnění dvou podmínek, a těmi jsou jednak držba a jednak dobrá víra. V případě dobré víry se vyžaduje, aby byla založena na nějakém právním titulu, tedy na něčem, co držiteli umožňovalo oprávněnou domněnku, že užívá věc, která mu patří. V daném konkrétním případě si pak lze těžko představit dobrou víru obce v to, že studna je její za situace, že se nachází na cizím pozemku a navíc nikdy nebyla historickým majetkem obce, neboť (a ani to nebylo stranami sporným) se nikdy nenacházela na pozemku obce. Je možné, že se nacházela na pozemku státu (v době před přídělem [jméno] [příjmení]). Pokud by tedy vznikl nějaký spor ohledně hranice mezi pozemky [číslo] a [číslo] v k. ú. [obec], mohlo by jít o spor mezi státem a žalovaným, nikoli však mezi obcí a žalovaným.

15. Studna tedy nikdy nestála na pozemku obce, a jestliže do konce roku 1949 byly stavby součástí pozemku, pak zde nemůže být žádná úvaha, na základě které by mohl odvolací soud dojít k závěru, že studna je ve vlastnictví žalobkyně, tedy, že by ke konci roku 1949 byla ve vlastnictví obce. Taková úvaha je v dané věci naprosto vyloučena. Je možné, že studna byla obci svěřena do správy, ta však je veřejným užíváním a jde o odlišný institut od vlastnictví. Otázku správy či veřejného užívání odvolací soud neřeší. Vlastnictví bylo vždy soukromé.

16. I pokud by si snad obec myslela, že je vlastníkem a i kdyby studnu držela (což prokázáno nebylo), dopustila by se právního omylu a tento omyl by nebyl omluvitelný, protože neznalost zákona neomlouvá. Skutečnost, že si obec na základě nějakého laického odhadu občanů myslela, že je vlastníkem, neprokazuje objektivně její dobrou víru.

17. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, při němž soud prvního stupně postupoval podle § 150 o. s. ř., když proti takovému postupu ani žalovaný nevznesl žádné výhrady.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému, který byl ve věci plně úspěšný, je neúspěšná žalobkyně povinna nahradit vzniklé náklady. Tyto náklady představují náklady za právní zastoupení žalovaného v odvolacím řízení. Náklady byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, a to podle vyčíslení žalovaného za jeden úkon právní služby (účast u ústního jednání) ve výši 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 advokátního tarifu Kč, dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH (podle § 137 odst. 3 o. s. ř.) ze součtu odměny advokáta a náhrady hotových výdajů (588 Kč),