14 Co 25/2025

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D. a soudců Mgr. Aleše Fikkera a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 100 699,72 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 12. 2024, č. j. 17 C 168/2024-88

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 22 706,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 100 699,72 Kč s úroky z prodlení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 74 099 Kč (výrok II). Soud prvního stupně po uzavřel, že žalobce zaplatil dluhy žalované, a to a) dne 1. 10. 2022 částku 11 000 Kč kadeřnici žalované za prodloužení vlasů, b) dne 5. 11. 2022 částku 40 000 Kč a c) 37 249,72 Kč společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, za opravu vozidla, d) dne 11. 10. 2022 částku 12 450 Kč společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , adresa, , Anonymizováno, za zastupování žalované. Účastníci se dohodli na společném soužití v domě žalobce v , adresa, na počátku října 2022, žalovaná odešla od žalobce definitivně na počátku ledna 2023. Žalobce měl o soužití účastníků zájem, nesouhlasil s jeho ukončením. V průběhu soužití zajišťoval žalobce materiální zabezpečení domácnosti účastníků, poslal žalované platební údaje ke své platební kartě a vybídl žalovanou k jejímu užívání. Žalobce požadoval, aby žalovaná nepracovala a aby byla k dispozici doma. Požadavky žalobce na vrácení peněz se vyskytly až po konci soužití účastníků. Soud neuvěřil tvrzením žalobce o okolnostech poskytnutí peněz za žalovanou s vírou v jejich budoucí vrácení na základě zápůjček s ohledem na velmi obecně formulovaná žalobní tvrzení, obsahující nelogičnost údajného ujednání o splatnosti následující den po poskytnutí za situace tvrzené nesolventnosti žalované. Pro posouzení věci neměly význam zprávy pro příjemce, adresové společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, neboť tyto nedošly do dispoziční sféry žalované. Soud prvního stupně posoudil vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku a dovodil, že ze strany žalobce se jednalo o vědomé plnění nedluhu podle § 2997 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, a proto není žalovaná povinna bezdůvodné obohacení vrátit. Žalobce dobrovolně a vědomě plnil dluhy za žalovanou, přičemž u něho neexistovalo přesvědčení o své právní povinnosti plnit, vyvěrající z omylu nebo pochybností o skutkových nebo právních okolnostech plnění; žalobce se spíše snažil pojistit si vztah se žalovanou ekonomickými nástroji.

2. Rozsudek napadl odvoláním žalobce s tím, že soud prvního stupně sice ve věci provedl úplné dokazování, avšak provedené důkazy nesprávně vyhodnotil, což vedlo k nezákonnému výroku soudu o úplném zamítnutí žaloby. Žalobce prokázal, že uhradil dluhy žalované vůči jejím věřitelům. Žalobce však popírá, že by mezi účastníky existoval partnerský vztah, tento neprokázali ani svědci, fotografie a SMS zprávy, navržené k důkazu žalovanou. Podle žalobce soud prvního stupně svým výkladem potlačil skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, podle níž je předpokladem vzniku práva na vydání majetkového prospěchu vědomí toho, kdo zapravuje cizí dluh, že neplní vlastní povinnost. Žalobce převáděl své prostředky za žalovanou v dobré víře jako zápůjčku s představou o vrácení, přičemž by soud měl vzít v potaz, že žalobce jako cizí státní příslušník chtěl alespoň označením plateb vůči společnosti , Anonymizováno, bazálním způsobem identifikovat jím realizované plnění ve prospěch věřitelů žalované. Nešlo přitom o vedení společné domácnosti, ale opravu vozidla a náklady na právní zastoupení žalované v souvislosti s havárií, ke které došlo ještě před soužitím účastníků. Žalobce, s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 208/2019, má zato, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za žalovanou (§ 2991 o. z.) není vyloučeno podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. samou skutečností, že ochuzený, tedy žalobce, vědomě poskytl plnění namísto obohaceného, tedy za žalovanou, ač k tomu nebyl povinen, ani tím, že si na věřiteli žalované nevymínil postoupení pohledávky dle § 1936 odst. 2 o. z. Žalovaná přitom nenabídla žádný důkaz k prokázání, že by plnění žalobce bylo darem.

3. Žalovaná pokládá odvolání za nedůvodné, neboť v průběhu řízení prokázala, jakým způsobem fungovalo soužití účastníků a jaké bylo jejich rozdělení rolí v domácnosti. Napadené rozhodnutí správně reflektovalo zjištěný stav a neunesení důkazního břemene žalobce. Žalovaná akcentovala, že od počátku tvrdila, že ze strany žalovaného se jednalo o platby, které měly charakter bezúplatného plnění, jež ze strany žalobce nebylo ničím podmíněno – toto bylo reflexí partnerského soužití účastníků. Veškeré důkazy přitom soudu předložila žalovaná, kromě nesporných skutečností. Žalobce při provádění plateb věděl, že k těmto nebyl povinen, jím předložené dokumenty zněly na jméno žalované, platby provedl dobrovolně s plným vědomím, že tak činí ve prospěch žalované. Tím byly naplněny veškeré znaky hypotézy právní normy podle § 2991 odst. 1 věty druhé o. z. a povaha soužití měla pro aplikaci normy subsidiární charakter, byť byly podstatné pro řádnou kontextualizaci věci. Přitom mezi účastníky fungovala společná domácnost, pravidelně prováděli běžné nákupy. Spor je vyvolán žalobcem, který nesl těžce rozchod se žalovanou a požadavek na vrácení učinil až po rozchodu.

4. Odvolání není důvodné.

5. Pokud žalobce brojí proti skutkovým zjištěním, ke kterým dospěl soud prvního stupně, neshledal odvolací soud v postupu nalézacího soudu pochybení. Odvolací soud je oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně pouze tehdy, jestliže hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). Soud prvního stupně provedl všechny účastníky navržené důkazy, které hodnotil nejen jednotlivě, ale také v jejich vzájemné souvislosti, přičemž logicky vysvětlil, která právně významná tvrzení pokládal na základě provedených důkazů za prokázaná; odvolací soud nemá důvod hodnotit důkazy odlišně a od zjištění učiněných soudem prvního stupně se odchýlit (pro stručnost soud na tato skutková zjištění odkazuje (viz odst. 1 tohoto rozsudku). Pro úplnost odvolací soud dodává, že ze zpráv jednoznačně vyplývá soužití účastníků a zájem žalobce o žalovanou, jakož i bližší okolnosti jejich rozchodu; např. ve zprávě ze dne 19. 9. 2022 žalobce píše: „Ty ses mi opravdu strašně moc zalíbila a já strašně moc chci, abychom měli pevnou a šťastnou rodinu“ (19:24 hod.), téhož dne v 19:37 hod. „kdo mě respektuje, tomu to stokrát vrátím“. Při odchodu žalované dne 23. 12. 2022 jí žalobce psal, mimo jiné: „udělal jsem pro tebe všechno a ty jsi na všechno tak rychle zapomněla, tak se chovej jako člověk a jeď domů a pojedeme nakupovat“. Při definitivním odchodu dne 2. 1. 2023 žalovaná napsala žalobci v 16:55 hod. „A tebe jsem neprosila, abys něco platil“ a v 18:05 hod. „Nejdřív jsi psal, abych ti hned dala peníze. A prodala auto. A teď se ptáš, jestli přijedu.“6. Odvolací soud se ztotožňuje s právním posouzením požadavku žalobce na vrácení celkové částky 100 699,72 Kč jakožto vrácením bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za žalovanou ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Žalobce prokázal, že za žalovanou dobrovolně uhradil čtyři peněžité dluhy jejím věřitelům, přičemž věděl, že hradí dluhy žalované. Žalobce dluhy zapravil, aniž jednal v omylu, či snad za podmínek uvedených v § 2997 odst. 2 o. z.

7. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal zápůjčku jako právní důvod, pro který plnil věřitelům žalované. Bylo by nelogické, kdyby se účastníci dohodli na splatnosti té které zápůjčky v den následující po jejím poskytnutí. Ani z obsahu komunikace mezi účastníky nevyplývá žalobcem tvrzená zápůjčka (ve zprávě SMS ze dne 25. 9. 2022 v 19:51 žalobce napsal: „Andrijanečko, prosím, pošli fotky s autem z , Anonymizováno, , zítra chci zjistit, jak to budeme řešit?....To není kvůli prohlášení, ale kvůli opravě, aby mě nevyhodili, zítra jdu na dopravní.“). Nakonec žalobce od svých tvrzení o zápůjčce „ustoupil“ s ohledem na nelogičnost tvrzení o splatnosti zápůjček, realizovaných z důvodu nedostatku finančních prostředků žalované; v případě platby za kadeřníka před odvolacím soudem připustil, že by se mohlo jednat o dar.

8. Na tomto závěru nemůže nic změnit obsah dvou poznámek o zápůjčce při realizaci plateb za žalovanou. Smysl těchto poznámek je přitom nejasný. Vzhledem k tomu, že poznámky byly adresovány věřitelům žalované a nikoli žalované, mohly mít význam právě ve vztahu k věřitelům žalované. Jim totiž musela být patrná vůle žalobce splnit za jiného. Právě tato vůle je vyjádřena v poznámkách u provedených plateb – „Adrianka“ u platby kadeřnici, „Zapůjčení peníze pro , jméno FO, fakturu č. 21CNG05423“ u dvou plateb za opravu vozidla a „, jméno FO, “ u platby za právní služby. Kdyby tu taková vůle projevena nebyla, jednalo by se o plnění bez právního důvodu a bezdůvodné obohacení by vzniklo věřitelům žalované jako příjemcům plnění.

9. Stěžejním pro právní posouzení věci bylo, zda se žalovaná může úspěšně dovolat liberačního důvodu, pro který by nemusela vracet bezdůvodné obohacení.

10. Ponechání si plnění ze skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného může ospravedlnit jiný „spravedlivý“ důvod podle § 2991 odst. 1 o. z., který se nezakládá na právní povinnosti, ale podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku spíše na zásadách slušnosti a zvyklostech soukromého práva. Typicky se jedná o vědomé rozmnožení majetku jiného, jež je blíže konkretizováno v ustanoveních omezujících povinnost k vydání bezdůvodného obohacení (§ 2992, 2997 a 2998 o. z.). Liberačním důvodem však není samotné vědomé a dobrovolné plnění za jiného, jak dovodil Nejvyšší soud: „dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se § 2997 odst. 1, věta druhá, o. z. neuplatní v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného“ (stejně tak namátkou odvolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, a také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3255/2023; srovnej též Melzer, F., Tégl, P., a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX. (§ 2894-3081). 1. vyd. Praha: Leges, 2018, s. 1446, marg. č. 73).

11. Bylo na žalované, aby prokázala, jak správně dovozoval soud prvního stupně (k tomu srov. jednání dne 25. 9. 2024 a sdělení o předběžném právním názoru a poučení o důkazním břemenu žalované), dostatečně silný důvod pro ponechání si získaného obohacení (spravedlivý důvod podle § 2991 odst. 1 o. z.). Mezi takové důvody patří přitom liberační důvody upravené v § 2992 o. z., podle kterého byl-li splněn dluh, a to i předčasně, nebylo-li uplatněno právo, ač uplatněno být mohlo, nebo učinila-li jedna osoba něco ve svém výlučném a osobním zájmu či na vlastní nebezpečí, nevzniká povinnost obohacení vydat; to platí i v případě, že jedna osoba obohatí druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat. V daném případě přichází do úvahy plnění na vlastní nebezpečí, plnění s úmyslem žalovanou obdarovat či bez úmyslu právně se vázat.

12. Komentářová literatura kolísá v jednoznačném odlišení liberačních důvodů, a to zejména v odlišení plnění s úmyslem obohaceného obdarovat nebo bez úmyslu se právně vázat. Tak např. v Melzer, F., Tégl, P., a kol., výše citované dílo, s. 1396, marg. č. 68, se dovozuje, že je třeba obě uvedené kategorie chápat jako vyjádření společenské úsluhy. Jinak dovozuje Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, dostupné z www.aspi.cz: „Je-li obohacení poskytnuto s úmyslem darovat a druhá strana nabízené plnění přijme, bude zpravidla možné dovodit uzavření darovací smlouvy (§ 2055 a násl.), jež pak účinkuje coby právní důvod, čímž je vznik bezdůvodného obohacení pojmově vyloučen. Zakotvení liberačního důvodu obohacení s darovacím úmyslem z praktického hlediska nepřináší zásadní změnu.“13. U liberačního důvodu v podobě plnění na vlastní nebezpečí důvodová zpráva k občanskému zákoníku jako příklad uvádí bezúplatné plnění jedné osoby ve prospěch osoby druhé v očekávání výhody či jiného prospěchu, aniž je k tomu příjemce plnění právně zavázán. Nebezpečnost jednání nespočívá v ohrožení života, zdraví či majetku, ale ve skutečnosti, že příjemce plnění není povinen plniteli za přijaté hodnoty cokoli poskytovat a je mu ponecháno na vůli, zda se ochuzenému odmění. Za jednání naplňující rozebíraný liberační důvod je namístě pokládat toliko svévolné rozmnožení majetkové sféry druhého v nijak právně nepodloženém očekávání protislužby (viz Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol., citované dílo). Stejně dovozoval starší komentář Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2072: „Jedná se o výluku do značné míry duplicitní k § 2997 (,Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.‘). Též § 2997 vylučuje náhradu, plní-li jeden druhému v očekávání štědrosti, k níž nedojde,“ nicméně tento komentář ještě nereflektoval vývoj judikatury, který vyústil ve výklad § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. o nepoužitelnosti tam upraveného liberačního důvodu bez dalšího na skutkovou podstatu plnění za jiného (viz výše).

14. Současná judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, usnesení ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1172/2024) uzavřela ohledně jednání na vlastní nebezpečí ve shodě s komentářovými názory, že se „vyznačuje tím, že ochuzený nemá objektivně žádný opodstatněný důvod spoléhat se na to, že se mu za jeho plnění má od jiné osoby (či osob) něčeho dostat, přesto je jednání ochuzeného na tuto osobu (či osoby) orientováno, a to zpravidla v očekávání majetkové či jiné výhody, protislužby nebo jiného prospěchu jako projevu slušnosti, vděčnosti či společenského uznání apod., jež nelze právně vynutit, aniž by zároveň šlo o vědomé obohacení jiného plněním nedluhu (vnucené obohacení). Jde o jednání, jež ochuzený činí s celkově nejistým výsledkem.“15. Pokud soud prvního stupně dovodil, že se účastníci dohodli na společném soužití, přičemž v jeho průběhu zajišťoval žalobce materiální zabezpečení domácnosti účastníků, dokonce umožnil žalované užívání jeho platební karty, „investoval“ finanční prostředky do vztahu se žalovanou v očekávání trvajícího soužití (srovnej obsah žalobcových zpráv: „Ty ses mi opravdu strašně moc zalíbila a já strašně moc chci, abychom měli pevnou a šťastnou rodinu“, „kdo mě respektuje, tomu to stokrát vrátím“), které nebylo nakonec realizováno („udělal jsem pro tebe všechno a ty jsi na všechno tak rychle zapomněla, tak se chovej jako člověk a jeď domů a pojedeme nakupovat“), lze v chování žalobce spatřovat právě jednání „na vlastní nebezpečí“. Žalovaný plnil za žalovanou její dluhy s úmyslem zlepšit její majetkovou situaci, pouze v očekávání soužití, tedy aniž očekával vrácení odpovídajících částek. Záruku, že se mu tato „investice“ vyplatí, neměl – v tom odvolací soud spatřuje nebezpečí, jemuž se žalobce dobrovolně vystavil. Není možné, aby poté, co soužití skončilo a „investice“ se ukázala jako marná, žalobce věc přehodnotil a konstruoval nárok, na který by jinak (kdyby soužití pokračovalo) zjevně ani nepomyslel.

16. Odvolací soud si současně dovede představit, že by jednání žalobce bylo podřazeno i pod jinou skutkovou podstatu § 2992 o. z., a sice pod obohacení s úmyslem obdarovat. Tomu by odpovídaly i jeho zprávy „Andrijanečko, prosím, pošli fotky s autem z , Anonymizováno, , zítra chci zjistit, jak to budeme řešit?....To není kvůli prohlášení, ale kvůli opravě, aby mě nevyhodili, zítra jdu na dopravní“ a „udělal jsem pro tebe všechno…“17. S ohledem na tyto závěry byly nakonec bez významu otázky, nakolik účastníci vedli společnou domácnost a zda uvedené platby vedení společné domácnosti přesahovaly. Žalobce nemá právo na náhradu nikoli proto, že účastníci vedli společnou domácnost, ale proto, že naplnil skutkovou podstatu § 2992 o. z.

18. Napadený rozsudek je tedy správný, a proto jej odvolací soud potvrdil.

19. Úspěšná žalovaná má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež spočívají v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Mimosmluvní odměna advokáta činí podle § 7 a 11 odst. 1 písm. c), k) a g) advokátního tarifu 5 140 Kč za jeden úkon právní služby, tedy celkem 15 420 Kč za tři úkony právní služby (porada s klientem dne 24. 2. 2025, vyjádření k odvolání žalobce ze dne 27. 2. 2025, účast na jednání soudu dne 6. 3. 2025). Dále jsou náklady představovány režijním paušálem v celkové výši 1 350 Kč, a to 450 Kč za každý z uvedených úkonů právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradou za promeškaný čas na cestě , adresa, – , adresa, a zpět dne 6. 3. 2025 za 6 započatých půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč a cestovným ve výši 1 326 Kč za cestu , adresa, – , adresa, a zpět k odvolacímu jednání. V neposlední řadě činí náklady řízení také 21 % DPH ve výši 3 710,70 Kč. Mimosmluvní odměna a náhrada promeškaného času v souhrnné částce tedy činí 21 380,70 Kč. Celkem náklady odvolacího řízení činí 22 706,70 Kč (15 420+1 350+900+1 326+3 710,70).