14 Co 205/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců JUDr. Viktora Vaške a Mgr. Jany Boškové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený rodné přijmení Datum narození žalobce A , narozená rodné přijmení Datum narození žalobce B . Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o odstranění vady předmětu koupě, eventuálně o zaplacení 190 000 Kč o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 4. 2025, č. j. 17 C 66/2023-482,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že každý ze žalobců samostatně je povinen do tří měsíců od právní moci rozsudku zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 159 175,50 Kč.

II. Každý ze žalobců samostatně je povinen do tří měsíců od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované tamtéž na nákladech odvolacího řízení částku 6 340,40 Kč.

1. Soud prvního stupně zamítl žalobu o odstranění vady pozemku parc. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, tak, aby pásmo vodovodního řadu , Anonymizováno, v , adresa, nezasahovalo do vlastnického práva žalobců, eventuálně o zaplacení slevy z kupní ceny ve výši 190 000 Kč (výroky I a II) a uložil žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 318 351 Kč (výrok III). Nákladový výrok odůvodnil úspěchem žalované ve věci s tím, že do změny žaloby nebyla známa tarifní hodnota předmětu řízení a po její změně byla tarifní hodnotou částka 190 000 Kč.

2. Žalobci se proti nákladovému výroku odvolali, namítajíce, že náklady řízení měly být účtovány ze žaloby na odstranění vady, nikoli z odhadnuté částky 190 000 Kč, na jejíž posuzování ani nedošlo. O změně žaloby bylo navíc rozhodnuto až dne 24. 10. 2023 a ještě úkon žalované ze dne 18. 9. 2023 tedy neměl být přiznán z částky 190 000 Kč. Řízení bylo nehospodárně dlouhé; měl-li soud prvního stupně zato, že žalobci ve věci samé neunesli důkazní břemeno, mohl řízení skončit mnohem dříve a neprovádět další zbytečné dokazování. Nicméně neučinil tak a v řízení pokračoval, čímž způsobil prodražení řízení na částku odpovídající 1,7násobku hodnoty sporu a tím i nepřiměřený zásah do právní jistoty slabší strany a do majetkové sféry žalobců. Lhůta k plnění v délce tří dnů od právní moci rozsudku je pro ně likvidační, oni takto vysokou částku nemají k dispozici a nemají ani možnost si ji v tak krátké době opatřit. Nepodaří-li se jim získat prostředky k její úhradě zápůjčkou, budou nuceni prodat rodinný dům, který byl předmětem sporu, ačkoli pečují o nezletilé dítě a jsou zatíženi mateřskou dovolenou a splácením hypotéky. Žalovaná s nimi při řešení vady nekomunikovala a oni podali žalobu v dobré víře v oprávněnost svých požadavků a pozici slabší strany. Navrhli změnu napadeného rozsudku tak, že náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně jim bude snížena na přiměřenou výši. V průběhu odvolacího řízení pak požádali o povolení splátek ve výši 4 000 Kč měsíčně.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že náklady na zastoupení advokátem nesla i ona. Pokud žalobci spor iniciovali a rozhodovali o jeho dalším trvání, museli počítat s tím, že v případě svého neúspěchu jí budou muset její náklady nahradit. Ve svých vyjádřeních přitom opomněli uvést, že hodnota jejich rodinného domu se blíží deseti milionům korun, mají dva osobní automobily, z nichž jeden je zánovní, jezdí na zahraniční dovolené a jako zaměstnanci veřejného sektoru mohou očekávat růst svých příjmů. Nemohou proto od žalované očekávat, že by souhlasem se splátkami ve výši 4 000 Kč měsíčně akceptovala faktické poskytnutí bezúročné zápůjčky na dobu šesti a půl roku. Byla by ochotna akceptovat zaplacení jedné poloviny náhrady ihned a splacení druhé poloviny ve splátkách do roka, to však žalobci nenavrhli.

4. Odvolání je důvodné jen z malé části.

5. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Účelně vynaloženými jsou takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla u soudu řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12, a ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14, nebo jeho usnesení ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1859/15). Za neúčelné nemohou být považovány náklady, které účastník vynaložil v souvislosti s činností soudu, kupříkladu tím, že reagoval na výzvu soudu k zaslání vyjádření nebo že se zúčastnil nařízeného soudního jednání. Navýšení nákladů řízení v důsledku nesoustředěného, nehospodárného nebo jinak nesprávného postupu soudu, na němž úspěšný účastník nenese vinu, nemůže vést k závěru o neúčelnosti takto vzniklých nákladů a k odepření jejich náhrady tomuto účastníku; i takto vzniklé náklady musejí jít nutně k tíži účastníka neúspěšného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014).

6. Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „vyhláška“), není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Soudní praxe je ustálena na tom, že v řízeních, jejichž předmět je vymezen eventuálním petitem, je při výpočtu mimosmluvní odměny advokáta nutno vycházet pouze z nároku, který je uplatněn jako základní, a nikoliv z nároku, který je požadován jen eventuálně (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 5 Cmo 158/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2145/2018).

7. Soudní praxe je ustálena také na tom, že lze-li hodnotu předmětu řízení vyjádřit v penězích, je tarifní hodnotou pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta primárně jeho obvyklá cena; tarifní hodnota vyjádřená paušálními částkami dopadá pouze na řízení, jejichž předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné, jak je tomu kupříkladu podle § 9 odst. 3 písm. a) a b) a odst. 4 písm. a) vyhlášky, nebo věc nebo plnění ocenitelné jen s nepoměrnými obtížemi, jak je tomu podle § 9 odst. 1 vyhlášky, přičemž kritérium nepoměrných obtíží je třeba vykládat restriktivně (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 3905/19, ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1750/23, a ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 277/24). Obvyklou cenu předmětu řízení mohou účastníci učinit nespornou; za nespornou lze považovat i částku, na niž si předmět sporu v průběhu řízení ocenil sám účastník, který je k náhradě nákladů povinen, jestliže druhý účastník proti tomuto ocenění nevznese námitky.

8. Od okolností relevantních z hlediska účelnosti vynaložených nákladů a z hlediska výše jejich náhrady je třeba odlišovat okolnosti odůvodňující mimořádné snížení nebo nepřiznání účelně vynaložených nákladů. Ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje z důvodů hodných zvláštního zřetele výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat. Za důvody zvláštního zřetele hodné se podle ustálené soudní praxe považují okolnosti, pro něž by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení neúspěšnému účastníku a zároveň by bylo lze na úspěšném účastníku spravedlivě požadovat, aby své náklady nesl zcela nebo zčásti ze svého. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků; přitom je třeba zohlednit nejen poměry toho, kdo by měl náklady hradit, ale i to, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Z hlediska § 150 o. s. ř. jsou významné také okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a okolnosti další. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska § 150 o. s. ř. význam pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než nepřiznání druhému, okolnosti další (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 520/2015, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1529/2017). Uvedené ustanovení totiž nelze vykládat bez zřetele k základním zásadám rozhodování o nákladech řízení. Setrvá-li žalobce na žalobě i poté, co z provedeného dokazování vyplyne nedůvodnost jeho požadavků, prostor pro moderaci náhrady nákladů řízení je již minimální (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 127/2014).

9. Všechny tyto závěry jsou významné i v souzené věci. Měla-li žalovaná v řízení plný úspěch, není pochyb o tom, že má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Námitce žalobců, že za účelně vynaložené náklady nelze považovat ty, jež žalované vznikly v důsledku nehospodárného postupu soudu a zbytečně rozsáhlého dokazování, nelze přisvědčit – jak již bylo řečeno, účelně vynaloženými jsou všechny náklady, které účastníku vznikly v důsledku postupu soudu, tedy i reakce na výzvy soudu k vyjádření, účast na soudních jednáních apod. Odvolací soud nemíní hodnotit postup soudu prvního stupně v tomto řízení, byla-li však pro výsledek sporu rozhodující odpověď na otázku, zda se žalobci seznámili či neseznámili s projektovou dokumentací a s trasou vodovodního řadu (bod 19. odůvodnění napadeného rozsudku), je vskutku otázkou, zda bylo nezbytně nutné konat ve věci jedenáct soudních jednání (ve dnech 4. 12. 2023, 15. 1, 28. 2., 4. 3., 8. 4., 22. 4., 22. 5., 7. 8. a 2. 9. 2024, 6. 1. a 2. 4. 2025), z nichž pouze dvě nepřesáhla dvě hodiny, sedm trvalo od dvou do čtyř hodin a dvě přesáhla čtyři hodiny, a kromě toho i ohledání (dne 10. 4. 2024); rozpor s požadavkem, aby věc byla rozhodnuta při jediném jednání (§ 114a odst. 1 o. s. ř.), je zde velmi výrazný. I kdyby však soud prvního stupně postupoval vskutku nesoustředěně a nehospodárně, náklady vzniklé tím žalované za neúčelné považovat a jejich náhradu jí odepřít nelze. Žalobci opomíjí, že napadeným výrokem nebylo rozhodnuto o poměru mezi jimi a státem, nýbrž o poměru mezi nimi a žalovanou, a té vznik nadbytečných nákladů přičítat nelze.

10. To, že by některé náklady žalované byly neúčelné z jiného důvodu než pro případnou nehospodárnost postupu soudu, žalobci v odvolání konkrétně netvrdili a ani odvolací soud u žádného z nich neúčelnost neshledal. O tom, že náklady spojené s účastí na soudním jednání je třeba za účelné ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. považovat vždy, není nejmenších pochyb. Stejně tak není pochyb o tom, že za neúčelné nelze považovat písemné vyjádření ve věci samé sepsané na výzvu soudu; okolnost, že vyžádání takového vyjádření bylo ze strany soudu zbytečné nebo nehospodárné, neboť všechna významná tvrzení účastníka byla obsažena již v jeho předchozích vyjádřeních, je nevýznamná. Vyjádření k žalobě ze dne 2. 6. 2023 bylo sepsáno na výzvu soudu ze dne 24. 5. 2023, č. j. 17 C 66/2023-31, vyjádření ze dne 13. 7. 2023 na výzvu soudu ze dne 28. 6. 2023 (č. l. 36 spisu), vyjádření ze dne 18. 9. 2023 na výzvu soudu ze dne 7. 9. 2023, č. j. 17 C 66/2023-91, vyjádření ze dne 30. 1. 2024 na výzvu soudu učiněnou při jednání dne 15. 1. 2024 a vyjádření ze dne 12. 2. 2025 na výzvu soudu ze dne 5. 2. 2025 (č. l. 448 spisu). Zbývající tři vyjádření – ze dnů 10. 1. 2024, 2. 10. 2024 a 18. 1. 2025 – na výzvu soudu učiněna nebyla, v prvním z těchto podání však žalovaná reagovala na podání žalobců ze dne 22. 12. 2022, obsahující podrobnější tvrzení ke zjištění a uplatnění vady, ve druhém podání mimo jiné reagovala na fotografie předložené žalobci při jednání dne 2. 9. 2024 a ve třetím podání reagovala na doplnění žalobních tvrzení obsažená v podání žalobců ze dne 13. 1. 2025. Tato podání tedy reagovala na aktuální průběh sporu a na procesní aktivitu žalobců a ani je tudíž nelze považovat za neúčelná.

11. Žalobcům lze přisvědčit v tom, že v řízení probíhajícím na základě žaloby s eventuálním petitem je tarifní hodnotou pro účely výpočtu mimosmluvní odměny advokáta podle § 8 odst. 1 vyhlášky obvyklá cena plnění, které bylo požadováno jako primární. V dané věci byla tedy tarifní hodnotou obvyklá cena odstranění vady předmětu koupě tak, aby ochranné pásmo vodovodního řadu , Anonymizováno, nezasahovalo do vlastnického práva žalobců k předmětu koupě. Toto plnění bylo požadováno v celém průběhu řízení. Znalecký posudek na stanovení obvyklé ceny tohoto plnění se ve spise nenachází, sami žalobci si je však v průběhu řízení ocenili, a to na částku 190 000 Kč; učinili tak v rozšíření žaloby o eventuální petit ze dne 4. 9. 2023, v němž uvedli, že tato částka odpovídá nákladům na provedení přeložky vodovodního řadu (viz podání na č. l. 88 spisu). Jestliže žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně nevznesla proti tomuto ocenění žádné námitky a sama z ní účtovala náhradu svých nákladů (viz její vyúčtování ze dne 7. 4. 2025 na č. l. 489 spisu), lze obvyklou cenu odstranění vady ve výši 190 000 Kč považovat za nespornou. Se soudem prvního stupně lze souhlasit i v tom, že je-li obvyklá cena požadovaného plnění postavena v průběhu řízení na jisto, má její určení zpětné účinky a vztahuje se i na náklady vzniklé účastníku předtím, než k němu došlo. Z částky 190 000 Kč bylo tedy třeba určit mimosmluvní odměnu i u úkonů právní služby učiněných před změnou žaloby, a pokud soud prvního stupně náhradu odměny za tyto úkony nepřiznal ani z částky 50 000 Kč, kterou požadovala žalovaná (viz její podání ze dne 15. 4. 2025 na č. l. 495 spisu), ale pouze z částky 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky, pak pochybil. Toto pochybení je však bezvýznamné, neboť žalovaná se proti napadenému rozsudku neodvolala a postavení žalobců nelze zhoršit v odvolacím řízení, které iniciovali jen oni.

12. Lze tedy uzavřít, že všechny náklady přiznané žalované v napadeném rozsudku byly vynaloženy účelně a jejich náhrada jí byla přiznána nižší, než náležela.

13. Odvolací soud chápe, že náhrada nákladů řízení ve výši 318 351 Kč je velmi vysoká. To je však dáno způsobem, jakým soud prvního stupně vedl řízení, a rozsahem prováděného dokazování, jež nemohou jít k tíži žalované. Samotná skutečnost, že žalobci na úhradu této částky nemají prostředky, použití § 150 o. s. ř. neodůvodňuje; kdyby měla být náhrada nákladů úspěšným účastníkům pravidelně snižována nebo odpírána jen z důvodu, že neúspěšní účastníci nemají prostředky na její zaplacení, docházelo by k porušování práva na soudní ochranu a rovnosti účastníků řízení. Případná okolnost, že žalovaná se žalobci před podáním žaloby nekomunikovala, na tom nic nemění, neboť po podání žaloby se již k věci vyjádřila a stanovisko k požadovaným nárokům zaujala. Pokud žalobci i poté na žalobě setrvali, brali na sebe riziko, že v případně svého neúspěchu budou muset žalované její náklady nahradit. Museli si být vědomi i toho, že za tarifní hodnotu bude považována částka 190 000 Kč, na kterou si náklady přeložky vodovodního řadu samo ocenili, a s postupným nárůstem počtu soudních jednání a vyjádření žalované mohli také odhadnout přibližnou výši náhrady nákladů právního zastoupení žalované. Správností meritorních výroků rozsudku, který byl napaden odvoláním jen ve výroku nákladovém, se přitom odvolací soud zabývat nemůže, a to ani z hlediska možného použití § 150 o. s. ř. Důvody pro použití tohoto ustanovení, vyhrazeného jen pro zcela výjimečné případy, o který v této věci nejde, proto ani odvolací soud neshledal.

14. Odvolací soud však, veden sociálními ohledy, shledal důvodným požadavek žalobců na prodloužení lhůty k plnění náhrady nákladů řízení. Povolení splátek ve výši 4 000 Kč měsíčně v úvahu nepřipadá, neboť těmito splátkami by byl dluh uhrazen za více než šest a půl roku, což by žalobce vůči žalované nepřiměřeně zvýhodnilo. Žalobci však pečují o nezletilé dítě ve věku 23 měsíců, žalovaná je na mateřské dovolené a mají úspory pouze ve výši 60 000 Kč (viz jejich podání ze dne 28. 8. 2025). Je zřejmé, že prostředky na úhradu nákladů řízení si budou muset opatřit zápůjčkou, úvěrem nebo prodejem osobních automobilů, což bude určitý čas trvat. Proto odvolací soud považuje za vhodné podle § 160 odst. 1 o. s. ř. prodloužit žalobcům lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení na tři měsíce, aby měli časový prostor k opatření prostředků na zaplacení dluhu, čímž žalovaná nebude výrazněji znevýhodněna.

15. Nákladový výrok napadeného rozsudku je pak nesprávný v tom, že ukládá žalobcům solidární povinnost k náhradě nákladů řízení, ačkoli žalobci měli v tomto řízení postavení samostatných společníků. Pravidla hrazení nákladů sporného řízení při pluralitě účastníků na jedné straně zákon neobsahuje a soudní praxe si proto vypomáhá analogickým použitím § 140 odst. 1 o. s. ř., týkajícího se placení nákladů řízení. Více účastníků stojících na jedné straně sporu je proto solidárně oprávněno nebo povinno k náhradě nákladů pouze tehdy, mají-li postavení nerozlučných společníků podle § 91 odst. 2 o. s. ř.; jinak je každý z nich oprávněn nebo povinen podle poměru svého účastenství na věci a na řízení, a nelze-li tento poměr – jako je tomu u solidárně žalujících nebo žalovaných účastníků – stanovit, hradí je rovným dílem (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017, a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2145/2018; v odborné literatuře Svoboda, K., Hromada, M., Levý, J., Vláčil, D., Tlášková, Š., Pirk, T.: Náklady řízení. 2. vydání. C. H. Beck Praha 2024, str. 114-115).

16. Proto odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku III tak, že každému žalobci samostatně uložil zaplatit žalované na náhradě jejích nákladů částku 159 175,50 Kč (318 351 Kč : 2), a to do tří měsíců od právní moci rozsudku.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 142 odst. 3 a § 224 odst. 1 o. s. ř.; žalovaná měla v tomto řízení neúspěch jen v poměrně nepatrné části a má proto vůči žalobcům právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalobci neurčili, na jakou částku jim má být náhrada nákladů snížena, a domáhali se tedy i velmi výrazného snížení, pročež je na místě vzít za tarifní hodnotu pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta celých 318 351 Kč. Náklady žalované spočívají v odměně advokáta za zastoupení při dvou půlúkonech právní služby (sepis vyjádření k odvolání ze dne 16. 6. 2025 a sepis dalšího vyjádření ze dne 10. 9. 2025) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky ve výši 0,5 x 9 580 Kč x 2 = 9 580 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za dva půlúkony právní služby podle § 13 odst. 4 vyhlášky ve výši 2 x 450 Kč = 900 Kč a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř.], ve výši 2 200,80 Kč, a celkem činí 12 680,80 Kč, z nichž na každého žalobce připadá 6 340,40 Kč.