14 Co 37/2026

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a soudců Mgr. Jany Boškové a JUDr. Martina Skalického ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného o zaplacení 97 678,63 Kč s příslušenstvím na základě odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne Anonymizováno

I. Napadený rozsudek se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně do 30 dnů od právní mocitohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 11 204,60 Kč.

1. Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 76 881,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 887,75 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 816,30 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 54 993,40 Kč od , datum, do zaplacení, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu ohledně částky 20 797,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 000 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 595,60 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 273,33 Kč od , datum, do zaplacení, zamítl (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně do 30 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 25 976 Kč (výrok III).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že účastníci vedli společnou domácnost v domě žalované, který jí předtím žalobce daroval, přičemž při uzavření darovací smlouvy mu bylo zřízeno právo dům doživotně užívat (září 2018). V roce 2023 se do domu přistěhovala partnerka žalovaného , jméno FO, , čímž skončilo společné hospodaření účastníků a žalovaný přestal přispívat žalobkyni na chod domu, hradil pouze nákup regeneračních tablet na vodu a v lednu a únoru 2023 přispěl žalobkyni na elektřinu (vždy 2 000 Kč). Naopak žalobkyně hradila veškerou spotřebu elektrické energie i dodávky uhlí (, datum, ), zaplatila filtr, dmychadlo a opravu kotle. Přestože oba účastníci tvrdili, že došlo k dohodě o hrazení uvedených nákladů, tvrzené verze byly odlišné. Žalobkyně tvrdila, že se dohodli na společném hrazení všech nákladů, naproti žalovaný tvrdil, že elektřinu a uhlí bude hradit výhradně žalobkyně, protože on splácí úvěr. Soud uzavřel, že ani jedna z verzí nebyla prokázána, tedy, že nebylo zjištěno, že by mezi účastníky byla uzavřena jakákoliv dohoda o úhradě nákladů souvisejících s užíváním nemovitosti. Proto vypořádal nárok žalobkyně jako bezdůvodné obohacení, když vycházel z toho, že nemovitosti účastníci užívali v „obdobném rozsahu“, a proto náklady rozdělil na polovinu. Přiznal žalobkyni nárok na úhradu nákladů za spotřebovanou elektrickou energii v roce 2023 sníženou o 4 000 Kč (zaplacené žalovaným), nárok na úhradu poloviny žalobkyní požadované částky za dodávku uhlí zaplacenou , datum, , polovinu ceny za dodávku uhlí ze dne , datum, , polovinu ceny uhrazené za dodávku uhlí dne , datum, a polovinu ceny za spotřebovanou elektřinu v roce 2024. Nezohlednil platby žalovaného na úpravu vody, neboť žalobkyně náhradu těchto nákladů nepožadovala a účastníci „ani neuváděli, jaká byla jejich výše a nebylo tak možné je přesně vyčíslit“. Zčásti také vyhověl návrhu žalobkyně na úhradu úroků z prodlení. Žalobu zamítl v části týkající se vynaložených nákladů při havárii vody (filtr, na dmychadlo a šnek do kotle), protože žalobkyně jako vlastník nese náklady na závady nemovitostí, musí je udržovat v dobrém stavu. Navíc se svolením žalovaného jako oprávněného ze služebnosti, užívala nemovitosti společně se svými rodinnými příslušníky a měla z nich užitek. V uplatňování nároku žalobkyně neshledal rozpor s dobrými mravy, když námitky žalovaného (že nemovitosti žalobkyni daroval, že splácí úvěry čerpané za účelem jejich rekonstrukce, že je ve starobním důchodu, že žalobkyně a její rodinní příslušníci užívali vybavení domu ve vlastnictví žalovaného bezplatně a žalobkyni přitom za užívání platili) nejsou způsobilé založit závěr o nemravnosti uplatněného nároku. Ten se totiž vztahuje k nákladům na běžný provoz domu. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a podle § 146 odst. 2 o. s. ř. (vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby) a převážně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu řízení v rozsahu 44 %.

3. Žalovaný se proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Vytýká soudu prvního stupně nesprávný skutkový závěr, pokud uvedl, že se nepodařilo prokázat uzavření dohody o úhradě nákladů souvisejících s užíváním věci a že proto nárok je třeba vypořádat jako bezdůvodné obohacení. Jím tvrzená dohoda (žalovaný má hradit splátky úvěru souvisejícího s rekonstrukcí nemovitostí, které žalobkyni daroval a žalobkyně má hradit veškeré provozní náklady), byla uzavřena. Svědčí o tom mimo jiné protokol ze dne , datum, z řízení vedeného u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. , spisová značka, . Žalobkyně sama uvedla, že hradila náklady na elektřinu v době od darování do doby uzavření smlouvy se společností Centropol v roce 2021, což koresponduje s verzí žalovaného. Netvrdila ani, že by žalovaný pravidelně na chod domu přispíval a že by od okamžiku darování do 2023 po něm požadovala nějakou úhradu nákladů na provoz. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017, kde se uvádí, že pro vztahy mezi oprávněným a vlastníkem služebné věci lze přiměřeně použít ustanovení o vztazích mezi nájemcem a pronajímatelem. I kdyby tedy neprokázal žalovaný obsah dohody mezi účastníky, analogicky je třeba užít ustanovení § 1284 věta druhá a třetí o. z., ve spojení s § 1288 o. z., pro placení provozních nákladů, i jako tzv. řádných, udržovacích, tedy, že je to vlastník, který nese veškeré náklady na věc, nejen pokud jde o opravy a údržbu, ale i o provozní náklady. Soud by se měl také zabývat tím, jaké zvýšené náklady žalobkyni vznikly a zda mohly přesahovat užitek, který ze služebné věci má. Nelze přehlédnout, že zvýšené náklady vznikly z její dispozice se služebnými věcmi, a proto žalovaný není „obohacený“, naopak musel strpět užívání služebných věcí dalšími osobami. Navíc soud ani podrobně nezjišťoval a nehodnotil ani skutečný poměr užívání po přistěhování dalších osob ani výši užitku žalobkyně. Nezohlednil navíc, že žalovaný v žalovaném období zaplatil celkem náklady za tablety na úpravu vody ve výši 2 240 Kč (prokázáno fakturami z března, dubna a května 2023). Trval i na tom, že uplatnění nároku žalobkyní je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Vztahy mezi účastníky jsou narušeny, žalobkyně nerespektuje obsah zřízené služebnosti, sama spoluužívala nemovitosti, nechala je navíc spoluužívat dalšími osobami, které jí za užívání dokonce platily či přispívaly na náklady, diktuje jednostranně podmínky spoluužívání, nemá zájem se na úhradě konkrétních záležitostí dohodnout, a to přesto, že jí žalovaný daroval veškerý svůj hodnotný majetek a sám zůstal zadlužený.

4. Žalobkyně souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno uzavření dohody mezi účastníky. Existenci takové dohody neprokazuje ani průběh jednání před Okresním soudem Plzeň-sever pod sp. zn. , spisová značka, . Odkazuje-li žalovaný na judikaturu Nejvyššího soudu a znění občanského zákoníku, pomíjí § 2247 odst. 3 a navazující § 2251 odst. 1 o. z. Pokud si strany nesjednaly nájemné, pronajímatel zajistí nezbytné služby, avšak nájemce (tedy zde oprávněný ze služebnosti) hradí pronajímateli (vlastníkovi) zálohy nebo náklady na služby. Žalovaný vztahuje náklady na energie pod náklady na údržbu věci, s takovým výkladem nelze souhlasit. I odborná literatura a stanoviska vycházejí z toho, že bezúplatně zřízená služebnost doživotního užívání darované nemovitosti neznamená automaticky právo oprávněného čerpat energie a služby na účet vlastníka. Naopak, není-li ujednáno jinak, je oprávněný povinen hradit náklady spojené s vlastním užíváním (vytápění, voda, elektřina). Pokud žalovaná nemovitost užívala a spolu s ní její rodinní příslušníci (syn, otec), dělo se tak se souhlasem žalovaného. Navíc nepožaduje náklady, které by měla platit ona či její rodinní příslušníci, ale požaduje náklady výhradně za žalovaného a jeho družku. Nesouhlasí ani s názorem žalovaného, že by se dopouštěla jednání proti dobrým mravům. I Ústavní soud vychází z toho, že ani skutečnost, že dlužník byl v minulosti dárcem vůči věřiteli, neznamená, že se dlužník nemusí chovat v souladu s právem a že nemusí dodržovat své závazky. Ani užívání vybavení domu nezakládá rozpor s dobrými mravy, neboť se jedná o vybavení pevně spojeného s nemovitostí, které jako příslušenství sdílí osud věci hlavní. U volných movitých věcí by se jednalo nanejvýš o bezplatnou výprosu, neboť žalovaný nikdy neprojevil vůli požadovat za ně úplatu.

5. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem žalobkyně. Ta uvedla, že v domě bydlela po dobu zhruba 10 let, „nyní tam přes dva roky nebydlím, bydlím u manžela, stále tam však bydlí syn“, tedy do domu se přistěhovala přibližně v roce 2014. Tehdy spolu se svojí matkou a žalovaným vedli společnou domácnost, „podíleli jsme se na všech nákladech, žili jsme jako rodina“, přispívali na rekonstrukci, všichni se podíleli na uhlí, elektřině. Matka žalobkyně vše platila ze svého účtu, každý měsíc, vždy žádala žalobkyni o příspěvek v určité nepravidelné výši „dali jsme jí peníze, složili jsme se“. „Jakým způsobem spolu hospodařila matka a žalovaný, nevím. Spíše se zdá, že vše platila matka, měla dobrý příjem, vydělávala hodně peněz, pracovala ve firmě nákup a prodej dobytka a byla ředitelkou zemědělské firmy. Nebyla jsem svědkem, že by jí pan , jméno FO, peníze dával, byli manželé“. Poté, co matka žalobkyně zemřela (2018), účastníci se podíleli nadále na všem společně. Fungovalo to dále tak, že například uhlí objednávala zpravidla žalobkyně, v zaplacení se střídali, „někdy jsme se složili, někdy mi peníze dal [myšleno žalovaný – pozn. soudu]“. „Elektřinu jsme platili tak, že on mi přinesl peníze, přinesl mi různou částku, podle toho, kolik měl; tak to trvalo až do doby nastěhování paní , jméno FO, “. V souvislosti s nastěhováním družky žalovaného došlo k problémům v soužití účastníků, „já si nemůžu dělat, co chci, všechny spory vznikají kvůli ní“. „Do té doby vše fungovalo, společně jsme dodělávali dům, postavili jsme spolu zeď, společně jsme dojeli pro materiál, vše jsme platili“. „Pak následovala žaloba na vrácení daru, to bylo v době, kdy již žalovaný měl vztah s paní , jméno FO, , nicméně společně nebydleli“. Jaké jsou aktuálně příjmy žalovaného, či jestli pracuje, žalobkyně neví. Hodnota domu je aktuálně asi kolem 3,5 milionu, žalobkyně si nechala zpracovat znalecký posudek, „ráda bych vyplatila pana Kohouta“. Pokud jde o úvěr, žalovaný tvrdí, že úvěr na rekonstrukci domu splácí, nicméně žádný doklad k tomu nikdy nepředložil. Matka žalobkyně měla dům v , adresa, , ten prodala a veškeré peníze z prodeje domu investovala do domu v , adresa, . K dotazu, co žalobkyně mínila tím, když v řízení o vrácení daru (vedeném u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. , spisová značka, ), kde uváděla, že „nikdy jsem po něm nepožadovala peníze, akorát jsem mu řekla, že prostě zvedají pořád elektriku a že už to rozhodně neutáhnu, nehledě na to, že psy jsem většinou živila já, pes je můj, akorát jeden, ten druhý je pana , Anonymizováno, “ (č. l. , Anonymizováno, spisu)“, při odvolacím jednání uvedla, že prostě peníze do té doby nepožadovala, „vše fungovalo, domluvili jsme se. Od té doby, co se nastěhovala paní , jméno FO, , v domě si dělala, co chtěla, zvyšovaly se zálohy na elektřinu, já jsem chtěla, aby přispívali. Prostě předtím jsme se na tom podíleli, brali jsme to normálně, byli jsme rodina“. Pokud byla žalobkyně dále vyzvána, aby se vyjádřila ke svému sdělení, které učinila v tomto řízení při ústním jednání ve věci dne , datum, (č. l. , Anonymizováno, p. v.) kdy k dotazu, zda elektřinu platil pan , jméno FO, , uvedla „už od počátku jsem většinu plateb posílala já z účtu, já jsem všechny platby platila ze svého účtu“, vyjádřila tak, že peníze jí žalovaný dával v hotovosti a ona je ze svého účtu posílala, kam bylo potřeba, protože „takto prostě fungovala“. K dotazu, zda žalobkyně platila žalovanému něco za to, že dům užívala, uvedla: „Asi tomu přesně nerozumím, já jsem platila veškeré náklady na dům, bydleli jsme tam všichni, stejně jako do té doby. Žádná taková dohoda, že bych měla něco platit za bydlení, tam nebyla, dohodli jsme se, že tam budeme bydlet dál jako do té doby.“ K dotazu, zda žalovaný může užívat dům celý, uvedla: „Mělo to být tak, že ho budeme užívat spolu s ním. V současné době v domě nebydlím, ale žije tam syn. Stará se o dům, topí, seká trávu, s žalovaným vychází celkem dobře, náklady ostatní platím stále já. Snažila jsem se s žalovaným a jeho družkou dohodnout, nešlo to, nedalo se dohodnout na ničem, oba mají pocit, že všechno je tady moje, žádná dohoda neexistuje.“6. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Žalovaný v odvolání namítl dva důvody, pro které podle jeho názoru nemůže rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát. Jednak zpochybnil závěr o neprokázání dohody, která měli účastníci uzavřít v souvislosti s darováním nemovitostí žalobkyni a zřízením práva doživotního bezplatného užívání domu žalovanému, jednak namítl, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy.

8. I odvolací soud měl zpočátku určitou pochybnost o skutkovém závěru soudu prvního stupně, že se nepodařilo prokázat ani jednu ze skutkových verzí účastníků, tedy ani dohodu tvrzenou žalobkyní, ani dohodu tvrzenou žalovaným. Soud prvního stupně tento závěr učinil na základě výslechu účastníků. Z výpovědi žalobkyně před soudem prvního stupně se zdálo, jako by žalobkyně sama do určité míry zpochybňovala svá tvrzení, a sice když dne , datum, uvedla: „o elektřino jsme se střídali, už od počátku jsem většinu plateb posílala já z účtu“ (podobně v řízení o vrácení daru uvedla: „určitě nikdy jsem po něm nepožadovala peníze, akorát jsem mu řekla, že prostě zvedají pořád elektriku a že to rozhodně neutáhnu“). Proto odvolací soud zopakoval důkaz jejím výslechem.

9. Po zopakování výpovědi žalobkyně však odvolací soud dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně, tedy že nelze nabýt přesvědčení o tom, zda a jakou dohodu o nákladech na nemovitost a její provoz účastníci uzavřeli; za pravdivou nelze mít bez pochybností ani skutkovou verzi žalobkyně (že účastníci budou se rovnoměrně podílet na vzniklých nákladech), ani skutkovou verzi žalovaného (že žalobkyně bude hradit náklady spojené s užíváním domu, a to elektřinu a uhlí; žalovaný úvěr). Z dokazování se spíše zdá, že účastníci si ohledně dalšího soužití v domě nijak nevyjasňovali své role, neřešili dělení nákladů; spíše předpokládali, že vše bude probíhat tak, jako tomu bylo do úmrtí matky žalobkyně, tedy, že budou společně hospodařit, společně hradit náklady na živobytí. Tomuto závěru nasvědčuje i jejich shodné tvrzení o tom, že nadále hospodařili společně, platil ten, kdo peníze měl, stravovali se společně, žalovaný vařil v průběhu týdne, žalobkyně o víkendech. Nasvědčuje tomu i to, že od roku 2018 (od smrti matky žalobkyně) žili v domě společně bez problémů. Ty se objevily až v souvislosti s navázáním nového partnerského vztahu žalovaného, vyhrotily se pak v souvislosti s přistěhováním partnerky žalovaného do domu žalobkyně.

10. Za situace, že uzavření jakékoliv dohody nebylo prokázáno, nemohl ani odvolací soud vycházet z nějaké dohody. Pak je správný i závěr soudu prvního stupně, že nárok je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z.

11. Nelze přitom souhlasit s názorem žalovaného, že pokud mu bylo zřízeno bezplatné právo doživotního užívání domu, znamená to, že nemusí za bydlení platit vůbec nic. Bezplatností se zde rozumí, že žalovaný nemusí žalobkyni jako vlastníku platit za bydlení (obdobu nájemného), ale neznamená, že by za žalobkyně měla za žalovaného třetím osobám platit náklady, které mu při bydlení vznikají (za elektřinu, uhlí, vodu, plyn apod.). Žalovaný je povinen platit dokonce i běžnou údržbu nemovitosti, jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017: „aplikaci analogického ustanovení o nájmu bytu na věcné břemeno užívání bytu v domě připustila judikatura Nejvyššího soudu i odborná literatura již v původní úpravě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Pro tento případ nemá občanský zákoník zvláštní ustanovení. Analogicky tedy lze užít i ustanovení o nájmu bytu, pokud to povaha věci nevylučuje. Rovněž současná právní úprava podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník předpokládá analogickou úpravu“.

12. Při stanovení výše podílu žalovaného na těchto nákladech přicházela v úvahu dvě kritéria. Jednak podle počtu osob, které v daném období dům užívali, jak navrhovala žalobkyně v žalobě, či podle počtu domácností, tedy „napůl“, jak rozhodl soud prvního stupně. Proti kritériu zvolenému soudem prvního stupně, byť nebylo nijak obsáhle odůvodněno, nebyla v odvolání žádná námitka, odvolací soud neshledal zvolení tohoto kritéria jako neadekvátní či nepřiměřené, a to i vzhledem k tomu, že přesně výši nákladů určit nelze ani jedním z v úvahu přicházejících způsobů a vždy se bude jednat o určitou míru uvážení.

13. Námitku, že nárok uplatněný žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud nepovažuje za důvodnou. Rozpor s dobrými mravy by musel být zjevný, tj. očividný. Odvolací soud však takový rozpor s mimoprávními hodnotami v posuzované věci neshledal. Byť by se sice na první pohled mohlo zdát, že žalovaný daroval žalobkyni majetek poměrně zásadní hodnoty a navíc ještě splácí úvěr spojený s jeho rekonstrukcí (byť tvrzení o splácení úvěru prokázáno nebylo, přičemž žalobkyně jej činila sporným) a že žalobkyně užívala dům se svými rodinnými příslušníky bezplatně, ačkoliv právo k jeho výhradnímu užívání svědčilo žalovanému, je na druhé straně třeba zohlednit další okolnosti, které vyplynuly při odvolacím jednání. Na rekonstrukci domu se v minulosti podstatným způsobem podílela i matka žalobkyně, a sice tak, že investovala do domu veškeré prostředky získané prodejem svého domu v , adresa, . Byť zástupkyně žalovaného nepotvrdila, že jednalo o cca 2,5 milionu korun, jak tvrdila žalobkyně, přesto nezpochybnila, že k prodeji domu v , adresa, došlo, že peníze z prodeje byly investovány do domu v , adresa, a nezpochybnila vlastně ani výši částky. Dále je třeba zohlednit, že žalobkyně sice nabyla majetek, ten je však zatížen právem doživotního užívání žalovaným, přičemž s ohledem na věk žalovaného lze předpokládat, že bude zatížen po dobu, která může být i výrazně dlouhá, a tím je žalobkyně omezena v dispozicích s nemovitostí podstatným způsobem; majetek s takovým věcným břemenem je prakticky neprodejný. Dále, původní dům v , adresa, patřil babičce žalovaného, po níž jej získal žalovaný, avšak provedl podstatnou přestavbu domu za finanční podpory své manželky (matky žalobkyně), a lze říci, že darování domu žalobkyni po smrti její matky bylo vlastně jakousi formou dědictví. Když všechny tyto okolnosti vzal odvolací soud v úvahu, nemohl uzavřít, že by byl zde extrémní nepoměr mezi tím, co jedna strana získala a druhá ztratila, nebo že by zde byl z jiného důvodu rozpor s dobrými mravy.

14. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů, které v souvislosti s odvolacím řízením účelně vynaložila. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle advokátního tarifu. Náklady řízení představuje odměna advokáta, přičemž tarifní hodnotou pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je částka 76 881,15 Kč. Odměna za každý úkon právní služby tak podle § 7 bod 6 advokátního tarifu činí 4 180 Kč. Za řízení před odvolacím soudem byla žalobkyně přiznána odměna za dva úkony právní služby, a to písemné podání ve věci samé (vyjádření k odvolání) a účast zástupkyně žalobkyně při odvolacím jednání dne , datum, [§ 11 odst. 1 písm. d) a písm. g) advokátního tarifu], dále náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.) ze součtu odměny advokáta a náhrady hotových výdajů, tedy 1 944,60 Kč.

16. Lhůtu k zaplacení nákladů řízení odvolací soud prodloužil (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), a to z téhož důvodu, který shledal i soud prvního stupně. A tím je skutečnost, že žalovaný má příjem (na rozdíl od žalobkyně) pouze ze starobního důchodu, splácí úvěr, a proto se stanovení běžné lhůty tři dny jeví jako nepřiměřeně přísné. Žalobkyně navíc proti delší lhůtě k plnění nijak nebrojila. O stanovení delší lhůty než 30denní však uvažovat nelze, neboť žalobkyně dlouhodobě platila náklady za užívání nemovitosti jak žalovaným, tak jeho družkou, kteří měli tudíž náklady na bydlení minimální.